Legendární Edith v Plzni spojuje generace

Vrací se Radka Fišarová a přichází Lucie Šustek Rybnikářová

Taneční muzikál Libora Vaculíka a Petra Maláska Edith, vrabčák z předměstí o osudech legendární šansoniérky Edith Piaf měl premiéru v plzeňském Komorním divadle 27. května 2000. Muzikál sám se v Plzni stal od té doby legendou. Hrál se neustále za mimořádné pozornosti publika, které se vracelo jako magnetizováno znovu a znovu. Komorní divadlo bylo v roce 2015 uzavřeno a muzikál se přesunul na Novou scénu Nového divadla. Následovala odmlka a nyní se vrací ke svým divákům znovu. V roli titulní vystoupí stejně jako před čtyřiadvaceti lety zpěvačka Radka Fišarová a jako její alter ego tanečnice Zuzana Hradilová. Nově jako alternantku Radky Fišarové uvidí publikum mladou herečku a zpěvačku Lucii Šustek Rybnikářovou, do nedávna členku činoherního souboru Městského divadla ve Zlíně ostřílenou z muzikálů na své domovské scéně i v Ostravě. Když se konala premiéra Edith, byly jí 4 roky. Edith Piaf tak v Plzni spojuje generace. S oběma zpěvačkami jsem se sešla před jednou ze zkoušek. Hovořily jsme o Edit Piaf, o muzikálu, o setkání uměleckých generací a jejich propojování, i o tom, jakou roli hraje „vrabčák z předměstí“ v jejich životech.

Paní Fišarová, je to po uzavření Komorního divadla v Plzni váš druhý, po kovidové pauze celkem třetí návrat k Edith. Mezi tím a současně s tím jste v minulých letech účinkovala v inscenacích Edith v jiných divadlech v republice. Jaký je ale ten současný, aktuální plzeňský návrat?

RF: Tento návrat má pro mě takové dvě roviny. Vracíme se k Edith po třech letech náhlého přerušení, kdy se kvůli covidové pandemii nesmělo hrát. Ale jak se říká: „všechno zlé je k něčemu dobré“. V květnu 2020 se kvůli uzavření divadel neodehrála plánovaná derniéra a místo toho se po třech letech ticha vracíme zcela nanovo v obnovené premiéře se spoustou novinek, včetně přesunu na scénu Velkého Divadla J.K Tyla, kam se nesmírně těším. Před třemi lety pro mě bylo představení Edith, vrabčák z předměstí neuzavřenou záležitostí. Alespoň jsem si opět uvědomila, že člověk by měl vždycky hrát tak, jako by to bylo naposledy. Každopádně se nyní vracíme, myslím, že do úplně „jiné řeky“ a věřím, že naše vnitřní změna bude na jevišti, v dobrém, znát.

V jakém smyslu?

RF: Cítím, že se od doby pandemie trochu posunulo myšlení lidí. Někteří lidé trochu ztratili jakýsi vnitřní elán a určitě obecně dost lidí ztratilo spoustu iluzí. Co se týká našeho uměleckého světa, tam jsme si mohli vyzkoušet, jak snadno může umělec ve společnosti ztratit svou pozici. A myslím, že řada muzikantů zcela opustilo tuto profesi. Ve mně naopak narostla jistota, že má umění smysl, víc vnímám umění kolem sebe a je pro mě významnější. Také si o to víc si vážím lidí, kteří umění podporují a uvědomují si, jak je kultura důležitá. Bez kultury ztrácíme sebe. V důsledku dokonce i svou národní identitu. Možná to zní v souvislosti s představením o francouzské šansoniérce zvláštně, ale je to muzikál českých tvůrců a pro české publikum. Kultura je forma komunikace, podporuje smysl pro krásno, pro estetiku a vytváří z nás komplexní smysluplnou lidskou bytost.

Vraťme se k těm návratům…

RF: Určitě – hovořila jsem o dvou rovinách návratu. Ta druhá je zcela osobní. Premiéra se konala v roce 2000, od té doby jsme s tanečnicí Zuzkou Hradilovou, se kterou se o Edith dělíme, porodily dohromady čtyři syny, ona tři a já jednoho. Vzniklo vedle představení krásné přátelství, které žádné pauzy nepotřebuje. Na začátku nás spojovala role, jedna společná postava, ze které se zrodilo přátelství. Dnes je to naopak, spojuje nás přátelství, ze kterého se na jevišti zrodí jedna postava. Jsem moc ráda, že si ještě spolu můžeme to naše spojenectví prožít i na jevišti.

