Rubrika: Domácí

Ostravské Národní divadlo moravskoslezské uvedlo na scéně Divadla Jiřího Myrona v sobotu 6.prosince u nás téměř neznámou operetu Rudolfa Frimla Tři mušketýři.
Rudolf Friml pocházel z chudé rodiny, jeho otec byl pekařem. Už v dětství prokázal mimořádné hudební nadání. Jako desetiletému mu byla vydána tiskem první hudební skladba (Barkarola pro klavír). Po získání stipendia začal studovat na pražské konzervatoři kompozici u Antonína Dvořáka. Po jeho absolutoriu doprovázel na klavír houslistu Jana Kubelíka na turné po celé Evropě a v roce 1901 společně vystupovali i v USA. V roce 1906 podnikli turné do USA podruhé. Friml se tehdy v Americe usadil a začal se věnovat komponování. Po prvních neúspěších a těžkostech následoval v roce 1912 první velký úspěch – opereta The Firefly (Svatojánská muška). V roce 1924 ve spolupráci s básníky Oscarem Hammersteinem a Otto Harbachem napsal svou nejslavnější operetu Rose Marie. O rok později dosáhl značného úspěchu s dílem The Vagabond King (Král tuláků). Jeho další operetou byli v roce 1928 právě Tři mušketýři, kteří ovšem na Broadwayi zaznamenali jen průměrný úspěch. Naposledy se v Americe hráli v osmdesátých letech 20.století. Dodejme, že nepočítáme-li slavného německého muzikálového libretistu Michaela Kunzeho, který se narodil v Praze, je dosud Friml jediným Čechem, jehož díla se na Broadwayi regulárně hrála.

Na rozdíl od ostatních Frimlových hitů se i do Čech tato opereta dostala poměrně pozdě. U nás ji uvedlo v jediném nastudování Hudební divadlo v Karlíně v roce 1967, avšak také bez většího ohlasu – ani pamětníci si na ni příliš nevzpomínají. Příčinou nezdaru bylo zřejmě velmi slabé libreto, které se navíc naprosto vzdálilo od Dumasovy předlohy. Ani nádherné melodie operetu nezachránily. Ostravské nastudování je tudíž teprve druhou možností vidět toto dílo na českém jevišti. O jeho rekonstrukci se postarala režisérka Dagmar Hlubková, která příběh prakticky od základů přepsala a dirigent Karel Mládek. Nové nastudování vychází z rekonstruovaného notového materiálu, z něhož se dochovalo jen torzo. V hlavních rolích vystupují Oldřich Kříž, Jan Drahovzal, Josef Novák-Wajda, Marcel Školout, Roman Harok, Libor Olma, Jana Kurečková, Anna Martušková, Martin Štolba, Pavel Liška a Olga Bezačinská.

Tři mušketýři určitě potěší nejen ostravské diváky /kteří operetu milují/, ale zaujmou nejspíš i odborníky už samotným faktem, že se NDM podařilo objevit a nastudovat operetu, která je na našich scénách prakticky nevídaná.

Foto: NDM Ostrava – Josef Hradil

S dramaturgem plzeňského muzikálového a operetní souboru Patrickem Fridrichovským jsem se sešel během přestávky generální zkoušky muzikálu Řek Zorba přímo v hledišti Komorního divadla. V Plzni působí druhou sezonu. Ještě před absolvováním studia teatrologie na Filozofické fakultě UK v Praze vystudoval klasický zpěv na pražské konzervatoři a hrál v několika muzikálových produkcích – v legendární inscenaci Jesus Christ Superstar, v Bídnících nebo v mezinárodním projektu Bernsteinovy mše. Nyní působí zejména jako dramaturg, publicista a textař, který se podílel i na prezentačních show mnoha mezinárodních značek.

V Plzni před téměř třiceti lety Zorbu hrál strhujícím způsobem legendární Jiří Miegl. Dnes se s touto hereckou kládou popere operní pěvec Dalibor Tolaš a brněnský herec a pedagog Ladislav Kolář. Určitě můžete srovnávat jejich výkony i s jinými představiteli této role…

„Já jsem samozřejmě pana Miegla neviděl, protože jsem byl v té době malinkej. Viděl jsem ale karlínské představení, ale i jiné Zorby, viděl jsem i Láryho Koláře, když hrál Zorbu v Brně, ale tady se tentokrát protkala spousta zajímavých situací. Jednak Petr Novotný má Zorbu totálně v krvi, zná jej dokonale nazpaměť. To je první důležitý aspekt. Když budu porovnávat s Karlínem, myslím, že Radek Brzobohatý se na tuhle roli strašně nadřel a hodně do ní promítnul jakousi „valašskou“ filozofii. Což je samozřejmě možný přístup… „Láry“ má ale tu výhodu, že je skutečným pábitelem, okouzlí vás svojí fantastickou osobností a je jedno, jestli jej potkáte na jevišti nebo v soukromí. Když jsem si prohlížel různé materiály, zjistil jsem, že je popravdě řečeno fyzicky nejpodobnější svému románovému předobrazu. Zorba, to nebyl žádný Anthony Quinn, ale obyčejný, kostnatý makedonský dělník. Temperamentní, s vlastní vírou i názorem na život. Baví mi na tom i ta drobná nuance, že on prostě nezapře svůj brněnský akcent, což je strašně zajímavé, protože když se touláte po Řecku, tak jsou Řekové a jsou Makedonci /pozor, neplést s republikou Makedonie/, což jsou velmi zemití lidé, s trošku jinými zvyky, svým folklórem a tak dále. Nejenže se chovají trochu jinak, ale také i jinak mluví. A mně ten brněnský přízvuk jaksi navozuje představu člověka, který je vyhraněný „odněkud“ a vlastně si tu svojí kulturu přenáší do místa, kde zrovna je.
Zcela jiným Zorbou bude určitě Dalibor Tolaš, který je na operního pěvce neskutečným komediantem v tom dobrém slova smyslu a bude zajímavé sledovat, jak se s touto, dovolím si říct skoro činoherní rolí, popere.“

Zasahoval jste jako dramaturg nějakým zásadnějším způsobem do textu?

