Daniel Bambas se narodil 31. března 1980 v Uherském Hradišti v herecké rodině, ale od dvou let žil v Českých Budějovicích. Právě tam stál také poprvé na jevišti a jako dítě statoval v řadě představení, občas i vedle maminky Daniely Bambasové, herečky Jihočeského divadla, s níž v současné době společně hrají v seriálu televize Prima Velmi křehké vztahy matku se synem.
Po jazykovém gymnáziu absolvoval roční stáž v Rakousku a poté vystudoval DAMU v ročníku Borise Rösnera.
Jeho první filmovou rolí bylo Bolero, kde hrál a tančil flamengo. Už na škole účinkoval v Divadle Bez zábradlí, kde nastudoval hlavní roli v úspěšném muzikálu Cikáni jdou do nebe, hostoval v Divadle pod Palmovkou a v Divadle na Vinohradech, kde po absolvování DAMU získal angažmá. Hrál v představeních Král Krysa, Macbeth nebo Tango sólo. Nyní účinkuje v muzikálu Donaha!, v inscenacích Výměna, Shakespeare v Hollywoodu či Bláznivá ze Chaillot.
V Plzni v současné době vystupuje tato známá televizní hvězda v roli tenisového šampiona Freda Kerryho v populární lidové operetě Uličnice. Před představením s ním rozmlouvala naše spolupracovnice Eva Ichová:

Co jste si odnesl ze studií na DAMU u Borise Rösnera?
D.B.: “To by bylo nadlouho… Pro mě je to citlivé také v tom, že po jeho smrti o něm začala spousta lidí mluvit a přetřásat svůj vztahu k němu. Já se tím nechci zevrubně probírat, nicméně velký obdiv, který jsem k němu choval, když jsem na školu šel, byl poté, co jsem ji absolvoval, ještě větší. Samozřejmě, že se nás snažil vybavit profesně, tj. řemeslně, protože – jak říkal – herectví se naučit nedá. Ale také se nám snažil vštěpovat jisté zásady týkající se herecké morálky, které jsou často – obzvláště mladými herci – opomíjeny a které já se snažím ctít už proto, že jsem vyrůstal v herecké rodině a na oblasti. Myslím, že kromě toho, aby z nás byli slušní herci, si také přál, abychom byli slušní lidé. Jestli se mu to povedlo, to ať posoudí jiní, ale jeho investice v nás byla obrovská, značně přesahovala rámec jeho úvazku. Nebyl učitelem ve vyměřených hodinách od – do, on s námi prostě ty 4 roky nebo 5 let žil a prožíval s námi i všechny osobní záležitosti. Byla to velmi intenzivní doba a hrozně z ní čerpám, pořád.”

Angažmá na Vinohradech plus vystupování v nekonečném televizním seriálu představuje značné vytížení. Co vás přimělo v takové situaci přijmout ještě nabídku na hostování v Plzni?
D.B.: “Musím říct, že jsem vůbec neváhal – z řady důvodů. Jeden z nich byl ten, že režiséra inscenace Martina Packa znám už z DAMU, kdy to byl můj krutý učitel pohybu a tance. Měli jsme s ním šílené tréninky, na jeho hodinách jsme všichni potili krev. Ale on dobře věděl, proč to dělá, a dneska už to vím (a oceňuji) i já.
Další důvod byl, že miluju muzikál a mám vřelý vztah k hudebnímu divadlu vůbec. Přesto jsem z Uličnice měl velké obavy, protože operetu považuji za výsostně náročný žánr a nesmírně si vážím lidí, kteří to opravdu dovedou. Ale neodpustil bych si, kdybych tu hozenou rukavici nezvedl. Podstatné bylo i to, že o Plzni jsem slýchával moc hezkých věcí od paní Hlaváčové a její dcery Báry Munzarové, která na Plzeň pořád vzpomíná. Je to pro ni opravdu srdeční záležitost. Když jsem s ní tady několikrát byl, cítil jsem, že se tu dobře dýchá a velmi jsem si přál to zažít. Teď už mohu říci, že všechno dobré se mi potvrdilo.”

Pohybovou výbavu ze školy jste uplatnil už v několika inscenacích (Bolero, Tango sólo, muzikál Donaha!). Jak jste se potýkal se zpěvem?
D.B.: “Zpěv jsme samozřejmě na škole také měli, bohužel ovšem trochu na okraji výuky. Ale potom jsem prošel velmi zajímavou zkušeností s Idou Kelarovou, když jsem hrál hlavní roli v muzikálu Cikáni jdou do nebe. Její metoda jde na dřeň. Ač má ke klasické výuce zpěvu daleko, mně to ohromně pomohlo. Vůbec je to úžasné i pro lidi, kteří se zpěvu nevěnují programově.
Nabídka z Plzně ovlivnila i mé rozhodnutí pokusit se ve zpěvu dostat ještě trochu dál, zase jsem začal chodit na hodiny. Samozřejmě nepředstírám, že jsem zpěvák – to jistě nejsem, ale zároveň nemám moc rád výraz „herecké zpívání“, kterým se někdy takový ne zcela profesionální projev zaštiťuje. Nerad bych se jím spokojil – prostě dělám, co můžu. A taky musím říct, že mi tady hodně pomáhali lidé v souboru, jak starší, tak i mladší kolegové. Já jsem je dokonce o ty připomínky prosil.”

Za co vděčíte televiznímu seriálu – krom popularity?
D.B.: “Určitě není zanedbatelný stálý finanční příjem, který tahle práce přináší. Všichni herci (a na oblasti obzvlášť) vědí, jak je těžké vyjít z divadelní gáže; ani v Praze to není jiné. Krom toho jsem díky seriálu poznal spoustu lidí a prošel velkou školou: Člověk se musí naučit velmi rychle orientovat v situacích, v krátkém čase zvládnout poměrně velké kvantum textu. Nepochybně je to dobrý trénink pro herce, který k tomu přistupuje zodpovědně a nedělá to levou zadní. Je to zkušenost, které nelituju, šel bych do toho znova.”

Kterou divadelní roli stavíte na svém soukromém žebříčku nejvýš?
D.B.: “Určitě je to Zobar z muzikálu Cikáni jdou do nebe, mimo jiné také proto, že mi přinesl spolupráci s Radkem Balašem, kterého dobře znáte i v Plzni. A Ida Kelarová, to je fenomén – ona ve mně otevřela nějaké věci, o kterých jsem vůbec netušil, že je v sobě mám. A je to jedno z těch setkání, z kterých budu čerpat už napořád.
Boris Rösner vždycky říkal, že inscenací, na které člověk za život vzpomíná a za které se může opravdu stoprocentně postavit, je hrozně málo, že jich může být třeba šest nebo sedm. Já jsem teprve na začátku a zatím na všech rolích, které mi doposavad připadly, jsem našel něco, proč mě těšilo je hrát – nemůžu si stěžovat. A i když zatím vůbec nemůžu bilancovat, jsem přesvědčený, že Cikáni určitě budou patřit k těm, na které budu rád vzpomínat kdykoliv.”

Foto:
Pavel Křivánek (1, 3, 4 – Daniel Bambas v hudební komedii Uličnice v DJKT Plzeň)
Archiv Daniela Bambase (2 – s Hanou Holišovou v televizním seriálu Velmi křehké vztahy)

Kontakt:
DJKT Plzeň
Předprodej vstupenek DJKT Plzeň