Jak se projeví časový odstup v jevištním ztvárnění?

RF: Jednou mi říkal pan režisér Bednárik: „Těším se, až budeš zpívat Piaf, až ti bude přes čtyřicet.“ Teď na to došlo a já doufám, že naplním jeho představu o tom, jak by interpretace po čtyřicítce měla vypadat. Ve dvaceti člověk nemůže odhadnout, jak se bude cítit za dvacet let, neví, co prožije a co ho bude formovat. Ve čtyřiceti se už můžete trošku ohlédnout zpět, máte zkušenosti a už také víte, že nic nevíte, vlastní prožitky a reflexe toho všeho v roli je jednodušší. Mladší prožíváte věci určitě naplno, ale prostě jinak. I na jevišti jsou pak asi vyjadřovací prostředky trochu jiné, někdy je pak méně více. Základ je samozřejmě fakt, že v jakémkoliv věku chcete odvést na jevišti to nejlepší ze sebe. Takže na věku ve výsledku asi úplně nezáleží.

Paní Rybnikářová, jaká byla vaše reakce, když jste zjistila, že jste v konkurzu uspěla a budete do role Edith Piaf v Plzni obsazena? A jaká bude vaše Edith?

LR: Když jsem zjistila, že je vypsaný konkurz na roli Edith Piaf, tak jsem se zaradovala a okamžitě se bez váhání přihlásila, jelikož Edith Piaf znám dobře. Mám ráda její šansony a její život mě odjakživa něčím fascinoval. Už před konkurzem jsem měla načtené knihy a viděla filmy i dokumenty o ní. Vlastně to byla moje vysněná role. V Ostravě se hrál muzikál Edith a Marlene, byl to trochu jiný muzikál, než je tento, ale také vyprávěl o jejím životě a zaznělo tam spoustu jejích nejznámějších šansonů. Už od té doby jsem si říkala, že bych si ráda jednou Edith Piaf zahrála. Vlastně jsem si ale myslela, že takovou roli si budu moci zahrát nejdřív, až mi bude 40. Jsem ráda, že to vyšlo už teď a nemusím ještě několik let čekat. A řekla bych, že to bylo snad poprvé, kdy mi hrála do karet i moje „výška“.

Paní Fišarová a paní Rybnikářová – jaké bylo vaše vzájemné setkání?

RF: Setkaly jsme se na konkurzu na Konzervatoři Jaroslava Ježka, kde zpívalo několik opravdu skvělých zpěvaček, takže jsem byla moc ráda, že nemusím vybírat já. Lucka byla malinká, dojemná a myslím, že nejen režiséra Libora Vaculíka prostě chytla za srdce. Od té doby jsme se zatím jen párkrát potkaly na zkoušce, ale tam se prostě zkouší a je tam třeba hodně soustředění. Myslím, že se budeme muset po premiéře sejít a trochu to oslavit, abychom tu naší Edithku řádně pokřtily.

LR: Zatím jsme se viděly jen párkrát a na zkouškách není moc prostoru si popovídat, ale těším se, až se poznáme víc a dozvím se, jaká byla před dvaceti lety Radčina cesta k Edith Piaf. Jsem ráda, že můžu být vedle někoho tak zkušeného, kdo mi může pomáhat a předávat rady. Když jsem se dozvěděla, že do tohoto muzikálu hledají přímo alternaci k Radce, tak mě to trochu vyděsilo. Přece jen Edith už hraje spoustu let a je v této inscenaci skvělá. Myslela jsem si, že nebudu mít šanci. O to víc jsem ráda, že to vyšlo.

Jak se vám vstupuje do inscenace, která se hraje od roku 2000?

LR: Popravdě jsem vůbec netušila, že už se hraje tak dlouho. Celá historie ohledně tohoto představení se mi teprve začala rozkrývat, až když jsem začala v Plzni zkoušet. Přijde mi to neskutečné a obdivuhodné. Pro mě je to obrovská výzva a zodpovědnost. Těším se a bojím zároveň. Skloubení tance, zpěvu a do toho ještě ta francouzština. Není toho málo, na co se musím soustředit. Všechno musí působit komplexně a přirozeně. Je to pro mě velká škola.

