Diana Schnierer, foto: VBW

S teprve jedenadvacetiletou Slovenkou původem z Kanianky pri Prievidzi jsme se potkaly v kavárně uprostřed předvánoční Vídně, kam si odběhla v pauze ze školy. Zatímco dokončuje poslední ročník na MUK ve Vídni (Musik und Kunst Privatuniversität der Stadt Wien), každý den se objevuje na jevišti vyprodaného Ronacher Theater, kde hraje hlavní ženskou roli Sarah v kultovním muzikálu Tanz der Vampire. Umělecké vlohy pravděpodobně podědila po mamince, která je učitelkou zpěvu. Diana odmalička zpívala, tancovala i hrála na klavír. Herečkou chtěla být vždycky a nikdy ji nenapadlo, že by se její sen neměl splnit. Tahle holka, která se moc ráda směje, má otevřené dveře do světa, o jakém se spoustě lidí může jen zdát. Přesto zůstává pokorná a snaží se na sobě pracovat, aby mohla být sama na sebe hrdá.

Diana Schnierer, Sarah, foto: Deen van Meer

Pro Vaše působení na vídeňské scéně má jistě výhodu příjmení, které nezní zrovna slovensky. Máte v rodině německy mluvící předky?

Víte, že ani nevím? Možná v nějaké hodně daleké historii německé kořeny budou, ale popravdě jsem se o to nikdy nezajímala a účelně to nezjišťovala. Každopádně z mých nejbližších, se kterými jsem v kontaktu, nikdo takový není.

V dnešním „přeangličtinovaném“ světě je skoro až zvláštní, že mladá dívka umí tak skvěle německy. Učila jste se odmalička?

Já se ji vlastně nikdy pořádně neučila (smích). Na církevní konzervatoři jsem ji sice měla jako druhý povinný jazyk, protože jsem ale po dvou letech přešla na jinou školu (státní konzervatoř), němčina z mého rozvrhu zmizela a já sama neměla žádnou motivaci se ji učit dál. Ale pak jsem přišla do maturitního ročníku a začala řešit, co potom. Vždycky jsem toužila jít studovat někam do zahraničí, poznávat svět. Moje profesorka zpěvu Miroslava Marčeková tehdy přišla s nápadem, ať zkusím Vídeň, že je tam velice kvalitní škola, scéna a spousta možností. Až tehdy jsem se k němčině znovu vracela a nutno podotknout, že jsem do té doby zapomněla všechno, co jsem se kdy naučila a začínala znovu od úplných základů.

Takže jste vlastně začala studovat školu ve Vídni, aniž byste uměla jazyk?

Je pravda, že jsem se zpočátku moc nechytala. Před přijímačkami jsem třikrát týdně chodila na soukromé hodiny. Bylo to celkem intenzivní, ale stejně jsem se tam naučila akorát tak věci, co jsem potřebovala – říct něco o sobě, písničky, monology, a to bylo všechno. Když mě vzali, bylo zrovna období, kdy jsem se musela připravovat na maturitu, měla jiné povinnosti v divadle, tak šla němčina zase stranou. Protože ale pro přijetí byla podmínka mít úroveň A2 nebo B1, chodila jsem v létě na kurz, abych si alespoň dodělala doklad, který byl potřeba. Ale jazyk v kurzu a jazyk v praxi je něco jiného, takže ano – přišla jsem do Vídně a rozuměla jsem velice málo.

Žádnou jinou školu jste ani nezkoušela?

Ne. Vídeň byla moje jediná možnost. Samozřejmě, lákal by mě třeba Londýn, ale je to takový nereálný a drahý sen. Nedal by se utáhnout cenově, na rozdíl od Vídně. Ta je cenově mnohem přijatelnější. Sice se platí 300 Eur školné za semestr, ale jinak jsou tu ceny podobné jako na Slovensku. Jsem mým rodičům vděčná za to, že jsem si studium tady mohla dovolit. Je to skvělá příležitost v zahraničí, zároveň ale blízko domova. Kdyby se cokoliv stalo, nemám rodinu daleko a můžu se vrátit.

Co pro vás bylo u přijímaček nejtěžší?

