West Side Story, Graz, foto Werner Kmetitsch
Slavný muzikál Leonarda Bernsteina West Side Story měla opět na svém repertoáru operní scéna v rakouském Grazu, výstavném městě se čtvrtmilionem obyvatel. V divadle pro více než 1.200 diváků, interiérem velmi připomínajícím Státní operu v Praze, obnovila svou deset let starou a úspěšnou inscenaci legendárního titulu s prověřenou režií Josefa E. Köpplingera. Přivedla do ní i nové tváře a uvedla ji v deseti reprízách. Výsledkem byla zcela vyprodaná představení a enormní zájem publika. A to nejen rakouského, soudě podle zájezdových autobusů před divadlem. Vidět tuto inscenaci je velkým zážitkem a zajímavým exkurzem na scénu, která není k našim hranicím právě blízko. Důvodů je hned několik.
Především hudební provedení díla v originální Bernsteinově instrumentaci. Grazer Philharmonisches Orchestr hrál pod taktovkou Mariuse Burkerta, který je autorem hudebního nastudování, skvěle. Dirigent vedl hráče k precizním výkonům a zároveň pečlivě vypracoval partituru se zřetelem ke všem dynamickým odstínům i ke specifickému charakteru tohoto muzikálu. Bernsteinova hudba zněla neobyčejně plasticky, hudební nastudování mělo potřebný temperament a akcenty, které povyšují celek na vskutku mezinárodní úroveň. Grazská opera má nad orchestřištěm upevněné průhledné lomené plochy, které zlepšují akustiku prostoru. Vše znělo zcela přirozeně, piana byla skutečně piany, zpěv nezapadal ve zvuku orchestru a celek nezněl hutně ani ve fortissimech.
West Side Story, Graz, foto Werner Kmetitsch
Pro představitele hlavních rolí měli v Grazu výborné umělce. Mladý nadějný tenorista, operní pěvec Franz Gürtelschmied, exceloval v roli Tonyho po pěvecké i herecké stránce. Disponuje krásným silným hlasem, svůj part zpíval ve všech polohách zcela suverénně a stejně tak si počínal i herecky. Tonymu dal bezprostřednost, nadšení i onu kouzelnou zbrklost mládí, která může vést k úspěchům, ale i tragickým prohrám. Pro Tonyho platí to druhé. A mladý tenorista jeho tragédii ztvárnil sugestivně. Drama lásky a nenávisti se však do hlediště přenášelo z grazského jeviště velmi snadno nejen díky Gürtelschmiedovu Tonymu. Výborná byla rovněž jeho partnerka Sieglinde Feldhofer. Krásným jímavým, operně školeným hlasem zvládala i ona bez zaváhání svůj part. Marii dala dívčí půvab a kouzlo zamilované dívky nepřipouštějící si žádné překážky. Dokázala rovněž vystihnout drama a Mariinu tragiku, když krátce po sobě umírá její bratr i milenec a ona zůstává se svou bolestí sama uprostřed dvou znesvářených táborů, které přihlížejí zděšeně následkům svých činů. V dalších rolích vystoupili zpěváci věkově starší. Nazide Aylin jako Anita vedle Marii poněkud zanikla, styl jejího zpěvu s ostatními nekorespondoval, navíc některé tóny zněly až nepříjemně. Andreas Wolfram jako Bernardo byl naopak přesvědčivý po všech stránkách podobě jako Björn Klein v roli Riffa. Annakathrin Naderer jako Anybody´s, dívka v partě Jets po celé představení chlapecká, nepoetická bytost, zoufale toužící zapadnout do klukovské party, zpívala slavný hit Somewhere s dojemnou nevyumělkovaností a jednoduchostí. Tento kontrast ´klukovské dívky´ a romanticky znějící melodie byl velmi působivý. Díky promyšlené režii bylo touto scénou dosaženo plného souznění jeviště s hledištěm a vytvoření atmosféry pospolitosti plné citu a emocí. Škoda, že režie tuto emotivní situaci shodila následujícím necitlivým ztvárněním svatební noci Marii a Tonyho, v němž příliš polopaticky a nevkusně znázornila publiku její průběh. Podobně přehnané bylo i pojetí znásilnění Anity arogantními mládenci z party Jets. Až na tyto scény byla ovšem režie výborně vystavěná, s pečlivě vypracovanými charaktery postav a přesvědčivou modelací situací. Temporytmus hry je strhující.
West Side Story, Graz, foto Werner Kmetitsch
Inscenace je postavena na základě režie Josefa E. Köpplingera, znovu ji uvedli na jeviště Ricarda R. Ludigkeit a Hannes Muik. Má spád, žádný z momentů není zdlouhavý, nikde nenajdete jediný prostoj. Tomu samozřejmě napomáhá vynikající a pro všechny náročná choreografie Ricardy R. Ludigkeit. Je taneční, zcela přesně odpovídá hudbě, perfektně sehraní tanečníci jsou s ní v dokonalém souladu. Dění na jevišti je tak zcela jasné, má gradaci, švih a energii. V inscenaci účinkoval i Ballett der Oper Graz.
Jednoduchá scéna Rainera Sinella využívající k hereckým akcím systémy požárních schodišť je svou členitostí atraktivní a skýtá dostatek možností pro rozehrání příběhu. Kostýmy podle návrhů Heidruna Schmelzera odlišují obě party a podtrhují čitelně i charaktery jednotlivých postav. Je jasné na první pohled, kdo kam patří a divák mezi postavami netápe. West Side Story v Grazu přináší pro našince ještě jednu zajímavost. Na jevišti se mluví německy, ale hity znějí v anglickém originálu, překlad zprostředkovávají titulky. Přechody mezi oběma jazyky jsou kupodivu zcela plynulé a nenásilné. Tento moment ocení i zahraniční publikum, anglické texty jsou pro většinu diváků notoricky známé nebo minimálně povědomé. Dvojjazyčná představení (próza v překladu, pěvecká čísla v originále) jsou v zahraničí obvyklá, a to i u titulů jiných žánrů – opery a operety. V našem prostředí nikoli – buď zní celé dílo v originálu či celé v překladu. Jednou z výjimek bylo v tomto kontextu uvedení Mozartovy Kouzelné flétny v Divadle J. K. Tyla v Plzni v roce 2010, kdy próza zněla v češtině, zpívané party v němčině. O tom, že dvojjazyčnost není publiku na obtíž, svědčila jak výborná návštěvnost česko-německé Kouzelné flétny, tak do posledního místečka zaplněné divadlo v Grazu. Možná to není vhodné u každého titulu. Ale jako inspirace pro debatu o překladech a originálech při uvádění hudebních děl je tento přístup velmi podnětný.
Graz, foto Harry Schiffer
