Legenda jménem Holmes, foto: David Kraus, HDK
Jako kultovní bývají označována zlomová, mimořádně uctívaná díla, která významným způsobem ovlivnila nějakou část populace či umění. Takže je naprosto logické, že pokud se tohle přídavné jméno začne objevovat ve spojení s českým původním muzikálem ještě před jeho premiérou, vzbudí to u široké veřejnosti i odborné kritiky zvědavost a s tím spojená i velká očekávání. Když si ještě přidáte Vojtu Dyka na plakátu a pojem Legenda v názvu, tak víte, že mohou nastat jen dvě situace: Obrovský průšvih nebo obrovský úspěch. Dvě slavnostní premiéry, které se konaly 18. a 19. října tohoto roku v Hudebním divadle Karlín, nám na tohle daly odpověď. A já jen na začátek s obrovskou radostí v srdci řeknu, že k průšvihu má Holmes hodně daleko!
Za to všechno může z velké části jedno jméno – Ondřej Gregor Brzobohatý. Člověk, který je podepsán nejen pod skvělou hudbou, ale i písňovými texty a také pod velice svižným, vtipným a nápaditým libretem. Téměř tříhodinový příběh vás ani na moment nezačne nudit, každá scéna má své opodstatnění. Děj, který je částečně založen na skutečných událostech, je vystavěn na prolínání se dvou světů – toho reálného, světa spisovatele Artura Conana Doyla a toho fiktivního,, kterému vládne legendární detektiv Holmes. Propojení těchto dvou rovin je skvěle zpracované. Zjišťujeme, kolik toho měl Doyle s Holmesem společného, jejich osudy se potkávají ve stejných okamžicích, na stejných místech. Celý příběh je podán způsobem, který na jevišti už dlouho funguje. Podobně, jako v muzikálu Mozart!, se staví na vztahu syn-otec, v Elisabeth je zase podstatnou dějovou linkou láska císařovny k personifikované Smrti… Holmes se opírá o úplně jednoduchý vztah spisovatele k postavě, kterou stvořil. V tom se zrcadlí obdiv, nadšení, úspěch, ale i vztek a nenávist. Však se zkuste sami vžít do situace, že jste jako autor knihy požádáni o autogram. A fanoušek po vás nechce vaše jméno, chce, abyste se podepsal jako postava vaší knihy. Poprvé by vás to potěšilo, ale časem byste tohoto člověka, kterému jste v podstatě vdechli život, začali nenávidět.
V příběhu jsme tedy svědky toho, jak přílišný úspěch a tlak okolí může člověka zahnat do kouta. Holmes se totiž zvládá prosazovat v obou rovinách, což pro Doyla, jeho stvořitele, vůbec není jednoduché. Doyle byl v jednu chvíli už Sherlockem tak otrávený, že ho začal nenávidět a rozhodl se ho zbavit. Ale pro odpovědi na otázky, proč to udělal, jak to udělal, kdo mu s tím pomohl, jestli k tomu opravu došlo, anebo jestli Holmes a jeho čtenáři nakonec Doyla zahnali do úzkých, si už budete muset zajít do Hudebního divadla Karlín.
Hudebně je Holmes velice rozmanitý, jen těžko ho lze zařadit do nějakého stylu. I když, vlastně ano, je to styl broadwayského muzikálu. A tím rozhodně nepřeháním. Brzobohatý dokázal, že se v žánru skvěle orientuje, že má přehled a ví, co je třeba. Každá nota má svůj význam, každá změna tempa je přesně tam, kde má být. Hraje si s melodiemi, hraje si s vtipnými narážkami na jiné muzikálové kusy (schválně, jestli objevíte Mary Poppins, Jekylla a Hydea nebo Fantoma Opery), přesto všechno nikde nikoho nekopíruje a hudbu skvěle provazuje s libretem. Přechody mezi mluvenými a zpívanými pasážemi jsou naprosto plynulé a kompaktní. I do písní vkládá humor, Holmes v přestrojení za jódlujícího obyvatele švýcarských Alp, který může se svou zrzavou parukou a vaší špetkou fantazie asociovat Eda Sheerana, vám stoprocentně utkví v paměti. Stejně tak jako Sherlockovo představení jako „mistra dedukce“ v písni Analýza, romantické vyznání Irene (píseň pro Irene Adlerovou), svižné songy z Baker Street, Irenina píseň Jak jen to říct?!, skladby Chci zas začít psát nebo Noviny jsou písmo svaté… Mohla bych tu vlastně vyjmenovat všechny písně, které se v muzikálu objeví. Každá z nich má totiž něco, čím vás zaujme. A když pak zní poslední tóny představení se slovy „Legenda jménem Holmes,“ je to chvíle, kdy už tušíte – ne – kdy už víte, že tohle opravdu legendární bude. Bravo, Ondřeji.
Legenda jménem Holmes, foto: David Kraus, HDK
V muzikálu se nezapomíná na nic z toho, co je pro Holmese typické. Hraje se s detaily, Holmes má kostkovanou čepici, dýmku i housle, setkáváme se s jeho přítelem Dr. Watsonem a domácí paní Hudsonovou v bytě na Baker Street. Jsme svědky jeho logického přemýšlení a úvah, práce v přestrojení, i ironického humoru, který ho dělá tak oblíbeným. Tohle vše je zasazeno do nádherné scény Michaely Horáčkové Hořejší. Působivá a efektní, doplněna nádhernými projekcemi Londýna. Když k téhle vizuální stránce přidáte ještě kostýmy Kristiny Záveské, které taky perfektně podtrhují dobu a prostředí, bude se vám chtít křičet a plakat nadšením, že konečně někdo ukázal, že to jde i u nás. V českých podmínkách, s českým rozpočtem a s hledáním cest a možností, místo výmluv. Holmesův byt, londýnské uličky, Reichenbašské vodopády ve Švýcarsku, to všechno sledujete s úsměvem na tváři. K tomu neskutečná preciznost každého detailu – nejednou se herci mění z jedné postavy do druhé tak rychle, že vůbec nechápete, jak je to možné. A v neposlední řadě scéna vlaku jedoucího do Švýcarska – je tak fascinující, herecky i vizuálně, že právem patří k jednomu z vrcholů představení.
