Populární muzikálová zpěvačka a filmová i seriálová herečka Daniela Šinkorová se vrací do Plzně po pěti letech, kdy se po odehrání devětatřiceti představení rozloučila s hlavní ženskou rolí v muzikálu Kabaret, Sally Bowlesovou, která jí vynesla její druhou Thálii. Tu první získala v roce 2002 za roli Zuzanky v muzikálu Kristián v ND Brno (s přihlédnutím k roli Velmy Kellyové v muzikálu Chicago v Hudebním divadle Karlín). Od 25. února Danielu Šinkorovou Plzeňané uvidí v broadwayské novince Dirty Rotten Scoundrels, která bude na jevišti Velkého divadla odpremiérována pod názvem Prodavači snů.

Do Plzně se vracíte po 5 letech od derniéry Kabaretu. Se Sally Bowles, která vám vynesla druhou Thálii, jste prožila celé tři roky. Jak na tuto etapu vzpomínáte?

Vlastně jsem začala vzpomínat až ve spojení s návratem. Teprve teď, když znovu poznávám ty samé lidi, co se mnou tenkrát hráli, ožívají i vzpomínky na Kabaret. Byla to pro mne hektická doba, kdy mi všechno splývalo. Točila jsem Ordinaci v růžové zahradě a bylo to náročné nejen pro mne. Jak říká pan Meluzín: „To bylo moje nejšílenější zkoušení, Danielo!“ Jezdila jsem také v zimě, během jedné cesty na zkoušku jsem se ošklivě vybourala a zničila auto. Kabaret měl premiéru vlastně v podobném termínu jako Prodavači – tuším 28. února, že? Doufám, že teď se to opakovat nebude, letos je zima milosrdnější. Při tehdejším setrvalém nedostatku času jsem byla ráda, že jsem tu Sally stihla pochopit a nazkoušet – a vůbec nechápu to štěstí, že se mi za ni dostalo Ceny Thálie. Role to byla nádherná – a jedna z nejtěžších, co jsem kdy hrála.

Že se na plzeňský comeback zodpovědně připravujete, o tom svědčí i vaše přítomnost na premiéře Evity…

Předtím jsem se byla podívat i na Spamalot, který byl fantastický. A moc mě mrzí, že jsem minula Chicago, které jsem také hrála v Karlíně. Mám ale slíbeno, že se na to podívám na videozáznamu. Já jsem mimořádně vděčný divák, a Spamalot byl pro mne závanem zvláštního nečeského humoru, což se dneska podle mě málo vidí – natož v českých muzikálech. Hrozně se mi to líbilo – způsob mluveného slova, vtipné situace pojednané s fantazií, jak to hráli kolegové, o nichž jsem vůbec netušila, že toho jsou schopni. To mě opravdu „odstřelilo“ ze židle. A moc se mi líbila Dasha. Vím, že dostala Cenu Thálie za Jesus Christ Superstar, ale já bych jí byla dala Thálii za tuhle roli!

Co na vás dýchlo z jeviště při Evitě?

Snad stačí říct, že jsem byla první, kdo na konci povstal. Dělala jsem „standing ovation“, protože si umím představit, jak je pro Soňu Borkovou příšerně těžké jenom to zazpívat – a pak ještě dát těm áriím smysl; naplnit tak náročný part obsahem a vypadat u toho tak úžasně, jak vypadala ona. Je to neuvěřitelně náročná role a já ji za to moc obdivuju. Chtěla bych vzdát hold i těm, kteří zpívali s takovou lehkostí a dobře ty těžké sbory a při tom dokázali hrát a tančit ta báječná, těžká taneční čísla, která si Pavel Strouhal na ně vymyslel.
Moc se mi líbila proměnlivost scény: kolikrát stačil malý detail, abych se jako divák ocitla na druhém konci světa – bylo to skvěle vymyšleno s minimem prostředků.

Takové uznání z vašich úst určitě potěší – a myslím, že je to i doporučení pro diváky. Když jste mluvila o Spamalotu, připomněla jsem si, jaké veselí vládlo při něm na zkoušce, kterou jsem zhlédla. A to mě vede k další otázce: když teď zkoušíte komedii, je legrace i při zkouškách?

