Vyslovíme – li dnes slovo „fidlovačka“, většina z nás si patrně vybaví stejnojmennou pražskou divadelní scénu. Co tedy vlastně v současnosti už nepoužívaný výraz skrývá za význam?
Dá se říci, že výklad je hned dvojí. První označuje tupý a oblý nástroj, kterým švec vyhlazuje kůži na obuvi, tzv. fidluje (z německého fiedeln). Podobného nástroje se využívá také k čištění zbraní. Josefa Kajetána Tyla ovšem zřejmě inspiroval význam druhý. Ten fidlovačkou nazývá pravidelnou slavnost pražského lidu, která se konala vždy první středu po Velikonocích v nuselském údolí. Tradiční oslavy jara se účastnili nejrůznější divadelní spolky, kouzelníci, kejklíři, provazolezci a obchodníci s rozličným poutním zbožím. Traduje se, že taškařice na uvítání jara pochází z doby Josefa II., ale patrně se konala už v dobách starších.

Fidlovačka Josefa Kajetána Tyla, považovaná dodnes za jednu z „národních“ her, podobně jako Strakonický dudák, Naši furianti nebo Smetanova Prodaná nevěsta, měla premiéru ve Stavovském divadle v roce 1834 coby veselohra k povzbuzení národní hrdosti a podpoře českého jazyka, vysmívající se pokrytcům, kteří své české kořeny neznají nebo zapírají. Nikdo ovšem netušil, že píseň z pera hudebního skladatele Františka Škroupa „Kde domov můj,“ původně napsaná jako kuplet, se stane jedním ze symbolů naší národní identity a posléze dokonce českou státní hymnou. Přestože kritika považovala hru za umělecky bezcennou, některá představení končila sborovým zpěvem značného množství diváků, povětšinou studentů. Píseň z prostinké repertoárové hry se najednou stala chórem manifestačním.

V uplynulých sto padesáti letech Fidlovačku jako hru se zpěvy často uváděly i operetní soubory. V paměti diváků dodnes zůstává například její plzeňské nastudování v režii Miroslava Doutlíka z roku 1968, které rozehrálo, podobně jako v minulosti, vlastenecké city publika.
Pro dnešní jeviště je ovšem zřejmě nutné hru výrazně revidovat. Na Vinohradech se o to pokouší mladý režisér Jiří Havelka, nositel Ceny Alfreda Radoka 2007 v kategorii „Talent roku”, jenž se nechal inspirovat zmíněnými tématy, hudebně-veseloherní formou Fidlovačky i „jevištěm” Evropského parlamentu k vytvoření scénického tvaru, který komediální formou sleduje křehký a komplikovaný vztah nadnárodního společenství a národních zájmů. Jeho inscenace si klade za cíl prozkoumat, do jakých souvislostí se dostávají v systému nového společenství, jakým je právě Evropská Unie. Co má svou trvalou hodnotu, co nám dnes připadá úsměvné a v čem jsme se dosud nedokázali poučit. Proto podtitul „aneb žádný hněv a žádná rvačka“ nahradil prostým „Kde domov můj?“.

Josef Kajetán Tyl – František Škroup: FIDLOVAČKA aneb KDE DOMOV MŮJ

Adaptace: Jiří Havelka j.h. / Klára Novotná
Režie: Jiří Havelka j.h.
Dramaturgie: Klára Novotná
Scéna: Jan Štěpánek
Kostýmy: Michaela Hořejší
Hudba: František Škroup / Michal Nejtek
Choreografie: Jana Hanušová

Hrají:

Plenárium
Předsedající: Jiřina Jirásková
Carlos Moráles, Španěl, socialista: Jiří Plachý
Dietrich Schmitt, Němec, tradicionalista: Jiří Žák
Clara Jensen, Švédka, zelenáJana Malá
Jane Green, Britka, konzervativníHana Maciuchová
Jaroslav Klein, Čech, konzervativec / Michal Novotný

Fidlovačka
Václav Kroutil, pražský měšťan: Svatopluk Skopal
Jeník, jeho syn: Lukáš Příkazký
Antonie Mastílková, bohatá vdova: Zlata Adamovská
Lidunka, její neteř: Lucie Štěpánková
Kozelka, dohazovač: Martin Zahálka
Margareta, hospodyně u Mastílkové: Simona Postlerová
Andreas, hospodář u Mastílkové: Pavel Rímský
Dudek, falešný baron: Jan Holík
Živeles, lichvář: Jaroslav Satoranský

Kavárna
Jiří, tlumočník, Čech: Jiří Panzner j.h.
Helga, tlumočnice, Němka: Lucie Polišenská
Georges, tlumočník, Francouz: Martin Davídek

Foto: Viktor Kronbauer, DNV