„Přiznávám, že tady bych se k nějakým razantním změnám neodvážil, protože Petr Novotný zná Zorbu daleko lépe než já, takže jsem byl spíše v úloze takového drobného služebníka. Když jsme nad Zorbou seděli, říkal jsem Petrovi, že karlínské představení v jeho inscenační úpravě patřilo k nejhezčím, jaké jsem viděl a domluvili jsme se, že právě této linie se budeme tentokrát v Plzni držet.“

Podobně jako v pražské verzi se i u nás v chóru představí v úloze zpěvačky Athina Langoská, v alternaci s bronzovou televizní Superstar Leonou Černou. Má obsazení Athiny Langoské, jakožto zpěvačky řeckého repertoáru, nějaký hlubší smysl?

„Právě její obsazení bylo mým největším přáním a jsem rád, že mi ho vedení tohoto souboru splnilo. Sám uvidíte, že až se objeví na scéně, vnáší do představení další, velmi silný prvek. Román je napsán o Řeku Zorbovi, o tom, jak potká mladého intelektuála a po náhodném setkání mu vlastně upraví svým jednoduchým pohledem jeho strašně složité vidění světa. A v muzikálu, kromě těch zásadních vztahů, hraje obrovskou úlohu postava osudu, kterou tady prezentuje jakýsi antický chór, s dominantní úlohou zpěvačky. A právě tento chór dodává muzikálu řecký kolorit, který Athina prezentuje tím nejpravdivějším způsobem. Ona Řekyni nemusí hrát, ona jí skutečně je, což dává celé inscenaci naprosto nový rozměr.“

Jak sám mohu sledovat, Petr Novotný je přísným režisérem, kterému neunikne žádný detail…

„Petr je velký profesionál, dominantní osobnost. Člověk si až občas říká, proč lidi tolik tlačí do určitý akcí, proč tolik bazíruje na některých maličkostech. Ale on přesně ví, proč to dělá a kam chce inscenaci posunout, což se mu většinou také zdaří. Dokáže říct, co chce a práce s ním je, myslím, pro každého radostí.“

Děkuji za krátký rozhovor.

Foto: Pavel Křivánek /Athina Langoská a sbor/

Fanoušky hudebního divadla čekají během tohoto víkendu premiérové žně, jaké dosud v této sezoně nezažili. Mikulášské období vdechne život hned čtyřem novým muzikálům a operetám, přičemž na novinky se mohou těšit diváci doslova napříč celou republikou, od Plzně po Ostravu. Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích premiéru klasické operety Ptáčník odložilo o týden na 13.prosinec. Podívejme se tedy stručně na inscenace, jejichž premiéry nás čekají.

V plzeňském Komorním divadle zazní v sobotu 6.prosince od 19:00 poprvé jeden z nejslavnějších klasických muzikálů ŘEK ZORBA. Dílo, které je známé především z oscarového filmu s legendárním Anthonym Quinnem, má také svoji muzikálovou podobu. Jejími autory jsou John Kander, Joseph Stein a Fred Ebb, jinak úspěšní tvůrci muzikálů Cabaret a Chicago, které návštěvníci plzeňského divadla dobře znají. Nejslavnější román řeckého spisovatele Nikose Kazantzakise vznikl jako oslava člověka. Zorba, jako prostý venkovan, dokáže žít s přírodou, ale zároveň dokáže hledat odpovědi na otázky po smyslu života, smrti i složitosti lidských vztahů. V jedné z tradičních vesnic hledají hrdinové Niko a Zorba své štěstí. Chtějí milovat, bít se o vlastní místo pod sluncem. Smutky i nešťastné lásky a smrt přijímají s nevyčerpatelnou energií, vitalitou, písněmi a tancem. Příběh, z něhož kromě sluncem rozpálené Kréty sálá teplo lidského bytí, lásky a vzájemné tolerance. Muzikál zazní pod taktovkou dirigentů Jiřího Petrdlíka a Pavla Kantoříka, v režijním nastudování předního českého režiséra Petra Novotného. Autory výpravy jsou scénograf Ivo Žídek a kostýmní výtvarník Roman Šolc. V Zorbovi se představí jak opory plzeňského souboru, tak řada hostů. V titulní roli se bude střídat brněnský herec a pedagog Ladislav Kolář s operním pěvcem Daliborem Tolašem, Nika nastudoval Jan Kaštovský a stále populárnější účastník třetí řady pěvecké soutěže Česko hledá superstar Jan Kříž. V dalších rolích uvidíme Stanislavu Fořtovou, Lucii Chlumskou, Michaelu Rybickou, Athinu Langoskou, Leonu Černou, Radka Štědronského Shejbala, Stanislava Kvapila, Romana Krebse a další.

