Rubrika: Recenze

Muzikál Daniela Landy Touha uvádí pražské Divadlo Kalich od poloviny září letošního roku. Vychází z dějové linie filmu Kvaska a názvem se přiklonil k ústřednímu hitu, který zní z českých rádií s neomylnou pravidelností. Za zmíněnou přeměnou stojí nápad producenta Michala Kocourka vrátit muzikál, odehrávající se povětšinou v divadelním zákulisí, jednoduše do divadla. Hned zpočátku se nabízí otázka, v čem se divadelní verze od filmu zásadně liší. Bylo by celkem zbytečné rozpitvávat, jak rozdílné jsou filmové a jevištní výrazové prostředky, neboť celou řadu světových děl potkal podobný proces – buď se muzikál z kin přenášel na scénu, nebo naopak divadelní verze byla následně zfilmována. Představení tak odlišuje od filmového zpracování zejména větší akcent na taneční složku, zúžení vedlejších dějových linek, přidání druhoplánového cirkusového prostředí /Ben, ústřední postava Touhy, pochází z cirkusácké rodiny – poté, co jejich stan vyhořel, se stávají v podstatě žebráky…/ a několik nových písní, které Daniel Landa připsal za spolupráce Ondřeje Soukupa. Asi nejpovedenější z nich je „vypalovačka“ Skandál.
Muzikál začíná v ponurém prostředí vězení, z něhož hlavní hrdina, nespravedlivě odsouzený za vraždu, prchá. Neutíká však proto, aby se schovával v jakési lesní zemljance, jak by se dalo předpokládat, ale proto, aby se mohl zúčastnit konkurzu do právě připravovaného muzikálu, v němž hraje i slavná a bohatá hvězda Karin Lipertová, kterou zatím tajně a platonicky miluje. Depresivní interiér věznice tedy rychlým střihem střídá prostředí nadmíru zábavné, neboť je jím konkurs do již zmíněného hudebníku kusu. Nápad možná divadelně triviální, avšak divácky mimořádně vděčný–neurotický a despotický režisér Palo Braňo /Roman Pomajbo/ zde vybírá nové herce nejen z hereckých hvězd a hvězdiček, ale také rozličných figurek a pochybných existencí. Inspirace „All – X, různými Aničkami i bodrými Moraváky“ je zde více než zřejmá. Není to nápad hodný Oskara ani Tonny, ovšem publikum řve smíchy. Rovněž v manýrách některých hvězd můžeme vypozorovat charakteristiku nejrůznějších žijících „celebrit“.
Touhou vše začíná i končí. Můžeme ji vnímat jako touhu po svobodě, úspěchu i lásce. Touha jako prostředek, symbol i zázrak. Tak lze vnímat poselství představení, v kterém přibylo humoru, revuálních scén, „cirkusových postav“ a zejména tance, který naštěstí geniálně nastupuje v okamžicích, kdy příběhu poněkud dochází dech a stává se až příliš popisným. Zejména starší generace diváků se pak podivovala nevídanému množství vulgarismů, ale takový jazyk bohužel slýcháme ve školách, na tramvajových zastávkách i v „lepší společnosti“ zcela běžně, takže se nelze divit, že, a rozhodně ne poprvé, dorazil i na divadelní jeviště.
Nyní však k tomu nejdůležitějšímu – k výkonům celého hereckého týmu, od hvězd až po company. Zde totiž leží největší síla Touhy – po dlouhé době se v Praze objevil muzikál, který opravdu tančí, hraje a zpívá! A to vše s nesmírným nasazení, entusiasmem a drivem, který režisérka Miriam Landa a choreograf Pavel Strouhal v účinkujících probudili. A to za technické podpory, která se zdá být v porovnání s muzikálovými velkoscénami poněkud skromná /v Kalichu je herec částečně i kulisákem a během představení se nevyužívá ani točna, která je k dispozici/. Byl jsem svědkem obecně slušných pěveckých výkonů, skvělých tanečních čísel a především přirozeného HERECTVÍ, které se z mnoha českých produkcí zcela vytratilo. V úloze Karin jsem neviděl mediálně více prezentovanou Lucii Vondráčkovou, ale Zuzanu Krištofovou – Kolářovou, kterou znám nejen z pražských scén, ale také z hostování v plzeňském divadle, nejnověji v hlavních rolích muzikálů Chicago a Carousel. V Touze byla zpočátku sterilní dámou, zahleděnou do svého světa i snobství, postupně onou voskovou figurkou, v níž se mění v další povedené nové písni a nakonec vášnivou milenkou, utíkající za srdcem svého nového hrdiny a vzdávající se všech dosavadních jistot.
Vězně, začínajícího herce a milovníka, obdivovatele „superstar Karin“ Benedikta Berouska, během mnou navštívené reprízy hrál Miroslav Hrabě, jehož diváci mohou znát z Divadla ABC, Violy nebo také ze seriálu Ordinace v růžové zahradě. Pěveckému talentu i dobrému hereckému základu v jeho případě jen trochu chyběla jiskra, silnější přesvědčivost i větší sebejistota, zkrátka více vášně by rozhodně neškodilo. Naopak energie na rozdávání má stále Jiří Korn ve své zajímavé dvojroli (Michal Rajmont a cirkusák Pepe). Korn je prostě triumfem téměř každé produkce a bezesporu jedním z našich nejkvalitnějších a nejvšestrannějších muzikálových interpretů. Že svým typickým způsobem zvládne zpěv i náročnou choreografii, bylo jasné od samého začátku, navrch přidal i bravurně zvládnutý pohyb na jakýchsi pružinových minichůdách.
K hercům, kteří do Touhy přišli z filmové Kvasky, patří i režisér v podání Romana Pomajba – a je snad ještě zábavnější, než v uvedené předloze. V dalších rolích si pozornost určitě zaslouží Ivan Vodochodský (autor zkoušeného muzikálu Můra a motýl), Rudolf Hrušinský ml. jako bohatý žárlivec Toman, Zbyněk Fric (komisař) nebo Henrich Šiška (Krečmar). A samozřejmě skvělý Richard Tesařík v etudách věčně opilé hvězdy Franty Strouhala! Jednou z nejsilnějších stránek muzikálu je pak vyrovnaná, obdivuhodně tančící a zpívající company /Jana Fabiánová, Ondřej Izdný, Linda Stránská, Petr Šudoma ad.), jež dostává zcela oprávněně příležitost v množství menších rolí a roliček. Pokud mám z něčeho na pražské muzikálové scéně opravdovou radost, pak je to obecně návrat živé hudby. Touha Band pod vedením Aleše Hávy dokazuje, že i menší kapela dokáže zázraky a je vždy lepší volbou oproti reprodukované nahrávce.
Ač dle mého názoru TOUHA nepřekonala Landova kultovního Krysaře /alespoň co se týče síly námětu/, přenáší nezměrnou radost ze hry z jeviště do hlediště, což je ten pravý ZÁZRAK. Už proto se vyplatí Divadlo Kalich navštívit.

Psáno z reprízy dne 5.října 2008.

