Rubrika: Recenze

Světoznámý muzikál podle románu Nikose Kazantzakise Řek Zorba se vrací na scénu Komorního divadla v Plzni v režii Petra Novotného. Naši recenzi naleznete zde.

Celý článek

Dříve než začnu o čemkoli psát, podívám se na internet do vyhledávače Google, co se o předmětu zájmu již napsalo. Geniální věc, tenhle Google. Nevím, jak jsem bez toho sběru dat mohl předtím žít…

A tak jsem zadal heslo: Dětský muzikál. A bylo toho pramálo, co jsem našel. Opravdu velmi málo. Když už se někdo v současnosti muzikálovou tvorbou pro děti zabývá, tak jsou to spíše malé spolky, regionální divadélka, náboženská sdružení a amatérští nadšenci. Je přitom nad slunce jasné, že dnešní malí diváci jsou našimi budoucími dospělými diváky. Že klasická pohádka s humorem, s hudbou a s písničkami je to nejlepší, čím můžeme děti zaujmout, pobavit. Vědí to loutkáři, kteří, naštěstí, zaplňují mezeru v programové pestrosti divadel. Dnes již častěji tzv. alternativním divadlem, než čistým loutkovým představením (maňásky, javajky, marionety) dávají dětem to, co je potřebné. Zábavné hudební divadlo.
A velká kamenná divadla? Občas se malým divákům věnují, ale přiznejme, že zdaleka ne s takovou intenzitou, jakou by si děti zasloužily. Vychází to také z ekonomického zázemí divadla. „Velká pohádka“ vyžaduje náročné kostýmy, kulisy a tyto náklady se nezúročí ve vybraném vstupném. Je nutné počítat s tím, že na tzv. rodinná představení přicházejí rodiče s dětmi a kdyby museli zaplatit za tři čtyři vstupenky jednu dvě tisícovky, tak je to pro většinu rodin neúnosné. To raději půjdou do multikina na Disneyho..

Městské divadlo v Brně má tak dobrou pověst, že se nemusí bát „jit i do rodinných představení“. Dokázali to již s první výpravnou férií, Zahradou divů (známé dvojice tvůrců Moša, Merta). Představení je vždy vyprodáno, rodiče i děti jsou nadšení. Ale teď si v Městském divadle v Brně vybrali ještě odvážnější cestou. Pustili k tvorbě Petra Štěpána (herec), Jana Šotkovského (dramaturg) a Stana Slováka (herec, režisér). V podstatě umělce, stojící na počátku své cesty. Stano Slovák je samozřejmě zkušený muzikálový herec, jedna z nejvýraznějších postav hudební scény, ale jako autor debutuje a po muzikálu Malované na skle je to jeho teprve druhá režie. Stejně se můžeme zmínit o Petru Štěpánovi.. Viděli jsme ho jako Nikolu Šohaje nebo Porthose v Třech mušketýrech, ale jako spoluautor divadelní pohádky je opravdu nováčkem. Dramaturg Šotkovský, jejich generační druh, má za sebou v MdB už kus dramaturgické práce, předtím, ovšem v amatérském Buranteatr Brno, si vyzkoušel i autorství, herectví a režii. A tak opravdu zkušeným tvůrcem je zde jenom Karel Cón, muzikant každým „coulem“. Už v roce1980 komponoval hudbu k loutkovému muzikálu Čert, Káča a beránkové, následovalo několik dalších, většinu komediálních muzikálů, které se hrály různě po ČR. Nedávno zaujal hudbou k televizní pohádce O princezně se zlatým lukem nebo hudbou k pohádce Kocour v botách, inscenovanou divadelním studium Dialog v Brně. Cón inklinuje k tvorbě pro děti a docela suverénně se v dětské recepci orientuje.

Námětem muzikálové pohádky je známé dílo ze soupisu bratří Grimmů. Ovšem objevilo se v Českých zemích již dříve u Dobrovského, Sněhurku převyprávěla i Božena Němcová, na Slovensku Pavol Dobšinský spolu s A.H. Škultétym. Největší popularitu však dosáhla pohádka v realizaci studia kresleného filmu Walta Disneyho z roku 1937. Šlo o první celovečerní kreslený film. Disney pochopil, že ta správná adresnost je „rodinné představení“. Šlo také o první hudební pohádku, která byla nazvána muzikálem a byl to také první kreslený film, oceněný Oscarem.
Je těžké po tomto filmu komponovat hudbu, aniž by v ní nezaznělo očekávané „Ajdou, ajdou, trpaslíci jdou“. Je vůbec velmi těžké po slavném a totálně známém filmovém díle – které má, přece jenom, nekonečné možnosti vyjadřovacích prostředků – uvést na divadelní jeviště totéž a zajímavě. Nutno však dodat, že se to povedlo!