Městské divadlo v Brně uvede na Hudební scéně další autorský projekt, kterým je tentokrát bláznivá hudební pohádka Sněhurka a sedm trpaslíků. Na pozadí známé pohádky bratří Grimmů, jemně inspirováni proslulou animovanou verzí Walta Disneyho, tvoří tvůrčí tým MdB svou osobitou stavbu plnou horrorového napětí, ztřeštěného humoru i pohádkové laskavosti. Vše samozřejmě kořeněno půvabnými, chytlavými písničkami. Na novém díle pracoval společně tým MdB, jehož součástí jsou i dva oblíbení herci Městského divadla. Hudbu napsal dirigent a hudební skladatel Karel Cón a libreto je dílem Jana Šotkovského, Petra Štěpána a Stanislava Slováka, který zároveň Sněhurku režíruje. V hlavních rolích diváci uvidí Radku Coufalovou, Svetlanu Slovákovou, Jana Apolenáře, Milana Němce, Rastislava Gajdoše, Roberta Jíchu, Petra Štěpána a Aleše Slaninu.
Představení, které by mělo potěšit jak děti, tak i rodiče, uvede MdB poprvé rovněž v sobotu 6.prosince od 19:00.

Do třetice také 6.prosince v devatenáct hodin uslyší diváci Národního divadla moravskoslezského v Ostravě tentokrát operetu. Zdejší operetní soubor vybral pro scénu Divadla Jiřího Myrona méně známou romantickou operetu Rudolfa Frimla Tři mušketýři. Tu napsal hudební skladatel českého původu v Americe v roce 1928. Poprvé byla uvedena 25.května 1928 na Broadwayi, ale zůstala poněkud ve stínu svých sourozenců – Rose Marie a Krále tuláků. U nás ji uvedl soubor Hudebního divadla v Karlíně v roce 1967, avšak také bez většího ohlasu. Nejslabším článkem této operety je libreto, které se původnímu Dumasovu románu zcela vzdálilo. Pro nynější ostravskou premiéru ho tedy režisérka Dagmar Hlubková zcela přepsala. Zejména ovšem tvůrci sázejí na hudební kvalitu díla, která je až překvapivá a Rudolfu Frimlovi se povedla jedna melodie více než druhá. Skoro každou skladbu lze označit za hit. A tak jen dodejme, že dosud nevídanou inscenaci Tří mušketýrů uvidí diváci ve výtvarném zpracování Jiřího Školoudíka j. h. (scéna), Veroniky Babraj-Hindle j. h. (kostýmy) a v choreografii Petra Millera. V rolích Athose, Porthose, Aramise a D’Artagnana vystoupí Jan Drahovzal /Oldřich Kříž j. h., Josef Novák-Wajda, Marcel Školout a Roman Harok, dále hrají: Libor Olma, Jana Kurečková/Anna Martušková, Martin Štolba, Pavel Liška, Oľga Bezačinská a další sólisté, členové a hosté operetního souboru NDM. Hudebně dílo nastudoval jeden z nejvýznamnějších současných českých operetních specialistů, dirigent Karel Mládek. Na základě rekonstrukce notového materiálu, který se dochoval jen v torzech, budou Tři mušketýři uvedeni v autorově rodné vlasti teprve podruhé.

Poslední z ohlášených premiér se odehraje tentokrát v neděli, kdy na scéně Slezského divadla v Opavě zazní tóny a ožijí postavy operety Bratránek z Batávie německého hudebního skladatele Eduarda Künnekeho. Libreto napsali Herman Haly a Rideamus. Künneke napsal mnoho operet, např. Miláček, Zamilování, Ulička milenců, Rikitiky, Píseň moře, Šťastná cesta, Čarodějka Lola nebo Svatba v Samarkandu. Jednoznačně největší úspěch mu přinesla intimně laděná opereta o sedmi postavách, bez sborových a baletních čísel, s osobitou melodikou a lehkou opojnou kompozicí – Bratránek z Batávie. Příběh je situován do Holandského prostředí. Julie již deset let čeká na svého bratránka, který jí vyznal lásku, přísahal věrnost do konce života a pak odjel do Batávie (hlavní město ostrova Jáva, dnešní Jakarta). Přestože se bratránek deset let neohlásil, Julie ho stále miluje. Strýček Josef má ovšem v úmyslu vdát Julii za svého synovce, kterého nezná. Důvodem je velký majetek Julie. Ve stejnou dobu se objeví synovec i bratránek. Jako v každé operetě se však příběh za doprovodu brilantních melodií záhy rozřeší… V hlavních rolích diváci uvidí Terezu Kaveckou, Terezu Švarcovou j.h., Petra Svetlíka j.h., Alexandra Vovka, Petra Murcka, Martina Slavíka j.h., Šárku Maršálovou, Olgu Procházkovou, Vladimíra Němce j.h., Evžena Trupara, Ilonu Kaplovou, Zdenu Mervovou a další. Diriguje Jan Snítil, pod režií je podepsán známý operní pěvec Oldřich Kříž. Bratránek z Batávie je jeho třetí divadelní režií. Autorem návrhu scény je jeho syn Jan, který navíc v sobotu bude hrát Nika v muzikálu Řek Zorba v Plzni. Kostýmy navrhla Alena Shaferová j.h., choreografii vytvořila Lucie Gančeva-Vačkářová j.h. Premiéra začíná 7.prosince v 19:00.