Foto: Michal Škvor

Aktuálně z Brna k premiéře nového muzikálu Peklo

Skladatel Zdeněk Merta a libretista, režisér a ředitel MdB Stanislav Moša uvedli v říjnu 2008 na Hudební scéně Městského divadla v Brně původní muzikál Peklo. Je to první díl ohlašované trilogie. Následovat má Očistec a Ráj. Podívejme se tedy, jaké je pokračovaní tvorby autorské dvojice M a M. od Snů nocí Svatojánských, přes Bastarda a Babylon, po Svět plný andělů a Zahradu divů. Jak to vše navazuje na poslední jejich „kus“?
Vše samozřejmě navazuje na vše tak, jako vše souvisí se vším. Ovšem jak v libretu, tak v hudbě Pekla je cítit blízkost a jakési pokračování Bastarda – který, nejen dle mého mínění, byl zatím nejkonzistentnějším dílem z této tvořivé dílny. Kdyby to neznělo v souvislosti s hudebním divadlem tak nezvykle, nazval bych obojí, Bastarda i Peklo filozofujícím muzikálem. Není to jenom vnější, formální příbuznost (Bastard a jeho spor s ďáblem). V Pekle jakoby šli autoři dál v kladení otázek a hledání odpovědí. Ve shodě s filosofií Sörena Kierkegaarda hledají peklo ne vně, ale uvnitř lidských bytostí. A z pekla se stává ne topografie místa, ale místo univerza. Již básník Goethe ve Faustovi, ústy Mefistofela říká: Kde jsme my, je peklo. Kde je peklo, jsme my. Až jednou zajde celý svět, a kdejaký tvor bude očištěn, pak bude peklo vše, co není nebe.

Peklo je skepse. Peklo je život bez naděje, život, který sami sobě dobrovolně chystáme. Proto na první pohled zaráží, že autoři dali svému dílu podtitul: Osudová komedie. Ovšem to je „jenom“ připomínka jisté souvislosti s Danteho Božskou (a tedy také osudovou) komedií. V Danteho díle se také moc nezasmějeme. Ona plánovaná trilogie si vypůjčila od Danteho strukturu názvů – ale tam veškerá nápodoba končí. Protože peklo těchto autorů je docela civilní a civilizací poznamenáno.

Malý návrat: Co to je, peklo? Odkud se v naší kultuře vzalo a jak je definováno? To zřejmě zajímalo i libretistu. Ono: hledání pekla. To vzrušuje lidstvo od nepaměti. V Bibli se toho moc o pekle nedozvíme. V Apokalyptickém traktátu svatého Petra, kterému je vročeno datum asi 135 n.l. je popsána cesta do pekla, ale potom až do středověku nejsou známy téměř žádné popisy pekelného světa. (Biskup Bonifác v osmém století a předtím snad svatý Augustin v pátém století, který vysvětluje existenci pekla takto: Bůh dopustil Zlo, aby mohl konat Dobro! Až částečným návratem k antické kultuře (Tomáš Akvinský) a tedy i připomenutím Hádovy říše za temnou řekou Styx, se navrátí peklo v nejrůznějších a nejhrůznějších podobách. Přes někdy až šílené strašení peklem ve středověku (například satanské traktáty Bartoluse de Sassoferrata z 15. století až po dílo možná nejzásadnější, Mallus Maleficarum – Kladivo na čarodějnice. Příručka Thomase z Cantimpré), dochází Spinoza v 17. století k poznání, že zlo, peklo, to metafyzické i to fyzické zde musí být: Veškerý mravní svět, není a nemůže být dokonalý, protože jinak by byl jako Bůh. A to je ona až osudová juxtapozice. Lidstvo musí mít své peklo, aby mohlo mít Boha.

V Mošově podání je peklo v osudovém konání Sebastiana von Stainberga, bohatého muže, který všechno může. Aby pak nešťastný zpíval: Doslova a do písmene/do kamene vryju/co jsem proved zatraceně/proč já ještě žiju/Triumfuju mezi slepci/blázen jednooký!/Jako voda mezi prsty/odtekly mi roky. Příběh muzikálu je totiž jednoduchý, dalo by se říci, klasicky osudový: Dvě sestry, tanečnice se musí od sebe oddělit. Lena vyhrála konkurz, stane se slavnou tanečnicí, vstupuje do V.I.P. společnosti, má milence, bohatého Sebastiana. Ta druhá, Lucie, se stává děvčetem ulice a techno party. Lena je příčinou, že se manželka Sebastiana zastřelí, aby pak Lena rychle nastoupila na její místo a bude milována a hýčkána bohatým Sebastianem. Lucie žije na ulici a ulicí, hladová a nenaplněná, i když si asi stále říká, jaká je fajn ta její svoboda.
Sebastian dá udělat sochu své bohyně Leny, sochaři Davidovi. Ten se do své sochy – i do jejího ztělesnění zamiluje. A žárlivý Sebastian ho dá zabít. Ovšem nešikovný vrah zabije omylem Lenu. Sebasian chce sochaře Davida potrestat více, než smrtí. Chce, aby trpěl. Jeho láska k Leně byla a je přece zdrojem i jeho trápení. A zde je klíčový postoj autora k Peklu. Sebasian Davidovi vytvoří klec, ve které žije v nereálním světe se sochou, kterou miluje (podobenství s Pygmalionem není náhodné) a navíc do klece „nažene“ onu Lenčinu sestru Lucii, která se v jistých okamžicích mění před nešťastným sochařem ze sochy v reálnou bytost. Toto „nežití“ v nereálném světě, tato duševní muka jsou mnohem horší, jako fyzické trápení, fyzická bolest. Ovšem Sebastian vlastně netuší, že to pokračující duševní mučení sice sleduje poživačně se sklenkou vína v ruce, ovšem i on prožívá nejméně stejné peklo, stejná muka, kterých je sám strůjcem. Když je socha Davidem rozbita, když se rozuzlí , kdo je kdo a není to věru optimistické rozuzlení, ozve se Sebastian: Říká se, že peklo nás čeká po smrti. Ale to je nesmysl. Peklo je to, co žijeme. Celý život na něco, na někoho čekáme. Je to jako na jezdících schodech…pod nohama s vámi utíká čas a cestou proti vám projíždějí své životy různí lidé a vy hrajete hru s hrstkou těch, které vůbec potkáte – tuhle ne, tuhle ne, ještě je čas, ještě potkáte nějakou lepší, ale čas pod nohami běží, už vidíte konec, výběr se ztenčuje, a pak skoro na konci cesty potkáte dokonalou ženu…a pak…pak přijde peklo.

V úvodu zde byla zmínka o jisté návaznosti muzikálu Peklo na Bastarda. Nejde však jenom o návaznost. Jde o kvalitativní krok. Od poctivě sepsaného libreta s mnoha verši, které si zasluhují pozornost (Do dlaně vyrytá/roklina života/a pod ní ukrytá/jeskyně slibů!) po hudební zpracování, ve kterém se snoubí všechna kvalitní Mertova melodičnost s techno hudbou (nebo co to je – těm rytmům nerozumím) a v krásných dramatických kontrastech z muzikálu vystupují mnohaleté zúročené zkušenosti autorské dvojice (například duet Lucie a Leny: Utíkám a nevím kam/Musím jít a zůstávám. Nebo Davidovo vyznání soše nebo Sebastianova sebezničující árie: Od krve zuby/krvavé oči/A svoje ruce/v téhle krvi smočím/Pak ruce sevřu/A všechno v nich/rozdrtím!)

