Rebecca je na světové muzikálové scéně nevšedním zjevením. Její autoři nejsou z Broadwaye ani West Endu. Postavy dramatizace nejsou historickými osobnostmi. Titulní hrdinka je již rok mrtvá a na scéně se o ní jen mluví. Další z hlavních postav nemá jméno, říká se jí jen Ich (Já). Může takový muzikál v dnešním světě uspět? Ano! Rebecca Michaela Kunzeho a Sylvestera Levaye se stala trhákem nejen v kontinentální Evropě. Z Vídně se dílo rychle rozletělo do Německa, Finska, Maďarska, Ruska či do novodobých svatostánků muzikálu, tedy do Tokia a Soulu. Následně pak v české premiéře v přebásnění Michaela Prostějovského do Ostravy. Nejnověji Rebeccu nastudoval muzikálový soubor DJKT Plzeň, kde měla nová inscenace premiéru 10. května 2025.
Romantický bestseller s hororovými prvky Rebecca Duphne du Maurier, který u nás vyšel pod názvem Mrtvá a živá, četl téměř každý. Knižní předloha byla dokonce zfilmována samotným otcem hororu Hitchcockem. Jde o příběh natolik strhující, že přiměl zkušeného libretistu (Elisabeth, Mozart!, Ples upírů), textaře a překladatele (Evita, Cats, Sunset Boulevard, Mamma Mia, Fantom Opery…) Michaela Kunzeho i renomovaného hudebního skladatele Sylvestera Levaye opustit historická témata a vrhnout se na zpracování divadelně celkem komplikovaného románu. Nové dílo pak nabídlo to, co současným muzikálům často chybí – skutečně silný příběh. Skvěle napsané libreto doplnila chytlavá hudba s několika hity, které dokáží uvíznout v hlavě i při odchodu z divadla.
Děj muzikálu se otevírá v Monte Carlu. Zde se do mladičké naivní společnice výstřední Američanky van Hopperové náhle a nečekaně zamiluje vdovec Maxim de Winter. Jeho první manželka Rebecca zemřela za záhadných okolností. Byla zavražděna, nebo spáchala sebevraždu kvůli fatální diagnóze? Nezkušená dívka „Já“ je po romantickém večírku ve městě hazardu a výletu do Benátek odvezena na panství Menderley, kde se střetává se staromódním personálem a zejména tajemnou paní Danversovou, která od prvopočátku novou manželku Maxima vnímá jako svou soupeřku. Vynořuje se všude, nečekaně, děsivě. Bezmezně miluje artefakty domu – sošku či orchideje své předchozí paní. Přichází tradiční maškarní bál: Danversová schválně navleče „Ich“ do šatů Rebeccy a tím rozzuří nejen společnost, ale i Maxe. Napětí graduje. Smrt Rebeccy se znovu vyšetřuje. Kdo je vrah a kdo oběť?
Muzikály autorské dvojice Kunze – Levay si klestily cestu do Čech neuvěřitelně dlouho. Celá řada českých inscenátorů jim věřila míň, než třeba dílům Andrewa Lloyda Webbera. Neprávem. Prokletí prolomilo až v roce 2009 Městské divadlo Brno titulem Mozart!, který se stal okamžitě miláčkem muzikálových fajnšmekrů. Ovšem 31 repríz nebylo nijak oslnivým obchodním úspěchem. Daleko líp si vedla plzeňská Elisabeth s šedesátkou repríz (vyprodaná derniéra se uskutečnila před festivalovým publikem Dokořánu v Brně za řízení Michaela Römera). Ostravská Rebecca se 101 reprízou už se stala jednoznačným kasaštykem. Nyní si DJKT Plzeň s NDM Ostrava inscenace vyměnily – ovšem ne doslova. Zatímco v Ostravě vznikla vizuálně i dramaturgicky zcela odlišná Elisabeth, plzeňská Rebecca se odehrává v ostravských dekoracích. Ondřej Zicha vytvořil realistickou scénu, která plně odpovídá požadavkům originální vídeňské produkce. Pompézní prostředí luxusního hotelu v Monte Carlu střídá působivé šumění oceánu, temnotu světlo, v sídle Manderley divák nahlédne do velkých salónů i do strašidelně tajuplných komnat. Podobně tísnivě působí námořní domek na pobřeží, důležitý artefakt celého příběhu. Ze závěrečné scény požáru a skutečného ohně (za asistence hasičů) celého panství opravdu mrazí. Působivé jsou stínohry a projekce. Dobové kostýmy Sylvy Zimuly Hanákové účinkujícím sluší, s uměřenou anglickou elegancí kontrastuje americká výstřednost paní van Hopperové. Výtvarné zpracování působí velkolepě.