Foto: Josef Hrubý /na snímku z připravované inscenace DJKT v Plzni Řek Zorba Ladislav Kolář v titulní roli/

První prosincové pondělí proběhlo v Hudebním divadle Karlín ve znamení křtu CD Carmen, která je momentálně nejúspěšnějším karlínským titulem. Na akci dorazila nakonec hlavní hvězda produkce Lucie Bílá nejen s bolavými zády, ale rovněž s nepěknou rýmou.
Kmotrem CD se stal doyen české operety Karel Fiala, který zazářil hlavně jako představitel filmového Limonádového Joea, jehož pěvecký part nazpíval kdysi Karel Gott. Přes obrovskou popularitu Limonádníka se Fiala nestal vyhledávaným filmovým herce a zůstal věrný karlínské scéně, kde s krátkými pauzami působil 34 let. Prošel celým klasickým operetním repertoárem a hrál i v muzikálech West Side Story, My Fair Lady, Kiss me Kate a Když je v Římě neděle. V menší roli se na domovskou scénu vrátil i v aktuální inscenaci Joea. Svou neutuchající vitalitu prokázal i během křtu CD Carmen, kdy se nebál ani virozy Lucie Bílé a symbolickému polibku se oddával beze strachu. Navíc prohlásil:
„Lucii Bílou moc rád poslouchám, její zpěv mě doslova nabíjí. Zejména po ránu si s oblibou pouštím její píseň o plynu v troubě. Lucka je vlastně taková moje…“ Nabíječka,“ dodala s humorem Lucie.
Podle ředitele HdK Egona Kulhánka a uměleckého šéfa souboru Pavla Poláka má zásadní podíl na úspěšném natočení nahrávky dirigent a autor hudební režie Ota Balage. PR manager Tomáš Matějovský zase zdůraznil obchodní úspěch Carmen, která prozatím láme divácké rekordy a většina vstupenek na jarní představení už je vyprodána. Dodal, že stejný úspěch přeje i vydanému albu.
Sama protagonistka titulní role pro náš internetový magazín sdělila:
„Pořád si myslím, že Carmen je jednou z mých životních rolí a jsem strašně vděčná Egonu Kulhánkovi, že mě do ní obsadil. A taky děkuji Frankovi Wildhornovi za ty krásné písničky a Dashence nejen ze skvělou alternaci, ale také za záskok, když mně minulý týden ruplo v zádech a nemohla jsem se ani pohnout. Myslím, že Carmen miluje celý karlínský soubor, protože přestože jsme se s ní loučili v sobotu pouze na dva měsíce, obrečeli jsme to skoro jako derniéru a slavilo se dlouho do noci.“

Poté bylo CD, jehož vydavatelem je společnost EMI Czech Republic, tradičně pokropeno šampaňským z rukou Lucie Bílé, kmotra Karla Fialy, Egona Kulhánka, Adama Nováka a dalších hostů.

CD Carmen: Frank Wildhorn /hudba/, Jack Murphy /text/, Norman Allen /libreto/, český text Adam Novák a Egon Kulhánek

Hudební čísla:
1. Sevillana – Stanislav Kohútek
2. Cesty osudu – Athina Langoská
3. Já věrnost ti přísahám – Dasha, Robert Jícha
4. Symbol žen – Lucie Bílá, company
5. Každý jsme sám – Lucie Bíla
6. Taková ženská – Robert Jícha, Jiří Korn, Tomáš Trapl, Ivo Hrbáč
7. Tak kráčí ženská – Lucie Bílá, company
8. Patříš mně – Václav Noid Bárta, Lucie Bílá
9. Cizinec, můj stín – Peter Strenáčik
10. Kéž sílu mám – Lucie Bílá
11. Svatá Terezo – Dasha
12. Jde vo kejhák – Václav Noid Bárta
13. Viva – Lucie Bílá, company

Foto: Autor článku /Lucie Bílá během křtu hovoří s novináři/

Dan Bárta, jeden z našich nejznámějších zpěváků, skladatelů či představitel Ježíše i Jidáše v kultovní pražské inscenaci Jesus Christ Supestar, má velmi neobvyklou vášeň – léta fotografuje vážky a zajímá se o vše, co s tímto živočišným druhem souvisí. Včera představil kolekci svých makrofotografií VÁŽKY během vernisáže v Bohemia Sekt Centru ve Starém Plzenci na Plzeňsku.

Není žádným tajemstvím, že Dan již v muzikálech nevystupuje a poněkud se hudebně odchýlil i od rocku k náročnějším hudebním formám, zejména jazzu. Málokdo ví, že původní profesí je rentgenový laborant a své hudební začátky prožíval právě v Plzni. Zde vystupoval nejprve s kapelou Tom Sawyer, se kterou obrážel vesnické klubu. Teprve pak zformoval už známou skupinu Alice a díky „předskokanství“ Lucii se s touto partou stával stále známější. David Koller jim produkoval i první album Yeah! Dan Bárta pak začal spolupracovat se skupinou J.A.R. a dalšími formacemi. Od rozpadající se Alice směřoval k lidem okolo Romana Holého, Oty Klempíře a Miroslava Chyšky. Zde objevoval svět rapu, funku a jazzu, který mu vyhovoval. Vzpomínkou zůstala i skupina Sexy Dancers, která za sebou zanechala třeba hit Slim Jim. Deset let trval zpěvákův vývoj, než přišlo album Illustratosphere, pro které napsal i texty. Z projektu nakonec vyrostla stejnojmenná koncertní skupina, uznávaná diváky i hudební kritikou. V sestavě s kytaristou Miroslavem Chyškou /posléze ho nahradil Jaroslav Friedl/, klávesákem Filipem Jelínkem, pianistou Stanislavem Máchou, basistou Robertem Balzarem a bubeníkem Jiřím Slavíčkem natočili nové CD Entropicture, které bylo za rok 2003 oceněno Akademií populární hudby jako „nejlepší zvukový záznam“ a Dan Bárta se současně stal zpěvákem roku. Důkazem, že zpěvák rád koncertuje živě je i další 2CD Retropicture, které zachycuje atmosféru dvou koncertů v pražském paláci Akropolis. V současné době se právě prodává jejich nové album Animage.