Když už je zde zmínka o písních (které jsou vždy v muzikálu důležité) je zde ještě vhodná jedna poznámka: Obyčejně se hodnotí muzikál podle toho, zda jsou písničky v něm obsažené medializovány. Alespoň tři! Alespoň jedna! Šlágr, neboli odrhovačka, vždy patřily k hudebnímu divadlu. Zpívaly se árie z Figarovy svatby i z Carmen, zpívaly se písně z West Side Story i z Hair. Jenomže z některých, třeba i slavných muzikálů se písničky nezpívají. Třeba Schonbergovi Bídníci mají vhodné šlágry (například skoro revoluční písnička kluka Gavrocha nebo malé Cossety) a stejně to není mediální a medializovaný šlágr. Nebo písně z nádherného Steinova díla, Šumař na střeše. Nebo písně z muzikálu Čarodějky z Eastwicku – nejedna by si zasloužila zpopularizovat a nic…jak se říká, „ticho po pěšince“. Naproti tomu z dílny pražských muzikálových rychlotvůrců (od Svobody počínaje – o mrtvých jen dobře, po Landu, Davida, atd.) se vždy dočkáme hitů, které znějí v rádiích. Návod je jednoduchý: udělej líbivou písničku středního proudu, obsaď do ní známou pop hvězdu a podstrč jí do rádia. Potom to už funguje stejně, jako v každé jiné marketingové praxi. Reklama je jako setrvačníkové autíčko. Stačí popostrčit, chvíli jede hlučně dopředu, potom tiše zanikne. Ale do doby zániku na sebe a pro tvůrce vydělává.
Proč to Zdenek Merta nedělá stejně? Proč nepopostrkává šlágrové autíčko kupředu? Vždyť jeho písničky na to mají, být veřejným šlágrem. Odpověď bude asi složitá. Kdyby Merta tvrdil, že mu na tom nezáleží, že je pro něj na prvním místě výsostný divadelní tvar a šlágry ať jdou k čertu, určitě by lhal. Ale v Mertovi ( i v Mošovi) je jistá noblesa, která jim nedovoluje dryáčnické trhové (a tržní) jednání v oblasti pop music. To raději ať si ty písničky tiše sedí v plyši divadelních sedadel, než aby je tvůrci proháněli přes mediální společnosti. A myslím, že s nimi lze souhlasit. Jejich tvorba je především divadelní, oni píší pro divadlo a bulvár ať jde k čertu.

Divadlo. Ten zázrak odvozen od slova dívati se. Konečně se dostáváme k samotné realizaci muzikálu. Že to Moša s režií v tomto oboru umí, to nikoho nepřekvapí. Už mnohokrát dokázal, jak vytvořit imaginaci světel, zvuků a jednání postav. Že je vždy perfektně připraven a souzvučí se scénografem, kostyméry, choreografy, dirigenty, to také není nic nového. A že je soubor MdB nejlépe muzikálově disponovaným ansámblem v republice, to už ví i manažeři divadel v celé Evropě. Co je však překvapující, je novost nápadů, s kterými přichází. Například slovenský režisér Jozef Bednárik – patřící určitě ke špičce v tomto oboru, nikdy nezklame, jeho režie jsou vždy brilantní, ale má již svůj tak zaběhnutý rukopis, že je sice brilantní, ale nepřekvapí. A Moša překvapuje a nejednou. Totéž lze napsat o hudebním zpracování Zdenka Merty. O jeho výborné průpravě ke klasickému muzikálu jsem nikdy nepochyboval. Rocková muzika je mu také blízká (Bastard), ale to techno či co to bylo, ono rytmické bušení s nápaditými stále se opakujícími motivy…no nevím, co na to řeknou odborníci z generace „náctiletých“, ale rytmus to byl jako hrom a příležitost pro taneční kreace také.

Ještě bych se měl konkrétně zmínit o interpretech. Na prvním místě je dirigent Jiří Petrdlík, jehož interpretace díla byla citová, citlivá, má smysl pro divadelní prostor a přesné vedení hudebníků i zpěváků. A ti na jevišti? Koho z nich jmenovat a nejmenovat všechny? Protože v Mošových režiích jsou vždy všichni důležití, i to dítě kdesi bokem, co si jakoby lehce a bezstarostně poskakuje. Vše tvoří celek. Ale přece jen. Na premiéře jsem viděl v roli Sabastiana Petra Štěpána. Myslím, ze je to – a zaslouženě – jeho životní role. Není často vidět v muzikálu tak procítěné činoherní herectví . Stanislav Slovák v roli sochaře Davida nepřekvapil. Postava rozervaného umělce je mu nádherně blízká a hrál ji s chutí a plným nasazením. Kdo mne naopak překvapil, byla Radka Coufalová v roli Leny. Jistě, i v Markétě Lazarové se projevila jako dramatická herečka. V Čarodějkách ukázala svou výbornou pohybovou průpravu. Ale v Pekle to bylo vidět všechno nádherně pohromadě. Temperamentní a nešťastná, hluboce milující i nenávidící. Takto bych mohl pokračovat dál. Vyjmenovat všechny interprety. Byli totiž výborní.

Peklo je zdařilý, moudrý muzikál, který zase posunul Hudební scénu Městského divadla v Brně o kus dál. A těším se na pokračování. Na onu trilogii. Nebude to mít dvojice tvůrců M&M jednoduché. Postavili si totiž laťku dost vysoko.

