Málokterý muzikál si klestil na jeviště cestu tak dlouhou a trnitou, jako Antoinetta – královna Francie, jíž odpremiérovala na jevišti pražské Hybernie společnost Musical Production 9. dubna tohoto roku. První myšlenky k zhudebnění osudů poslední francouzské královny před tzv. první Francouzskou republikou totiž vznikly dříve, než se většinou uvádí. Už kolem roku 2000 hledal novou muzikálovou látku jeden z nejvýznamnějších evropských libretistů Michael Kunze (nejen autor mnoha úspěšných muzikálů, ale také překladatel většiny hitů Karla Gotta do němčiny). Hudbu měl skládat Karel Svoboda, jehož talentu si Kunze nemohl nevšimnout, a jednou z diskutovaných možností byla i Marie Antoinetta. Nakonec se Kunze se Svobodou rozhodli pro popovou operu Rasputin, kterou bohužel nedokončili. Popravená královna Marie Antoinetta ovšem u ledu nezůstala: Kunze ji napsal se svým dvorním hudebním skladatelem Silvesterem Levayem, poprvé muzikál uvedli v Japonsku v roce 2006 a v evropské premiéře pak 30. ledna 2009, v Brémách. I pro Karla Svobodu zůstalo téma, jak se zdá, přitažlivé, neboť kývl v roce 2004 na nápad scénáristy Jiřího Hubače a textaře Pavla Vrby a začal s komponováním. Přípravy nového projektu přerušila Svobodova tragická smrt a z Antoinetty zbylo jen pár písní a motivů, z nichž tři vyšly na posmrtném skladatelově albu. Až po deseti letech se marnotratná francouzská královna svého pražského trůnu dočkala, byť už bez účasti dvou ze tří autorů – Jiří Hubač i Pavel Vrba zemřeli v září roku 2011. Hudbu nakonec zkomponoval hudební skladatel, vokalista a dirigent Jiří Škorpík (mimo jiné vedoucí orchestru muzikálu Dracula, známý i tvorbou pro 4TET). Režijní a dramaturgický tým Radka Balaše a Patricka Fridrichovského měl tedy větší tvůrčí svobodu i odpovědnost, než tomu bývá obvykle.
Zatímco Michael Kunze úspěšně našel klíč k vyprávění příběhu skrze Antoinettina protihráče, prosté dívky z lidu Margrid Arnaud (i tento model je ovšem už trochu okoukaný z Elisabeth a Mozarta), českým autorům se bez výhrady nezdařilo příběh známý minimálně z osmi filmů a několika divadelních her obohatit o zásadnější nový rozměr. Soustředili se na atraktivní téma francouzské revoluce, které ale už bylo zpracováno i v muzikálu několikrát, vděčné motivy odplaty a pomsty či vztah královny k manželovi Ludvíkovi XVI. a milenci Alexovi von Fersenovi. Naštěstí tyto dva paralelní vztahy lacině nezesměšňují (v případě legitimního svazku), ani kýčovitě neromantizují (u poměru s vojenským velitelem Fersenem). Zatímco první jednání probíhá ve znamení revolučních příprav, které si nechtění účastníci z královské rodiny ještě nepřipouští, druhé, dějově napínavější, se nese ve znamení procesu. Ludvík i Antoinetta jsou zde líčení spíše jako oběti davového šílenství, veřejný žalobce dokonce pronáší okřídlenou větu “republiku si rozvracet nedáme,” jíž se zřejmě inscenátoři snaží anoncovat nechvalně známé komunistické procesy, bohužel zcela mimo zvolený koncept. Za nejsilnější momenty představení jednoznačně považuji závěrečné, velmi působivé smíření královny s králem, či scénu, kdy jsou Antoinettě odebírány se sadistickým zadostiučiněním děti na převýchovu.
Hudba Jiřího Škorpíka rozhodně není bez nápadu a jednotlivé role zdařile charakterizuje. Silná je především ve scénách velkých revolučních sborů, které vyzněly autenticky a divadelně účinně. Chybí ovšem ústřední hit, který každý muzikál potřebuje (neohánějme se v Čechách Sondheimem, prosím). Tím se s trochou ironie nakonec stává Marseillaise, zpívaná působivě a cappella. Chápeme-li obecně muzikál jako moderní hudebně dramatický útvar, až příliš často se setkáváme se stereotypními operními postupy, které dovedl k dokonalosti Giuseppe Verdi v 19. století a jež i dnes autoři stále kopírují: Na podkladě dramatického příběhu se poněkud otrocky střídají velkolepé sborové scény s romantickými duety a heroickými áriemi, které tu a tam odlehčí komický výstup. Jak jednoduché, jak účinné, i po sto padesáti letech… Musí být ale muzikál 21. století opravdu natolik konvenční?
