Údery zvonů… Žalozpěvný ženský sbor. A mohutná melodie. Tak začíná nový autorský muzikál Robina Schenka, Petra Štěpána a Miroslava Ondry Devět křížů. Už první takty jakoby předznamenávaly jistou tragiku celého příběhu díla, které se rodilo pět let a jehož premiéra byla kvůli pandemii dvakrát odložena. Koneckonců i 23. dubna se uskutečnila na Hudební scéně MDB předpremiéra muzikálu, oficiálně se představí divákům v září, na prahu nové divadelní sezony.
Ten příběh, odehrávající se na pomezí Vysočiny a jižní Moravy, snad slyšel úplně každý, kdo sem tam cestuje po D1. Stejný název nese i známý dálniční motorest. Ovšem ti šťastnější z nás navštívili i o kousek dál stojící starý zájezdní hostinec, tajemné místo, poblíž něhož se údajná krvavá svatba odehrála a kde dodnes stojí symbolických devět dřevěných křížů.
Nebudeme pátrat, zda je starý příběh ze šestnáctého století historickou událostí, anebo jen smyšlenou legendou. Také neznáme úplně přesně jména postav ne/skutečného příběhu. Původ příběhu má několik podob. Jedna z nejznámějších začíná v roce 1539, kdy domašovskými stezkami putoval uherský handlíř. Temné jehličnaté porosty přitahovaly loupežníky a jedna taková tlupa prý přepadla zmíněného obchodníka, v jiné verzi legendy osamoceného vojáka. Bandité jej okradli, postřelili a zbili. Žadonící samotář byl ušetřen smrti jen upadnutím do bezvědomí. Bezvládné tělo našel místní rychtář pečující o hospodářství v Lesní Hluboké. Zraněného odvezl k sobě na grunt, do světnice, která se proměnila na léčebnu neznámého tuláka. Dobrosrdečný hospodář vychovával krásnou dceru, jejíž kouzelné oči uchvátily postřeleného handlíře a z náhodného setkání vzešla opětovaná láska až za hrob. Otec ovšem již dceři vybral jiného ženicha a zotaveného cizince poslal do světa za lepším výdělkem. Slíbil mu, že když se vrátí s pytlem zlaťáků, dceru mu dá. Nevěsta truchlila po svém milém. Neuplynul ani rok a trhovec se objevil na dohled zapadlé vsi. Doma v Uhrách prodal všechen majetek a vyrazil za svojí nevěstou. Při odpočinku v místním hostinci se ale dozvěděl krutou pravdu – jeho láska se měla za dva dny vdávat za bohatého mladíka z Velké Bíteše. Zhrzený navrátilec, ponoukaný místním hajným, společně zahájili krvavou řežbu svatebního průvodu. Kdo byl vrahem, kdo obětí a kdo strůjcem pomsty očima autorů, se dozvíte až na Hudební scéně.
Po všech těch Hamletech, Cyranech, Kleopatrách či Antoinettách se jedná o skutečně nosný příběh, který si o hudebně divadelní zpracování přímo říká. Trojice autorů k němu přistoupila volně, avšak věcně, známou tragédii nijak nedeformovala. Lehkou autorskou licencí je snad jen myšlenka, že za vraždami stojí víc pomstychtivý myslivec, než zhrzený milenec. Mladý hudební skladatel Robin Schenk se nechal inspirovat středověkou hudbou i moravskými lidovými nápěvy, kterým dal ovšem moderní muzikálový háv. Zkomponoval i úchvatný hit „Ty uherské koně“, který uvízne divákům v hlavě na dlouho dobu. Ač je jedná o skladatelovu muzikálovou prvotinu, výsledkem práce jeho i obou libretistů je krásná divadelní báseň, jež mně svojí strukturou a charakteristikou postav asi nejvíc připomíná muzikálovou Divou Báru.