Základním klíčem k autorskému a režijnímu přístupu byl humorný pohled, přesněji nadhled. Právě tímto drobným a pracným kouzlem dokázali autoři zaujmout jak děti, tak dospělé. Hezky naturalistické a funkční „pohádkovo“ (scéna Jaroslav Milfajt, kostýmy Andrea Kučerová) děti těšilo i úměrně strašilo a současně rodiče uvádělo do (pro děti zřejmě nepochopitelného) smíchu. Totiž ta zlá královna, to byl za ženu převlečený muž (Jan Apolenář, alternuje Michal Němec) s gesty transvestity, který si komiku, od chůze až po přeskakující hlas, tak trochu vypůjčil z komedie Někdo to rád horké. Často byla ta zlá královna opravdu k popukání. Stejně nádherní byli infantilní trpaslíci. Aby byli věrohodní, přidali autoři do Grimmovy pohádky kouzlo zlé královny. Ona je ve své vrozené zlobě zvětšila do dospělé podoby. Proto kutají v podzemí v šatičkách a botičkách, do kterých se nevejdou. A hned byl vyřešen problém jejich jevištní velikosti, navíc s hezkým komickým účinkem.
O hercích a jejich výkonech se zmiňovat dále nebudu, musel bych každého jmenovitě pochválit. Jak již bývá v tomto divadle zvykem, všichni hrají s obrovským nasazením a věrohodnost (pro děti) i vtipná nadsázka (pro dospělé) jsou zde umě režijně promíchány. (“Ruce na peřinu!“ rozkáže Sněhurka ležícím trpaslíkům. A děti netuší, čemu se dospělí chechtají. Vadí to? Vůbec ne. Vždyť smích je nakažlivý.)

Protože šlo o hudební komedii, je nutné zmínit se i o muzice Karla Cóna. Od hudebních nápadů, přes instrumentaci a nastudování nelze jeho inteligentní hudbě nic zásadního vytknout. Jeho blues, stejně jako rock a pop, latinskoamerické rytmy, to vše je moudře a i pro děti srozumitelně skloubeno. Hudba tvoří dobrý základní stavební kamen inscenace. Je jenom škoda, že se některé hezké motivy neopakovaly tak, aby „vlezly pod kůži“. Až když si skladatel jako komickou hudební figuru zvolil Offenbachův Kankán, divák si uvědomil, jaký génius ten Offenbach byl. Klobouk dolů před Cónem, že si takovou výraznou konkurenci „pustil do baráku“. Účinek byl totiž ohromný.
Cónova písnička trpaslíků byla k americké původině konkurenční. Možná by stálo za to, trochu víc spolupracovat s diváky a písničku si s nimi snad i zazpívat. A takových míst, kde by „spolupráce“ publika nezaškodila, bylo v inscenaci víc. Divadlo pro děti k dialogu přímo nabádá. Cítil to i režisér, když občas „pustil“ trpaslíky do hlediště.

Sněhurka na Hudební scéně Městského divadla v Brně je povedeným a potřebným představením. Hnidopich by jistě našel místečka, kde se mohl děj posouvat rychleji nebo kde mohly být zpěvné party muzikálově rozděleny do dialogických duet, namísto sborového zpívání. Možná by někdo živěji zařadil do příběhu prince a jeho suitu, honící se za laní a možná zde byl prostor na ještě více komických fórků. Ale když se podíváme na inscenaci jako na celek, bylo to dobré, konzistentní představení, které splní svůj účel: inteligentně bavit děti i dospělé. A pak nebude ani v budoucnosti o divadelního diváka nouze. Přežije konkurenci filmu i TéVé seriálů, protože dobře udělané živé divadlo je věčné.

