Kdyby 1000 klarinetů

Kdyby 1000 klarinetů

První muzikálová premiéra sezony v Plzni obvykle patří lehčímu žánru, kterým dramaturgie divákům kompenzuje absenci klasické operety, kterou v současnosti ob rok uvádí soubor opery. Letos na Nové scéně Divadla J. K. Tyla v Plzni namísto původně ohlášených Rebelů nakonec zazněla 24. září hudební komedie Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra Kdyby 1000 klarinetů, nebo spíš hra touto semaforskou klasikou inspirovaná, jak bych nazval úpravu režiséra Ondřeje Lážnovského.

Pro upřesnění – zatím existovaly čtyři verze „Klarinetů“: První revue napsali Suchý se Šlitrem ještě před vznikem Semaforu v roce 1958 pro Divadlo Na Zábradlí. Tu přetvořili po šesti letech ve velkolepou filmovou komedii, jíž natočili režiséři Ján Roháč a Vladimír Svitáček s hlavními hvězdami tehdejšího show byznysu. Třetí autorizovanou podobu  pak nastudoval přímo v Semaforu jako režisér herec Jiří Císler v roce 1980. Na jevištích různých divadel se pak tyto verze různě prolínají. S poslední výraznou autorskou úpravou přišel nedávno přímo Jiří Suchý a má ji dosud na repertoáru současného Semaforu.

.Lážnovský však  notoricky známý scénář z gruntu přepracoval. V podstatě zbyla jen idea a známé písničky (a z těch filmových nezazněly úplně všechny). Zatímco ve filmu k proměně zbraní v hudební nástroje dojde silou Bachovy hudby (ve fiktivních lázních Alkalis se právě odhaluje skladatelova socha), v plzeňské inscenaci se tak stane pouhým pohádkovým přáním na pohádkovém místě. Tím jaksi ústřední myšlenka o hudbě, která prochází i přes ostnatý drát, postrádá smysl. Podobně se mění jména i charaktery některých postav. Ze zběhlého vojína Schulzeho se stává Kornet, populární postava zpěvačky Edity byla úplně vyškrtnuta a ambiciózní televizní reportérka Tereza se proměnila v naivní husičku v nemožných růžových šatech. Žal po uprchlém milenci utápí v alkoholu a útěchu hledá v náruči Korneta.

Jedinou velkou změnou na scéně je přeměna vojenského bunkru v gramofonovou desku. Jedná se o nápaditý trik (autorem stylově čisté scény je Karel Čapek), přece jen ve hře ale trochu postrádám atmosféru lázeňského města a jeho civilisty. Pohybují se zde vlastně jen vojáci a členové televizního štábu. Přesto nelze říct, že by nové pojetí bylo „anti-semaforské“. Nejde však o Semafor 60. let, ale o jeho posun do současnosti, nebo ještě pravděpodobněji do budoucnosti. Inscenace mi připomíná remaky některých filmů, kdy akční musí být ještě mnohem akčnější a komedie mnohem vtipnější. Ne vždy je to ku prospěchu věci. Z mluvených a hraných scén se vytratil duch laskavého humoru, který nahradily jakési skeče a herecké etudy, z nichž některé vyšly výborně, jiné vůbec. Takovou koncepci bych očekával spíš u školního představení, kde je cílem dát hercům příležitost „se předvést“. Tyto scénky moc nekorespondují se stylem geniálního humoru Jiřího Suchého, jenž je, a to dodnes, obsažen v naprosto originálních písňových textech. Typické Suchého obraty a myšlenky, navazující na humor V+W, se v brutální srandě trochu ztrácí, zatímco forbíny, které naopak Osvobozené divadlo evokují, v druhé části přestávají bavit.

Kdyby 1000 klarinetů

Kdyby 1000 klarinetů

Choreografie Jana Kaleji je podřízena zvolené koncepci, ve vojenských sekvencích je velmi vtipná, v revuální části očekávám s dalšími reprízami větší preciznost. Legendární taneční scéna z jídelny s muži v bílém a s ženami v černém (mimochodem, před padesáti lety vynalézavěji kostýmovaná než řada podobných scén dnes), v novém provedení chybí. Kostýmní návrhy Hany Haklové jsou zřejmě záměrně u mužů vojensky fádní, u žen bláznivě pestré. Kapela umístěná přímo na scéně a vedená dirigentem Pavlem Kantoříkem hraje nejznámější „pecky“ jako jsou Tereza, Tak abyste to věděla, Dotýkat se hvězd, Míč nebo Babetta precizně a se zjevnou chutí. Podobné nadšení a energie čiší i ze všech hlavních protagonistů, kteří většinu písní zazpívali až překvapivě dobře. Nenapodobovali Gotta, Matušku ani Hegerovou, ale k dávno zlidovělým písničkám našli svůj vlastní interpretační klíč, což je myslím na nových plzeňských Klarinetech to nejdůležitější. Dařilo se zejména Soně Hanzlíčkové Borkové ve stylizované postavě potrhlé Terezy a Alešovi Kohoutovi coby zamilovanému vojákovi Kornetovi, neméně potěšily také pěkné pěvecké výkony Adama Reznera (Mejzy), Pavla Režného (Nikolas) i obou parašutistů, Jozefa Hruškociho a Lukáše Ondruše. Mnohé z gagů sedly Martinu Šeflovi (karikatura plukovníka Helmuta), Janu Kalejovi (jeho zástupce Klaus) či Romanu Krebsovi (Ministr války). Potenciál výborně sezpívaného a o trochu hůře pohybově secvičeného dívčího vokálního sdružení Pána v cylindru (Martin Hucl nebo Stanislav Velík) nebyl naplno využit. Stále jsem čekal na nějaký oslňující výstup oněch Pěti Švestek, zejména, když mezi nimi byly i tak výborné sólistky, jako Žofie Dařbujánová, Kateřina Falcová nebo Lucie Zvoníková. Ten ale nepřišel.

Zbrusu nové plzeňské Klarinety přepracované Ondřejem Lážnovským nepostrádají spád, výrazné pěvecké i herecké výkony a více než dvě hodiny někdy trochu brutálního humoru. Pokud se rádi smějete a baví vás energie mladého muzikálového souboru, je tato inscenace určena přesně vám. Nostalgii a šarm 60. let v ní ovšem nehledejte.

Kdyby 1000 klarinetů

Kdyby 1000 klarinetů

Foto: Pavel Křivánek