Pavel Režný, Eva Staškovičová, foto: Martina Root
Drama, komedie, krimi, romantika, fantasy. Ve všech těchto kategoriích naleznete populární oscarový film režiséra Jerryho Zuckera a scénáristy Bruce Joela Rubina z roku 1990 s názvem Duch, podle něhož vznikl o jedenáct let později stejnojmenný muzikál (The Ghost Musical). Ten jako teprve druhý v Čechách nastudoval s muzikálovým souborem Divadla J.K. Tyla v Plzni režisér Lumír Olšovský. Premiéra na Nové scéně se uskutečnila v sobotu 29. října.
Děj Ducha je poměrně banální, takže ani filmoví investoři mu kdysi moc nevěřili a snímek vznikl jako nízkorozpočtový, ač v něm hrály hvězdy jako Patrick Swayze, Demi Moore, Tony Goldwyn a Whoopi Goldberg. Newyorský bankovní úředník Sam plánuje život s výtvarnicí Molly. Jejich štěstí předčasně končí Samovou násilnou smrtí, když jej na ulici zastřelí neznámý poberta. Ukazuje se, že nešlo o pouhou náhodu a pouhou krádež, že ve všem má prsty Samův ambiciozní kolega Carl. Sam se proto vrací jako duch, nejen aby ochránil milovanou dívku před nebezpečím, ale aby také zúčtoval s těmi, kteří mu ublížili. Naváže spojení se světem živých prostřednictvím bizarního média, kterým je černoška Oda Mae a roztáčí kolotoč událostí, na jejichž samém konci stojí jeho opětovné, krátké setkání s Molly.
Ve světě muzikálu už podobné téma, ovšem zcela jinými prostředky, zpracovává slavný Carousel Richarda Rodgerse a Oscara Hammersteina II. z roku 1945, jehož titulní hrdina Billy Bigelow se rovněž “z půli cesty” vrací na jediný den do našeho světa, aby napravil, co před smrtí zanedbal. Tento muzikál Plzeňané před několika lety také viděli.
Jozef Hruškoci a company, foto: Martina Root
Muzikál Duch měl českou premiéru v roce 2014 v Městském divadle v Brně, kde se ale hrál v trochu jiné verzi a hlavně pak v odlišném přebásnění. Poprvé překládal Jiří Josek, pro Plzeň a Hudební divadlo Karlín (inscenace vzniká v koprodukci) Adam Novák. Režie Lumíra Olšovského se dá označit jedním slovem: Dynamická. Jednotlivé scény do sebe perfektně zapadají, vše má švih a spád, herci přesně vědí, proč a co hrají. Samozřejmě také zásluhou švýcarského choreografa Simona Eichenbergera, který dal Duchovi opravdu tanečního „ducha“ a posunul celý soubor o level dál. Tedy, ne že by českým choreografům, kteří v Plzni dosud působili, chyběly nápady. Ale až Eichenberger, nejčastěji působící na německé scéně, dokázal dát tanečním scénám takovou přesnost, na jakou jsem zvyklý u muzikálových inscenací například ve Vídni. Podobně je na souhru náročná i manipulace s jednotlivými sektory scény Dava Bensona, která působí jednoduše, až stroze, ale oživují ji projekce Petra Hlouška. Vůbec s efekty, které například v londýnském provedení braly dech, se tady pracuje velmi úsporně, například legendární procházení zdmi probíhá ve zcela symbolické rovině. Kostýmy Kateřiny Bláhové odpovídají současné módě, odvázat se mohla vlastně jen ve směšně pestrém kostýmování Ody Mae.
Vítám, že herectví trojice představitelů Sama, Molly a Carla je velmi civilní. Nikdo ani o píď nepřehrává, a tak se zdařile daří držet na uzdě mýdlovou romantiku, jejíž větší než nutné množství by mohlo snadno inscenaci zničit. Pavel Režný hraje Sama, jenž se záhy promění v onoho „ducha“ naprosto přirozeně a neafektovaně, má charisma a úžasně zpívá, od inscenace k inscenaci lépe. Nejvíce si samozřejmě vyhraje se situacemi, kdy jej jeho herečtí partneři jakoby nevidí a neslyší. Zcela bezprostřední je i Molly v podání Evy Staškovičové. Věříte jí každým coulem, že je to běžná holka, kterou někdo ve vteřině připravil o všechno štěstí. Zloducha Carla přesvědčivě vystřihl Jozef Hruškoci jako muže, který kvůli své touze po moci a penězích rozehrál vysokou hru. A pak je tu skvělá Venuše Zaoralová Dvořáková ve vděčné postavě potrhlé vědmy Ody Mae Brownové, nositelky téměř veškerého humoru, který se na scéně odehrává. Že bude vynikající herecky i pěvecky jsem tak nějak tušil, pohybový esprit ale vyrážel dech. Neméně dobrá, a už kvůli odlišné tělesné konstituci hlavně jiná, bude jistě i alternující Dasha. I pro už menších figury našli inscenátoři kvalitní interprety, ať už se jednalo o „ducha z metra“ Lukáše Ondruše nebo další tajemnou záhrobní postavu v podání Romana Krebse. Pohybem i gesty přiváděly do varu diváky Soňa Hanzlíčková Borková a Charlotte Pščolková coby krásné pomocnice svérázné vědmy.
Venuše Zaoralová Dvořáková, foto: Martina Root
Hudbu k muzikál Duch zkomponovali Dave Stewart a Glen Ballard. Jeden dva hity (zejména Unchained Melody) si asi zapamatujete, jinak ovšem hudba nijak nevybočuje z běžného broadwayského průměru a mne osobně nezaujala, přestože orchestr vedený Daliborem Bártou hrál výborně a zvukaři odvedli od otevření Nového divadla snad zatím vůbec nejlepší práci.
Pokud máte rádi romantické komedie s duchařskou zápletkou, rozhodně vás nová muzikálová show nabitá výbornými hereckými, pěveckými a tanečními výkony nezklame. Pro mě je ale Duch příběhem, který nepotřebuji vidět vícekrát, než jednou.
Muzikál Duch, foto: Martina Root