Foto: Tino Kratochvil /Svetlana Slováková, Robert Jícha/

Nestává se často v tichých brněnských divadelních vodách, aby se o chystané inscenaci psalo tolik, jako v případě díla Tajemství Zlatého draka s Danielem Landou v hlavní roli. Viděl jsem představení týden po premiéře a tak si mohu udělat úsudek nejenom z představení jako takového, ale také z recenzí, které jsem si po premiéře přečetl.
Nojo, to se to píše, když už vše napsali jiní… A byly to recenze hezky ostré, nešetřily výrazy jako „výsměch umění“ , „velkolepý kýč“, „omyl nebo provokace“. Ono po bitvě je každý generálem a všichni vědí, co se dalo od Landy očekávat a že bylo nad slunce jasné, jak dílo tohoto průšviháře dopadne.
Nenechám se svést oněmi recenzenty a nepřiložím polénka odsudků k těm, které již byly zapáleny. Nutno napsat, že se kritici povětšinou strefili do bolavých míst díla a že v jednotlivostech měli sem tam pravdu. Ovšem domnívám se, že jim unikl celek i divácká recepce. On ten pseudomuzikál nebyl až takový průšvih, jak se z vytištěných recenzí zdá.
Vše začalo už oznámením, že bude „Landa v Národním“. Ozvaly se kritické hlasy, že tam tento bývalý (a kdoví, ne-li současný) extremista nemá co pohledávat. Je fakt, že k obdivovatelům hudební produkce Daniela Landy patřili nacionalisté z ultrapravice, že jeho kapela Orlík vyvolávala ovace holých lebek, že jeho mysticky zastřená organizace Ordo Lumen Templi, dle mínění mnohých, není jenom bohumilý spolek stavící dětská hřiště, ale je to také cosi podivného, ergo nebezpečného. Nechci zde podceňovat extremismus, ale argumenty Landova (současného) extremistického ladění skutečně chybí. Zpěvák není sám, kdo kolem sebe šíří mlhavé názory a činy, které v důsledku nejsou ničím jiným, než chtěným (uličnickým nebo dokonce docela náhodným) marketingovým tahem. O Landovi se mluví, na Landu se chodí, vášnivě se o něm diskutuje.
Mediální zájem vyvolal i fakt, že se má objevit na deskách brněnského Národního divadla opus, který vzejde ze spolupráce Landy a skupiny „Střežený Parnass“ (Plachý – Šimáček), kteří už nejednou předvedli, že dokáží tvořit na ostří ironie, kamufláže a propojení vysokého umění s kýčem. Nejednou (a oprávněně) vyvolali u diváků otazníky, jestli to vše myslí smrtelně vážně, nebo si z nich dělají, s prominutím, srandu. Tento otazník v představení Landova Zlatého draka chybí. Možná právě osobnost spoluautora textů Daniela Landy způsobila, že se z představení vytratila ona „parnasácká“ nečitelnost a nahradila jí nečitelnost jiná, mystická, nebo řečeno jazykem téměř všech recenzentů, pseudomystická. Na druhé straně, v rukopisu textů je jasně cítit profesionalita a zkušenost dvojice režisér – dramaturg, kteří dokázali postavit příběhovou rovinu poutavě, divadelně.
Vlastně jsem se ještě nezmínil o stavbě Tajemství Zlatého draka. Ono toho už bylo o té premiéře před i po ní napsáno tolik, že je to něco jako nošení dříví do lesa. Tak tedy jenom stručně: První rovina je ryze činoherní kriminální příběh, ve kterém jsou postavy jako vystřižené z běžných seriálových kriminálek. Ostrý detektiv, který má ovšem problémy v manželství a s tím související problémy s alkoholem. Jeho kolega je odborníkem na sekty a tak spolu rozplétají záhadu rituální vraždy. Nechybí figurka starosty, který sektě pronajal dům ve správě města, nechybí mafiánský podnikatel, nechybí propojení světa kriminálky a druhého, mystického světa, prostřednictvím dívky, do které se detektivní hoch zamiluje.
Rovina činoherní je v podstatě v pořádku, zvlášť výrazná je role onoho vyšetřovatele, kterého hraje Petr Halberstadt (alternuje Marek Šebor). Já viděl prvního jmenovaného a byl to herecký výkon opravdu excelentní. Přicházíme však ke druhé rovině inscenace a tou je mystikou zastřené runové písmo, tajná sekta navenek konající dobro (autobiografické sekvence ze života Daniela Landy zde nejsou náhodné), život uvnitř sekty a vražda jednoho ze sektářů. Na rozdíl od recenzentů se mi nezdá, že byly vyřčené myšlenky naivní a povrchní záměrně. Ono totiž sektářství, jakékoliv, opravdu vždy pracuje s jednoduchými principy, s naivními metaforami, jinak by do svých řad nikoho nezískali. Sekty mají vždy jednoduché recepty, jak žít. Horší je potom až realizace těch krásných myšlenek, jejich zneužití – a v tom je vlastně ono nebezpečí sektářství. Takže vyčítat Landovu mysticismu povrchnost a naivitu je nesmysl. Sekty se musí k takovým myšlenkovým postupům uchylovat, jinak by nepřežily.
Landova hudba je taková, jako u Landu vždy. Někdy hudebně nápaditá, někdy ne. Koneckonců zde zní povětšinou starší skladby. Kvalitní je určitě Landův pěvecký výkon. Je opravdu požitek slyšet ho zpívat a chápu, proč má tolik obdivovatelů. Horší je to s jeho herectvím, které se omezuje na expresivní gesta. Ale spolu s několika tanečními kreacemi „křoví“ – postav z temnot, a také díky vynikající a nápadité scénografii Daniela Dvořáka, je ona mystická část představení sugestivní a jestli je slovo divadlo odvozeno od „dívati se“, tak opravdu bylo na co.
A zbývá již jenom dodat, že propojení oné činoherní kriminální zápletky s mystickými sekvencemi Landova opusu je nejbolestivější stránkou díla. Jak se totiž divák nechá strhnout mystikou v rafinované scénografii, náhle je vtáhnut do činoherní zápletky s tchýní, která dělá mladým peklo a staví manželku vyšetřovatele do neřešitelné situace. Chvíli před námi tančí ve sférické hudbě členové sekty v kapucích, laserové paprsky nás vtahují do jakéhosi nekonečného bytí (Jungovi by se to líbilo…), a najednou je na scéně kancelář a v ní prachobyčejný mafián, který chce koupit parcelu, na které „mírumilovná“ sekta vyvíjí svou činnost. A tyto skoky z činohry do mystického světa a zpátky nejsou právě nejlepší – a ani nemohou být, protože jsou necitlivě vloženy do samotné stavby díla. Zajímavá činohra a mystický svět Tajemství Zlatého draka jsou od sebe příliš vzdáleni, než aby šlo vůbec ty dva světy moudře skloubit. To je asi jediná zásadnější výhrada, kterou k inscenaci mám.
Nebudu tedy napodobovat kritiky, kteří používaje různé argumenty Tajemství Zlatého draka zatracují. Určitě není průšvihem sezony. Najde si svého diváka, uspokojí jeho hlad po divadle i vidění samotného Landy, přestože jeden z recenzentů vložil nad svůj článek v E15 titulek: „Landova hra je výsměchem umění“. Ono je to s tím uměním složitější a já bych byl v hodnocení tolerantnější.
A Daniel Landa? Mám takový pocit, jako by se chtěl tou inscenací vykoupit ze svých prohřešků mládí. Už jeho dávný odchod z kapely Orlík a nedávný odchod ze společenství Ordo Lumen Templi něco naznačuje. Nebo je to další marketingový tah? Kdoví…. Ale všemu rozumět nemusím….