Legenda jménem Holmes je nejen po hudební i tematické stránce velice povedené dílo, ale i hercům otvírá spoustu možností a nabízí velké herecké příležitosti. Téměř všechny hlavní postavy si v muzikálu zahrají vlastně dva charaktery, jeden ze světa Doyla, druhý ze světa Holmese. A stejně jako v případě Sherlocka se jejich postavy na mnoha místech překrývají. Na druhé premiéře, kterou jsme navštívili, se v hlavní roli neobjevil Vojtěch Dyk, kterému byla role psaná na tělo (což můžu říct naprosto přesně ze zkoušek), nýbrž tvář, kterou znají spíše příznivci Městského divadla v Brně, Lukáš Janota. Většina diváků pravděpodobně půjde na Vojtu Dyka, takže se u nich může dostavit malé zklamání, když se v obsazení neobjeví. Můžu ale s radostí říct, že zklamání rozhodně není na místě! Janotu znám z téměř všech jeho brněnských rolí, takže jsem si myslela, že už mě nemůže ničím překvapit. A může. Holmes je nádherná role a to, co předvádí jeho představitel na jevišti, je prostě herecký koncert. Janota je vtipný, svěží, sarkastický, zdrcený i plný očekávání, suverénně tančí, suverénně zpívá, čiší z něj neskutečná energie a charisma. Ukázal polohu, kterou od něj ani lidi, co ho na jevišti již delší dobu sledují, ještě neznají. Je skvělé, že se pořád dá objevovat něco nového. Janota byl v obsazení skvělý tah – a řekněme si upřímně, vedle Dyka to nemá jednoduché nikdo, už co se propagace týče. S čistým svědomím ale říkám, kupte si vstupenky, a ať už bude hrát kterýkoliv z nich, stoprocentně budete spokojení. Janotovi zdařile sekunduje jeho brněnská kolegyně, Kristýna Daňhelová, v roli Louisy Hawkinsové a Irene Adlerové. Ta zaujme především svou krásnou barvou hlasu, když zpívá, běhá vám mráz po zádech. Věříte jí každé slovo, ani na okamžik nepochybujete, že je to pro oba muže opravdu ona osudová žena, která se nebojí riskovat a intrikařit, aby pomohla těm, co má ráda. Je krásná, odvážná a jde si za svým cílem. Brno může být rádo, že má takovouto herečku ve svém souboru. A Praha vděčná, že jim ji alespoň občas půjčí. Dvojroli Sigmunda Freuda a doktora Johna Watsona ztvárnil Marek Holý. Podal přesvědčivý výkon, byl Holmesovi i Doylovi dobrým přítelem, nijak výrazněji se ovšem neprojevil. Trošku více zaujal Petr Vaněk coby jediná ryze záporná postava, Holmesův věčný rival, profesor Moriarty a Virgil Cromwell, vydavatel Doylových knih o Holmesovi, který za vším vidí jen peníze, peníze a zase peníze. Černé oblečení a rozčepýřená paruka mu ještě napomáhají ve skvělém ďábelském vyzařování. Jako ryze komické postavy jsou pak vyobrazeni inspektor Lestrade v podání Jaromíra Dulavy a paní Hudsonová, Jaroslava Kretschmerová. Scéně, jak se druhá jmenovaná snaží Holmese svádět, se budete smát ještě dlouho při odchodu z divadla.
Legenda jménem Holmes, foto: David Kraus, HDK
Legenda jménem Holmes je zcela správně označena jako kultovní muzikál. Je to zkrátka něco, co tu ještě nebylo. Je plna inteligentního humoru, který je opravdu vtipný, a ne trapný a hloupý, což je největší problém spousty představení, která se snaží si s humorem hrát. Mezinárodní tým v čele s režisérem Gabrielem Barrem a choreografkou Karen Sieber můžou být náležitě pyšní. Všichni tvůrci i herci odvedli 100% práci. A to je z představení opravdu cítit. Je to muzikál dělaný s rozmyslem, čímž v sobě skrývá velkou uměleckou hodnotu, ale současně představení, které má srdce. Pochvala patří všem, kdo se na něm podíleli, ale co si budeme namlouvat…. Kostýmy by mohly být sebekrásnější a nákladnější, choreografie sebeefektivnější, herci sebelepší… ale nepomohlo by to ničemu, pokud by příběh a hudba nebyly skvělé. Ještě naposledy tudíž musím vyzdvihnout jméno Ondřeje Brzobohatého. Už v případě muzikálu Já, Francois Villon, ke kterému Brzobohatý napsal hudbu, bylo jasné, že má tento člověk muzikálovému žánru co dát.
Věřím, že si Legenda jménem Holmes nejen najde svoje publikum, ale zapíše se i do historie českého muzikálu. Je nádherné sledovat, že se i u nás dá vyprodukovat něco tak krásného a smysluplného vedle všech písničkálů a horkou jehlou šitých představení. Nezbývá než doufat, že se podobných děl objeví na naší scéně víc a víc. Tohle je totiž krok tím správným směrem!
Legenda jménem Holmes, foto: David Kraus, HDK