Foto: MdB, Jef Kratochvil /Svetlana Slováková, Michal Matěj/

VÍCE REPORTÁŽ NEŽLI RECENZE Z INCENACE MĚSTSKÉHO DIVADLA V BRNĚ

To jsem si teda vymyslel termín. Ale jak jinak a jednoduše nazvat inscenaci, ve které od začátku do konce zní hudba a přece to není muzikál. Není to ani opera či opereta. Ale není to ani prostá činohra.
Městské divadlo v Brně premiérovalo 13. Září 2008 dramatizaci Dumasova románu, Tři mušketýři. Člověk si řekne: Už zase? Zase se někdo sveze na romantické loďce devatenáctého století a zase tady někdo uvádí „diváckou tutovku“? Copak není už těch adaptací dost? Copak už není dost mušketýrských muzikálů?
Na tiskové konferenci před premiérou režisérka Hana Burešová informovala novináře, že je to opravdu docela nová verze Dumase. S dramaturgem a spoluautorem Štěpánem Otčenáškem spojili onen romantický příběh, s životem v pražském pavlačovém domě první poloviny dvacátého století , navíc bylo ještě oznámeno, že v inscenaci bude hrát důležitou roli hudba – a to hudba ne lecjaká, ale písničky slavné skupiny Beatles.
Tak to už bylo na mne příliš. Fandím divadlu, tomu brněnskému zvlášť, takže jsem se začal upřímně obávat, že se pustili na tu nejhorší cestu inscenování, jaká se dá zvolit.
Tři mušketýři jsou vděčné muzikálové téma. Romantický příběh v historických kostýmech, dávka dobrodružnosti, dávka humoru, to vše vystavěné na jednoduché dějové zápletce o náhrdelníku královny, který se musí do dne plesu dostat zpátky na její něžný krk a tak překazit intriky zlovolného a po moci bažícího kardinála. Příběh je opepřen šermem i šarmem, protože Alexandr Dumas starší uměl psát napínavé historické pohádky.
Když jsem byl dramaturgem zpěvohry Nové scény v Bratislavě kolem roku 1980, byla nepsaná ideologická povinnost dramaturga obsadit alespoň jeden titul v roce, sovětským muzikálem. Přede mnou byla na repertoáru opereta „Pusť kytara igraet – Ať kytara hraje“ revoluční slátanina vysoké ideologické a nízké umělecké hodnoty. Pro mne měl ředitel připravenou další lahůdku „Tovarišť Ljubov – Soudružka láska“ hra, ve které má svému manželovi bělogvardějci zpívat nadšená revolucionářka s revolverem v ruce: „Nemohu tě mít ráda, Strana mne potřebuje!“ V zoufalství jsem navrhl alternativu, muzikál Tři mušketýři mladého moskevského skladatele Pavlova. Povedl se tedy husarský kousek, místo soudružky s revolverem jsme hráli D´Artagnana s kordem. To byl také jediný důvod, proč rozšiřovat množství mušketýrských zpěvoher o další titul.
Najednou jsem seděl v hledišti Městského divadla v Brně a s obavami očekával nějaký muzikálový paskvil. Pravda, režisérka Burešová je autorita, ještě nikdy žádný nesmysl nerealizovala. Ale co když se jí právě tento projekt nezdařil? Sama se přiznala, že tyto mušketýři je tak trochu její dívčí sen. Jako malá holka milovala Dumasovy hrdiny a milovala Beatles a tak to na jevišti dala dohromady. Mno…uvidíme…
Na scéně Davida Marka vidíme klasickou pražskou pavlač asi tak z roku 1960. Je zabydlená běžnými občánky, od stařen a starců po malé děti. U společného kohoutku se točí do vědra voda, o společného záchodku je někdy těsno. Věší se prádlo na šňůry, soused souseda navštěvuje s vlastní židlí, protože oni již mají televizi a rádi umožní jiným, dívat se na ni společně. Takové idylka soužití, viděná pohledem asi dvanáctileté copaté holčičky.
Najednou se scéna světelně mění a v těchto kulisách 20. století se začíná rozehrávat onen známý příběh třech mušketýrů, ke kterým přibude čtvrtý, mladičký gastonec. Stihl urazit postupně Athose, Portose i Aramise a asi ho čeká výprask, ne li smrt. Přichází však kardinálovi lidé a jsme svědky prvního parádního šermířského čísla. Na to všechno se kouká zamilovaně ta blonďatá holčička z pavlače, zní písnička Beatles a já zjišťuji, že mi to vůbec nevadí, že ta píseň a ten pohled copatého děvčátka vše, sice nepochopitelně, ale sceluje. Příběh běží dál. Ten dumasovský docela pečlivě zobrazuje autorův rukopis. Mnohem detailněji, než jsme u „muzikalizaci“ románů zvyklí. Nápaditě a vhodně je ilustrován hudbou – tedy totálně známými i méně frekventovanými písničkami Beatles. A v kontrastu se plynule mění romantika šermířů na idylku života na stísněné pavlači. Nechybí humorné pohledy, laskavé detaily, je cítit, že to děvčátko, Hana Burešová, má na své dětství nádherné vzpomínky a že je dokáže správnými výrazovými prostředky interpretovat. A když příběh mušketýru dramaticky kulminuje, najednou děvčátko nešťastně vykřikne: „Beatles se rozpadli!“
To je ten neuralgický bod inscenačního klíče onoho „nemuzikálu“. V tom tkví kouzlo propojení mušketýrů, pavlače a Beatles. Pohled děvčátka, kterému vůbec nevadí, že ve své hlavičce míchá příběhy a staletí. Že žije skutečností i romantickými představami, že žije zvuky splachování toalety i zvuky milovaných Beatles. A divák rád tuto poetiku přijímá. Těší se a trápí se, prožívá představy toho copatého děvčátka a rozumí mu.
Tři mušketýři v Městském divadle v Brně jsou plny hudby. Je to činohra, ale tak muzikantsky nasycená, inscenačně naplněná, že bych neváhal nazvat inscenaci muzikálem, jakýmsi dalším a jiným rozměrem muzikálu. Proto ty uvozovky u termínu „nemuzikál“.
Když vycházím z divadla, vždy si všímám ostatní diváky. Je to tak trochu profesionální deformace. Dělávají to režiséři, dramaturgové, snad ve všech divadle. Ty první úsměvy či smutné nebo bezradné pohledy umí hodně vypovědět o spokojenosti diváků. Takže mušketýři končí, ještě klasické zkřížení zbraní: „Jeden za všechny…“ Dlouhý potlesk a odchod z hlediště. Úsměvy diváků. Takové spokojené, jako když se díváme na koťata když si hrají, na babičku, která se v kruhu rodiny dožívá devadesátky, na děvčátko, které je plné optimistických snů: Vždyť svět je tak nádherný, dobrodružný a překvapivý!
Tři mušketýři režisérky Hany Burešové jsou mnohem víc než převyprávěným Dumase. Je to hudebně-dramatická velepříjemná návštěva lidství, přes několik staletí.

Činoherní scéna Městského divadla Brno, Tři mušketýři. Podle Alexandra Dumase staršího libreto napsali režisérka Hana Burešová a dramaturg inscenace Štěpán Otčenášek. Scéna David Marek, kostýmy Samiha Maleh. Asistent režie Igor Ondříček, pohybová spolupráce Josef Jurásek a Tomáš Saghel. V inscenaci jsou použity nahrávky písní skupiny Beatles. Foto z inscenace Jef Kratochvil, MdB. Premiéra 13. září 2008

Foto: MdB, Jef Kratochvil /Alena Antalová, Dušan Vitázek/

Po více než pětatřiceti letech se vedení plzeňského souboru muzikálu a operety rozhodlo sáhnout do archivu pro populární prvorepublikovou operetu Uličnice hudebního skladatele Járy Beneše a čtveřice libretistů Tobise-Špilara-Mírovského-Rohana a vyvážit tak repertoár o žánr, který často nazýváme lidovou operetou. Uličnice ale spíš patří do kategorie salonních komedií tzv. bronzového věku operety, k jehož představitelům patří kupříkladu Ralph Benatzky, Nico Dostal nebo Robert Stolz. Právě proto o dílka Járy Beneše projevily zájem i scény ve Vídni, Paříži či Berlíně.
Děj Uličnice je celkem triviální a připomíná několik pamětnických filmů. Sally, rozpustilá, sotva plnoletá dcera zámožného továrníka, se zakouká do fotografie tenisového šampióna a rozhodne se v přestrojení za třináctiletého sirotka dostat do jeho blízkosti. Samozřejmě dům převrátí vzhůru nohama a na pozadí řady zápletek a vztahů ostatních figurek vše spěje k očekávanému happy endu – svatbě, tentokrát hned trojnásobné… Až do dnešních dnů přežila Uličnice nejen kvůli oblíbené nostalgii 30.let minulého století, ale také díky libretu, které nabízí celou plejádu skutečně vtipných situací a dialogů. Režií byl tentokrát pověřen Martin Pacek, který je dosud v Plzni spojován s řadou vtipných a inspirativních choreografií /Tulák, Země úsměvů, Mamzelle Nitouche, Limonádový Joe…/. I tentokrát se zaměřil na pečlivé pohybové vedení sólistů i sboru a vyhnul se starosvětskému operetnímu balastu i dráždivé možnosti všemožných aktualizací. Ponechal Uličnici prvorepublikovou eleganci i nezbytný nadhled. Stylově čisté představení poněkud rozmělňuje snad jen trochu rozvleklá scéna na strážnici v posledním dějství. K tradičnímu pohledu se přiklání i výtvarné řešení – do velmi slušivých kostýmů v převážně světlých barvách účinkující oblékl známý divadelní výtvarník Karel Glogr, který je rovněž autorem salónní scény – ta by si možná zasloužila výraznější odlišení interiérů luxusního hotelu, továrníkovy rezidence a policejní služebny.
Operetní orchestr řízený dirigentem Pavlem Kantoříkem zahrál šlágry jako Já mám devět kanárů, Tvé oči jsou modré jak chrpy, Kdybych byla… nebo Ten nejhezčí pár nejen interpretačně přesvědčivě, ale také s náležitou chutí. Uličnice obvykle přináší souboru nejen značný divácký vděk, ale také možnost se tzv. vyřádit. Domnívám se, že nejvíce této příležitosti využila Michaela Rybicka, která je pro titulní úlohu „uličnice“ Sally přímo ideální představitelkou a pak Radek Štědronský Shejbal coby koktavý tajemník a hrdina němých filmů Leonard Jeanjou, který spolu s herecky i pěvecky přirozenou Ditou Vích-Hořínkovou jako Katherine Hallerovou sklízeli snad nejbouřlivější potlesk na otevřené scéně. Zárukou zábavy jsou však i repliky továrníka Webstera /Roman Krebs/, jeho protivné manželky Moniky /Venuše Dvořáková nebo Hana Spinethová/ a hraběte Morettiho /Libor Zavislan/. Úlohy lamače ženských srdcí Andyho Doodlea, jež byla dříve jednou z parádních rolí Karla Tišnovského, se spolehlivě zhostil prototypový elegán Bronislav Kotiš – snad jen s témbrem Oldřicha Nového bych už zacházel velmi střídmě. V Andyho náruči nakonec uvízne půvabná Websterova dcera Bessie, prezentovaná brilantně zpívající Gabrielou Mikovou /alt. Lucie Chlumská/. Další důležitou postavou je Fred Kerry, hlavní aktér prvoplánové zápletky
a pozdější ženich Sally. V Plzni jej při premiéře ztvárnil Daniel Bambas, známá tvář primáckého seriálu VKV. Ačkoliv byl herecky i zjevově dobrým představitelem tenisového šampióna, bohužel roli nezvládl pěvecky a jeho hlas působil zcela neškoleně. Zdá se, že alternující Petr Kukla bude mít pro tuto úlohu lepší předpoklady. Jiří Untermüller využil komediálního talentu ve své činoherní etudě slepého inspektora Flitta, stejně jako řada dalších postav a postaviček.
Režisér Jaroslav Heyduk kdysi napsal: „Berme Uličnici s úsměvem a shovívavým nadhledem. Já osobně věřím, že každý večer, kdy se člověk může usmívat, je hezký.“ A s úsměvem
a písničkou na rtech z divadla určitě odcházet budete.