Celé přijímačky trvaly tři dny a já byla hodně ve stresu – hlavně z jazyka. Němčina byla velký strašák. A pak taky improvizace, protože ta byla taky v němčině, což mě moc neuklidnilo (smích). Zadávali nám různé pocity a emoce a my na ně měli adekvátně reagovat. Já tehdy neměla ani tušení, co které slovíčko znamená. Naštěstí se mnou ve skupině byla moje současná spolužačka a ta mi všechno co říkali, překládala do angličtiny a potajmu šuškala: aufgeregt-excited. (smích) Za to jsem jí neskutečně vděčná!

Nyní jste ve čtvrtém ročníku a letos byste školu měla končit. Jak to vůbec jde dohromady s angažmá v Tanz der Vampire?

Je pravda, že studium je časově dost náročné, ve škole jsme od rána do večera, i v sobotu, v druhém a třetím ročníku ještě musíme stihnout nastudovat dvě představení, jednu operetu a jeden muzikál, které pak hrajeme v našem divadle. Mám štěstí, že Tanz der Vampire vyšel až na můj poslední ročník, kdy toho už není tolik, takže zatím se to zvládnout dá. Kolem oběda jdu do školy a odtamtud rovnou do divadla. Kromě toho nás čeká absolventská prezentace, která se koná každý rok v jiném městě Rakouska či Německa a sjíždí se tam absolventské ročníky muzikálových univerzit. Letos se koná v lednu v Essenu, takže jsme momentálně v intenzivních přípravách. Na konci června má ještě každý z ročníku 15minutovou absolventskou show a musím napsat bakalářskou práci. No, málo toho nebude, ale věřím, že to nějak dám dohromady.

Takže brzo budete ze školy venku. Jak to vůbec ve Vídni vypadá s uplatněním absolventů?

Myslím, že možností je dost. V ročníku je nás osm a když osm lidí skončí školu, určitě se jim uplatnění hledá líp, než kdyby jich bylo v ročníku patnáct. Rakouský a německý trh je také podstatně větší než ten slovenský. Tady, když člověk skončí školu, může do Rakouska, Německa nebo Švýcarska. Možnosti jsou mnohem otevřenější.

Vy jste měla to štěstí, že první velká role přišla tak brzo. Byl konkurz na Sarah první větší konkurz, který jste šla zkusit?

Byl to vůbec můj první konkurz v Rakousku. Předtím jsem účinkovala v jedné produkci v Theater der Jugend, byl to ale zčásti školní projekt, takže tam účinkoval celý můj ročník a ročník nižší. Hráli jsme každý den, ale žádný konkurz jsem tam dělat nemusela, takže Tanz der Vampire byla opravdu moje premiéra. A ono to zrovna dopadlo! Pořád vlastně nevím jak.

Tanz der Vampire, foto: Karl Schöndorfer

Víte, kolik lidí se na tu roli hlásilo?

Na Sarah konkrétně nevím, ale celkově se do celého muzikálu hlásilo kolem dvou tisíc lidí, tanečníků i herců. Konaly se dva konkurzy, jeden ve Vídni, druhý v Hamburgu.

Jaká byla vaše první reakce, když jste se dozvěděla, že jste roli získala?

Když mi zavolali, snažila jsem se v první řadě působit v klidu a zahrát velké překvapení. I když nevím, jak moc se to povedlo. Hned potom jsem rozrušená volala domů mamce, ta si na to musela nejdřív sednout a pak mě nahlodala myšlenkou, jestli jsem správně rozuměla, jestli jim nemám zavolat ještě jednou a ověřit si to. Přece jen telefonát probíhal v němčině, tak jsem najednou zůstala dost nervózní a sama začala pochybovat o tom, jestli jsem všechno správně pochopila, že opravdu nejsem jenom záskok, že jsem opravdu dostala Erstbesetzung (hlavní obsazení). Chybělo málo a volala jsem jim zpátky. Naštěstí jsem to neudělala, telefonát už napoprvé správně pochopila a Sarah je opravdu moje. Každopádně velké překvapení to bylo určitě pro mě i celé moje okolí.

Jak jste se připravovala na roli? Dívala jste se na představitelky, co Sarah hrály před vámi, nebo jste se od toho snažila spíše distancovat?

