Radka Fišarová patří mezi stálice české muzikálové scény. Od pěti let zpívala v souboru Bambini di Praga, později ve folkové skupině Fišle. Založila skupinu Auris, se kterou vydala dvě CD. Vystudovala Konzervatoř Jaroslava Ježka. Koncertuje s Jazzovým triem v programu Malá pocta velké Edith, s Českým klarinetovým kvartetem a s Filharmonií Hradec Králové zpívá v pořadu Paris, Paris! Úspěšně se prodává i její album Radka Fišarová zpívá Edith Piaf pod pařížským nebem.

Muzikálovým divákům se poprvé představila v roce 1996 v pražském nastudování Hair, o dva roky později se na scéně Divadla Spirála stala celosvětově nejmladší Evitou. Opravdovým trumfem ale bylo až její obsazení do titulní role Edith-vrabčáka z předměstí v plzeňském Divadle J.K.Tyla. Z Plzně, kde se tento taneční muzikál hraje již devět let, se úspěšná inscenace rozletěla do celé republiky. Následně se Radka Fišarová prosadila i v dalších projektech, které následovaly: Kleopatra, Rebelové, Tři mušketýři, Lucrezia Borgia, Elixír života, Angelika, Touha… Nejnověji nastudovala úlohu Lorraine v slavném Draculovi Karla Svobody. V Plzni loni k úspěšné Edith Piaf přidala zcela odlišnou roli další osudové ženy – nechvalně proslulé Alžběty Báthoryové. Právě v zákulisí Komorního divadla jsme Radku požádali o krátký rozhovor.

S Edith Piaf žijete díky tanečnímu muzikálu Libora Vaculíka v důvěrném vztahu již devět let. Jak „vrabčák z předměstí“ zasáhl do vašeho života?
R.F.: „Zásadně. Nejen, že jsem v podstatě objevila nový hudební žánr nebo zálibu v tanci, ale naprosto ovlivnila obsah našich koncertů, kde jsem tzv. sama za sebe. Jsem za to moc vděčná a myslím, že spojení s Edith a šansonem vůbec mě inspirovalo i ve vlastní tvorbě. Takže věřím, že se na našich koncertech budou čím dál častěji objevovat i moje autorské písničky.“

Jen s plzeňským souborem jste absolvovala více než stovku představení – máte ještě přehled, kolikrát jste osud Edith na jevišti prožila?
R.F.: „To opravdu přesně nevím, ale vzhledem k tomu, že Edith se hrála či hraje kromě Plzně také v Praze, Brně, Karlových Varech, Olomouci a teď i v Ústí nad Labem, tak bych to odhadovala tak na 200 představení. Možná i víc.!

Jaký nejhezčí zážitek s ní máte spojený?
R.F.: „To je těžké říct. Mám tuhle inscenaci i téma opravdu moc ráda a každé představení je pro mě zážitek i po těch devíti letech. Navíc právě do Plzně se ráda vracím, neboť tady se toto představení narodilo – to se nedá vymazat. Zuzka Hradilová jako Edith-tanečnice je mi velmi blízkou přítelkyní a celý soubor mám fakt moc ráda… Tak dlouhé setkávání zkrátka vytvoří pevná pouta.“

Teď v Plzni hrajete i v tanečním horroru Čachtická paní. V čem pro vás byla Báthoryčka překvapivá?
R.F.: „Upřímně řečeno skoro ve všem.“

Pociťujete rozdíl v technických a psychických nárocích role Alžběty Báthoryové ve srovnání třeba právě s Edith nebo Lukrezií?
R.F.: „Určitě. Edith i Lucrezia Borgia jsou představení, ve kterých je nutné dobře zvládnout taneční složku, a samozřejmě byl kladen velký důraz na pěveckou linku. V případě Edith Piaf je to jasné a v Lucrezii byly také pěvecké nároky opravdu velké. No a Alžběta Báthoryová klade nároky především na hereckou stránku a pevné hlasivky, neb skoro celé představení zuří a běsní.“

Přinesla vám tato inscenace nějaká zajímavá setkání?
R.F.: „Ale určitě. S Hankou Seidlovou, Honzou Révaiem i Zbyňkem Fricem, se kterým se potkávám v mnoha představeních v Praze. No a budu se opakovat, ale opět hlavně je mi s plzeňským souborem fajn.“

Foto: Marta Kolafová /Čachtická paní/ a archivní snímek RF