Uvedení ve více než padesáti světových metropolích, 12 nominací na cenu Tony, 21 světových jazyků, do kterých bylo libreto přeloženo, 26 let londýnského uvádění, více než 70 divadelních ocenění po celém světě, 4 uvedení v České republice… To jsou jen některá čísla, která se váží k legendárnímu světovému muzikálu Les Misérables (Bídníci). Příběh na motivy románu Viktora Huga se na premiérách 1. a 2. března 2012 po deseti letech vrátil na jeviště v GoJa Music Hall na pražském Výstavišti. Jedná se o úspěšný comeback?
Režie muzikálu se stejně jako před deseti lety ujal Petr Novotný. K Schönbergově hudbě bylo použito u nás již zažité přebásnění Zdeňka Borovce, jež je sázkou na jistotu. Jeho překlady Boublilových a Natelových veršů jsou nejen geniální, ale v našich končinách již tak zdomácnělé, že by byla hloupost vyhledávat nějaké novotvary. V některých pasážích je sice tentokrát Borovcův text krácen, či si jej protagonisté trochu upravují, nicméně pro ty, kdo neznají soundtrack nazpaměť, to nebude žádný větší problém. Takže se pojďme přesunout k tomu, co vlastně můžeme v těchto dnech na pražském Výstavišti vidět…
Hned při vstupu do sálu na první pohled ohromí obrovská scéna Mihaila Tchernaeva. Po celou dobu má statický základ – jakýsi nástin pařížské ulice s domy a balkóny, nahoře je i výsuvný most, který působí velice efektně, nicméně jeho využití při Javertově sebevraždě se za až tak působivé označit nedá. Veškeré přeměny jednotlivých dějišť, ať už je to hostinec Thénardiérových, barikáda či slavnostní svatební sál, probíhají příliš nápadně a na publikum působí jako rušivý element. Pohybující se technici jsou kolikrát na jevišti vidět více než právě vystupující protagonisté, spuštění poloprůsvitného plátna v nejvypjatějších momentech (např. v polovině Valjeanovy a Javertovy Konfrontace, která tímto přijde o veškerou možnou gradaci) není dle mého názoru optimálním řešením. To samé bych řekla o „vyhoštění“ celého ansáblu na půl metru širokou forbínu vždy v momentě, kdy je vzadu potřeba postavit kulisy. Stejně tak nelogické je neustálé využívání točny – neustálý jednotvárný pohyb scény, rekvizit i lidí ale není něčím, co by diváka nezapomenutelně ohromilo.
Původně jsem se chtěla srovnání s brněnskou inscenací, která je stále na repertoáru, úplně vyhnout. Ale v průběhu tříhodinového představení nastalo pár momentů, kdy jsem si říkala „proč to dělat složitě, když to jde úplně jednoduše?“ Upozornila bych zejména na závěrečnou píseň Maria „Prázdný stůl i židle prázdné“. V Brně ji zpívá protagonista úplně sám na téměř holé scéně, a má to své kouzlo. Není potřeba nic vysvětlovat, divák sám pochopí, o co kráčí. Pražská verze je mnohem popisnější. Marius v tomto momentě chodí po jevišti, na kterém stojí všichni lidé, kteří za revolučních bojů položili svůj život. Prochází kolem nich, neustále se jich dotýká. Kladu si otázku „proč?“ Domnívám se, že divák si odpovědi na některé otázky rád domyslí sám a nemusí mu být všechno naservírováno na stříbrném tácu až pod nos… Na druhou stranu, na rozdíl od brněnské verze se můžeme v nejnovější Novotného verzi Bídníků (stejně jako v dvou předchozích pražských zpracováních) dočkat scény prvního setkání malé Cosetty s Jeanem Valjeanem, což vnímám velice pozitivně.