Ale zpět k muzikálům. Jak známo, po úspěchu JCS Dan ještě přijal další nabídku Petra Novotného na roli vypravěče Che v neméně známé Evitě. Z obou titulů vzešly velmi oblíbené hudební nosiče, které mnohé hudebniny prodávají dodnes. Letos se /jak jsme v našem internetovém magazínu psali/, sešla stará parta JCS a v Hudebním divadle Karlín s ohromujícím úspěchem odzpívala sérii koncertních představení Ježíše.
V této souvislosti jsme Danovi Bártovi položili několik otázek:

Nedávno karlínské divadlo uvedlo jarní a posléze pro velký zájem ještě podzimní sérii koncertní verze Ježíše. Byla to poslední tečka za legendární inscenací?
„To ještě přesně nevíme, ale zájem diváků nás hodně překvapil. Bylo to hodně příjemné setkání, asi jako když se sejdete se starými spolužáky ze školy. Nejsme proti, sejít se jednou dvakrát do roka a Ježíše si připomenout, ale zase z toho nechceme dělat nějaký kult a publikum tím přesytit. Takže uvidíme… Podle mě byl úplně nejlepší ten poslední listopadový koncert, už jsme zase byli pořádně sehraní a mělo to šmrnc.“

Přijal byste v současné době nějakou muzikálovou nabídku? Příležitostí je v Praze určitě víc než dost…
„Já myslím, že tahle kapitola je definitivně za mnou. Sice se říká „nikdy neříkej nikdy“, ale muzikantsky se teď ubírám úplně jiným směrem. Snažím se propagovat alternativnější hudební proudy, které mi dávají větší svobodu a jsem šťastný, že se nám daří prodávat deset, patnáct tisíc nosičů.“

Dnes jsme se v reprezentativních prostorách Bohemia Sektu ovšem nesešli kvůli hudbě, nýbrž kvůli vážkám. Jak vás vůbec napadlo fotografovat právě je?
„Jednak jsou to krásní tvorové a navíc člověk, který tráví většinu života mezi publikem, jaksi potřebuje také vypadnout do přírody. Jsem rád, když se můžu třeba týden brodit korytem řeky, sledovat vážky a třeba vůbec s nikým nemluvit.“

Je to složité, zachytit jejich život na snímek?
„Určitě je těžší fotit vážku, než třeba kámen. Přirovnal bych to k ping-pongu se špatným hráčem – polehoučku dáte podání, ten člověk to někam odpálí, takže popoběhnete kousek, seberete míček a tak to jde pořád dokola. K vážce se přiblížíte objektivem na dvacet centimetrů, zaostříte, a v tom ona odletí o metr dál. Takhle to opakujete třeba celý den. Stane se, že nafotím pět filmů a použitelné jsou z toho tři fotky.“
Přejeme hodně dalších úlovků.

Výstava, která potrvá až do 25.února, nabízí 18 velkoplošných makrofotografií vážek z celého světa – Ameriky, Asie, rovníkové Afriky, ale i od českých řek. Dan Bárta vážky nejen fotografuje, ale také o nich má encyklopedické znalosti. S návštěvníky vernisáže o nich zasvěceně hovořil dlouhé desítky minut. I proto mohl s ostravským vědcem Alešem Dolným a širším kolektivem autorů vydat téměř sedmisetstránkovou publikaci Vážky České republiky, kterou také v Plzenci v předpremiéře poprvé představil veřejnosti. Podle jeho slov tak rozsáhlé dílo nemá ve světě obdoby.

Pokud tedy chcete spojit zážitek z fotografií třeba s nákupem dobrého vína, neváhejte oslovit slečnu Olgu Korandovou z Bohemia Sekt Centra a domluvte si návštěvu na telefonu 377 197 116. Vždyť dobré umění a kvalitní víno odjakživa patří k sobě!

Foto autor článku /Dan Bárta během vernisáže 27.listopadu 2008/

SNÍMKY EXKLUZIVNĚ NAFOCENÉ PRO NÁŠ MAGAZÍM NALEZNETE V SEKCI GALERIE.

Za účasti hlavních protagonistů a významných hostů měl proběhnout 27.listopadu v Hudebním divadle Karlín slavnostní křest alba Carmen, které vydalo hudební vydavatelství EMI Czech Republic na základě licence HdK.
Na CD posluchači najdou výběr třinácti písní z muzikálu Franka Wildhorna, který HdK uvedlo začátkem října ve světové premiéře. Hlas hlavní hvězdy inscenace Lucie Bílé zní v šesti skladbách, z dalších interpretů se na album dostal zpěv Roberta Jíchy, Athiny Langoské, Dashy /v roli Kataríny/, Václava Noida Bárty, Petera Strenáčika a v jedné společné písni také Jiřího Korna, Tomáše Trapla a Ivo Hrbáče. Španělskou Sevillanu nazpíval Stanislav “Morenito de Triana” Kohútek. Sbor /company/ se poněkud netradičně na nahrávce uplatnil pouze ve třech hudebních ukázkách.
Kmotrem CD, které vyšlo 7.listopadu a je tudíž už běžně v prodeji, se stane legenda českého muzikálu Karel Fiala.

POZOR – AKTUALIZOVÁNO 27.11.: HdK dnes hostům slavnostního křtu s omluvou sdělilo, že kvůli nemoci akci přesouvá na pondělí 1.prosince. Důvodem odkladu jsou akutní bolesti zad Lucie Bílé. Reportáž zde tedy naleznete až v příštím týdnu.
V sobotu 29.listopadu se navíc Carmen na více než dva měsíce loučí s karlínským jevištěm a divadlo se vrací k obvyklé repertoárové produkci.

