Recenze: Neuvěřitelné - Fantom Opery ožil v Praze. Diváky oslnil

Tenhle pojem snad není třeba ani blíže specifikovat. Když se řekne „Fantom Opery“, vyvstane lidem na mysli geniální skladatel Andrew Lloyd Webber či film z roku 2004 v hlavních rolích s Gerardem Butlerem, Emmy Rossum a Patrickem Wilsonem. Muzikál, jenž je adaptací stejnojmenného románu francouzského spisovatele Gastona Lerouxe, je ovšem ještě mnohem starší. Jeho premiéra proběhla již v roce 1986 v Her Majesty´s Theatre na londýnském West Endu, na newyorské Broadwayi byl poprvé uveden o dva roky později. Na obou scénách se hraje dodnes. Drží titul druhého nejhranějšího muzikálu na světě, v závěsu za Schönbergovými a Boublilovými Bídníky. Diváci mohli Fantoma vidět už v 25 zemích světa, filmové zpracování získalo tři oscarové nominace, samotný muzikál pak sedm cen Tony, tři Olivierovy ceny a nespočet dalších ocenění, která svědčí o jeho oblíbenosti nejen mezi diváky, ale i mezi kritiky.

Když se ovšem řekne „Fantom Opery v Čechách“, rozpoutá se neuvěřitelné množství diskuzí a diametrálně odlišných názorů, příznivci muzikálu se rázem dělí na dva tábory – jedni uvedení v češtině striktně odmítají a chtějí zůstat věrní originálu, pro druhé je představa českého nastudování splněným snem.
Není proto divu, že když producent František Janeček oznámil, že se mu po dlouhých letech snažení konečně podařilo získat práva na uvedení tohoto veledíla v České republice, i z původních příznivců se rázem začali stávat odpůrci, a ti kdysi největší optimisté měli najednou poněkud skeptický pohled na věc a obavy, jestli je vůbec možné muzikál, jakým Fantom je, v Praze uvádět, jestli na to máme vhodné divadlo, vybavení, zpěváky a zpěvačky, zkrátka najednou byl oheň na střeše kvůli každé věci, která se ještě před nedávnem zdála být nepodstatnou maličkostí.
13. 9. 2014 ovšem tomuhle všemu nastává konec. Konec všem předčasným diskuzím. Diskuzím na téma „Fantom v Česku – ano či ne“, debatám o vhodnosti obsazení, financování, divadelním prostoru, angličtině, neangličtině, filmu i nefilmu, nekončící srovnávání nesrovnatelné Broadwaye a West Endu s Prahou. Jedna z nejočekávanějších a nejdiskutovanějších muzikálových událostí sezóny má po své premiéře. To ovšem neznamená, že by to vášnivým diskutujícím ubralo na síle. Jen se teď mají o co opřít – nebo spíš si myslí, že se mají o co opřít. Všechny Fantomovy dostatky i domnělé nedostatky, které byly doposud pouhou fikcí, najednou dostávají konkrétní jména a obrysy. Pojďme si některé z nich pojmenovat – alespoň ty, které dělají Fantoma Fantomem.