Největším problémem inscenace, kterého si člověk všimne prakticky okamžitě, je ale zvuk. Položme si jednoduchou, ale zásadní otázku: Dá se takové dílo, jakým právě Bídníci jsou, dělat s patnácti muzikanty? A odpověď zní: Nedá. Tahle orchestrace, pro kterou se tvůrci pražských Bídníků rozhodli, není správným krokem. Autor hudebního nastudování a dirigent Milan Svoboda se sice snažil z toho, co měl k dispozici, vytěžit maximum, ale pro příště by větší investice do orchestru rozhodně nebyla na škodu. Zvlášť když celá inscenace člověka neustále ohromuje velkolepou výpravou Mihaila Tchernaeva, drahými kostýmy Lucie Loosové, obrovskou reklamou… Jakoby muzikanti byli tou nejméně podstatnou složkou celého díla. A to je omyl. Právě na hudbě a její interpretaci dokonalost a genialita Bídníků stojí… A nejde jenom o orchestraci, ale vůbec o problém se zvukem. Nevím, jak moc je to patrné z vyšších řad, ale pakliže člověk sedí téměř pod podiem a nad hlavou má reproduktor, je akustika sálu neúnosná. V první scéně slyšíte jenom řinčení řetězů, kterými jsou vězni na galejích spoutáni k sobě, ale z Schönbergovy hudby nemáte vůbec nic. Nehledě na to, že téměř celou dobu přetrvává problém nazvučení spodních hlasů. Vrchní hlasy jsou slyšet dobře, mnohdy ale právě na úkor hlasů spodních, což bohužel kazí celkový dojem.
Co se týče jednotlivých výkonů, našel se dostatek protagonistů, kteří si zaslouží uznání. Po pěvecké stránce jednoznačně dominoval David Uličník v roli Jeana Valjeana. Co se od něj očekávalo, to také předvedl. V písni Otčenáš byl jeho hlas čistý, příjemný, znělo to jak dokonalá nahrávka z CD. Nicméně herecký projev poněkud pokulhával. Mnohem komplexněji se divákům předvedla Vlaďka Skálová v roli Eponine, kterou se nebojím označit za hvězdu představení. Zastínila i své mnohem slavnější kolegy a myslím, že o téhle mladé nadějné konzervatoristce ještě uslyšíme. Zdařile jí sekundoval Tomáš Löbl v roli studenta Maria či Josef Štágr jako komisař Javert. Vedle Maria se často objevoval jeho přítel Enjolras v podání Michala Skořepy. Oba dva si troufám označit za naděje české muzikálové scény. Fantine Kateřina Brožová a manželé Thérnadiérovi Jan Urban a Marta Jandová předvedli vyrovnané výkony. Nezklamali, ale ani nijak výrazně nepřekvapili. Role dokonalé, krásné a naivní Cosette je velice nevděčná, ale Tereza Vágnerová se s ní vyrovnala nejlépe, jak jen bylo možné. Jediné, co by možná mohlo vadit, je její až příliš soustředěný výraz v obličeji, který vám z předních řad prostě neunikne. Nicméně, pokud budete sedět trochu výš, uvidíte mladou dívku, která čistě a pěkně zpívá. Což je v pořádku, protože u Cosetty jde v první řadě o mladost a sopránový hlas. Kdo si podle mě ale zaslouží ocenit úplně nejvíc, jsou představitelé dětských rolí. Malá Cosette Natálie Grossová a Gavroche Tomáš Riegel podali naprosto profesionální a suverénní výkon po všech stránkách. Oba protagonisté zpívali čistě, zároveň však jejich postavy nepostrádaly onu dětskou naivitu a bezprostřednost. Jako největší plus vnímám ale to, že jim bylo krásně rozumět. Docela často se setkávám s dětskými herci, kteří sice parádně zazpívají a zahrají, ale mluví tak rychle či nesrozumitelně, že divák v publiku má dost velký problém pochytit, co vlastně chtěli vyjádřit. To se výše jmenovaných mladých umělců netýká. Tvůrci muzikálu měli při jejich výběru tentokrát opravdu šťastnou ruku. To samé se dá říct o výběru company, která byla vesměs sehraná a bylo jí až na malé výjimky dobře rozumět. Ty ale přičítám vynechávání mikroportů a špatnému nazvučení, které se snad s přibývajícím počtem repríz bude měnit k lepšímu.
Co říci závěrem? Pouhý titul Les Misérables není zárukou umělecké kvality jaksi automaticky, i když jména jako Daniel Hůlka, Kateřina Brožová či Marian Vojtko zajistí beznadějně vyprodaná představení na týdny dopředu. Ano, pokud máte Prahu blízko a tohle geniální dílo světového repertoáru vám doposud unikalo, rozhodně si návštěvu GoJi naplánujte a nejspíš nebudete litovat, protože Bídníci jsou tak dobře udělanou muzikálovou klasikou, že se zavděčí i z pouhého poslechu z CD. Pokud ale máte čas a chuť investovat do kvalitního divadla, vypravte se na Les Misérables také do Brna… Nejen že tam napočítáte víc než patnáct muzikantů, ale dokonce na ně i uvidíte!
Psáno z II. slavnostní premiéry 2. března 2012.
Foto: Produkce GoJa Music Hall