Foto: Přebal CD Carmen

Přestože v plzeňském divadle právě vrcholí přípravy muzikálu Řek Zorba pod režijním vedením Petra Novotného, soubor muzikálu a operety již myslí na další titul, kterým bude Kálmánova opereta Vévodkyně z Chicaga. Ta bude mít premiéru poslední únorovou sobotu na scéně historické budovy Velkého divadla /na snímku Josefa Hrubého/.
U nás téměř neznámé dílo pochází ze středního skladatelova období /Emmerich Kálmán 1882–1953/. Měl již za sebou premiéry svých nejhranějších operet Čardášová princezna a Hraběnka Marica, ale později napsal ještě například Fialku z Montmartru, Ďáblova jezdce, Císařovnu Josefínu, Marinku nebo Arizona Lady. Proto bych se přikláněl spíše k označení „klasická opereta“ než „muzikál“, byť Vévodkyně /1928/ určité muzikálové prvky obsahuje.
„Je to zábavný příběh, v němž hraje roli střet tradiční středoevropské kultury reprezentované valčíkem s kulturou americkou, kterou zastupuje jazz,“ říká o novém projektu šéf souboru a zároveň režisér inscenace Roman Meluzín. Dodejme, že se Kálmán k „čistokrevnému“ muzikálu, podobně jako Friml, nikdy nedopracoval a proto označení opereta považuji za přesnější.
Jak nám sdělil dramaturg souboru Patrick Fridrichovský, příběh o marnotratné Miss Mary Lloyd nás zavede do atraktivního prostředí mondénních klubů v Budapešti i do zchudlé Sylvárie, jejíž princ Sándor Boris se snaží udržet svěřené království na pokraji bankrotu, zatímco král vesele utrácí poslední peníze v kasinech v Monte Carlu. Nejlepším řešením se zdá být královská svatba…
Opereta se u nás hrála s největší pravděpodobností pouze jednou v Ostravě, záhy po světové premiéře. V Plzni zazní v úpravě Romana Meluzína a s novými texty písní, které překládá Michael Prostějovský. Inscenace by měla být jedním z vrcholů letošní divadelní sezony – choreografii nastuduje opět jeden z nejvyhledáva­nějších současných choreografů Pavel Strouhal a v hlavních rolích vystoupí řada významných hostů – například muzikálová herečka Zuzana Krištofová-Kolářová, populární herec a moderátor Vlasta Korec či přední operní pěvci Aleš Briscein a Radka Sehnoutková. Sbor i orchestr operety a muzikálu bude posílen z řad operních umělců. Premiéra je naplánovaná na 28.únor 2009.

VÉVODKYNĚ Z CHICAGA

Dirigent: Jiří Petrdlík, Pavel Kantořík
Režie: Roman Meluzín
Choreografie: Pavel Strouhal
Scéna: Jaroslav Milfajt
Kostýmy: Tomáš Kypta
Sbormistr: Kateřina Studentová
Dramaturgie: Patrick Fridrichovský

OSOBY A OBSAZENÍ:

Miss Mary Lloyd: Radka Sehnoutková/Pavlína Senič
Princezna Rose Marie: Zuzana Krištofová/Michaela Rybicka
Sandor Boris: Aleš Briscein/Aleš Voráček
Mister Bondy: Vlastimil Korec/Bronislav Kotiš
Bojatič: Jiří Untermüller
Perolin: Roman Krebs
Lloyd: Miloslav Mourek
Cizinec: Libor Zavislan

Městské divadlo v Brně je zřejmě naší nejagilnější muzikálovou scénou. Krom programu na domácí scéně v minulosti podniklo také pohostinské turné v Praze a silnou pozici si vybudovalo i v západní Evropě. Tentokrát však zamířilo na jihovýchod a poněkud netradičně dokonce s klasickou operetou. Poprvé v historii se totiž soubor představil v Rumunsku v rámci 1.ročníku mezinárodního festivalu divadla a hudby Life is Beautiful!. Národní divadlo v Bukurešti hostilo ve dnech 14.-23.listopadu divadelní soubory a filharmonie z Německa, Rakouska, Itálie, Ruska, Srbska, Ukrajiny, Maďarska, Švýcarska, Slovenska, ale dokonce i z Brazílie a Japonska. Městské divadlo Brno na festivalu prezentovalo svojí verzi Offenbachova Orfea v podsvětí v režijním nastudování Gustava Skály. Nadšené publikum aplaudovalo zejména výkonům stále výraznějšího operního pěvce Richarda Samka v roli Orfea /s úspěchem v současné době vystupuje v mnoha rolích na několika operních scénách, např. v Národním divadle v Praze, v SOP, Brně a Plzni/, Olgy Bezačinské /Eurydika/, Igora Ondříčka /Jupiter/ a Roberta Jíchy /John Styx/. Velký úspěch u bukurešťského publika sklidily i taneční a sborové scény. Početný orchestr MdB řídil dirigent Dan Kalousek. Brněnský „facelift“ nesmrtelného Offenbachova díla prokázal i v mezinárodním měřítku, že opereta ani při současné dominanci muzikálu rozhodně není mrtvá.