Janeček

Doktor František Janeček, producent. Jeho jméno ve spojení s muzikálovým divadlem s sebou nese několik velmi úspěšných projektů, v neposlední řadě po několik sezón v GoJe uváděné Bídníky. Je naprosto bez diskuzí, že tenhle člověk v branži umí chodit a že ví kde, kdy a za jaké nitky zatáhnout. Na druhou stranu, při vzpomínce na ony již zmiňované Bídníky, můžou nastat vcelku oprávněné obavy, jestli se v rámci obsazení opět nesetkáme s oblíbeným „ideálním párem mladých milenců“ Mátlová – Vítek. Obavy z toho, že role budou rozděleny po rodině a kamarádech. Ano, kontakty jsou sice důležité, a udržovat mezilidské vztahy také, ale činit to na úkor Fantoma, do kterého byly investovány miliony, to by opravdu nebyla nejšťastnější volba. Musím ale s potěšením podotknout, že tentokrát měl doktor Janeček při výběru herců a zpěváků správnou ruku. Na plakátech sice figuruje pár jmen jako Marián Vojtko či Bohuš Matuš, bez těch by to ale v Praze bohužel nešlo. Převážná většina všech účinkujících jsou však lidé médiím a veřejnosti naprosto neznámí, s vystudovanými školami, zkušenostmi z mnohých divadel, přesto takoví, kterým se titulní stránky bulvárů (dosud) vyhýbaly. K obsazení se ještě dostanu, ale už teď můžu konstatovat, že František Janeček udělal moc dobře, že Fantoma do České republiky přivezl – jsou na něm vidět nejen investované peníze, ale především práce, nadšení a láska, se kterou se na něm všichni podílí.

GoJa Music Hall

Pyramida na pražském Výstavišti v Holešovicích, moderní stavba, která zvenčí ani vzdáleně nepřipomíná divadlo, ale spíš výstavní halu. Uvnitř také nečekejte vybavení jako v Národním, lóže a pozlátka. Najdete spíš něco podobného obrovskému kinosálu, který má neustálé a opakující se problémy s ozvučením a akustikou. Navíc je to prostor, do kterého Fantom Opery nepasuje ani s obrovskou dávkou představivosti a optimismu. Je vůbec možnost se s tímhle vypořádat? Asi ano, jak o tom inscenace prozatím přesvědčuje. Nevím, co se stalo za tak obrovskou změnu po zvukové stránce, ale pro publikum je to o dvě stě procent lepší zážitek. Když se z několika reproduktorů v sále ozývá, že „Fantom Opery je zde“ přistihla jsem nejen sebe, ale i mnohé další diváky, jak se otáčí všemi směry a hledají někoho, nebo něco, co vůbec najít nemůžou. Najednou je vše autentické a uvěřitelné, současně zakryto rouškou tajemna. Pouhých 15 muzikantů ukrytých za jevištěm odvádí vynikající práci, výtvarník dekorace Daniel Dvořák taktéž. Nechybí obrovský lustr, výpravné operní scény, pozlacené stropy či lóže. Díky velice efektivním přeměnám scény nenastávají hluchá místa, na jevišti se pořád něco děje. Nepřijdete ani o tajemnou jízdu Christine s Fantomem podzemím v lodičce, dojemné Christinino sólo u otcova hrobu a když si Raoul s Christine budou vyznávat lásku na střeše, s oblohou plnou hvězd v pozadí, jedno oko nezůstane suché. Najednou nevnímáte to, že to v sále vypadá všelijak. Není na to ostatně čas. Podobně jako scéna se nese ve velkoleposti a má za úkol především ohromit, stejně tak jsou na tom kostýmy. Kostýmní návrhář Roman Šolc se mohl opravdu umělecky vyřádit. Od pestrobarevné Maškarády, přes střídmější všednější oblečení. Všechno má v příběhu své místo i funkci.

