Domnívám se, že plzeňské Divadlo J.K. Tyla v Plzni jako první v Čechách uvedlo Sing Along verzi (tedy zpívejte s námi) celého muzikálu na scéně kamenného divadla. Nemohlo se samozřejmě jednat o jiný titul, než o Draculu, jehož melodie i texty jsou publiku notoricky známé už 30 let. Ze zahraničí víme, že podobná představení se čas od času pořádají pro skalní příznivce zejména na londýnském West Endu. A obvykle se těší obrovskému zájmu. Plzeňský muzikál se rozhodl to zkusit i u nás.
Popravdě řečeno, na představení jsem šel s velkými obavami. Seděl jsem během své dlouhé novinářské dráhy v porotách mnoha konkurzů, a mnohdy žasl, jací exoti se domnívají, že by mohli vystupoval v profesionálním divadle. Koneckonců, ještě horší chvíle zažívají komise různých televizních talentových soutěží. Někteří účastníci „baví“ sledující youtubu ještě řadu let po svém jediném veřejném vystoupení. A to už ani nemluvím o kláních typu Do-Re-Mi apod. (mimochodem, i jedna píseň z Draculy je dodnes perlou internetu..). K mému překvapení se lidé bez jakéhokoli talentu hlásili dokonce i do operní Burzy mladých zpěváků. Představa, že se v divadle sejde přes 400 diváků, z nichž tak 350 neumí zpívat, tedy nebyla lichotivá. Obavu jsem měl také z plzeňských „ultras“, tedy členů muzikálového klubu, kteří jsou někdy až nekriticky obdivní nejen ke svým idolům, ale nejspíš i k muzikálu jako takovému.
První překvapení mne čekalo už před začátkem představení: Ve foyer bylo doslova „přebabováno“. Ženy tvořily podle mého názoru tak 90% publika. Bylo jasné, že nejen hity Adriany a Loraine, ale i samotného démona Draculy, tentokrát zazní v něžnější podobě. Mnohé z divaček si nervózně opakovaly texty ještě před vchodem do divadla. Přípravu na jedinečný večer vzaly vážně, jakoby je čekal konkurz do Metropolitní opery. Před samotným zahájením diváky instruovali dramaturg muzikálu Pavel Bár s dirigentem představení Pavlem Režným. Byla nastavena základní pravidla s tím, že kdo chce, může samozřejmě jen poslouchat, tiše si pobrukovat, ale i hlasitě zpívat. A nic krom děkovačky nenatáčet.
K mému překvapení přišla určitá část publika, řekněme tak třetina, velmi dobře připravená. Nejenže „zpěváci“ na straně hlediště uměli vzorně texty (někteří slovo od slova celý muzikál!), ale musím uznat, zpívali docela dobře. Zejména cca kolem čtvrté, deváté a dvacáté řady to divákům velmi dobře ladilo. Divadlo plně vsadilo na jejich připravenost a textově jim nevypomohlo titulkovacím zařízením. Obrovskou pochvalu si zaslouží také účinkující v čele s Jozefem Hruškocim, že odehráli a odzpívali první reprízu sezony v dobré formě a důstojně, s mohutným sborem nikoli za sebou, ale před sebou. A také orchestr a zvukaři, kteří dokázali brilantně odstínit dění na jevišti a v hledišti. Samozřejmě zpívající publikum vycházelo zejména z profláknuté původní pražské verze, která je tempově i orchestrací trochu odlišná. K ještě lepšímu souznění by možná posloužil jeden monitor s přenosem dirigenta otočený do hlediště.
Výsledkem bylo atmostérou jedinečné představení, které se dalo bez problémů poslouchat. Závěrečný dlouhý standing ovation tentokrát nepatřil jen profesionálům na scéně, ale také amatérským zpěvákům v hledišti. Tleskali nejen svým muzikálovým hvězdám, ale také sami sobě. Tahle sázka na zábavu prostě vyšla, takže lze očekávat pokračování. Jen v Plzni, nebo i jinde?