Trošku jsem je sledovala, to by asi dělal každý, ale nechtěla jsem to moc přehánět, abych nepochytala jejich grify. Hodně mi pomohl začátek zkoušení, kdy měl režisér asi tři dny vyhrazené jen na mě a na Alfreda. Dělali jsme různá cvičení, improvizovali, zpívali naše písničky v různých emocích. Já zpívala Alfredův part, on můj. Pak jsme si vedle sebe lehli, zavřeli oči a jenom se cítili navzájem a poslouchali. Režisér sám nám říkal, ať se moc neinspirujeme z videí lidí, kteří tyhle role hráli kdysi, ale že chce, abychom byli sami sebou a aby to z nás šlo přirozeně ven.

Ale asi to má ten efekt, protože oba na sebe moc hezky reagujete…

Vidíte? A to nejste první, kdo mi tohle říká. Od víc lidí jsem slyšela, že se moc dobře doplňujeme.

Zkoušela jste i v Bratislavě, bylo ve Vídni něco jinak?

Bylo to hlavně rychlejší. V Bratislavě jsem vždycky zkoušela minimálně dva měsíce, tady to bylo asi šest týdnů. Režisér přišel s konkrétní ideou – samozřejmě, taky se tady nejedná o světovou premiéru, ale o produkci, která se víceméně ve stejné podobě dělá už několik let – ale stejně je to pořád v něčem nové. Sám režisér říkal, že i když to dělá po celém světě, tak se pokaždé snaží něco vylepšit, do každé jedné inscenace něco nového přinést, protože i on sám se vždycky něco nového naučí. Takže určitě mě překvapilo to tempo, jakým bylo všechno hotové a pak taky disciplína od všech, která tu byla opravdu obdivuhodná.

Co pro Vás znamená hrát v Tanz der Vampire?

Určitě je to velký úspěch a taky znamení. Znamení toho, že jsem možná na dobré cestě, že dělám to, co mě baví, že se to lidem líbí a že moje práce má nějaký smysl.

Co máte na roli Sarah nejradši?

To, že se během celého muzikálu vyvíjí, že ta role vůbec není plochá. Můžu hrát stydlivé děvčátko, můžu být koketní, odvážná, můžu být princezna nebo upírka. Mám tam neskutečné množství poloh a emocí, a to mě hodně baví.

Když jsem se vás na tiskovce v červnu ptala, jestli Alfred nebo Krolock, vybrala jste si Alfreda. Platí to pořád?

Ano, i když… (smích). Musím se přiznat, že jsem tuhle otázku nedávno dostala a začala jsem přemýšlet nad druhou variantou, že on by ani ten Krolock nebyl špatný. Pak musela zakročit mamka, která mi řekla: „Podívej se na to takhle. Alfred představuje lásku, odvahu a odhodlání. Krolock jsou peníze a moc. Koho z nich chceš?“ Ano, když se se na to podívám jako ona, Alfred by byl jasná volba. Ale někdy si říkám, že chápu, proč Sarah za Krolockem jde, že kdybych byla divák, taky za ním chci, alespoň na chvilku, že v očích diváka je tajemný upír mnohem atraktivnější. Vždyť on není zlý, je jen nešťastný a nemůže za to, že je stále hladový. Každopádně, Krolocka bych si vybrala možná tak na chvilku a ze zvědavosti, ve výsledku bych se stejně vrátila k Alfredovi.

Jakou jinou roli z Tanz der Vampire byste si ráda zahrála a proč?

Profesora. Jednoznačně (smích). To je můj největší favorit. Během představení se neskutečně namaká, ale je to vtipná a vděčná role. Lidi ho mají rádi.

Snad málokterý muzikál má tak obrovskou fanouškovskou základnu, jako právě Tanz der Vampire. Proč si myslíte, že se zrovna tenhle kus stal kultovním?

No, hlavně tady ve Vídni je to extrém (smích). Já vždycky říkám, že Tanz der Vampire nabízí úplně všechno. Hudbu, která je dramatická, vtipná i smutná, každý charakter se v hudbě promítne. Profesor má rychlé a vtipné písničky, Krolock oproti tomu dramatičtější. No a samozřejmě – téma upírů. Je to téma, které lidi vždycky přitahovalo a přitahovat bude. K tomu ještě přispívá fakt, že je spousta scén, kdy procházíme publikem a máme s diváky kontakt. Lidi si užívají ten pocit, že jsou součástí muzikálu. Ale celkově je to skvěle vybalancované dílo, od libreta, hudby, přes kostýmy, scénu… Ani jedna složka nepokulhává za ostatními – a tak by to mělo být!

