Rubrika: Recenze

Divadlo Ta Fantastika si za svůj nový titul vybralo trochu překvapivě muzikálové pásmo inspirované životem a dílem Boženy Němcové. Lídr divadla, Lucie Bílá, už několikrát v minulosti prohlásila, že právě osud jedné z nejvýznamnějších českých spisovatelek ji velmi láká. Nyní pro svojí myšlenku získala Jiřího Pokorného, svého manžela Václava Noida Bártu a v neposlední řadě produkci divadla.
Pokud Lucie Bílá stála za myšlenkou scénického ztvárnění Němcové, duchovním otcem projektu se následně stal Jiří Pokorný. Režisér, jenž je podepsán pod řadou vyjímečných inscenací, je zároveň autorem scénáře, textů i scény. V oblasti hudebního divadla dosud prosluly zejména jeho dvě režie v plzeňské opeře. Kontroverzní Šárka sice málem způsobila diváckou revoltu, daleko hůře si však vedl v případě Ostrčilových Kunálových očí, po nichž už další nabídka ke spolupráci nepřišla. Ani v případě Němcové nelze na jeho práci pohlížet lhostejně, byť zde byl, překvapivě více než v kamenném divadle, svázán konvencí a nejspíš také hrozbou případného komerčního neúspěchu. Opět, stejně jako v případě zmíněných Kunálových očí, oddělil stylově první a druhé jednání. Zatímco úvod představení je mrazivě temný, závěr přináší až kýčovitou barevnost, prezentující se zelenou trávou, švarným myslivcem a křepčící Babičkou, jakoby se zde Pokorný vysmíval dnes módním muzikálovým produkcím.
Někteří diváci v půlce představení odešli, neboť silné okamžiky často střídala šedivá nuda. Pokud režisér polevil v tempu, nedokázal si vypomoci výtvarným nápadem ponuré scény, ani mimořádně neinvenčním světelným designem. V tomto směru druhé jednání celkově neuvěřitelně dlouhého třiapůlhodinového představení dopadlo výrazně lépe.
Úvod inscenace patřil prologu se smrtí hlavní protagonistky, která se následně pomocí pohádkové nitě dostává zpět na začátek příběhu. Podobně řeší obvykle začátky svých produkcí například proslulý Michael Kunze, nápad s posmrtným návratem realizoval Rodgers s Hammersteinem v Carouselu už koncem 40.let minulého století. Podobně jako ve zmíněných operách, nejsilněji nakonec působí Pokorného scény v demonstraci útlaku a jisté formy totality. Některé scény, jako „hamletovská“ procházka s lebkou nebo bloumání již zemřelého mrtvolně bledého Hynka po jevišti, vyzněly až groteskně. Hudba Václava Noida Bárty sází zejména na pěvecké kvality představitelů hlavních rolí, očekávaný svěží vítr do českých muzikálových vod ale zásadním způsobem nepřináší. Přestože pár písní určitě zaujme a možná se časem objeví i na sólových albech, skutečný hit, který byste si pobrukovali cestou z divadla, chybí. Skalní fanoušci Lucie Bílé určitě odcházeli z divadla nadšení. Jak jinak – viděli svojí ikonu téměř tři a půl hodiny na jevišti, zpívala jako vždy dobře a velmi obstojně zvládla svůj nelehký part i herecky. Odpustila si obvyklé pomrkávání do hlediště, které by v případě Boženy Němcové působilo krajně nevkusně a vůbec svůj projev k prospěchu věci výrazně ukáznila. Velmi decentně odehrál roli Boženina manžela Němce rovněž pěvecky suverénní Kamil Střihavka. V dalších rolích mužů, dívek a žen se vystřídali Lukáš Kumpricht, Štěpán Bárta, Viktor Dyk, Petr Opava, Václav Renč, Iva Marešová, Michaela Zemánková, Kristýna Leichtová, Jan Battěk a Claudia Monica Gutiérrez.
Formou představení byli možná mnozí zaskočeni. Čekali nejspíš více vášně, více sentimentu, více barevnosti… a více erotiky. Přestože obrazy inspirované životem Boženy Němcové zůstaly zčásti nedokreslené, vzniklo představení, které si zaslouží vaši pozornost. Už proto, že se divadlo Ta Fantastika snaží jít alternativní cestou. Zda poněkud svérázně pojednaný výklad života a osudu „ženy z pětistovky“ diváky osloví, ukáže čas.

