Říkal jsem si, zda bude i po dvaceti letech po světové premiéře Dracula stále stejně působivým titulem, který dokáže strhnout, být emočně silným a jevištně impozantním. Čtvrteční slavnostní premiéra v Hudebním divadle v Karlíně prokázala, že Karel Svoboda, Zdeněk Borovec a Richard Hes napsali skutečný český muzikál superlativů, který může konkurovat dobrým titulům britské, americké a německé provenience. Muzikál, který není pouhou létavicí, jež chvilkově zazáří, ale stálicí jak české, tak mezinárodní scény. Nevzniklo takových zatím mnoho!

V Karlíně tentokrát spojily síly producentské skupiny kolem Egona Kulhánka (původního producenta Draculy a současného ředitele HdK) a Oldřicha Lichtenberga (producenta divadel Broadway a Hybernia, kde byl Dracula naposledy uveden v roce 2009). Zatímco pražský Palác kultury, dnes Kongresové centrum Praha, dal Draculovi především obrovské hlediště a tím pádem rekordní návštěvnost a Divadlo Hybernia poskytlo přechodné útočiště, až v Karlíně se dostal krvelačný kníže do skutečného kamenného divadla. Do divadla, které má nejen krásné interiéry, pověstný genius loci, ale také klasické orchestřiště. Ač i první provedení doprovázel orchestr skrytý kdesi v zákulisí, až klasicky umístěný orchestr vdechl Draculovi nový zvuk, mnohdy trochu jinou barvu i tempa, než máme naposlouchány z nahrávek, zkrátka nový život. Pod vedením dirigenta Kryštofa Marka hráli instrumentalisté velmi plasticky, jen si možná bude muset v průběhu repríz zvukový designer Petr Košař ještě dohrát s jemnými detaily a “vytažením” či naopak utlumením jednotlivých nástrojů či nástrojových skupin. Šlo ovšem jen o maličkosti, jež pozitivní dojem z vystoupení orchestru nijak neovlivnily.

Velkého “drákulovského” návratu se bohužel hlavní autorský a tvůrčí tým nedožil (samozřejmě s výjimkou původních výtvarníků a producentů). Krom samotného tria Karel Svoboda – Zdeněk Borovec – Richard Hes muzikál přišel také o režiséra Bednárika a v Hesově osobě i o choreografa. Nového nastudování se tedy chopil zkušený filmový i divadelní režisér Filip Renč s muzikálovým specialistou Pavlem Strouhalem, jenž patří k české taneční a choreografické špičce. Noví tvůrci původně slibovali razantní zkrácení muzikálu, ke kterém nakonec, naštěstí, nedošlo. Hraje se prakticky v lehkém vykrácení z roku 2009, kde bohužel přišla Lorraine o jeden z nejvtipnějších odlehčujících songů Tajemný hrad, dále tentokrát ještě chybí Sluhova sloka Jak smělí jste vy mladší v jednom z duetů a pár dalších drobností. Jinak Renč i Strouhal přistoupili k námětu se značnou pietou, dalo by se říct (a možná i napsat do programu), že vychází z původní režijní a scénografické koncepce. Obrovskou devizou je ovšem nové ztvárnění tzv. třetí epochy. Inscenátoři jí už nepřesouvají kamsi do budoucnosti, ale vystačí si se současným Londýnem. Je to jednoduché, logické a zatím nejúčinnější řešení. Tato poslední epocha, která na mne vždy působila jako jakýsi přívažek (podobně, jako vězeňská scéna z 3. dějství slavného Straussova Netopýra), konečně získala tah a dynamiku! Dracula vlastně umírá a získává klid teď a tady, v naší současnosti. Tomu bylo uzpůsobeno i výtvarné pojetí Daniela Dvořáka a Romana Šolce – už žádní Trabanti a latexové sukýnky, ale současná, i tak dost sexy a provokativní móda.

Daniel Hůlka od svého debutu v osudové roli poněkud zešedivěl, za dvacet let přibylo pár vrásek i kil navíc. Ostatně, jako každému z nás. Absolutně však neztratil hlas, ani charisma. Pořád je pro mne Draculou číslo jedna. Viděl jsem v této roli celou řadu zpěváků, poslechl si i korejskou nahrávku. A došel k jednoznačnému názoru, že tuhle roli prostě musí zpívat operně školený pěvec, nakonec právě řada z nich v Draculovi excelovala – krom Hůlky i Marián Vojtko, Petr Dopita, Tomáš Bartůněk… “Operákům” nahrává i skutečnost, že na ně tato titulní role neklade prakticky žádné taneční nároky. Hůlka je pořád hlasově excelentní v robustních i lyričtějších polohách, jeho hlasová barva (alespoň pro mě) neztrácí zajímavost, je to démon od začátku do konce.

Další perfektně obsazenou postavou je trojrole Šaška – Sluhy – Profesora, v které exceluje pěvecky, výrazově i pohybově Tomáš Trapl. Umělec, který zraje jako dobré víno, při slavnostní premiéře předvedl doslova životní výkon a zastínil mnohé mediálně známější hvězdy. V současné době jde o jednu z nejkomplexněji vybavených muzikálových osobností i nás. Lorraine, jednu z parádních rolí Lucie Bílé, hrála v první premiéře Leona Machálková. Na scénu sice vstoupila s u ní nepříliš často slýchanou intonační nejistotou, ovšem ve své velké žárlivé scéně v posledním jednání se už rozezpívala k velmi dobrému výkonu. Herecky na mě působila ze čtyřlístku hlavních postav nejméně výrazně.

Kamila Nývltová (jež alternuje obě hlavní ženské hrdinky) patří rozhodně mezi nejpůvabnější zpěvačky, které kdy dvojroli Adriany / Sandry hrály. Dokáže dát Adrianě zranitelnou křehkost, a Sandře dryáčnictví ďáblíka. Kněze v historii zpívala řada zpěváků, od Tomáše Trapla po bas-barytonové hlasy. V muzikálu se na přísné dělení oborů až tak nehledí a Bedřich Lévi, tentokrát opět tenorista, zpíval výborně, podobně se dařilo na menším prostoru i Peterovi Strenáčikovi v úloze Stevena. Další navrátilec – Richard Genzer (Nick) sklidil obrovský potlesk i salvy smíchu během svých tanečních kreací. Atmosféru premiéry podtrhly humorně stylizované a dobře sezpívané nymfy (Hanka Křížková, Renata Drössler a Sylva Schneiderová) i znamenitě tančící “krvinky”.

Karlín Draculovi sluší. Stále působivý český muzikál se konečně dostal do prostředí, kam vlastně patří od začátku. Sice to trvalo dvacet let, ale lépe teď, než nikdy.

Foto: Josef Hrubý, 5. března 2015

Vstupenky na zmiňované představení můžete zakoupit zde.Ticketportal