Foto: Alexander Špunda

Vydavatelství Českého rozhlasu RADIOSERVIS připravilo krom dalších novinek tentokrát skutečný bombonek pro milovníky klasické operety. Po kompilacích Hity české operety, Hity papá Offenbacha, Hity vídeňské operety a Hity z operet Oskara Nedbala přichází na trh kompletní verze rozhlasové nahrávky jedné z nejpopulárnějších operet MAMZELLE NITOUCHE Florimonda Hervého.

Hervé, vlastním jménem Florimond Ronger /1825–1892/ za svůj život napsal přes šedesát operet, ovšem nesmrtelnost mu přinesla jen jediná. Byla to právě Mamzelle Nitouche, která měla premiéru v Paříži v roce 1883, když bylo Hervému 58 let. Dodnes patří mezi nejoblíbenější díla svého žánru, protože vedle všech atributů dobré operety nese v sobě i punc jisté autentičnosti. Hervé totiž klášterní prostředí velmi dobře znal a postava Célestina je tedy jeho více méně věrným obrazem. Už od dětství se setkával s tím, co později v Nitušce s humorným nadhledem vylíčil – se světem uniforem /jeho otec byl strážník/ a světem okázalé zbožnosti /matka byla ortodoxně katolicky vychovávaná Španělka/. Od čtrnácti let byl varhaníkem v klášteře Bicerte, který byl zároveň ústavem pro duševně choré. Právě pro ně, v rámci terapie, komponoval Hervé, tehdy vlastně ještě Ronger, první písně a divadelní výstupy. Divadlo jej nakonec zlákalo natolik, že si v roce 1854 otevřel na pařížském bulváru du Temple své vlastní a začal v něm uvádět výhradně svoje díla. Neproslavil tím však sebe, ale kolegu Offenbacha, který jím inspirován založil rovněž divadlo, komerčně daleko úspěšnější. Hervé ztratil nervy, opustil Paříž a cestoval jako provinční herec, režisér a dirigent po Francii. Nakonec se vrátil ke komponování a triumfoval opět v Paříži. Od úspěšné premiéry Mamzelle Nitouche tato opereta nikdy nezmizela ze světových jevišť. Její úspěch je tak obrovský, že i v Čechách každý divadelní hodnostář znejistí, nemá-li Nitušku pět let na repertoáru, započne prohledávat archiv, až na NÍ narazí. Nejmladší subreta se zaraduje /konečně si JI zahraji/, soubor povzdechne /už je to tu zas/, publikum zajásá /konečně něco pro nás/ a divadelní kasa se začne spolehlivě plnit… Již 125 let. Neznám statistiky, ale možná je u nás, i přes větší oblíbenost operety vídeňské, nejčastěji uváděnou hudební komedií. Pouštějí se do ní soubory nejen operetní, ale často i činoherní. Rozkošné dílo, v celé operetní literatuře ojedinělé, jistě potěší milovníky žánru napříč generacemi.