Samozřejmě je to spojené s tím, že fanoušci neustále srovnávají interprety a na herce jsou tím pádem kladeny velké nároky. Cítila jste nějaký tlak?

Samozřejmě, už to, že si do Vídně nakráčí „nějaká Slovenka“ a sebere roli, kterou by chtěly hrát stovky jiných holek, vyvolalo hodně diskuzí. Měla jsem obavy z řeči, abych neměla silný akcent. Pak jsem ale zjistila, že Sarah přede mnou už hrálo tolik cizinek, některé s opravdu výrazným přízvukem a spoustě lidí to vůbec nevadilo. Člověk se nikdy nemůže zavděčit všem. Musím se přiznat, že po tiskové konferenci jsem pár takových ohlasů četla, ve kterých lidi kritizovali mou výslovnost. Tam jsem trošku znejistěla. Byly ale mezi nimi naštěstí i komentáře typu: „počkejte, dejte jí čas, ona se zlepší. „Ano, tehdy ve mně hlodaly myšlenky typu: „co když se nebudu lidem líbit?“ Snažila jsem se ale samu sebe moc nesledovat, abych nespadla do nějaké deprese. Tlak tam samozřejmě byl, ale ani ne od okolí, jako spíš ode mě. Byla jsem na sebe přísná, protože jsem se chtěla dobře prezentovat. Kritiky zatím byly všechny dobré, komentáře jsou taky převážně pozitivní, takže to nakonec dobře dopadlo!

Je náročné hrát v jazyce, který není vaší mateřštinou?

Už jsem si na to zvykla, ale samozřejmě to není jednoduché. Musím se víc soustředit na výslovnost a artikulaci. Každopádně je to pořád lepší a lepší, už mi to jde automaticky, mám to v hlavě zafixované a vím, co a jak. Celkově to ale vyžaduje mnohem větší koncentraci.

Spousta účinkujících v TdV německy neumí ale vůbec. To sice není váš případ, ale dovedete si představit hrát v zemi, jejíž jazyk neumíte?

Tady ve Vídni je to vůbec hodně mezinárodní. Máme tu třeba lidi z Anglie, kteří na začátku neuměli německy ani slovo. Máme tu lidi z Brazílie, Itálie nebo Holandska. Všichni jsou skvělí a očividně i zvyklí pracovat v takových podmínkách. Já sama bych do toho šla, kdyby se jednalo o roli v ansámblu, tam se trošku nedokonalosti ztratí. Pokud by to ale byla hlavní role, tak nevím, jestli bych si na to troufla.

S muzikály v Německu či Rakousku je spojen i jakýsi kočovný život. Jste připravená žít každý rok na jiném místě, podle toho, kam vás aktuální produkce zavane?

Popravdě bych nejradši zůstala ve Vídni, i když vím, že to teď bude těžké. Už je oficiální, že v červnu máme derniéru, na podzim se bude dělat Bodyguard, kde pro mě žádná vhodná role není a do ansámblu chtějí hlavně extra tanečníky. V Raimundu se prodlužuje I am from Austria a pak ho čeká rekonstrukce. Takže bohužel počítám s tím, že asi budu v Německu nebo v jiném městě v Rakousku. Samozřejmě se těším, že budu moct vyzkoušet něco jiného, uvidím, jak to funguje jinde a spoustu věcí se zase naučím. Ale přiznám se, že mi to tady bude hodně chybět. Zrovna jsem se tu tak hezky zabydlela.

VBW, foto: Herwing Prammer

V Bratislavě jste hrála v muzikálech Hairspray a Fame, což jsou oba dva taneční muzikály. Ačkoliv je i v Tanz der Vampire hodně tanečních scén, jako Sarah k tomu moc příležitostí nemáte. Nechybí vám to?

Trošku ano. Ve škole už tance nemám tolik, co dřív, tak si občas připadám trošku zdřevěnělá. Budu mít za dva týdny konkurz a tanec v prvním kole je pro mě trošku i strašák, mám pocit, že jsem už všechno zapomněla!

Jaký byl váš nejkrásnější moment na jevišti?