Jaký byl, paní Fišarová, návrat do kolektivu, který se z velké části generačně obměnil? A jak kolektiv vnímáte vy, paní Rybnikářová?

RF: Samozřejmě můj záchytný bod je Zuzka Hradilová a také její manžel Mirek Hradil, dnes tajemník baletu DJKT. Oba toto představení dokonale znají a jsou to oni, kdo se snaží v představení zachovat stále tu linku a celému souboru předat poselství příběhu. V představení také bude opět náš dokonalý Starý elegán Jiří Žalud, tanečník, který je ve svých 86 letech nádherným odkazem neskutečné píle a noblesy ještě úplně jiné generace. No a zároveň se zde potkáváme s nastupující mladou generací a je úžasné sledovat, jak se tito noví tanečníci sžívají s představením, které je starší než oni sami, a co tomu přináší ze sebe. Myslím si, že když vznikne něco dobrého, má se to předávat dál. Takže mě toto propojení generací opravdu baví.

LR: Pro mě je to poprvé, co jsem se ocitla v baletním souboru. Je to trochu jiný svět, který ale neskutečně obdivuji. Je inspirativní mezi tanečníky být a pozorovat, jak skvěle ovládají své tělo a co všechno s ním umějí. Zároveň mě to i motivuje, abych se sama více hýbala, ačkoliv jim se samozřejmě nikdy nevyrovnám.

Která píseň Edith Piaf je vaší nejoblíbenější?

RF: Řekla bych, že v každém období to byla nějaká jiná. Chvíli to byla píseň Non, je ne regrette rien, pak La Foule, která v představení není. Pak jsem měla nejraději Padam…padam.. nebo Milord. No a pak spíš záleží, jakou mám náladu. Když mám potřebu sdělit něco důležitého, tak je na místě Mon Dieu. V poslední době mě moc baví Le vie en rose. No, víte, Edith nazpívala asi 400 písní, takže seznam by mohl být opravdu dlouhý, je stále co objevovat.

LR: To je těžká otázka, protože jich mám víc. Ale asi Mon Dieu, tu zpívám už od 15 let. Byla i na konkurzu a v představení tato píseň zazní ve velmi emotivní scéně.

Jaké místo zaujímá Edith, vrabčák z předměstí, mezi vašimi dalšími rolemi v současné době?

RF: Edith je pro mě samozřejmě zásadní a má své místo i na našich koncertech, ale také patří do mého života spousta další muziky. Mojí muzikálovou domácí půdou je pražské Divadlo Broadway, kde momentálně působím v představeních Okno mé lásky, Kvítek Mandragory, Muž se železnou maskou, Kleopatra, Tři mušketýři a Kat mydlář. Stálou scénu pro koncertní recitál „Ničeho nelituji – Pocta Edith Piaf“ máme v Praze na Malé scéně Divadla Studio Dva, kde vedle francouzských písniček hrajeme i vlastní autorskou tvorbu a koncertujeme po celé republice. Vedle divadel a koncertů působím také jako mentorka Akademie uměleckých talentů MenArt, kde celoročně spolupracujeme s talentovanými žáky ZUŠ a jejich pedagogy a učím na VOŠ herecké v Praze. Letos se také opět těším na koncerty s ÚH AČR (Ústřední hudba Armády České republiky) nebo na pořad věnovaný šansonu a swingu „Edith a Frank“ s Tomášem Savkou. V červnu mě ještě čekají státnice, a pak natáčení Vánočního CD. O prázdninách se těšíme letní koncerty s kapelou, muzikálový kamp a letní workshopy se ZUŠ Natanael v Českém Krumlově. A upřímně, ze všeho nejvíc se asi těším na naši dovolenou s jedenáctiletým synem Oskárkem a našimi kamarády.

LR: Naposled jsem měla premiéru v září ještě v Městském divadle Zlín, kde stále dohrávám pár představení. Teď mě ještě čeká zkoušení v Českých Budějovicích v inscenaci Rozum a Cit, která se bude hrát v Českém Krumlově na otáčivém hledišti. Vždycky jsem si přála si tam zahrát. Už jako malá jsem to místo obdivovala, když jsme tam s našima v létě jezdívali na dovolenou. Jinak jsem tuto sezónu měla volnější. A také jsem začala učit na základní umělecké škole ve Zlíně v dramatickém kroužku.