Foto: Jef Kratochvil /Igor Ondříček a Magda Vitková/

Málokterý projekt vzbudí tolik rozruchu ještě před svým vznikem. „Jde o největší projekt činohry brněnského Národního divadla v její historii,“ hlásali tvůrci. „Nacionalismus do nároďáku nepatří!“, vykřikovali autoři protestní petice v čele se zastupitelkou Zuzanou Brázdovou a hudebníkem Petrem Vášou. Vzápětí jejich stránky s peticí napadli hackeři… Divadlo tak zdarma získalo reklamu, jakou si nelze ani zaplatit. Ano, řeč je o hře Daniela Landy a „hochů“ ze Střeženého Parnassu Zdeňka Plachého a Jiřího Šimáčka TAJEMSTVÍ ZLATÉHO DRAKA, která je, ač ji připravuje soubor činohry ND, označována jako hudební drama a proto patří na naše stránky. Paradoxně největší odpor vzbuzoval projekt v době, kdy scénář ještě neměl žádnou konkrétní podobu.
Postupně emoce opadly, začalo se zkoušet a v pátek 21.listopadu Zlatého draka čeká premiéra. Už dnes si však obchodní oddělení může spokojeně mnout ruce – vstupenky za dvojnásobek běžné ceny v „Maheňáku“ jsou na dlouhou dobu beznadějně vyprodány a divadlo otevírá mimořádně čtvrté pořadí, které běžně neobsazuje. Přestože inscenaci zatím nikdo neviděl, již v této chvíli je prodáno přes šest tisíc vstupenek. Takový úspěch brněnská činohra dlouho nepamatuje. Proto jen v letošní sezoně divadlo plánuje hned dvaatřicet repríz.
Zkoušky právě finišují a výsledkem má být temný hudební horror s detektivní zápletkou. Celý děj je situován do žhavé české současnosti. Ústředním tématem hry je návrat člověka k vyšším duchovním hodnotám. Základní dějovou linii tvoří vyšetřování vraždy, které jednoho z hlavních protagonistů přivede na stopu společenství Zlatého draka. Příběh je rozepsán do devětadvaceti krátkých obrazů a vystřídá několik divácky atraktivních prostředí – nejen detektivní služebnu, několik bytů, iluzorní les, ale třeba také soudní patologii. Žádná inscenace brněnské činohry prý dosud nebyla výpravnější. O vizuální stránku inscenace se krom režiséra postará i choreografka Lenka Dřímalová a přední český scénograf a zároveň současný ředitel NDB Daniel Dvořák. Ten slibuje, že inscenace bude velkoformátovým spektakulárním divadlem, v němž si přijdou na své jak milovníci napínavých příběhů a výrazných hereckých výkonů, tak i znalci dobré a kvalitní hudby. Sám Daniel Landa sebevědomě tvrdí, že pokud se divák nechá představením strhnout, zanechá v něm emoční stopu. A dodává: „Vydal jsem ze sebe to nejlepší. Bude to zlatý hřeb mé kariéry a vlastně i můj manifest.“
Obrovským lákadlem nové inscenace je jistě i osobní účast samotného Daniela Landy. Bude hrát jakéhosi průvodce dějem, pojmenovaného Merkurius a označovaného za metafyzickou hudební postavu. V jeho podání zazní také většina zpěvákových největších hitů, jako je Tajemství, Obsidián, Protestsong, Kouzelník nebo Valčík. Vše propojí nová scénická hudba. Populární zpěvák slibuje, že se bude snažit odehrát velkou část repríz, v případě jeho nepřítomnosti jej bude alternovat známý muzikálový herec Tomáš Trapl. Vedle nich se na scéně objeví dalších patnáct účinkujících z místního činoherního souboru v čele s Petrem Halberstadtem a Klárou Apolenářovou /Marek a Stella/ . Rozhodně prý však nepůjde o koncert Daniela Landy, ale o svébytný divadelní útvar – tvůrci nezastírají inspiraci psychologem Carlem Gustavem Jungem a českými básníky a literáty Janem Nerudou a Otakarem Březinou. Několik básní ze sbírek Písně kosmické a Stavitelé chrámů zakomponovali přímo do scénáře.
Mám rád písničky Daniela Landy. Jsou melodické, příjemné, ale přitom „trochu jiné“. Jeho texty jsou o něčem, nejsou to jen primitivní veršovánky o „lásce, sexytričkách a mámě“. I jeho muzikály v čele s Krysařem považuji za tu lepší část produkce, která u nás často vzniká. Na rozdíl od jiných mu nehodlám připomínat ani jeho skinheadskou a nacionalistickou minulost, neboť dle mého názoru se nacionalista automaticky nerovná fašista. Nemusíme chodit daleko, abychom zjistili, že řada našich i zahraničních umělců byla v mládí členy nejrůznějších, a mnohdy daleko horších, spolků… Jen mám pocit, zda kolem sebe Landa až příliš zbytečně nešíří gloriolu tajemna, temna a jakéhosi záhadného poselství. Po založení Řádu Ordo Lumen Templi /který už opustil/ totiž zakládá další podobný spolek – tentokrát Klub Tajemství Zlatého draka. Přestože zakládajícího večírku se zúčastnila více než stovka podnikatelů a známých osobností v čele primátorem Brna Romanem Onderkou, hlavním posláním společenství je prý úloha filozofická. Nabízí se tak otázka, zda chce Daniel Landa skutečně probudit a obrodit českou společnost, či zda se jedná o pouhý marketingový tah. Patos, který provází brněnskou inscenaci ještě před premiérou, zatím na tuto otázku nedává jednoznačnou odpověď.

RECENZI HUDEBNÍHO DRAMATU TAJEMSTVÍ ZLATÉHO DRAKA PŘINESEME ZÁHY PO PREMIÉŘE.

