Divadlo Josefa Kajetána Tyla představilo legendární rockový muzikál Jesus Christ Superstar v novém nastudování. Plzeň je tak v současnosti dokonce čtvrtým českým městem (Praha, Ostrava, Plzeň a Uherské Hradiště), ve kterém je možné zažít kultovní dílo Andrewa Lloyd Webbera a Tima Rice v zavedeném přebásnění Michaela Prostějovského. DJKT připravilo muzikál Jesus Christ Superstar v režii Lumíra Olšovského a hudebním nastudování Dalibora Bárty. Premiéra se odehrála v sobotu 2. prosince na Nové scéně.
Nový plzeňský Jesus Christ Superstar je v pořadí šestým scénickým uvedením díla v České republice. Ježíš už prošel dvakrát Prahou (Spirála a HDK), Brnem (české a anglické provedení) a výše uvedenými městy, kde se nyní hraje. Tím víc potěší skutečnost, že v tuzemsku zjevně vyrostla nová generace muzikálových zpěváků, kteří se kultovního titulu mohou zhostit bez větší újmy na kvalitě. Svědčí o tom i fakt, že ostravské a plzeňské nastudování má své obsazení, které se navzájem nemísí. Rozdíly můžeme pozorovat i v dalších aspektech nové plzeňské inscenace.
Ostravský Ježíš je situován do moravskoslezské metropole, plzeňský se ocitá na periferii jakéhosi neurčeného velkoměsta, které páchne kouřem a špínou. Jeho učedníci a následovníci připomínají divoký a nebezpečný pouliční gang. Vládnoucí kasta naopak evokuje jakýsi obskurně mysteriózní kabaret, který by mohl klidně vypadnout z filmů Davida Lynche. Na zdech graffiti a ostnaté dráty. Potrubí a kužely světel sugerují pocit po čertech nebezpečného místa. Scéna Davea Bensona má charisma a všechny její filigránské motivy nelze na první pohled ani navnímat. Současným trendům konvenují také kostýmy, které připravil rovněž Benson. Vidíme omšelé bundy, džísky, rifle, pláště, kšiltovky, čepice…snad jen jakýsi turban na hlavě Jidáše by člověk v současnosti asi hledal marně.
Imaginace režiséra Lumíra Olšovského se rozmáchla podobně jako Bensonova industriální scenérie. Ježíš vyměnil svitky a pergameny za tablet a aktuální komunikační prostředky.
Zřejmě největší show přichází spolu s Herodem, který na jeviště vjede otřískaným fárem. Opět scéna jako vyšitá z béčkových akčních filmů o apokalyptické budoucnosti Země. Vizuální symboly a výtvarné atributy jsou v plzeňské inscenaci opulentní a jejich cílem je upoutat pozornost diváka.
Pavel Režný je pro roli Mesiáše fyziognomicky báječně vybaven. Má přirozené charisma a značný hlasový rozsah, který mu umožňuje dojít si pro nejvyšší tóny, aniž by výrazně ztrácel na spolehlivé intonaci. Režný se nebál ani velkých emocí a expresivních prostředků, které odpovídají rockovému feelingu, možná jen místy jeho hlas postrádal větší objem. Svůj herecký projev naopak muzikálový herec dokázal v klíčových scénách vygradovat strhujícím způsobem.
Jeho protějšek, vypravěče Jidáše, ztvárnil Lukáš Ondruš, který na jevišti nechal podobně jako Režný opravdu hodně energie. Bohužel mu zpočátku nevycházel zpěv – srozumitelnost byla hraniční, ale Ondruš se dokázal z méně přesvědčivého úvodu vymanit a posléze našel patřičný klid a odvahu k větší průbojnosti.
Zřejmě nejucelenější pěvecký výkon předvedla na první premiéře Charlotte Režná v postavě Máří Magdalény. Režná má vokál velké výrazové síly a uhrančivé barvy a její podání písní Zažeň příval strastí i Mít rád bližního svého patřilo k nejspolehlivějším. Mile překvapil i Pavel Klečka v roli Piláta Pontského. Profesí operní pěvec Klečka dokázal svůj mohutný baryton zcivilnit a představil Piláta jako postavu skeptickou k vlastnímu rozumu i slepým vášním davů.
Z dalších výkonů se sluší upozornit na Heroda Jana Holíka, Kaifáše Jana Frause a Annáše Radima Flendera. Plzeňská company se bezpečně vžila do všech pestrých rolí, pěvecky jejich jistota během představení rostla. Jediné, co mi chybělo, byl opět větší hlasový objem sborových pasáží.
Orchestr muzikálu DJKT představil hudební nastudování Dalibora Bárty, které bylo napoprvé přijatelné, sebevědomé a ambiciózní. Nechybělo mu rockové ostří, typický dusný a hutný sound, zajímavě rozkročená tempa a zdařilé sólové výkony napříč nástrojovým spektrem. Vypíchnout můžeme instrumentální linky elektrických kytar a dechů, spolehlivým motorem všem byla precizní rytmická sekce.
Choreografie Michaely Dzurovčinové pracuje nejčastěji s přirozeným pohybem, který vyjadřuje nejrůznější situační prvky. Náročnějším tanečním sestavám není inscenace příliš nakloněna, ale není to příliš k újmě celkového vyznění. Stylizovanější taneční prvky zřejmě nevyhovovaly drsnému prostředí, do něhož je děj Ježíše situován.
Plzeňský Ježíš upoutá zejména svou vizuálně atraktivní stránkou a výkony hlavních protagonistů. Režii Lumíra Olšovského chybí možná větší ponor do hloubky, dívá se na Ježíše vcelku asertivním pohledem, jako na ambiciózního muže, který miluje bez rozdílu rasy a pohlaví. Některé nápady Olšovského nejsou možná úplně optimální: Zejména bičování Ježíše, který je vsazen do jakési klece, vyznívá trochu do prázdna. Soul girls v podobě tří Andělů s robustními červenými křídly působí spíš parodicky než jako osobitě pojatý pašijový příběh. Můžeme v tom spatřit snahu nebrat se příliš vážně. V tomto ohledu je Olšovského pojetí sympatické a může oslovit mladé generace nezatížené konvenčním výkladem biblického tématu.
První premiéru provázely bohužel ještě zvukové nedostatky s výpadkem mikroportů a problémy se zpětnou vazbou. To se samozřejmě může stát kdykoli a není třeba tomu přikládat velký význam. Věříme, že až se usadí veškeré technické prvky, budou mít i herci na jevišti větší oporu. Plzeňský Jesus Christ Superstar je rozhodně inscenací, která se nebojí experimentovat a přinést něco nového. V tomto ohledu je třeba pochválit odvahu inscenačního týmu. Vždy je jednodušší jít konvenční cestou rutiny.
Plzeňské divadlo se ovšem nebálo riskovat. Ježíš se také nebál riskovat. Když si připustíme, že myšlenky, jednání a chování jedné z nejzajímavějších postav v historii lidstva bylo plné neuvěřitelné až šokující empatie, lidskosti a nesmlouvavé lásky, není divu, že aktuální plzeňská inscenace intuitivně kráčí spíše dopředu než do minulosti. Je to vždy cesta do neznáma, ale může vést k novým objevům.
