V poslední době se na nás valí nové muzikály jak jarní povodně. Staly se fenoménem nejen u nás, ale i ve světě. Kolik už je na jevištích různých Drákulů, Kleopater, Monte Cristů, Romeů a Julií i dalších historických či románových figur… Proto byla myšlenka divadelního ztvárnění Mony Lisy lákavá – je tu možnost rozehrát vlastní příběh, dát průchod fantazii, co se vlastně skrývá pod jedním z nejslavnějších světových obrazů, který přitahuje nejen milovníky umění z celého světa, ale i různé šílence /několikrát už byl obraz vážně poškozen/. Tvůrci se mohli ptát – nakolik je román Dietera Sinna skutečnost a nakolik fikce? Mona Lisa je téma, které přináší nezvyklou autorskou svobodu. Možnost, jak překvapit, zaujmout, šokovat. Škoda, že autoři povětšinou nepřekročili svůj stín a předvedli „jen“ další konvenční muzikálovou show, jednu z mnoha.

Avizované téma lásky, nevěry a sesterské nenávisti je v Moně Lise vykresleno velmi povrchně. Většina scén je nadějně rozehrána – ale nedohrána. Vztah sester Lisy a Margherity je popsán jen stroze, přes neustálé odbočky nemá možnost gradovat, podobně neúplně je do příběhu zakomponovaná smrt Lísiny dcery. Smrt dítěte patří obvykle na divadle k nejsilnějším okamžikům. Jak ale může diváky dojmout, když se v ději ono děcko prakticky nevyskytuje? Dalším problémem je jedna z hlavních rolí samotného malíře Leonarda da Vinciho. Ano, portrétuje Lisu, ale co dál? Jemu chybí příběhová linka snad nejvíc, v podstatě nemá k postavám muzikálu žádný ostřeji vyhraněný vztah. Jaksi opuštěně a posmutněle bloudí jevištěm i celou story… Ta se bohužel netočí kolem vyhrocených osobních vztahů, ale sleduje spíše nepříliš originální půtky mezi Florentskými a Medičejskými, spory na radnici, které mají zřejmě evokovat dnešní politickou kulturu či drancování Leonardových pomocníků.

Režisér a spoluautor libreta Libor Vaculík je znám především jako výtečný choreograf. Jeho taneční muzikály Edith-vrabčák z předměstí, Lucrezia Borgia a Čachtická paní sklidily zasloužený úspěch. Jenže Mona Lisa není Edith Piaf. Bohužel se jejího osudu režisér chopil stejně. Zde ale dříve osvědčený způsob nefunguje. Hlavní postavy nemají co hrát, takže se musí nutně uchylovat k poněkud teatrálním gestům, mezi něž patří neustálé rozpažování, pobíhání zprava doleva, sem tam pokleknutí a pateticky odzpívaná píseň na forbíně. K tomu jsou neustále „obtancováváni“ taneční company. Ta sice tančí opravdu skvěle, ale kdyby režisér nabídl více divadelní metafory, mohl by s jejími výstupy zacházet úsporněji.
Nebyl by to už snad ani český muzikál, kdyby se v něm nevyskytovala postava osudu nebo smrti. Jenže zase – zatímco u Kunzeho v Elisabeth Smrt hraje stěžejní roli, zde je jen jakousi efektní, ale zbytečnou kašírkou. Jak ji lze brát vážně, když už před představením varuje diváky, že na ně sáhne, pokud nevypnou své mobilní telefony..? Naštěstí má příběh alespoň tři dobře vykreslené postavy – žárlivého manžela Lisy Francesca, gonfaloniéra Florencie Soderiniho a hrbatého sluhu Alfonsa /téhož jsme ale viděli nedávno v Čachtické paní, jen se jmenoval Ficko/. Alespoň tyto figury muzikál částečně zachraňují. I další efekty, jako tep lidského srdce a skládání portrétu, Vaculík použil už někdy před tím.
Druhou chronickou nemocí domácích muzikálů je jejich délka. Ta je tentokrát úctyhodná – s jednou přestávkou tři a čtvrt hodiny. Opět mi to nedá, abych zde necitoval starého dobrého Verdiho, jednoho z nejobratnějších operních skladatelů. Ten často nutil libretisty do škrtů s vizí, že divák se prostě nesmí mít čas nudit – však také jeho možná nejslavnější trojice oper Rigoletto, Trubadúr a La Traviata trvá každá téměř přesně dvě hodiny, takže s přestávkou dvě a půl. A že zejména Trubadúr je dějově hodně spletitý…