Plzeňský deník dne 3.října 2008

Foto: Pavel Křivánek

Praha je od 90.let plná muzikálů. Snad nikdy ale ještě nebyla premiéra tak netrpělivě očekávaná, jako v případě Carmen. Produkce rafinovaně od počáteční myšlenky zahalila projekt rouškou jakéhosi TAJEMSTVÍ, díky němuž držela v šachu diváky, fandy i novináře až do premiéry. Rušené tiskové konference, postupně dávkované obsazení, tajemno kolem sólistických smluv i tvůrčího týmu, omezený počet fotografií… A k tomu světový autor premiérově v Praze, americký režisér v Čechách, špičkový domácí choreograf či maďarská výtvarnice. Navrch neplánovaný rozchod Lucie Bílé a Noida a raritní koprodukce subvencované a privátní divadelní scény. Všichni tušili, že tohle by mohlo být NĚCO.
2.října jsme konečně usedli v 19 hodin do karlínských křesel a show mohla začít. O tom, kdo z účinkujících vystoupí během první premiéry, nebylo téměř pochyb – samozřejmě Lucie Bílá jako hlavní hvězda v titulní roli CARMEN, Dasha jako KATARÍNA /alternuje Markéta Poulíčková/, Václav Noid Bárta GARCÍA /alt.Martin Pošta/, Robert Jícha JOSÉ /alt. Peter Strenáčik/ a Jiří Korn STAROSTA /alt.Josef Štágr/. V dalších významných rolích jsme ve čtvrtek viděli Lukáše Kumprichta /Zuniga/, Athinu Langoskou /Vědma/, Pavlu Břínkovou /teta Inéz/, Ivo Hrbáče /Inmar/ nebo Jana Urbana /Vyvolávač/.
Představovat poučenému publiku hudebního skladatele Franka Wildhorna je nejspíš zbytečné. Je autorem mnoha úspěšných muzikálů, např. Jekyll a Hyde, The Civil War, The Scarlet Pimpernel nebo Dracula. Jeho písně má v repertoáru mnohá hvězda pop music. Podobně jako v případě předchozích muzikálů, i Carmen je směsicí populární, rockové, ale i „filmové“ hudby. Hlavní inspirací jsou tentokrát pochopitelně španělské a latinsko-americké rytmy. Je zřejmé, že autor velmi často přizpůsobil hudební styl hercům přímo na tělo – zatímco například party pro Noida a Martina Poštu jsou střiženy povětšinou rockově, Carmen je nositelkou velkých klasicko-muzikálových písní a v partituře tety Inéz lze vystopovat předobraz operetního kupletu. Charakteristickým znakem hudební složky Carmen je velmi obratná práce s motivy. Snad každý také očekával, zda se v díle objeví i melodie, která by jednoznačně avizovala nový hit, jakých má stejnojmenná operní předchůdkyně hned několik /habanera Carmen, árie Escamilla nebo Josého finále/. I v tomhle ohledu má muzikál slušně“zaděláno“, přinejmenším písněmi Viva Amor, Svatá Terezo, Jde vo kejhák a Kéž sílu mám.
Autoři si nepřáli srovnání „své“ Carmen s tou původní a předem upozorňovali, že se jedná o příběh jen Carmen inspirovaný, jakožto symbolem ženství /libreto Norman Allen, zpěvní texty Jack Murphy, česká verze Adam Novák/. Bohužel, dle mého soudu stavbě příběhu poněkud chybí autentické napětí a větší „tah na branku“, v kterém /a to se upřímně pokouším nesrovnávat/, opera jednoznačně vede. Mám dojem, jakoby muzikálová Carmen hledala inspiraci nejen ve své operní jmenovkyni poněkud převrácené naruby, ale velmi výrazně také v Leoncavallových Komediantech /téma cirkusácké vášně a žárlivosti/ a hudebně a scénicky i ve Smetanově Prodané nevěstě /příjezd komediantů/. Vše, co už tady jednou bylo, je pouze řešeno velkoryseji a nákladněji. Pojetí režiséra Gabriela Barreho se naprosto jednoznačně přiklonilo k typicky broadwayské show, založené spíš na velmi efektní a propracované choreografii /Pavel Strouhal/ a bombastických scénických efektech, než na hereckém ztvárnění příběhu. Tomu odpovídal i samotný výběr interpretů, kteří pro hlavní role až na výjimky vzešli z řad zpěváků pop-music, bohužel bez dostatečné herecké průpravy a praxe. Místo kompaktních strhujících výkonů jsme tak až příliš často viděli spíš koncertní výstupy jednotlivců se všemi jejich manýry, kdy si člověk rázem uvědomil, proč Karel Gott dosud odmítl všechny divadelní nabídky. Je nepřípustné, aby umírající Carmen pomrkávala do hlediště a jedna z vystupujících v dějově vypjatých momentech procházela uličkou a dávala divákům pohladit hada! Od nečeského režiséra jsem očekával větší smysl pro detail a disciplínu.
Jak už bylo mnohokrát napsáno, Frank Wildhorn si pro titulní roli původně vyhlédl Terezu Duchkovou, která posléze přerušila své divadelní aktivity. Produkce pro něho objevila Lucii Bílou, která se typově zdá být prototypem ohnivé Carmen. Lucie samozřejmě výborně zpívá, ale to se od mnohonásobné „slavice“ očekává už jaksi automaticky. Obrovský kus práce odvedla na choreografii a pohybu vůbec, zřejmě největší, jaký kdy vůbec. V herecké rovině má však stále ještě prostor k větší přesvědčivosti, která se zdála v jejím případě v Johance a Lorraine zatím silnější. Protikladem Carmen je Katarína, zdánlivě nenápadná dívka /v opeře Micaela/, povětšinou obsazovaná odlišným typem /plavovláskou/. Dasha, možná až příliš podobná Carmen, kterou má dokonce rovněž nastudovanou, však uspěla a nárokům svého partu nezůstala mnoho dlužná, byť pro motlitbu „Svatá Terezo“ a prostor Karlínské scény bych si představoval větší hlas.
Jedním ze sólistů, kteří roli zvládli herecky i pěvecky, byl Robert Jícha jako José. V nasazení zdárně konkuroval Lucii Bílé a dokázal zúročit i své činoherní a dabingové zkušenosti. Osobně pro mě byl velkým překvapením i výkon kontroverzního Václava Noida Bárty, kterým rázně uťal zákulisní šuškandu o jisté protekci a velkém karlínském maléru… Pravda, na West End to zatím není, ale česká muzikálová scéna pamatuje daleko větší omyly.
Jiří Korn je jistotou muzikálových produkcí, což prokázal i tentokrát, v roli trochu menší než obvykle. Je to jeden z českých zpěváků a herců, o němž jsem přesvědčen, že mohl udělat divadelní kariéru minimálně v evropském měřítku, pokud by k nám muzikál na komerční bázi zamířil o dvacet let dřív. Podobně přesvědčivý byl i Zuniga Lukáše Kumprichta. Pokud jsou zmínění představitelé hlavních rolí hlavně talentovanými zpěváky, o to více vyniklo herectví Pavly Břínkové v úloze tety Inéz, ale také Oldřicha Krále, na velmi malé ploše Kněze. Obdiv zasloužil i nosný hlas Vědmy v podání Athiny Langoské.
Ozdobou a silnou stránkou pražského nastudování Carmen je soustředěný výkon živého a početného karlínského orchestru, který k téměř příkladnému provedení dovedl dirigent Ota Balage, s nímž se během repríz bude střídat Kryštof Marek.
Carmen, jakožto snad nejočekávanější letošní projekt, nabízí mnohé – v prvé řadě rodinnou SHOW, monstrózní scénu, na které je stále na co se dívat /Andrea Bartha/, pestrobarevné atraktivní kostýmy /táž výtvarnice/, velkolepé triky, odvážné akrobatické prvky, skvělou choreografii a chytlavé melodie osvědčeného autora. Co jí zatím chybí, jsou detailněji propracované herecké výkony a „FÓR“, který by ani v příběhu s tragickým vyústěním neměl chybět.