Velkou zásluhu na popularitě Mamzelle Nitouche má bezesporu český „nituškolog“ Oldřich Nový. Ten ji nově přeložil a upravil v roce 1938 /poprvé se u nás hrála dokonce na scéně Národního divadla v Praze v roce 1890/ pro pražské Nové divadlo, kde si také premiérově s obrovským úspěchem zahrál Célestina. Od té doby se k režii i jedné ze svých typických rolí mnohokrát vrátil a to nejen na pražských scénách, ale také například v roce 1954 v Plzni, kde tuto operetu sám režíroval.

Ze stejného roku, 1954, pochází i nahrávka Českého rozhlasu, kterou nyní na dvou CD vydává vydavatelství Radioservis. Mimochodem, je to jedna z mála, ne-li úplně první kompletní nahrávka klasické operety v češtině. V tomto ohledu tedy plní Radioservis určitou průkopnickou činnost, protože dosud zatím vycházely v Čechách, a vlastně i v Československu, pouze výběry písní z určitých operet /například jednotlivé LP desky s melodiemi z Cikánského barona, Vinobraní nebo Polské krve/, eventuelně hity z několika opereta na jednom albu. Divadelní příznivci by jistě uvítali pokračování této škály, zejména když je známo, že Český rozhlas má k dispozici řadu zajímavých nahrávek operet, které čas od času reprizuje během nedělních podvečerů. Za úvahu by stál minimálně Straussův Netopýr a Offenbachův Orfeus v podsvětí.

Rozhlasová nahrávka Mamzelle Nitouche vznikla na základě karlínského představení divadelní sezony 1953/54 a vychází právě z veleúspěšné úpravy Oldřicha Nového, ve které se opereta hraje povětšinou dodnes a diváci dosud lačně čekají na již zlidovělé hlášky, které se staly stejně populárními, jako dnes řada špílců z modernějších českých filmových komedií. V titulní dvojroli Célestina – Floridora vystupuje samotný Oldřich Nový, který ji obdařil svým typickým témbrem a elegancí nejen vzhledovou, ale pro rozhlas důležitou vyspělou hlasovou kulturou. Mimochodem – viděl jsem v několika českých divadlech Nitušku mnohokrát. Za devatenáct let publikační činnosti jsem jí recenzoval pětkrát, z toho tři nastudování plzeňská /dodávám proto, abych poukázal na vpravdě nevídanou popularitu této komedie a četnost jejích návratů na česká jeviště/. Všichni představitelé Célestina, ač se poctivě snažili o vlastní interpretaci, nemohli zapřít inspiraci legendárním „Kristiánem“. A byli to herci více než skvělí – například Karel Tišnovský, Rudolf Kutílek, Jiří Samek, Otakar Brousek ml., ale také třeba zpěvák a herec Josef Zíma.

Ale vraťme se zpět do městečka Pontarcy. Děj libretistů Meilhaca a Millauda začíná v klášteře U vlaštoviček, kde se nám Celestin představuje jako muž dvou tváří – je nejen varhaníkem a učitelem zpěvu, ale také autorem operety Babetka a její kadet, jejíž premiéra se právě chystá. Do divadla však neodchází jen kvůli svému dílu, ale také kvůli primadoně Corinně, jíž tajně miluje. Svými city k ní se však netají ani nerudný major, bratr matky představené od Vlaštoviček. Jedna ze schovanek, Denisa, andílek s čertem v těle, partituru nové operety objeví, odhalí pravou identitu Célestina a domáhá se účasti na premiéře, kde se chce zastavit cestou za svým ženichem Fernandem, kterého dosud nezná… Vše se dále zamotá, když uražená Corinna odmítá dohrát představení a premiéře hrozí debakl. Vše zachraňuje nadaná Denisa, které zná z partitury všechny role nazpaměť. V divadle se náhodně setkává i s Fernandem a okamžitě se do sebe zamilují… Po mnoha dalších peripetiích a vtipných situacích míří, kam jinam, než do Fernandovy náruče, díky léčkám, které sama vymyslí. „Ona je anděl“, říká v závěru matka představená a Denisa kontruje oním známým „Taková jsem já, matinko..!“

V roli rozpustilé chovanky kláštera se na nahrávce představuje známá operní pěvkyně Stanislava Součková, která často vystupovala i v operetách. Denise propůjčila nejen výborné pěvecké dispozice, ale také kultivovaný projev v mluvených pasážích. V dalších pěvecky nelehkých úlohách s úspěchem vystupuje František Voborský /Fernand de Champlatreux/ a František Černý st. /Loriot, jemuž patří divácky vděčný kuplet /. V dalších rolích spíše činoherního charakteru bezpečně poznáme hlas Marie Nademlejnské, Karla Effy, Ljuby Hermanové a Karla Třebického.