Značnou pozornost vzbudil fakt, že po neúspěšném jednání s italským zpěvákem Drupim složí hudbu jako svou muzikálovou prvotinu Bohouš Josef. Nelze mu upřít, že se mu podařilo do Mony Lisy napsat několik skutečných hitů, byť některé připomínají hudební motivy z jiných muzikálů nebo TV seriálů. Posluchačsky vděčná je nejen píseň „Jako fénix“, ale také rytmicky zajímavá árie Matky „A tak splácím léta zlá“ nebo duet „Jednou, lásko přísahám“. Pro toho, kdo si zakoupí již vydané CD, bude jednadvacet písní z muzikálu jistě například při řízení auta příjemnou kulisou. V divadle však tyto melodie, až na zmíněné výjimky a pár svižných „sborovek“, působí jako celek nudně. Dobře se poslouchají, ale zhruba po dvaceti minutách začínají uspávat. Chybí větší cit i zkušenost pro divadelní stavbu děje, prostě schopnost napsat hezkou písničku nerovná se umění složit muzikál nebo operu. O tom se v minulosti přesvědčil i Franz Schubert, Robert Schumann a koneckonců i geniální Beethoven.
Podobné je to s texty Lou Fanánka Hagena, z něhož se tak trochu stává továrna na muzikálová libreta a člověk jen žasne, kam zmizel jeho vtip ze starých písní jako byl Průša, Klára, Vodka nebo Kawasaki. Obvykle necituji z jednotlivých textů, neboť ve ztrátě kontextu se dá zesměšnit téměř cokoli. Ovšem rým „Spánek já nenávidím – Je bratrem smrti, to vím – Mrtvým, těm nezávidím“, je natolik triviální, že by jej Zdeněk Borovec /zde již můžeme hovořit bohužel jen v čase minulém/, Michael Prostějovský nebo Jiří Josek snad nepustili přes práh své dílny ani po hodně bujaré oslavě. Ještě daleko horší jsou ovšem mluvené dialogy, naštěstí nepříliš frekventované, jenž se v interpretaci zpěváků pop music mění spíše v útržkovité fráze a hlavně z úst da Vinciho a jeho žáka Rafaela Santiho působí až nechtěně komicky.