Divadlo Ta Fantastika, premiéra 12.května 2008, psáno z předpremiéry 11.5.2008
Němcová! Hudební obrazy inspirované životem Boženy Němcové

Scénář, texty, scéna a režie: Jiří Pokorný
Hudba: Václav Noid Bárta
Kostýmy: Zuzana Štefunková – Rusínová
Světelný design a animace: Tomáš Mezei
Plastický svět BN: Martin Aaron Hořínek

V hlavních rolích Lucie Bílá a Kamil Střihavka nebo Václav Noid Bárta

Foto: Pavel Hejný

Tanec již dávno nepředstavují jen noblesní figury jakoby vystřižené z vídeňského plesu – mučení nevinných panen, bičování sluhů i pomyslných zrádců, potoky prolité krve
a řadu další bizardních scén lze spatřit na scéně Komorního divadla v nejnovější inscenaci moderního tanečního muzikálu Čachtická paní z pera autorů Libora Vaculíka, Petra Maláska a Václava Kopty.
Spíše, než na nesmírně populární taneční muzikál o životě Edith Piaf, nové dílo svou koncepcí navazuje na projekt Lucrezia Borgia, jež autoři realizovali nedávno v pražském Národním divadle. Byť se již v titulní úloze nesetkáme s dublováním ve smyslu zpěvačka – tanečnice a pěvecké i taneční scény mají podobně rozsáhlý prostor, zdá se, že taneční sekvence jsou dějově lépe promyšlené a pěvecký part naopak méně náročný. Muzikál je koncipován tak, že dvě hlavní role /Alžběta Báthory a sluha Ficko/ jsou obsazeny herci – zpěváky, ostatní tanečníky. Tomu odpovídá i hudební stránka produkce. Zatímco hraběnka se sluhou zpívají živě, ostatní party jsou součástí nahrávky.
Titulní roli alternují dvě představitelky – osvědčená Radka Fišarová a Hana Seidlová z Divadla pod Palmovkou, které byla svěřena sobotní premiéra. Jejím nasazením inscenátoři potvrdili fakt, že hereckou zkušenost staví nad pěvecké nároky. A Hana Seidlová si v úloze krutě bezcitné „Báthoryčky“, jíž skutečně zasáhne jen smrt milovaného koně, vedla famózně. Drobné intonační nepřesnosti jí diváci v rámci strhujícího výkonu jistě odpustili. Neméně skvělý byl i skřet Ficko v podání Zbyňka Frice. Herecké koncerty jsou samozřejmě podpořeny vynikajícími tanečními kreacemi Petra Hose, Zuzany Hradilové, Petry Tolašové, Viktora Gutova a zejména Ivony Jeličové /Eržika Príborská/ i Jana Kadlece, jež si užíval
i komické momenty v úloze Štefana Nyáryho.
O velmi sugestivní inscenaci se postarala nejen propracovaná režie a choreografie Libora Vaculíka, ale také působivé výtvarné zpracování /scéna Martin Černý, kostýmy Roman Šolc/ a světelný design. Scénický horor pro otrlejší povahy má šanci stát se další velkou událostí v oblasti tanečně – hudebního žánru.