Určitě premiéra. Hlavně premiérový potlesk, kdy se dostavil neskutečný pocit úlevy. Ale celkově to je asi po písni Gebet. Je to nádherný moment, já končím klečet uprostřed jeviště, všichni ostatní za mnou, doznívá hudba ve velkém sboru a od lidí přichází nekončící potlesk. Mívám z toho husí kůži.

Máte nějaké rituály před tím, než vejdete na jeviště?

Vždycky se pomodlím a poprosím Boha o sílu pro nás všechny. A dám si hašlerku (smích).

Kdybyste měla možnost vidět Tanz der Vampire jako divák a vybrat si obsazení ze všech lidí, kdo to kdy hráli, koho byste na jevišti ráda viděla?

Těžká otázka, nad tím jsem ještě neuvažovala. Spíš jsem přemýšlela v rámci mých kolegů, co hrají understudy, na koho bych se ráda podívala. Ale asi – i když je to nemožné – jako Krolocka bych ráda viděla Steva Bartona. Lidi na něj pějí ódy, tak už proto by mě zajímalo, jestli jsou všechny ty řeči pravda a jestli opravdu tak skvěle působil. Dodnes jsou s ním všichni srovnáváni – ale Steve to dělal tak, oproti Stevovi je tenhle takový a makový. Je to legenda a legendou vždy bude. Jako Sarah bych asi ráda viděla Marjan Shaki, která ji hrála ve Vídni přede mnou.

Teď na to asi moc času nemáte, ale když jste měla, chodila jste často do divadla jako divák?

Právě že moc ne. Z produkcí VBW jsem viděla Evitu nebo koncertní verzi Jesuse. Ve škole jsme vždycky dostali nějaké lístky na předpremiéru, tak jsem toho využila, ale nějaký častý návštěvník divadel nejsem.

Máte oblíbený muzikál či roli, kterou byste si ráda zahrála?

Když jsem v Bratislavě poprvé viděla francouzskou verzi muzikálu Romeo a Julie od Gérarda Presquicka, tak jsem se zamilovala. Do díla, do hudby, do postavy Julie – byla jsem jednoduše okouzlená. Julie je jedna z mých vysněných rolí. Pak miluju Spring Awakening, Wendlu bych si taky moc ráda zahrála, stejně jako Anastasiu. A až budu starší, tak Chicago…

Je někdo, s kým byste si přála stát na jednom jevišti?

(dlouho přemýšlí) s Beyoncé (smích). Ale fakt. (smích). Takový duet s Beyoncé by měl určitě grády!

Kdybyste nebyla herečkou, co jiného byste v životě asi dělala?

Nikdy jsem žádná zadní vrátka neměla. Jako malá jsem si hrála na právničku nebo doktorku, ale jen tak, jak si asi všechny děti hrají. Nikdy jsem neuvažovala nad jiným povoláním a ani teď nepřemýšlím nad tím, co bych dělala, kdyby se náhodou něco pokazilo. Nepřemýšlím nad tím coby kdyby, a myslím, že to snad zatím není potřeba.

Představte si, že máte 24 hodin volno jen pro sebe. Jak bude vypadat váš ideální den?

Třeba teď před Vánoci je kolem nádherná atmosféra. Ráno bych vstala, dala si dobrou snídani, šla boxovat – to je moje nová vášeň. Nedávno jsem s tím začala, ale nabíjí mě to neskutečnou energií. Pak bych asi šla na oběd s kolegy nebo rodinou, kdyby za mnou přijeli, zašla na trhy, dala si svařák… Vlastně úplně obyčejné věci. Podstatné by pro mě bylo strávit den s rodinou, kamarády, užít si atmosféry venku a dobrého jídla.

Popište se třemi slovy – jaká je Diana Schnierer?

Přátelská, pracovitá a… (přemýšlí) asi vtipná. Jo, lidi se se mnou většinou smějí, tak snad to sedí (smích).

Tanz der Vampire za chvíli končí, vaše škola taky. Máte nějaké plány, co budete dělat dál?

To sama bohužel nevím. Do konce června jsem tady, to je jistota. A teď začíná období konkurzů, zatím ještě ani nejsou všechny vypsané, tak uvidíme, co mě zaujme a co se zadaří.

Tak snad se zadaří brzo! Děkuji za rozhovor a hodně štěstí do budoucna!

Diana Schnierer, Sarah, foto: Andreas Unterhuber