Velkolepost produkce zachraňuje výtvarné zpracování – kostýmy /navrhl opět Roman Šolc/ jsou skutečně velkorysé a ve většině případů, zejména v případě dam, i opravdu slušivé. Rovněž kulisy /scénograf Martin Černý/ celkem zdařile navozují prostředí Itálie konce 15.století, díky častým přestavbám je na co se dívat. Scéna ale zaujme nejvíce v základním syžetu, některé detaily už působí nadměrně nebo kýčovitě – a to raději nemluvím o režijních zpestřeních, jakými jsou dva křepčící sněhuláci a Ikarus, vznášející se nad hlavami diváků… V obsazení, které jsem viděl, podávali hlavní protagonisté celkem kvalitní pěvecké výkony. Jak už jsem naznačil, daleko horší je to s hereckým ztvárněním rolí, byl-li vůbec pro nějaké prostor. Představitelka titulní role Marta Jandová, která Lisu dostudovala namísto Ivety Bartošové, zaujala příjemnou barvou hlasu, dobrou intonací i aristokratickým zjevem. Herecky se na jejím výkonu podepsala jak koncepce muzikálu, tak malá divadelní zkušenost ve větších rolích. Přesto byla její alternace dobrou volbou a jistě znamenitým příslibem do budoucna.Také Petr Muk jako Leonardo da Vinci sklidil úspěch za písně odzpívané svým typickým témbrem, ale hrát neměl co a má na svém kontě jistě už povedenější role, například v Johance z Arku. Lépe na tom byli po stránce scénáře rockeři Jan Toužimský /milenec Giuliano/, Martin Skala /manžel Lisy Francesco/ a Vilém Čok /Pietro Soderiny/, kteří se do role renesančních „rytířů“ hodili zjevem i pěveckým projevem. V dobrém slova smyslu mne potěšil i Ali Amiri, výborně zpívající Michelangela Buonarrotiho. Naproti tomu Vlastimil Horváth /Rafael Santi/ působil velmi strnule a svůj part odzpíval zcela bezbarvě. V úloze Lísiny sestry Margherity se podařilo zaujmout na poměrně malé ploše zatím méně známé Markétě Procházkové, podobně Linda Finková v úloze jejich matky prokázala, že bude zřejmě s Hanou Zagorovou a Helenou Vondráčkovou alternací minimálně srovnatelnou, přestože zjevem i věkem připomínala spíš starší sestru hlavních protagonistek.

Inscenátoři si občas postesknou, že českým divadelním publicistům se nelíbí nic. Nedomnívám se… I producenti jezdí poměrně často za hranice a tudíž si zřejmě dobře uvědomují, jak by většina českých muzikálů dopadla řekněme na West Endu. Ani si nemyslím, že by pražskou muzikálovou scénou cloumala tvůrčí krize. Spíše producenty cloumá nechuť dát šanci někomu z nových, méně mediálně okoukaných autorů. Kromě okruhu vyvolených se na jeviště někdo další dostane jen sporadicky. A přitom nedávno uvedená hudební komedie Adéla ještě nevečeřela, shodou okolností hraná ve stejném divadle, jasně ukázala, že i v Čechách se může narodit zajímavý muzikál.
Mona Lisa není špatným tématem. A kdyby se jí chopil zejména schopný dramaturg, nemusela by být ani špatným muzikálem. Šanci stát se českou obdobou muzikálu Mozart! ale promarnila. V programu producent Oldřich Lichtenberg poněkud neskromně píše, že autoři vytvořili hudební klenbu, nad jejímž mistrovstvím by jásal i Leonardo… Pokud by, stejně jako já, bezprostředně před Monou Lisou viděl Bídníky, Chicago a Řeka Zorbu, nejspíš by až tak nejásal.

Zhlédnuté obsazení:
Lisa del Giocondo – Marta Jandová
Leonardo da Vinci – Muk Petr
Giuliano de´ Medici – Toužimský Jan
Francesco del Giocondo – Skala Martin
Caterina de´ Gherardini – Finková Linda
Michelangelo Buonarroti – Amiri Ali
Margerita Amadori – Procházková Markéta
Pietro Soderini – Čok Vilém
Raffael Santi – Horváth Vlastimil
Bernardo Alfonso – Maxián Jan
Giacomo Salai – Poláček Petr
Smrt – Hájková Johana

Foto: Produkce divadla Broadway /Marta Jandová, Josef Vojtek, Linda Finková/ a přebal nově vydaného CD

AKTUALIZOVÁNO 11.3. 2009:
Z dobře informovaných kruhů kolem produkce Divadla Broadway k nám pronikla dosud nepotvrzená informace, že nový muzikál Mona Lisa se dočká podstatných změn. Údajně jej čeká VÝRAZNÉ zkrácení asi o 40minut a tudíž vypuštění a přepracování některých scén.