Nahrávka Českého rozhlasu poukazuje nejen na výjimečnou osobnost Oldřicha Nového, ale prokazuje i vysokou úroveň tehdejšího karlínského souboru pod vedením dirigenta Dalibora Brázdy. Doufejme, že se v dohledné době dočkáme vydání dalšího operetního díla z rozhlasového zlatého fondu.

Ilustrační foto: Jef Kratochvil – Mamzelle Nitouche v MdB

Brněnští divadelníci si mohou zapsat další pozitivní čárku ve svých mezinárodních aktivitách. Vídeň po tři dny tleskala světovému muzikálu, jehož inscenátory byli ve valné míře členové Městského divadla v Brně.

Dřív než se podíváme na samotnou inscenaci, mám potřebu zmínit se o muzikálu Evita jako takovém. Marně jsem totiž pátral v internetu, zda nenajdu nějaké hodnocení či postoj. A tak dovolte, abych se vyjádřil sám a potěšilo by mne, kdyby se k Evitě rozvinula diskuse. O čem tedy Evita je a není:
Příběh začíná v okamžiku, kdy Eva de Perón, manželka presidenta Argentiny umírá. Do žalozpěvů celé Argentiny začíná Che vyprávět její příběh.
Že se tam objevuje Che (jednoznačně revolucionář Che Guevara) je docela zvláštní. On, totiž, v roce 1956, kdy Evita umřela, byl 26-ti letý absolvent medicíny v Buenos Aires a byl to v té době mladičký „kravaťák“ a ne revolucionář. Až o pár let později ho JUDr. Fidel Castro nadchne natolik, že se přidá ke „Hnutí 26. července“ a vylodí se v roce 1959 v Zátoce sviní na Kubě, aby s Castrem zahájil vítězné tažení, na jehož konci je ministerské křeslo v Castrově revoluční vládě. Z ní pak odchází „dělat dál revoluci“. Ovšem dopouští se mnoha násilí, vraždí nejenom armádu v boji, ale vesničany, kteří ho nepodporují, zabíjí dokonce ženy i děti. Tak sám ztrácí oporu lidových vrstev a v roce 1966 je v Bolivii chycen a zastřelen.
Muzikál libretisty Tima Ricea lze omluvit jenom termínem Licencia poetica, podobně, jako omlouváme historické nesmysly, třeba ve Třech mušketýrech, kde se také setkávají historické osobnosti, které se v reálu nikdy nesešli. No nic, přijmeme tezi, že je prostě ten revolucionář Che jakýmsi průvodcem muzikálu.
Mladičká Evita se seznamuje se slavným zpěvákem tanga, navazuje s ním vztah, zpěvák ji bere se sebou do Buenos Aires, kde její hvězda stoupá vzhůru. Má s muži zkušenosti, ví jak si je obtočit kolem prstu. Je to prostě „jenom“ hezká ženská. Navazuje styky, mimo jiné i s vysokými důstojníky a Che nám vypráví o vojenském převratu v zemi a jeho následcích. Na recepci se Evita seznamuje s Perónem a jak se jejich vztah vyvíjí, tak začínají být patrné známky nesouhlasu určité části společnosti. Přece jenom, Evita je nevzdělané děvče, nepatří do vyšší společnosti. Ale Peron si ji bere za ženu, ve volbách vyhrává, stává se prezidentem a jeho žena pak „první dámou“.
Eva se zabydluje v prezidentském paláci a začíná podnikat cesty po světě, kde propaguje Argentinu. Začíná však pociťovat první příznaky nemoci. Hlasy jejích odpůrců také sílí. Eva prožívá chvíle svého největšího triumfu, zakládá nadaci a vyhlašuje loterii. O tom, že loterií vydělala podvodně peníze, které ukládá ve Švýcarsku, muzikál taktně mlčí. Ve snovém prostředí spolu rozprávějí Che a Evita. Ve svém posledním veřejném projevu, se pod tlakem společnosti předem vzdává plánované funkce viceprezidenta. V této době choroba rychle spěje ke svému tragickému konci. Celá Argentina sleduje její těžký boj s nemocí, který nakonec Evita de Perón prohrává – umírá.
Muzikál Evita je osobní i politické drama. Podobně jako předtím muzikál Šumař na střeše (protižidovské pogromy v Rusku) nebo muzikál Vlasy ( Amerika ve vietnamské válce). Ovšem, na rozdíl od dvou výše jmenovaných, je to velmi povrchní příběh. Napsaný na principu ilustrované skládačky. (Che vypravuje co se stane, vysvětluje těm, kteří možná nepochopili, co se stalo.) Navíc velmi povrchně nahlíží na skutečnost, ve které je Peron hodný taťka (ve skutečnosti bezpáteřní pučista a politik.) Idealizuje Evitu, původně lehčí holku z ulice, která šikovně zmanipulovala nejenom muže, ale i lidové masy, aby následně žila v přepychu a okrádala svůj „milovaný“ lid. Jde bezesporu o nejslabší libreto Tima Ricea, ovšem slávu muzikálu přinesla promyšlená výstavba příběhu a především několik nezapomenutelných písní geniálního skladatele A.L. Webbera (např. Don´t Cry For Me Argenina). Odvažuji se tvrdit, že nebýt těch písní, Evita by byla na jevištích propadákem.
Mám ještě jednu možná výhradu, možná otázku: Na třech místech se v Evitě objevuje duet, potom tercet, ve kterém se postavy hádají – přesněji, objasňují si své postoje. Je nejenom podobný, ale doslova shodný v melodice i v instrumentaci hádavému duetu pána a paní Thénardierových z muzikálu Les Misérables – Bídníc, francouzského skladatele Claude-Michel Schönberga. Bídníci měli světovou premiéru v Alžíru v roce 1978 – ne jak se většinou uvádí – Paříž 1980. Producent Robert Hossein nenašel pro svůj muzikál dlouho ve Francii divadlo, které by ho uvedlo. Evita měla v Londýně světovou premiéru také v roce 1980. Tu melodii si asi někdo od někoho vypůjčil… Je velmi nepravděpodobné, aby si dvě různé skladby byly až tak podobné…