Již zkušení muzikáloví libretisté Petr Štěpán a Miroslav Ondra stvořili napínavý příběh o čisté lásce, nenávisti, pomstě a strachu z neznámého. Příběh krásný, jímavý, ale i brutální. Děj bez jediné trhliny, kterému samozřejmě nechybí také humor a nadhled, jehož nositelkou je povětšinou postava hospodyně Adléty, kterou při předpremiéře kouzelně odehrála populární herečka Alena Antalová. Byla právě tou postavou, kterou každý „vážný“ muzikál potřebuje, která odlehčuje a posouvá děj. A také vysvětluje některé situace, v tomto případě ve spojitosti s nadpozemskou postavou Dívky, kterou úžasně odzpívala Elena Juráčková.
Ústřední mileneckou dvojicí jsou pak koňský handlíř, jehož autoři pojmenovali Luka Frane, a rychtářova dcera Eliška. Luku hraje naprosto strhujícím způsobem charismatický Ondřej Studénka, jenž své postavě přiřkl nejen značně tajemný přídech, ale také zajímavou syrovost pěveckého projevu, jaksi civilní a neoposlouchanou. Kristýna Daňhelová je krásnou a éterickou Eliškou, dívkou zprvu naivní, ale citově autentickou. Její rozhovor s kamarádským Vavřincem, jehož si má vzít, ale nemiluje jej, patří k nejsilnějším momentům inscenace a předznamenává její tragické vyústění. Ač Eliška netuší dění věcích příštích, je ochotná pro svou lásku zemřít. Jonáš Florián, veskrze sympatický mládenec, je hlavní obětí milostného trojúhelníku. Nebo čtyřúhelníku.
Na Elišku si totiž myslí i místní hajný Kudla. Od počátku postava nesympatická, obhroublá, svým způsobem tajemná. Nedoceněný voják, s rysy současných veteránů z Iráku či Afganistánu. Nevyzpytatelný muž s nejasnou historií, těkajícíma očima a zlobou v hlase i srdci. Možná byste očekávali, že se z tohoto drsného chlapíka, oblíbenou divadelní mluvou, nakonec stane kladný hrdina… Ale chyba lávky, autoři nechávají svého Jaga dohrát svůj tragický úděl. Nelze přitom nezmínit, že nejčernější postavu celého díla napsal Petr Štěpán pro sebe. Jeho Kudla je sebestředný, násilnický, nespoutaný a divoký. Je protipólem Milana Němce coby rychtáře Heřmana. Ten mnohdy uklidňuje situaci, chce mít „své jisté“, přemýšlí, co by pro všechny, včetně milované dcery Elišky, bylo nejlepší. Dobrosrdečný statkář se vším všudy. Atmosféru vesnice krásně dotváří karikatura „šťastného blázna“ Hrbatého (Oldřich Smysl), Žďára (Karel Mišurec) a skupinky dívek z hospodářství v čele s Dorou, Klárou a Bětou (Marta Matějová, Alžběta Janíčková a Zuzana Holbeinová). Zdařilým fórem i je obsazení alternace epizodní role faráře libretistou Miroslavem Ondrou nebo skladatelem Robinem Schenkem.
Ovšem lví podíl na úspěšném prvním uvedení Devíti křížů mají zejména dva muži: Dirigent Dan Kalousek, který dynamicky hrající orchestr dovedl k přesvědčivému, plnokrevnému výkonu. A pak samozřejmě režisér Petr Gazdík, jenž od počátku s autory spolupracoval a rukou zkušeného divadelního praktika jednotlivé scény usměrnil přesně tam, kam bylo potřeba. Vznikl tak divadelně krásně propojený celek, jehož součástí je nadčasová scéna Emila Konečného, zčásti folkloristické kostýmy Elišky Ondráčkové Lupačové a choreografie Hany Kubinové. Ta nabídla jak tradiční moravské tance, včetně lidové taškařice o zabíjení vlka, tak prvky moderního výrazového tance.
Předpremiéra Devíti křížů napověděla, že se po covidové pauze v Brně zrodilo opět cosi velkého: Rozměrné divadelní plátno s nádhernou hudbou a napínavým příběhem. Muzikál, jakých nevzniká u nás mnoho. Až jsem zalitoval, že se jedná o story natolik regionální, že její přenos na zahraniční scény je skoro nemožný. Každopádně se jedná o dílo, které by si neměl nechal žádný fanoušek muzikálu ujít.
