Děl, která evokují a svým způsobem mapují dnes už totalitní exotiku, se po roce 1990 vyrojilo poměrně hodně. Ač to zní pro naši generaci neuvěřitelně – ano, máme 35 let po „sametu“. Uplynulo téměř stejně dlouhé období, po které zde vládli komunisté. A je už dávno jasné, že ze všech knih, filmů, televizních seriálů i her přežije do budoucna jen to nejlepší, co bylo o tomto šedivém období našich dějin napsáno a natočeno. Nejspíš půjde i o filmový muzikál Šakalí léta Petra Šabacha, Petra Jarchovského a Jana Hřebejka, který táhnou a drží při životě nesmrtelné písničky Ivana Hlase. Zatímco kultovní film měl premiéru už v roce 1993, první divadelní adaptace se objevila na scéně Komorního divadla DJKT Plzeň o osm let později, v úpravě Kristiny Tycové a Romana Meluzína. Nyní se „pravý český rokenrol“ zabydlel i v Brně, v divadelní adaptaci Miroslava Hanuše a za výrazného přispění dramaturga Jana Šotkovského.
Děj muzikálu se odehrává v roce 1959, tedy za vlády prezidenta Antonína Novotného, v pražských Dejvicích, v bezprostředním okolí slavného hotelu International. Ten mimochodem, jak v programu trefně popisuje Růžena Štětinová, existuje dodnes a například dnešní noc vás v něm vyjde na cca 2.600 korun. Film byl profesionálním režijním debutem Jana Hřebejka, který do hlavní role tajemného Bejbyho obsadil Martina Dejdara. Ten byl sice zjevově dobrým představitelem rokenrolového objevu v zatuchlém socialistickém světě, ale nejenže svou úlohu nenazpíval (alternuje Jan Kalousek), ale bohužel při „zpěvu“ ani správně neotevírá pusu na text, což jeho výkon trochu degraduje kamsi na úroveň Comebacku. Hlavního hrdinu tak na plátně zastiňuje okrskář Prokop ve skvělém Abrhámově podání. Na divadle jde ovšem o jinou kávu – hru doprovází živá kapela, herci i zpěváci skvělí a vše šlape v úžasném rytmu.
Když už jsem zmínil Plzeň, v prvních divadelních Šakalkách zazářil coby Bejby populární „doktor House“ Martin Stránský. Brno má ovšem neméně charismatického představitele. Obě premiéry v roli muzikanta, který spadl do pražských Dejvic rovnou z nebe, zazářil opravdu výborný Kristian Pekar (alternuje Libor Matouš). Pekar byl opravdovou hvězdou představení, svou postavu dokázal uhrát, skvěle krokoval (v choreografii Hany Kubinové) a v porovnání s nezpívajícím Dejdarem i zpívajícím Kalouskem rokenrolové fláky opravdu divadelně odžil. Na jeviště přinesl svěží vítr a nekonečnou energii. V kontrastu s jeho rolí nádherně režijně vyzněla úloha Aleny Prokopové v něžném nastudování Eleny Juráčkové. Dcera ustrašeného esenbáka a vdovce Prokopa, trochu submisivní dívka, která se však sama a samostatně stará o celou Prokopovic rodinu. Vzdoruje i touží, uvěřitelně, citlivě a vášnivě. Její otec, představovaný Alešem Slaninou, je prototypem své doby. Trochu ustrašený, trochu vznětlivý, ale vždy v mezích zákona. Pro dobro své rodiny obětuje svou čest i své ideály. Stává se součástí mašinérie, které úplně nerozumí.
A pak je tu skvěle vykreslená postava zdánlivě dementní Tetičky. Je stará a možná i nemocná, tudíž se nemusí držet při zemi. Glosuje situace a baví. Erika Kubálková je opravdu hvězdou inscenace. Zjevově i gesty mi připomíná Květu Fialovou, a hned jsem si představil, jak píše (ještě coby dítě) svůj pověstný dopis panu Hitlerovi. Podobně přesnou figurou je vrchní číšník Kaláb Miloslava Čížka, který vnáší do socialistického grand hotelu nostalgii 30. let. Kryštof Helbich coby Kšanda s celou partou otevírá inscenaci, což je úkol nelehký, ovšem Helbich se postupně rozehrál a rozezpíval k plně profesionálnímu výkonu, který graduje bravurní opileckou pivní scénou. Šimon Fikar jako číšnický učeň Eda Drábek a nápadník Aleny působí velmi autenticky a pěvecky jistě. Potentát, hraný Jakubem Przebindou, je, já řeknu tak, výplodem obludnosti doby minulé i současné: Soudruhem, panem, drábem i kolegou, který to s námi myslí dobře, ale není-li po jeho, začne rozsévat strach. Trochu vyčůránek, trochu manipulátor a opilec, známe takové každý ze svého okolí. Jejich éra rokem 1989 bohužel neskončila. Bizarnost doby ilustruje i skutečnost, že Potentátovou manželkou je barová zpěvačka Milada (Lucie Bergerová), žijící ve svém vlastním světě. A kavárenské songy Bergerové hlasu mimořádně sluší.
Režisér Stanislav Slovák k legendárnímu filmu nepřistoupil pietně. K divákům hovoří ryze divadelním jazykem, retro námět mísí se současnem. Scénickými prostředky nachází k tématu správný klíč, kdy uvolněnou atmosféru blížících se šedesátek střídá stále trvající úzkost a strach. Jeho pohled je stejně syrový, ale překvapivě méně teatrální, než film. Vyvaroval se zbytečně popisných scén, jako byla například filmová likvidace šestsettrojky. Šakalí léta možná víc, než jiné tituly, potřebují „tvrdou ruku“ zkušeného dramaturga, a tím už zmíněný Jan Šotkovský prostě je. Tleskám jevištnímu rámci a disciplíně, se kterou byl dodržen.
Vtipně hravou scénu plnou dobových symbolů navrhl Jaroslav Milfajt. Vidíme zde odkazy k „první kosmonautce Lajce“, sklence vodky, skromné socialistické domácnosti, ale také k interiérům moderního Internationalu, hotelu okázalého moskevského střihu. Chybět samozřejmě nemůže ani nejvýraznější atribut tehdejší doby, velký tranzistorák. Kolik z nás jej v obýváku dodnes má… Stylově a dobově čisté kostýmy navrhly Andrea a Adéla Kučerovy, choreografie Hany Kubinové je dynamická, svižná, strhující a krokově přesná. Hudební nastudování dostal na starost Tony Marko. Kapela hraje bigbít a rokenrol úžasně a představení dává přesně ten drive, který očekáváte. Hity jako Jednou mi fotr povídá, Na kolena nebo Rock’n’roll pro Beethovena už zlidověly.
Brněnské Šakalky nejsou typickým retro muzikálem. Ukazují, že kus, který vznikl před třiceti lety zřejmě inspirovaný Pomádou i Westkou (konflikty Dejvičáků se Suchdoláky), nemusí prezentovat jen nostalgii, ale i energické hudebně taneční divadlo, které v Brně už léta umí na jedničku. Jevištní podoba tentokrát předběhla už trochu kýčovitý film.