Foto: Josef Hrubý

Sestavit z nesmrtelných písniček švédské legendární skupiny ABBA muzikál se zprvu zdálo jako bláznivý nápad, který historicky koneckonců není ojedinělý. Podobně už kdysi dávno vznikly třeba operety Vídeňská krev nebo Dům U tří děvčátek, první poskládaná z melodií Johanna Strausse ml. a druhá dokonce z písní Franze Schuberta… Přesto se risk vyplatil – muzikál Mamma Mia! lámal rekordy nejdříve na divadelních jevištích /příznivcům muzikálu asi nemusím připomínat, že jej mohli vidět také loni v Praze v mezinárodně obsazené zájezdové show/ a nyní dobývá jeden kinosál za druhým.
Co diváky do kin na starou dobrou „ABBU“ stále láká?? Tak především opravdu nestárnoucí hity 80.let, kterým jejich tvůrci Ulvaeus a Andersson pořídili nové muzikálové aranžmá, aniž by cokoli ztratily ze svého lesku. Dále jsou to až překvapivě dobré pěvecké výkony filmových herců, zejména pak Meryl Streepové, Pierce Brosnana a Amandy Seyfriendové. A v neposlední řadě nesmíme opomenout nádherné řecké přírodní scenérie, do kterých režisérka Phyllida Lloyd muzikál umístila.
Nemíním se zde rozepisovat o ději muzikálu, který většina našich čtenářů stejně zná. Jedno je jisté – na film Mamma Mia! už člověk jde s vědomím, že se v tomto případě bude jednat o zábavnou komedii bez nějakého hlubšího poselství a filozofického přesahu. Prvních patnáct minut však tvrdě vyzkouší vaši trpělivost – je to spíš trapné, než zábavné… Pokud však mimořádně nevydařený úvod se zdlouhavou taneční křečí nevkusných důchodkyň přečkáte, bavit se nejspíš budete a z kina odejdete s úsměvem na rtech a dobrou náladou. A co víc si lze u komedie přát… Samotné obsazení hlavních rolí je pro film klíčové – tyhle „hvězdy“ totiž ukázaly, že se neberou příliš vážně a dělají si legraci hlavně ze sebe. Sebeironie a chuť, s jakou herci nejrůznější taškařice předvádí, je vskutku nakažlivá. Přestože by si režisérka mohla odpustit některá „velká moudra,“ přehršel sexuálních dvojsmyslů a zejména několik scén za hranicí kýče /např. příšerný zpomalený běh po palubě lodi v rozevlátých šatech/, záhy zjistíte, že se vám ten barevný cirkus vlastně líbí. A když zazní vypalovačky vašeho mládí Money, Money, Money!, Voulez-Vous, SOS, nebo Dancing Queen, začínáte si říkat, že jste vlastně letní večer nemohli strávit lépe. Z kina odcházíte s melodií v uších a naladěni tak pozitivně, jako už dlouho ne.
Takže resumé je, že Mamma mia! zřejmě bude trhákem letošního léta, byť je to film technicky průměrný, choreograficky nezvládnutý a příběhově slaboučký. Za to však povětšinou vtipný, prázdninově uvolněný, rozmarně bláznivý a pozitivně radostný. Přemýšlet nad tím, zda je to hodně nebo málo, je v tomto případě skoro zbytečné…

Mamma Mia!, filmový muzikál, USA+VB 2008
Hudba: ABBA
Režie: Phyllida Lloyd
V hlavních rolích: Meryl Streep, Pierce Brosnan, Amanda Seyfriend, Colin Firth, Stellan Skarsgard, Julie Walters a Christiane Baranski