Foto: NDB, Alexander Špunda

Přiznávám, nepatřím k lidem, kteří by byli někým tak okouzleni, že bych se hned přidal k jejich fan klubu. Těším se, když někdo rozumí své práci a dělá jí dobře. A je mi celkem jedno, je- li to sochař nebo popelář.
Nějakou shodou náhod jsem se před týdnem dostal na křest nového alba Richarda Pachmana. A udivilo mne hned první věc: Cédéčko je dvacáté, a já ještě neslyšel ani jedno, nevlastním žádné z alb, i když si občas něco v Bontonu koupím. (Jdu třeba kolem, z reproduktoru zní hezká píseň a to mne vtáhne do obchodu. Jak to, že mne Pachmanovy melodie nikdy „nevtáhly“? – asi se z toho reproduktoru nelinuly)
Seděl jsem tedy v příjemném klubu Solidní nejistota a byl jsem svědkem křtu. Kolem hodně mně neznámých a ještě více známých lidí a jak se zdálo, všichni Richarda Pachmana dobře znali a těšili se z jeho přítomnosti.
Na počátku však byl takový divný pocit: Neznal jsem toho kluka (on jako kluk skutečně vypadá) a dozvěděl jsem se, že obrazy vystavené kolem jsou jeho dílem. To mne trochu zklamalo, protože tak abstraktní exprese nepatří k mým oblíbeným. Nadšen jsem nebyl ani ze způsobu míchání barev. Ale chápu, že tvoří upřímně a z tvůrčího přetlaku, z potřeby vyjádřit se. Byl jsem tedy poměrně skeptický a začal jsem pochybovat, zda nemarním čas čekáním na křest při sklence nabídnutého vína zbytečně. Pak se mladíček Pachman rozezpíval. Znělo to keltsky? Latinsky? Seversky? Bůhví, ale znělo to nádherně. Pachmanův plný hlas, lehkost s jakou zpíval čisté tóny, optimismus, který z něj vyzařoval. Začal jsem chápat, proč má tolik přátel a obdivovatelů.
Doma jsem se pak podíval na diskografii všech těch dvaceti alb a některé ukázky se mi povedlo také stáhnout do počítače. A pochopil jsem ono „Pachmanovo kouzlo“. Není sám, kdo něco podobného umí a produkuje. Kdysi to byl u nás klavírista Malásek, v Polsku Jaczek a Waczek, Byl to ale také Giampiero Anelli, známý pod přezývkou Drupi nebo Simon & Garfunkel. Vypadá to, že jsem se zbláznil. Jak mohu tak rozdílné interprety dávat do jednoho pytle? Ale oni mají přece jen něco společného: V uspěchané době, plné splašených rytmů, nervozních perkusonů a tomu odpovídajícího splašeného života, přinášejí klid, pohodu. Napíši to ještě jinak. Zpěv těch interpretů se dobře poslouchá třeba s člověkem, kterého máte rádi, při svíčce a se sklenkou výborného vína v ruce.
Být líbivý je bohužel synonymem kýče. Ale to vůbec nemusí být pravda. Nechápu, proč se odborníci v oblasti umění tak sveřepě brání líbivosti. Být líbivý, znamená být příjemný. Potěšit. Pohladit. A za sebe mohu napsat, že pro mne může být líbivé jenom to, co je dokonale profesionálně zvládnuto. Nemám sluch jako Herbert von Karajan, ale nepatřičné tóny mne mohou hodně vyrušit. U zpěváka Pachmana nic takového nehrozilo. Nemám cit pro umělecké slovo jako Romain Rolland, ale hladivé verše písně ocenit umím. Není to vždy vzorné veršotepectví. Kde-tu gramatický rým, (k nám – mám, zní – sní), občas ne tak docela korektní vnitřní rytmus veršů (Pohledy potkávají ve všech očích dojetí – Lidé se hřejí v objetí) ale to nejsou verše ke čtení. Je to k poslouchání zpěvu a Richard Pachman umí přes všechna textová úskalí proplout tak, že nebýt tištěné verze bukletu, nikdy bych si žádné zaváhání v textu neuvědomil. Ten zpěvák je totiž kouzelník. Umí chytit za srdce. A že je to vše (nebo téměř vše) líbivé? Tím lépe!
Další zvláštností je zjev zpěváka. Ač narozen v roce 1966, opravdu působí jako mladíček, s jasným pohledem a příjemným nehraným úsměvem. Taky atribut, který stojí za to. A je to zřejmě i obratný manažer, protože dokázal přizvat ty pravé spolupracovníky (Dita Hořínková a Martina Kociánová) a dokázal zorganizovat hezké setkání u křestu své hudebniny, jehož kmotrou byla televizní redaktorka Kamila Moučková, proslavená svou odvahou v době nesvobody. Seznámil hosty s dalšími lidmi, kteří pomohli ke zrodu alba a stihl se u mnoha hostů zastavit, podat ruce, darovat podepsané cédé. Tak se chová jenom zdatný profesionál. Umět se totiž prodat je dnes samozřejmou součástí umělecké profese.
Richard Pachman má za sebou hudbu k muzikálům Babička a Baron Prášil, několik filmových muzik, má za sebou knihu kterou nazval „Jak chutná bolest“. Ta popisuje jeho tragický úraz v roce 2000, kdy omylem vypil louh z láhve od minerálky a jeho boj o život, několik hospitalizací, operace, léčení. Že po takové anabázi má tak nádherný, čistý hlas, je opravdu zázrak. Pachman je prostě „pracant a bojovník“. A ke všemu mu zřejmě pomáhá ten jeho vnitřní optimizmus, nakažlivý úsměv…
Po všem, co jsem o autorovi nového cédéčka KOUZLO díky internetu nastudoval, se už i na ty jeho plátna dívám shovívavěji. Maloval je upřímně a s láskou a i ty obrazy mají své obdivovatele. A tak je to vlastně dobře.
Album KOUZLO se pouští do světa v pravou chvíli, za měsíc jsou Vánoce. Ten pokoj a mír, který ze skladeb vyzařuje se ke konci roku hodí. Také si ty skladby pustím, když si s rodinou budeme rozbalovat pod stromečkem dárečky. Protože pohoda a klid, které nám album KOUZLO dává, je snad to necennější, co můžeme v současnosti získat.

Foto: Josef Hrubý /Richard Pachman u jednoho ze svých obrazů/