PD – KULTURA, duben 2008

Foto: Pavel Křivánek

Dlouho očekávanou novinku, Knihu džungle na motivy povídek Rudyarda Kiplinga od autorů Radka Balaše a Ondřeje Brouska, uvedl v premiéře na scéně Komorního divadla soubor muzikálu a operety Divadla J.K.Tyla v Plzni.
Světoznámý příběh o chlapci vychovávaném vlčí smečkou je i na našich jevištích častým hostem, vedle činoherních inscenací s úspěchem nastudovalo Národní divadlo v Praze balet Mauglí. Najít v dnešní „přemuzikálované“ době vhodnou předlohu pro nové dílo, bývá předpokladem pozdějšího úspěchu. Kniha džunglí se zdá k adaptaci vhodná, neboť kde jinde hledat ideální souznění pohybu a zvuků, než v indické přírodě? Další výhodou předkládaného příběhu je jeho absolutní nadčasovost. Tvůrce projektu, autor libreta, režisér
i choreograf Radek Balaš se soustředil především na osobnost Mauglího a emoce okolního života. Ve svém vyprávění ostře vykreslil jednotlivé archetypy postav /zvířat/ s využitím typické kiplingovské symboliky. Jeho režie překypuje obrazotvorností, jako choreograf vnesl do inscenace nejen atraktivní taneční a akrobatické prvky, ale hlavně pohybovou přesnost, která často plzeňským produkcím chyběla. Snad jediná výtka může směřovat ke snaze
o pojmenování až přílišného množství lidských instinktů, jež způsobuje drobení dějové linky. Rozhodně však Radek Balaš patří v kontextu české muzikálové scény k nejvýraznějším osobnostem a směle jej můžeme přiřadit k současným nejvýznamnějším muzikálovým režisérům – k Petru Novotnému, Jozefu Bednárikovi či Jánu Ďurovčíkovi.
Hudba hraje v nové inscenaci klíčovou úlohu. Herec a skladatel Ondřej Brousek vytvořil pestrou směsici melodií, z nichž některé vychází z původní muzikálové tradice 30.
a 40. let, další navozují atmosféru skladeb Voskovce a Ježka, jiné se rozbíhají až k nejmodernějším formám rapu a hop-hopu. Melodie spíše navozují konkrétní situaci či charakteristiku postavy, určitý sjednocující prvek, známý třeba z autorské dílny Sylvestera Levaye nebo Jima Steinmana, jim ale chybí. Oba autoři se zjevně snažili o využití všech dostupných muzikálových prostředků, zvukově orchestraci doplnila řada zajímavých efektů. Obrovskou energii přenesl na celý orchestr populární hudebník Martin Kumžák, střídající se za dirigentským pultem s Pavlem Kantoříkem. Dále se na hudebním nastudování podílel sám skladatel spolu s muzikantem Janem Kučerou, sbory nastudovala Eva Skalová. Více než zdařilá je vizuální stránka představení – jen lehce „zvířecí“ kostýmy Jolany
Izbické – Schofield a tajemná, barevně mystická scéna Lucie Loosové.
Během představení jsme svědky mnoha obdivuhodných hereckých i tanečních výkonů. Ideálním představitelem Mauglího je pohybově výborně disponovaný Jan Kaštovský, který v přesné stylizaci zvládá vývoj „člověčího žabáčka“ od batolete až po dospělého muže
a zároveň dokáže bravurně vybalancovat komediální i vážné polohy role. Mimořádně skvělý je také Bronislav Kotiš jako rozumný a zároveň hravý medvěd Bálú. Jednou z nejvýraznějších postav jeviště byl i František Dvořák v úloze prvotního slona Thá, jež svým laskavým projevem a moudrostí zklidňuje chaos v džungli vždy v pravý čas. S podobným citem hraje vlčici Rákšasí Stanislava Fořtová a pardála Baghíru Michal Slaný i Zdeněk Vesecký, přesvědčivým Akélou je nadějný mladý sólista Petr Kukla. Zlo v džungli představuje tygr Šér Chán v podání Jiřího Untermüllera spolu s šakaly, v které se střídavě proměňují Miro Nosek
a Martin Bačkovský. O svéráznou opičí show se stará mediálně známý Vlastimil Korec /opičí král Hanuman/ se svým DJ /Filip Gröger/.
Kniha Džungle je zajímavým pokusem o moderní muzikál pro celou rodinu. Snad přivede do divadla i mladší generaci diváků.

Plzeňský deník 2.5.2007

Foto: Pavel Křivánek