Od 10.května tohoto roku uvádí Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě méně hranou klasickou operetu Carla Millöckera GASPARONE. Soubor, mnohými považovaný právě v oblasti operety za českou jedničku, tedy přivezl svého „záhadného loupežníka“ na festival Dokořán do Brna jako dosud nevychladlou novinku. V rámci přehlídky hudebních divadel reprezentoval Gasparone operetní žánr na jevišti Hudební scény ve středu 18.června v 16 hodin odpoledne.
Millöcker napsal Gasparona /premiéra 26.ledna 1884 v Theater An der Wien/ v období mezi svými nejúspěšnějšími díly – Žebravým studentem /1882/ a Víceadmirálem /1886/. Přestože opereta z prostředí horké Sicílie úspěch dvou zmíněných nepředčila, udržela se na repertoáru divadel dodnes. I když se u nás nehraje často, není pravdou, že by byla zcela neznámou – např. v 80.letech ji uváděl operetní soubor DJKT v Plzni. V upoutávce se můžeme dočíst, že jedním z důvodů je značná interpretační náročnost – pravda, mnohé árie i sbory si nezadají s operními a vyžadují klasicky školené hlasy, ovšem Straussův Netopýr, Cikánský baron nebo většina Lehárových operet je na tom přinejmenším obdobně.
Ostraváci předvedli klasickou operetu se všemi jejími atributy – velkorysou výpravou v dobovém duchu, precizními pěveckými výkony a mírnou hereckou kýčovitostí… Hostující režisérka Jana Andělová – Pletichová se svého úkolu zhostila velmi konzervativně. Ostatně, proč ne – v našich divadelních vodách se jistě odehrálo více nepovedených pokusů reformovat klasickou operetu, než těch zdařilých. Proto je možná lépe, uvědomit si, jakou diváckou skupinu tento žánr oslovuje a „neznásilňovat“ ji zbytečnou aktualizací. Téměř tříhodinové představení /s přestávkami po prvním i druhém dějství/ na vlnách sladkých melodií uplynulo příjemně bez výrazněji hluchých míst, takže snad jediná výtka může směřovat k občasnému přehrávání některých protagonistů. Očekávané hudební kvality soubor NDM jednoznačně potvrdil – výborný výkon orchestru, sboru i většiny hlavních aktérů prokázal, že ostravská opereta skutečně patří k české špičce. A to přesto, že v prostorách moderní Hudební scény, která není absolutně stavěná pro produkce bez ozvučení /domácí soubor zde Orfea i Mamzelle Nitouche aparaturou zesiluje/, nemůže být o jakékoli akustice vůbec řeč. S tímto faktem musela produkce navyklá na kamenné divadlo, a zejména zkušený dirigent Karel Mládek, svádět urputný boj a celé představení znělo /zdůrazňuji, že nikoli vinou interpretů/ poněkud tlumeně. Snad jediným, kdo dokázal bez problémů ukřičet „sametový interiér“, byl famózně zpívající Václav Morys v úloze hostinského Benozza. Po dlouhé době jsem slyšel v operetě tak výrazně a přitom lehce odzpívaný nelehký tenorový part a Morysovi mohou u nás konkurovat jen umělci, kteří se věnují i opeře – např. Jan Ježek, Aleš Briscein nebo Tomáš Černý. Velmi dobře vyzněly i pasáže ovdovělé hraběnky Carlotty v podání Anny Martuškové, Miroslava Urbánka coby podesty Nasoniho i Martiny Šnytové v roli Sory. Celkem spolehlivě odehrál a odzpíval další exponovanou úlohu hraběte Erminia hostující Petr Horák. V epizodních rolích zazářil Marcel Školout, režií stylizovaný do manekýnského Sindulfa a také výborný Petr Miller, celkem vtipně obsazený do ženské role guvernantky Zenobie, kterou alternuje s bývalou významnou herečkou Bertou Sípavou.
Festival Dokořán pro hudební divadlo nabídl v souhrnu sedmnácti představení pouze dvě klasické operety – zmíněného Gasparona a populární Nitušku v podání domácího MdB. Obě inscenace ukázaly dvě odlišné cesty, kterými se opereta může vydat. Nadšených diváků má stále dost a tak nezbývá než doufat, že nejen v Brně bude v budoucnu častějším hostem. Solidně zaplněné hlediště v netradičním čase horkého letního odpoledne dokazuje, že opereta není žánrem na vymření.
Foto: autor

Zdá se, že dnes už kultovní „webberovka“ Jesus Christ Superstar je u nás vůbec nejúspěšnějším muzikálem. Před deseti lety producenti doufali v zázrak – vydržet alespoň 200 představení… Nakonec jich bylo téměř třináct set a inscenaci vidělo přes 850 tisíc diváků. Velký úspěch doma i v zahraničí později se stejným kusem slavilo v Městské divadlo Brno. A pomyslný „ježíšovský souboj“ svede Praha s Brnem i nyní, tentokrát v koncertních verzích.
První z nich připravil známý hudebník Ota Balage na scéně Hudebního divadla v Karlíně k desetiletému výročí derniéry původní slavné inscenace. Netradiční cyklus šesti červnových koncertů s původními protagonisty Kamilem Střihavkou, Danem Bártou, Bárou Basikovou, Bohoušem Josefem či Alešem Brichtou zaznamenal takový divácký ohlas, že producenti přidali v listopadu další tři mimořádné termíny.
Od samého začátku se hovořilo o vylepšené koncertní verzi, která nabídne nejen řadu hostů a alternativní skladby v angličtině, ale díky pozvání tanečních formací Wings a Dance 2×s i jakousi „poloscénickou“ podívanou. Jen málokdo ale čekal, že se koncert stane muzikálovou událostí letošní sezóny. Největší zásluhu na tom má bezesporu dirigent Ota Balage. Jeho živý orchestr hraje tentokrát přímo na jevišti a možná ještě lépe, než při seriálové produkci před deseti lety. A také hlavní protagonisté se vrátili v oslnivé formě. Při sólech Ježíše, Máří Magdaleny i Jidáše diváci pociťovali lehké mrazení, neméně výborní ale byli i ostatní– Bohouš Josef, Aleš Brichta, Jiří Schoenbauer a celé řada dalších. Do celkově konsistentní koncepce překvapivě dobře zapadly i anglické proklady a nejrůznější úpravy známých písní v podání exkluzivních hostů – Terezy Černochové, Dashy i 4tetu, který zazpíval „po svém“ pojatou směs největších hitů. Lhostejno, zda zpěváci zvolili tradiční muzikálovou, swingovou nebo čistě vokální úpravu, vše do sebe úžasně pasovalo. A především – nebyl to jen vzpomínkový večer pro kultovně naladěné diváky, ale skutečný hudební svátek, neboť Ota Balage dokázal, že v i českých vodách se dá udělat kvalitní představení bez falešných tónů a se skvěle šlapající kapelou.
19.června zazní Ježíš i v Brně, poprvé v rámci festivalu hudebních divadel Dokořán. Celoanglickou verzi připravuje dirigent Igor Vavrda a režisér Petr Gazdík. Brňáci mohou zvednout hozenou rukavici, ale laťka leží opravdu velmi vysoko.

