Muzikál Probuzení jara (Spring Awakening) zapůsobil při své premiéře na Off Broadwayi v květnu 2006 jako zjevení. Ještě před koncem roku se přesunul na Broadway do slavného Eugene O´Neill Theatre, kde dosáhl 888 repríz. Získal osm prestižních cen Tony, uvedení v Londýně, Vídni a Buenos Aires nastartovalo expanzi do celého světa. Českou premiéru měl v Městském divadle Brno, DJKT Plzeň je druhou tuzemskou scénou, která ho uvede. Východiskem muzikálu se stala více než sto let stará stejnojmenná hra německého dramatika Franka Wedekinda (Frühlings Erwachen z roku 1891, poprvé uvedená 1906) s podtitulem Dětská tragédie, v níž tehdy sedmadvacetiletý autor otevřel tabuizovaná témata spojená s problémy mladých lidí v prostředí falešné morálky konce 19. století. Při zachování věrnosti předloze a jejímu dobovému určení dokázali autoři muzikálu (libretista a textař Steven Sater, skladatel Duncan Sheik) dát základnímu konfliktu opakujícímu se v každé generaci nesmírně autentickou podobu. Se strhující otevřeností a silou postihli tragický střet mladistvého tápání, naivity, probuzené sexuality, frustrace i vzdoru s pokrytectvím, lží, zvráceností a lhostejností světa dospělých.
PROBUZENÍ JARA OČIMA REŽISÉRA ROMANA MELUZÍNA
Probuzení jara je mezi všemi tituly, které jsme dosud hráli, zvláštní svou závažností – očekáváme tedy trochu jiný sled diváků, než obvykle chodí na naše produkce. Ačkoliv se muzikál překvapivě brzy a úspěšně prosadil na Broadwayi, provokativností námětu se zdál být předurčen spíše pro off-off-brodwayské produkce. My jsme k němu mohli sáhnout díky tomu, že v souboru i mezi stálými hosty máme silnou generaci mladých interpretů, schopných pravdivě zahrát složité postavy mladých lidí: Není totiž nic složitějšího než přechod mezi dětskostí, mládím a dospělostí, kdy člověk hledá sám sebe, snaží se nějak ukotvit ve světě. Bezprostřední kontakt s diváky v prostoru Malé scény vyžaduje stoprocentní pravdivost, což je herecky nejnáročnější. Naturalistickým detailům v erotických scénách se záměrně vyhýbáme. Naštěstí jedním z vyjadřovacích prostředků muzikálu je tanec, umožňující stylizované ztvárnění vnitřních pocitů – rozervanosti, tužeb a bolesti. Otevírá prostor pro divákovu fantazii, a pak už je jen otázkou jeho přemýšlení o světě, jak se s tím zkonfrontuje.
Wedekind vytvořil nelítostný obraz střetu mladé generace a generace dospělých, která není k mladým otevřená, z mnoha důvodů jim určité věci zatajuje a dokonce jim lže. Ale i ty dospělé je třeba pochopit, protože kolikrát za jejich necitlivostí může být nějaký nedosněný sen, vlastní bolest a zklamání, trauma z toho, že sami prošvihli dobu, kdy oni mohli být těmi rebely, mysleli si něco odlišného a báli se to říct nahlas. Pak už začali dělat jenom kompromisy, ty je semlely, a oni jsou na sebe naštvaní a chovají se, jak se chovají. Život přece není vůbec jednoduchý.
Není nepodstatné, že do hry vstupuje také náboženství a mnoho dalších komponentů. Motivických linií je hodně už proto, že pochopit základní téma toho konfliktu je strašně těžké. Je to obrovský komplex problémů, kde rozhodně není možné říct: ti jsou dobří a ti jsou zlí. A nám o to ani nejde, chceme co možná nejpravdivěji otevřít tuto problematiku, ukázat konzervativnost na jedné straně a proti ní velkou touhu něco poznat, být sám sebou, osvojit si svět, být dějinným subjektem a ne objektem… Obrovský svár mladé duše, která tápe, hledá, snaží se cosi pochopit – a někdy je to pochopení za cenu nejvyšší, cenu života.
Základní sdělení, trvale platné, je v muzikálu umocněno strhující hudbou. I ta je jiná, než jsme zvyklí poslouchat, protože v tomto díle, které tenduje k jádru lidské duše, není vůbec žádné revuální číslo. Songy jsou zveřejněné vnitřní monology jednotlivých postav, a v protikladu s jejich jednáním v určitých situacích představují dva póly jejich postoje, což vytváří základní dramatický konflikt, o němž jsem mluvil. Ta hudba je velmi komorní, soustředěná, má v sobě obrovský citový náboj. Ne v nějaké melancholické lacinosti, ale v hloubce bolesti, kterou lidská duše prochází. Ozvláštňuje příběh a přináší ještě jinou rovinu, než jaká je jenom v textu. Hudba promyšlená a současná, dává jasně najevo, že celá ta problematika je problematikou každé generace – že to je něco, čím musí projít každý. Někoho to zocelí, někoho poznamená na celý život, někdo tu neobyčejnou tíhu neunese. To všechno patří k zázraku, který se jmenuje život.
Nesmírně cenný je pro mne fakt, že titul si vybrali sami mladí členové našeho souboru. Když se pro nás otevřel nový prostor Malé scény a řešili jsme jeho dramaturgii, mladí se spontánně shodli, že by tu chtěli hrát Probuzení jara. Já jsem návrh uvítal, protože si myslím, že divadlo našeho typu má povinnost takové tituly nabízet. Jistě jsme tu proto, abychom diváky pobavili, ale také abychom probourávali nějaké myšlenkové a estetické bariéry – koneckonců já o to usiluji už celých patnáct let.
Inscenační tým jsme omladili o dva studenty, kteří právě teď absolvují katedru scénografie, a mladého choreografa, aby do inscenace vnesli svůj autentický generační pocit, protože období, kdy oni prožili to, co ztvárňují, v jejich životě je předevčírem. Čímž nechci říct, že já si na to nepamatuju. Pamatuju. Právě konfrontace mého vidění filtrovaného přes letitou zkušenost a toho jejich, dosud zjitřeného, mě velmi zajímá. Myslím, že tenhle v dobrém slova smyslu „svár“ může přinést novou kvalitu v objektivitě a vrstevnatosti sdělení celého tématu.
Duncan Sheik, Steven Sater: PROBUZENÍ JARA (Spring Awakening)
Překlad a české texty: Jiří Josek
Režie:Roman Meluzín
Dirigent: Jiří Petrdlík
Choreografie: Lukáš Vilt
Scéna: Jiří Karásek
Kostýmy: Helena Tavelová
Osoby a obsazení:
Wendla Bergmanová:Petra Vraspírová, Karolina Gudasová
Melchior Gabor: Pavel Režný
Moric Stiefel: Aleš Kohout, Adam Rezner
Otto Majer: Lukáš Ondruš
Georg Zimmer: Jan Fanta
Jenda Rilke: Jozef Hruškoci
Ernst: Richard Pekárek
Thea: Lucie Zvoníková
Anna: Veronika Zelníčková
Marta Besselová: Kateřina Falcová
Elsa Neumanová: Eva Staškovičová
Profesorka Zubatá a další: Stanislava Topinková Fořtová
Ředitel Kostohryz a další: Radek Štědronský Shejbal
Foto: Pavel Křivánek