Otáčivé hlediště – tak to je už, Lucie, váš druhý splněný sen! Není dnes odvážné, být na ´volné noze´?

LR: Nerada bych ty sny zakřikla. Zatím jsem se nerozhodla, co má více kladů, jestli volná noha nebo angažmá. Všechno má své pro a proti. Když je člověk na volné noze, více cestuje, zvlášť pokud žijete ve Zlíně jako já. Musíte objíždět konkurzy, připravovat se na ně, strávíte spoustu času ve vlaku. Je zvláštní, že mi vyšly zrovna ty konkurzy, které jsou nejdál od mého domova – Plzeň a České Budějovice. Každý týden tedy momentálně strávím ve vlaku kolem 14 hodin. Pokud bych ale byla v angažmá, rozhodně bych teď nemohla být a zkoušet tady. A to by byla škoda. Volná noha je rozmanitější, svobodnější, ale nejistá. Uvidíme, jak to bude do budoucna. Ráda bych měla více koncertů a natočila desku, nejspíš šansonovou – jak jinak.

Jakou hudbu, jaké písničky, samozřejmě kromě Edith Piaf, máte obě rády?

RF: Poslouchám za rok spoustu různé hudby. Už vybírání písniček se studenty je dost muziky. Vybírání písniček s kapelou taky zabere dost. Doma mi hraje můj Oskar na klavír, nebo máme zkoušky, zkrátka tu neustále někdo zpívá. Určitě mám ráda kvalitní hudbu, nejlépe naživo. Žánrově hodně záleží na náladě. A mám ráda hezké texty. Poslouchám od klasiky, přes Norah Jones, Noa, Hapku/ Horáčka, Anetu Langerovou, filmovou muziku, mám ráda zlatá 80.-90.léta, Aznavoura, sem tam muzikály, mám strašně moc ráda dvojici Svěrák/ Uhlíř, atd, atd… Každý den jinak.

LR: Mám ráda Hanu Hegerovou, Zuzana Navarovou, Vojtu Dyka, Adele, LP, Zaz, nově jsem si také oblíbila Rozálii Havelkou, mladou českou šansoniérku, která si píše vlastní písně. Je to taková více moderní Radůza. Nebo se mi třeba moc líbí CD mého kamaráda Štěpána Kozuba, které udělal společně s Jirkou Krhutem. Ten pro mě také napsal jednu píseň. Doufám, že jich časem bude víc.

A jaké místo zaujímá profesním životě původně činoherní herečky Lucie Rybnikářové muzikál?

LR: Hrála jsem v pár muzikálech. V angažmá v Městském divadle Zlín jsem v muzikálu Petr a Lucie ztvárnila Lucii, účinkovala jsem také v muzikálu DONAHA!, dále v Národním divadle Moravskoslezském v muzikálech Romeo a Julie a Kočky. Muzikálu se ani do budoucna nebráním, ráda bych si zahrála v Chicagu. Chtěla bych mít vše vyvážené, věnovat se činohře, muzikálu a mít i vlastní koncerty.

Edith umí měnit životy – potvrdí to Radka Fišarová?

RF: Myslím, že tím byla Edith Piaf opravdu známá. Měla snahu lidem zasahovat do životů. Dokázala nastartovat kariéru jednotlivcům, souborům, dokonce nějaký čas podporovala i několik dětí v Africe. A to myslím, že ani netušila, jaký bude mít toto její zasahování do života lidí přesah i po jejím odchodu. Ona to prostě umí. Když jsme v roce 2000 s Edith začínali, vůbec jsem netušila, co mě v „její společnosti“ čeká. Loučila jsem se s Evitou a šansony mě nijak zvlášť nezajímaly. Žila jsem muzikálem. Ani se mi moc nelíbily samotné písničky, ale pak jsem se pustila do poznávání její cesty, zjistila jsem, že máme stejný den narození, a tak jsem nějak tušila, že půjde o něco víc. Že mi ale zůstane jako krásná nálepka, že mi přinese skvělá přátelství, že mi pomůže chápat chyby, že se stane mou přirozenou součástí nejen v repertoáru a na jevišti, tak s tím jsem opravdu nepočítala, a děkuji za to.

Lucie, myslíte si, že i vám změní Edith život?

LR: Bylo by to krásné, uvidíme, co se stane. Kéž by Edith vydržela dalších dvacet let!