Ušlechtilý pistolník úspěšně přiklusal na divadelní jeviště

Nejen pro nestárnoucí hity Když v baru houstne dým…, Arizona či Sou fár tú jú aj mej, ale také díky nesmrtelným gagům a už zlidovělým replikám /dnes by se řeklo hláškám/ stojí westernová parodie Limonádový Joe na českém filmovém a divadelním výsluní už přes čtyřicet let. Jen plzeňský operetní soubor se k ní vrací již potřetí – tentokrát poprvé v koprodukci s Divadlem Alfa. Šlechetný pistolník – abstinent premiérově přiklusal na jeviště Komorního divadla v sobotu 29.října.
Duchovní otec bláznivé „koňské opery“ Jiří Brdečka napsal původně Joea jako román pro nakladatele J.Hynka. První divadelní premiéra se uskutečnila už v roce 1944 v Divadélku pro 99. Slávu a nesmrtelnost však „Limonádníkovi“ přinesla až hudební verze s písněmi J.Rychlíka a V.Hály, která se také stala předlohou pro nezapomenutelný film. Ta měla svou premiéru v roce 1955 v Divadle ABC. Za zmíňku určitě stojí, že Plzeňané se s touto komedií mohli seznámit poprvé v roce 1964, dokonce osm měsíců před slavnostní premiérou filmu. Po Miroslavu Doutlíkovi a Josefu Koníčkovi nyní dostal příležitost k svému ztvárnění režisér a loutkoherec Tomáš Dvořák. Ten přizval ke spolupráci dramaturga Pavla Vašíčka a muzikanta Vratislava Šrámka, aby se společně pokusili o slavný návrat neméně slavného hrdiny. Zmínění inscenátoři vsadili na zažitou komediálnost známých situací, ale pozměnili celkovou stavbu inscenace. Některé scény přeskupili, písně znějí často na jiných místech, než v originále. Přesto je celé představení velmi kompaktní, a hlavně – ze všech účinkujících vyzařuje nevídaný zápal pro nadsázku. Přestože vzpomínky na mimořádně povedený film je lépe ponechat doma, divák neodchází nijak ochuzen – ba naopak. Hostující režisér přišel s mnoha originálními nápady, scénické předěly vyplnil vtipnou stínohrou a samozřejmě nechybí ani loutky, přičemž zejména dvojice supů se okamžitě stala miláčky malých i velkých diváků. Za největší přínos „Alfáků“ ovšem považuji jejich trochu jiný pohled na divadlo, v lecčemž autentičtější a scénicky syrovější. Těžko si lze představit, že by podobným způsobem uchopili Netopýra či Kabaret, ale trochu zaprášenému limonádovému hrdinovi svěží proměna jednoznačně prospěla. Poslední inscenaci z roku 1990 má jistě mnoho diváků ještě v paměti – rozhodně nebyla špatná, vzpomeňme jen na hudební klauniádu Pavla Kantoříka a Jana Ježka, ale současná verze méně kopíruje film, je „divadelnější“ a snad i vtipnější.
Za problematičtější považuji hudební stránku inscenace. Jen pětičlenná kapela, nebo spíš takový barový „šraml“, sice skvěle dotváří scénické situace, ale obstarat plnohodnotný doprovod zvládá přes veškeré nasazení jen stěží. Některé songy se zpívají jen u pianina /zejména díky hudební zručnosti Petra Vondráčka, ale i Bronislava Kotiše a Stanislavy Fořtové/ nebo za doprovodu gospelového sboru.
S hostujícím režisérem si patrně skvěle porozuměl i choreograf Martin Pacek a oba výtvarníci – scénograf Jaroslav Milfajt a kostýmní návrhář Tomáš Kypta. Scénické proměny jsou řešeny originálně a vizuálně působí celá inscenace velmi atraktivně, byť má v porovnání s filmem omezené možnosti.
Nové nastudování populární parodie našlo v Plzni své dva mužské hrdiny – krom skvělého hostujícího herce, muzikanta a zpěváka Petra Vondráčka v titulní roli je to bezesporu také naprosto brilantní Horác – Hogofogo v podání Bronislava Kotiše, který po „kládách“ typu Dona Quijota jakoby v nové úloze našel uvolnění a hravost. Oba protagonisté se ve střetu parodovaného dobra a zla skvěle doplňovali. Pozadu ale nezůstaly ani dámy, ať už to byla Stanislava Fořtová jako ohnivě tajuplná Tornádo Lou či něžně naivní Winnifred v podání Kateřiny Šildové. V dalších rolích excelentní čtveřici zdařile doplňoval Libor Zavislan, Jiří Untermüller, Radek Shejbal, Jan Kaštovský či velmi výrazný Petr Borovský v úloze tvrďáka Grimpa.
O nehasnoucí popularitě této „koňské opery“ svědčí fakt, že ji v podobě velkolepé podívané nedávno uvedlo i Hudební divadlo v Karlíně. Plzeňští divadelníci se vydali odlišnou cestou, která se jeví jako dobrý start do nové, tentokrát veskrze muzikálové sezony.

Plzeňský deník 5.10. 2007

Muzikál na motivy románu Ivana Olbrachta Nikola Šuhaj loupežník Koločava z pera Petra Ulrycha a Stanislava Moši doplnil letos vydařenou trojici premiér muzikálového
a operetního souboru Divadla J.K.Tyla v Plzni o dosud chybějící žánr – muzikálovou baladu. Osobně jsem titul, jenž sklízí velké úspěchy na scéně Městského divadla v Brně, považoval z celé letošní premiérové řady za dramaturgicky nejriskantnější. Přece jen, Plzeň není Brno, které proslulo už předtím Baladou pro banditu a zbojnická tématika na západě Čech nikdy moc netáhla – vzpomeňme, jak zde téměř bez zájmu diváků prošuměl muzikál Na skle malované, který lámal divácké rekordy téměř ve všech českých, slovenských i polských divadlech. Není tu ani cimbálová kapela, takže zbývalo sázet na samotnou kvalitu Koločavy, případně na popularitu sourozenců Ulrychových ze slavných dob plzeňské Porty. A vyplatilo se..!
Předně – plzeňská Koločava se od brněnské hodně liší. Už prostorem, ve kterém se hraje. Menší scéna Komorního divadla sice trochu omezuje taneční možnosti účinkujících, ale zase nabízí sevřenější prostor, který baladickému žánru spíše prospěl. Režisér Petr Novotný se také obešel bez v Brně důležitých filmových dotáček a vsadil výhradně na divadelní prostředky. Jeden z našich nejzkušenějších muzikálových režisérů dovedl herce k výrazově emotivním výkonům, které zdařile střídal s momenty až groteskními ve výstupech četníků, vesměs komediální charakter se neobával vtisknout ani židovským scénám. Podmanivou
a zároveň prostou atmosféru Podkarpatské Rusi jednoduchým způsobem podtrhává scéna Ivo Žídka, jejíž dominantu tvoří šikmina se siluetou stromu a modrý horizont, stejně jako mimořádně působivý světelný design. Kostýmy, které navrhl Roman Šolc, plně korespondují s dobou i místem děje. Choreografie Zuzany Krištofové – Kolářové je snad až příliš nenápadná, ale možná i zde platí, že méně je někdy více, neboť sklouznutí k podobě jakéhosi folklórního festivalu by odporovalo celkové režijní koncepci.
Hudebně muzikál vychází z alba Petra Ulrycha Nikola Šuhaj loupežník z roku 1974, které autor pro divadelní verzi doplnil o další písně a propojovací melodie. Nabízí ojedinělou syntézu rocku, popu, bigbeatu a židovské písně, s jasně dominující melodikou východního folklóru, kde společně s cimbálem a smyčci do instrumentace zásadním způsobem promlouvá i saxofon, kytara a bicí. Citlivé nastudování dirigentem Jiřím Petrdlíkem a soustředěné vedení kapely houslistkou během představení opět dokazuje, jak nezastupitelnou úlohu má živá hudba v divadelních produkcích. Překvapivě velké a nesnadné ansámblové plochy se sborem pečlivě nastudovala Kateřina Studentová.
Pro Stanislavu Fořtovou je role Zpěvačky, která byla napsána přímo pro Hanu Ulrychovou, jistě velkou výzvou. Přestože plzeňská herečka zpívá jinou technikou, k výkonu Ulrychové se velmi přiblížila /v některých okamžicích i zabarvením hlasu/, aniž by se jí snažila napodobovat. Přihlédneme-li k faktu, že klenuté moravské melodie v repertoárovém provozu střídá se skřehotáním ve Zpívání v dešti, zaslouží si o to větší uznání. Méně výrazně po jejím boku působil jinak solidní zpěvák Roman Krebs v úloze dalšího průvodce dějem.
O to více v titulní roli Nikoly Šuhaje zazářil Petr Kukla. Nejenže obstál herecky, ale překvapivě dobře se sžil s folklórní melodikou, takže Nikola patří spolu s Frederikem v Pirátech z Penzance k jeho parádním rolím. V úloze nezkrotné Eržiky zaujala Martina Placrová, uzavřenější Rózičku interpretovala neméně věrohodně Kamila Borovská. V židovských scénách exceluje na menších plochách František Dvořák, Libor Zavislan a vkusným humorem zejména Bronislav Kotiš. Jako stvořená je pro Jiřího Untermüllera úloha četnického kapitána.
Závěrečná Nikolova píseň „Až jednou červánky, potkáte mamičku, vzkažte, že nepřijdu, po lesním chodníčku…“ vžene slzu do oka nejedné divačky a završuje režijně neokázalé, ale nesmírně divadelně čisté představení.

Plzeňský deník 22.května
Foto: Pavel Křivánek