Jak známo, vídeňské produkce patří z hlediska licenčních práv k těm nejpřísnějším. Hlídá se vše, od obsazení přes hudební nastudování až po fotografie z premiér. Lumír Olšovský vystavěl příběh strhujícím způsobem, jako romantické mysteriózní drama. Osudovost, tajemství, láska, vše běží v neuvěřitelném tempu s mnoha momenty překvapení. Výstupy jsou detailně propracované a gradují. Silnou stránkou choreografie Michaely Dzurovčínové jsou sborové scény – ostatně, tohle není taneční muzikál. Skvělou práci odvedli Dalibor Bárta coby tvůrce hudebního nastudování (druhým dirigentem je zkušený Pavel Kantořík) a sbormistr Vojtěch Adamčík. Hraje a zpívá se v rychlém tempu, orchestr je famózní. Bohužel celé představení trpí přezvučením na hranici únosnosti, hlasy mnohdy nepříjemně rezonují, což neprospívá sólistům, ani divákům. Překlad Michaela Prostějovského je tradičně kvalitní, promyšlený a zpěvný. Často využívá v češtině oblíbené opisy, není strojově přesný. České libreto je tak v podstatě samostatným uměleckým dílem.
Velké úlohy jsou v muzikálu tři. Maxima de Wintera zpívá naprosto suverénně Jan Kříž. Jeho Maxim je charismatický, rozhodný, výbušný. Koneckonců, hlavní role Hraběte Von Krolocka v Plesu upírů v Berlíně se nezískává náhodou ani na základě protekce. Kříž dává každé roli maximum a patří k největším profesionálům na české muzikálové scéně. Pěvecky i herecky. První premiéru odehrál budoucí šéf muzikálové souboru Jozef Hruškoci (v programu uvedený jako tzv. cover). Doufal jsem, že naváže na svůj fenomenální výkon v roli ďábelského holiče Sweeneyho Todda. Hruškoci skutečně v prvním jednání skvěle vystavěl figuru tajemného muže se zastřenou minulostí. Jeho seznámení s „Já“ bylo plné překvapení a skryté vášně. Ve velmi náročném hudebním čísle druhého jednání „Smích její byl chladnější než mráz“ ovšem narazil na své pěvecké limity, a od této chvíle na mne působil i herecky méně jistě. Lucie Pragerová (Já) je ideální představitelkou naivní a ostýchavé dívky, která se zamiluje do muže se zastřenou minulostí. Její proměna v sebevědomou ženu je uvěřitelná a sugestivní. Pěvecky bohužel nejvíce doplatila na silné přezvučení – její výšky zněly občas ostře, nedobré sykavky až příliš zřetelně a zvukař jí neprospěl ani ve stěžejním duetu s paní Danversovou, ve kterém by měla dominovat. Onu „zlou“ správkyni panství Danversovou skvěle odzpívala dosud nepříliš známá Markéta Pešková (hrála jednu z hlavních rolí v pražské inscenaci muzikálu Wicked plus několik menších rolí v Městském divadle Brno). Zjevově sice není tak démonická, jako Michaela Horká či Katarína Hasprová v Ostravě, její běs v očích není natolik spalující. Hraje úsporněji, ale pěvecky je dokonalá. Osobně bych si však představoval v této roli věkově zralejší herečku, koneckonců zde říká, že zesnulou Rebeccu zná od dětství.
Ostatní role, i když nemalé, jsou víceméně epizodní. Vynikající jsou například oba představitelé Jacka Favella, Pavel Režný a Jaroslav Panuška. V úloze neomaleného bratrance Rebeccy vytvořili učebnicovou kreaturu úlisného bezpáteřního bídáka a slizkého milovníka, přičemž se zdařile vyhnuli v písni Ruka ruku myje operetním manýrám. Další výraznou figurou muzikálu je místní blázen a prosťáček Ben, kterého stíhá až chorobná obava z umístění v blázinci. A Pavel Klimenda je na tomto malém prostoru geniální. Podobně, jako Soňa Hanzlíčková coby Beatrice, jež skvěle respektuje režii, úžasně zpívá a podle mne by si zasloužila roli paní Danversové, pro kterou je v ideálním věku i pěvecké kondici. Úloha bláznivé Američanky van Hopperové je jako stvořená pro komediální talent Venuše Dvořákové.
Rebecca je nesmírně náročným titulem, který odkryje silné i slabší stránky každého muzikálového souboru. Plzeňané dokázali, že k české špičce momentálně patří a heslo „Když na muzikál, tak do Plzně“ není jen reklamním sloganem.