Překlad

Nebylo snad větší obavy skalních příznivců muzikálu, než přetextování jejich milovaných písní do českého jazyka. Je pravdou, že špatný překlad může dílo úplně potopit, dobrý naopak výrazně pozdvihnout. Jaroslav Machek, autor českého překladu Fantoma opery, odvedl ovšem velmi slušnou práci. Nejednomu člověku zůstanou po odchodu z divadla v hlavě věty z ústředního milostného duetu All I Ask Of You „Sdílej se mnou láskou mou, můj život, já tě samotnou už nenechám.“ Krásné, jednoduché, výstižné. Nač používat miliony frází, metafor a zbytečných básnických obratů, když se dá úplně jednoduše říct: „Máš-li mě rád – Ty víš, že mám, miluj, víc nechci, přísahám.“ Zkrátka – pokud se čeština umí použít, je to moc pěkný jazyk.
Co by možná ještě stálo za zmínku, setkávám se s mnoha názory a kritikou, že „zpěvákům nebylo rozumět“ a že „zpěvačky byly uječené.“ Ano, souhlasím, že v některých, zvlášť sborových pasážích, je těžké soustředit se na text, ale řekla bych to takhle: Pokud jdete na Prodanou nevěstu, také nebudete rozumět všemu, co postavy v daný moment zpívají. Pokud uvidíte Mozartovu Kouzelnou flétnu, budete na tom asi líp, ale jen protože vám pomůžou titulky nad jevištěm. Každý, kdo alespoň jednou byl na opeře, ví, že opera není o tom, aby člověk rozuměl každému slovu, opera je o hudbě, o prožitku. A pakliže muzikál, který se uvádí v GoJi a o kterém to tady teď celé pojednává, jmenuje Fantom Opery, je vcelku logické, že tam právě „operní“ zpěv bude hrát významnou roli. Pokud se tedy na muzikál vydáte, jděte vnímat hudbu. Vnímejte hudbu, a objevíte kouzlo Fantoma Opery. A koloraturní soprán u zpěvaček? To prosím také není ´ječení´.

Obsazení

Jeho výběr byl dlouhý a složitý proces. Každý z interpretů musel být schválen londýnskou komisí. A poté projít křtem českým bulvárem, aby se některá naprosto neznámá jména dostala do povědomí lidí. Na repríze 19. 9. jsem měla to štěstí vidět hlavní trojici v obsazení, z nichž ani jeden nehrál první premiéru. Nevím, jaké je premiérové obsazení, takže nemůžu porovnávat. Ale pokud platí jisté nepsané pravidlo, že premiéru by měli hrát „ti lepší,“ nevím, jestli se k nějakým lepším ještě můžeme dostat. Radim Schwab je totiž Fantom jak má být. Mystický, tajemný, jeho sametový hlas, ale zároveň pohladí. Dokáže být nešťastný a zamilovaný, ale i takový, že z něj jde strach. Monika Sommerová je krásná Christine. Je křehká, něžná a propůjčuje své postavě navíc ještě něco strašně zvláštního. Nevím, co to je, nebo jak to přesně definovat, ale je to něco, co vás uhrane a donutí vás mít oči upřené jen na ni, pokud zrovna stojí na jevišti. O čistém zpěvu, interpretovaném s naprostou lehkostí a jistotou, snad ani nemusím mluvit. A lepšího partnera než Tomáše Vaňka jako zamilovaného Raoula, by si nemohla přát. Vaněk má totiž neuvěřitelné charisma, ke křehké Sommerové je správným kontrastem, který ji dodává jistotu a propůjčuje náruč. Pokud spolu tihle dva stojí na jevišti, v sále se snad kromě samotného Fantoma nenajde nikdo, kdo by jejich lásce nepřál. Mimochodem, pakliže nejste muzikáloví nadšenci a nesledujete dění na všech scénách v České republice, zajímalo by mě, jestli vám tahle tři jména něco říkají. Ne? Tak, a vidíte, i bez plakátových hvězd se dá dělat skvělé divadlo.

Zážitek

Fantom Opery je obrovský. Fantom Opery je velkolepý a byl taky pořádně drahý. Má cíl diváky prvoplánově ohromit a oslnit. To ale není všechno. Není jen o jménech, komerci, bulvární propagaci. Fantom opery v Praze má prostě své kouzlo. Kouzlo, které bych přála každému objevit. Zapomeňte na všechno, co očekáváte nebo neočekáváte. Zapomeňte na všechny předsudky vůči hercům, divadlu či titulu samému. Jděte si prostě sednout do publika a nechat se unést nádhernou hudbou, ze které vám bude po těle běhat mráz. Zavřete oči a sami ucítíte, že onen Fantom Opery do Čech skutečně přijel.