Vraťme se k vídeňskému představení. Přesněji, k představení, které bylo 18. října premiérované v německém Herfordu. Od 7. do 9. listopadu pak viděli Evitu diváci ve Wiener Stadthalle (vyprodané hlediště pro 2000 diváků).
Režisér a ředitel Městského divadla v Brně připravil dílo se svým brněnským týmem: dirigent Karel Albrecht, choreografie Vladimír Kloubek (v programu hezky spletené jméno na Kloubeck) kostýmy Andrea Kučerová. Asistenty režie byli Petr Gazdík a Jiří Horký. Dál se to pak hemží jmény umělců z různých koutů Evropy, kteří byli vybíráni většinou na konkurzu v Mnichově. 7. 11. jsem viděl zpívat Evitu Caroline Frank, vídeňskou muzikálovou hvězdu narozenou v Austrálii. Výborná zpěvačka i herečka, ovšem v tanečních číslech bylo vidět, že má vše poctivě nadřené (v krvi to člověk může mít jenom od narození). Roli revolucionáře Che hrál a zpíval Georg Mathias Laskovich, absolvent Konservatorium der stadt Wien. Ten člověk jako by skutečnému Che z oka vypadl. Podoba opravdu šokující. Zpěv a herectví také výborné, ovšem ten oheň v očích revolucionáře tam nebyl. Leskovich Guevaru hrál. Nebyl ním.
Zde je nutné udělat ještě jednu malou odbočku: Kdysi jsem viděl v maďarské televizi Vinnetoua. Seděl na koni a ptal se maďarsky „ Holvan a barátom Old Shaterand?“ Maďarština indiánského náčelníka zněla pro Slovana neuvěřitelně komicky. Stejně nepříjemný ( i když ne komický) byl poslech němčiny třeba u revolucionáře Che. Stačilo aby zpíval trochu bojovněji, ostřeji a už vznikly nechtěné asociace na „nácovské“ křiklounství. Stejně píseň Don´t Cry For Me Argenina byla v němčině zklamáním, byť byla zpívaná velmi dobře:
Wein nich um mich Argentina
ich habe dich nie vergessen
Němčina je zpěvná řeč. Straussův Netopýr i opery Wagnerovy nebo Weberovy si nelze představit zpívané jinak, než německy. Ale Evita…? Asi by bylo v dnešní době vyspělých informačních technologií lepší, aby se všude na světě zpívaly muzikály v jazyce, ve kterém byly napsány. A nad jevištěm by běžel text překladu. Podobně, jak jsme si na to již zvykli v opeře. Tak bychom se také vyhnuli až hloupým asociacím, když na scéně zpívá – křičí revolucionář Che.