Pokud je pod některým z muzikálových projektů uvedeno jméno režiséra Radka Balaše, máme jistotu, že vše bude “na svém místě”. Balaš zkrátka dobře ví, o čem tento žánr je, co na publikum funguje, scény mu výborně zapadají do sebe, choreografie (tentokrát s pomocí C. Jefferson) perfektně šlape, vizuální efekty nejsou samoúčelné, vše se hýbe a zpívá až učebnicově přesně. S citem divadelního barda vybírá i hlavní protagonisty, takže i nad touto produkcí se sešla celá plejáda výborných zpěváků a zdatných herců. Monika Absolonová, Roman Vojtek, Iva Marešová, Dušan Vitázek nebo David Uličník – co jméno, to osobnost. Což se samozřejmě na výsledném dojmu projevilo pozitivně. Podobně jako skutečnost, že na výpravě produkce tentokrát nešetřila. Velkolepá scéna Ondřeje Zichy a téměř až marnotratně nádherné kostýmy Josefa Jelínka nás obrazně vrací do dob Draculy a Monte Crista, kdy ještě muzikálový bysnys neznal slovo “krize”. Krásy francouzského dvora i bídu ulice oba výtvarníci vykreslili naprosto dokonale a vizuální podívaná patří k nejsilnějším stránkám projektu s názvem Antoinetta – královna Francie. Přesto bych nemluvil o laciném pozlátku – k hudebnímu divadlu tohoto ražení výpravný efekt patří, to věděli už tvůrci klasické operety. Nápadité, sugestivní, pohledné.
V titulní roli jsem viděl Evu Marešovou, která nedávno zaujala i v úloze slečny „Kdo“ v plzeňské inscenaci Freddieho. Marešová je opravdu pěvecky suverénní Antoinettou, intonačně i rytmicky spolehlivou, s krásnou barvou hlasu. Herecky se pravděpodobně cítí lépe v dramaticky vypjatých momentech, v mileneckém vztahu je spíše zdrženlivá až chladná. A to vystupovala s partnerem herecky tak zkušeným, jako je po všech stránkách výborný Dušan Vitázek. Ludvíka XVI., submisivního krále, kterého zajímá vše, krom vládnutí a manželky, perfektně zvládl Roman Vojtek, byť jsme jej dosud vídali spíše v úlohách různých frajírků. Pěkně zahraný protiúkol, během něhož bylo zajímavé pozorovat hercovu proměnu z královského outsidera v muže sice zlomeného, ale hrdého. Jeden z nejlepších pěveckých výkonů inscenace pak podal David Uličník coby Antoine Quentin Fouquier, muž, jenž zčistajasna získává moc a dokáže ji využít. Podobně výrazní byli i Barbora Chybová, Dušan Kollár či Tomáš Bartůněk. Nadaný Mikuláš Matoušek (mladý Ludvík Karel) je dětským hercem, o kterém patrně ještě hodně uslyšíme, zatímco obsazení Charlotty Elly Gottové lze vnímat spíš jako chytrý reklamní tah.
Antoinetta – královna Francie potěší příznivce velkolepé podívané, profesionální režie, svižných choreografií a velmi dobrých pěveckých výkonů. Škoda, že některé scény jako bychom už v jiných muzikálech viděli (Bídníci, La Révolution Française, ale i Mary Poppins), rovněž stálé opakování hudebních motivů je po chvíli až otravné. Kdyby měl muzikál hit a produkce “koupila” živý orchestr, mohla to být událost sezony. Takhle zůstáváme u průměru, který nenadchne ani neurazí.
Psáno z reprízy 27. dubna od 14 hodin. Obsazení:
MARIE ANTOINETTA, KRÁLOVNA FRANCIE: Iva Marešová
LUDVÍK XVI., KRÁL Z RODU BOURBOUNŮ: Roman Vojtek
AXEL von FERSEN, ŠVÉDSKÝ VOJÁK: Dušan Vitázek
SEKRETÁŘ JEHO VELIČENSTVA: Pavel Soukup
FOUQUIER–TINVILLE, ŽALOBCE: David Uličník
THÉROIGNE DE MÉRICOURT: Barbara Chybová
HÉBERT, VŮDCE KOMUNY: Dušan Kollár
HONORÉ DE MIREBEAU: Tomáš Bartůněk
JEAN–BAPTISTE DROUET: Peter Pecha
ANTOINE SIMON: Martin Šemík
MARKÝZA DE TOURZEL, GUVERNANTKA: Renata Drössler
PAŘÍŽANKA: Pavlína Matiová
KAMELOT: Petr Macháček
LUDVÍK KAREL, DAUPHIN: Mikuláš Matoušek
MARIE TEREZIE CHARLOTTA: Charlotte Ella Gottová
Foto: Martin J. Polák, Musical Production