Podle mě strašná. Já jsem dnes smíchy brečela, to samé i minulou zkoušku. Ale on ten scénář nedopustí jinak, než aby byly ty zkoušky legrační – a my se na nich musíme vysmát do zásoby, abychom to pak před lidmi ustáli. Je to fakt sranda těžkého kalibru. A atmosféra na zkouškách je uvolněná a krásná. Když jsme s Broňou Kotišem hráli Kabaret, šlo o vážné věci, legrace jsme moc neužili – teď si to vynahrazujeme. Jsem moc ráda, že mě pan Meluzín do toho kusu obsadil.

Je to možná vybočení ve vašem repertoáru, protože máte na kontě samé velké role ve slavných a známých muzikálech – a tohle je v našich zemích titul neznámý. Co vás na něm lákalo?

Prostě všecko. Scénář je fantastický, hudba mi jde k srdci skoro nejblíž, protože je to swing, velké muzikálové melodie, ale cítím tam i jazzové prvky. Je to hravá a neobyčejně rytmická hudba, navíc v mých číslech má blízko k Latinské Americe: k salse, kterou mám strašně ráda, k bosa nově – a to je hudba mého srdce. Moci si ji zazpívat s živým orchestrem je prostě požehnání. A ještě při tom rozdávat lidem legraci, to se mi naposledy poštěstilo v Hallo, Dolly!, což jsou tři roky. Ale to byl jiný druh humoru, který vyvěrá z jiných situací; tohle je opravdu šílená řachanda. A chytrá!

Jak americká mýdlová královna Christine Colgate, kterou v Prodavačích hrajete, doplňuje spektrum vašich divadelních postav?

Podobný typ role, naivní dívku, jsem hrála vlastně jenom v Sugar – i když Christine naivitu jen předstírá. Všecko je to obrovská kuleha od začátku do konce.

Výraz „kuleha“ neznám, ale zní slibně…

Je to brněnské slovo pro „levárnu“ – ale víc už vyzrazovat radši nebudeme.

Christine je dívka z Ohia, která operuje na Francouzské riviéře. Nabízí se otázka, jaká je vaše oblíbená destinace?

Francouzská riviéra mě láká – a mám takový sen, že až si konečně pořídím Harley Davidsona, tak s partnerem projedeme celou Francouzskou riviéru až do Saint Tropez, kde se točili Četníci. To je můj sen na nějaké příští léto… Ale jinak mám ráda Itálii.

Christine s komplici ve hře zpívá: „S našimi schopnostmi, to vím, jsme neporazitelný tým.“ Jste sólový hráč nebo týmový?

Ač si strašně moc lidí myslí, že jsem sólistka – v tom smyslu se o mně i psalo a mluvilo – a možná i jako „loktařka“ vypadám, tak naopak já miluju, když se dílo zadaří, když všechno funguje a když mohu někomu pomoct, aby on měl dobrý fór. Já jsem fakt týmový hráč, takže doufám, že se tahle hra povede a my všichni si budeme moci říkat „neporazitelný tým“.

Mezi co dělíte svůj čas v současné době?

Teď ho dělím mezi Plzeň, Plzeň a Plzeň – a dálnici a Plzeň. Při tom natáčím už jen další díly Česka na talíři, což je pořad o vaření spojený s cestováním. Takže asi čtyři natáčecí dny budu muset na zkouškách chybět. Jinak toho času vyměřeného na takhle velký a barevný muzikál, navíc ve Velkém divadle, je v podstatě dost málo, nic dalšího už vedle toho nezvládnu. Teprve až porodíme tuhletu hru (doufám, že úspěšně), tak mě čeká natáčení seriálu Gympl na Nově. A samozřejmě zpívám na plesech, těším se i na ten váš, divadelní…

Foto: Pavel Křivánek

1) Bronislav Kotiš a Daniela Šinkorová zkouší muzikál Pradavači snů
2) Daniela Šinkorová během pěvecké přípravy
3) Režisér Roman Meluzín se “svojí” Christine
4) Logo originální verze muzikálu (archiv redakce)