Pojďme zpátky k realizaci muzikálu. Kulisy i kostýmy byly vyrobeny v dílnách divadla v Brně, stejně tak veškerý servis (stavba scény atd.) zabezpečují brněnští technici. Vlastně až na interprety ( i mezi nimi je několik členů městského divadla v Brně) je to úplně brněnská inscenace. Kvalitní tanec a sborový zpěv je zabezpečen doslova mezinárodním týmem, který vzešel z konkurzů.
Režisér Moša volil jednoduchou scénu, tvořenou především dramatickým svícením. Atmosféru na jevišti umí udělat bravurně, to již dokázal mnohokrát. Ovšem toto svícení, doslova seshora, s kontraliftem, dělalo na scéně šerosvity, hned kontrastující s bodovým svícením, které obracelo pozornost diváků tam, kam režisér chtěl. Považoval jsem to za promyšlenou rafinovanost, dokud mi pan Moša o přestávce nevysvětlil, že je to z nouze ctnost. Muzikál Evita bude reprizován v celé Evropě, v desítkách měst, v desítkách divadel. Ne každé je vybaveno tak, jako Wiener Stadthalle. Hraje se i tam, kde není dostatečný odstup světelného parku od jeviště. Proto to svícení seshora. Ale ať je úmysl jakýkoliv, výsledek je velmi dobrý. Evita s takovou sugestivní atmosférou se jinde nehraje.
Asi by bylo správné zmínit se o herectví. Tady měl asi režisér dost práce, protože Moša přesně chápe jaký je rozdíl mezi muzikálem a operetou. V operetě hrajeme „jako“ a je to v pořádku. V muzikálu se nehraje. Muzikál se musí žít. Brněnští herci mají takový postoj v krvi.Ten mezinárodní ansámbl se alespoň snažil k takovému postoji dopracovat.
Takže když to všechno shrnu, vychází mi z toho několik bodů poznání. Zde jsou:

1. Evita nepatří k nejkvalitnějším muzikálům a světovost jí zajistila hudba, především melodika písní A.L. Webbera. Libreto je povrchní, laciné a historicky úplně pomýlené. Guevara byl totiž v reálu vrah, Evita lehčí holka, která si dobyla sympatie mas a zneužila je pro své požitkářství. Perón byl v reálu odporný pučista, který uvedl zemi do zmatku. Podporoval odbory, socializaci krajiny. Ukrýval a zvýhodňoval ve své zemi uprchlé fašistické zločince z druhé světové války. Na to všechno musí divák u muzikálu Evita zapomenout, aby neodešel znechucen. Licencia poetica….

2. Světové muzikály by měly být zpívány v jazyce, ve kterém byly vytvořeny. Pro publikum, které nemá jako rodnou řeč němčinu, je sólo bouřliváka Che asociováno s fašismem a to není dobré. Málokdy se povede takový „překladatelský kousek“ jako byla My fair Lady ze Zelňáku v Městském divadle v Brně, kde květinářka mluvila brněnským „hantecem“. Jenom taková vtipná úprava má právo inscenovat muzikál v překladu.

3. Brněnští umělci vytvořili zájezdové představení Evity na vysoké umělecké úrovni. Výborná souhra brněnského orchestru a jeho dirigenta se sólisty a sborem, promyšlená mizanscéna i herecké výkony pod Mošovým vedením. Náročné svícení a souhra světla a hudby, celkový dojem vynikající, odměněný zasloužilým potleskem.

4. Interpreti, kteří vzešli z evropských konkurzů, jsou na vysoké profesionální úrovni, ovšem kvalitu interpretů brněnské hudební scény nedosahují.

A ještě drobná poznámka: Když představení končí, najdou se i v Brně burani, kteří odcházejí do šatny už u první opony, aby byli dřív doma – třeba u seriálu TV kriminálky Las Vegas, zatímco ostatní v hledišti odměňují umělce dlouhým potleskem. Ve Winere Stadthalle se tleskalo také dlouho, byly slyšet výkřiky „bravo!“ Ale z těch dvou tisíců diváků asi 10% spěšně odcházelo do šaten. To je hodně, milí Vídeňáci. Ještě že jste do divadla nepřišli v gumácích se slámou. Musím konstatovat, že brněnské publikum je mnohem, mnohem noblesnější.
V březnu 2009 bude premiéra Evity v Brně. Režírovat bude hostující Pavel Fieber. Bude možné srovnávat – a to je dobře. Byť mám k libretu muzikálu vážné výhrady, je to, přece jen, jedno z nejznámějších světových děl tohoto žánru. A muzikálově vzdělané Brno si ho zaslouží.

Foto: Produkce muzikálu Evita