Bídníci (Les Misérables) jsou fenoménem muzikálového světa. Premiéra původní kratší verze se odehrála už v roce 1980 v Paříži, ale zlom přineslo nové londýnské zpracování, které se hraje od 8. října 1985 až dosud (s výjimkou stěhování do jiné divadelní budovy a covidové pauzy). Originální londýnská verze má na kontě kolem 16 tisíc repríz! Zároveň je dílo Alaina Boublila a Clauda-Michela Schönberga 6. nejdéle uváděným muzikálem na Broadwayi, bylo přeloženo do 22 jazyků, hrálo se v 450 městech a celosvětově jej navštívilo neuvěřitelných 130 milionů diváků. Nostalgický vztah k Bídníkům mají i Češi. V roce 1992 se v pronajatém Divadle na Vinohradech stali první československou komerční muzikálovou produkcí. Trochu méně se ví, že mezi pařížským a londýnským provedením se Bídníci hráli ještě v Alžíru, anebo že ještě před rokem 1989 ležela na stole těsně před podpisem smlouva ohledně nastudování v Bratislavě. Není tedy divu, že Bídníci pokračují ve vítězném tažení Prahou i Brnem, kam se opakovaně vrací. Poslední nová produkce měla premiéru na Hudební scéně Městského divadla Brno 24. ledna 2026.
O Les Misérables toho bylo napsáno (i v našem magazínu) už tolik, že tentokrát uvedeme jen krátký historický exkurz. Bídníci vznikli původně ve francouzské verzi, na níž se textově podílel ještě J.M.Natel a původně napsaný muzikál netrval ani polovinu současné tříhodinové délky. Premiéra této verze se uskutečnila v Paříži v roce 1980, dále se hrála ještě ve zmíněném Alžíru, neboť režisérem inscenace byl Robert Hossein, Francouz, jehož kořeny sahají až na Kavkaz a do Persie. Přelomovým okamžikem se pro Les Misérables stalo zaujetí producenta Camerona Mackintoshe, který však nemohl dlouho najít schopného libretistu, aby dílo rozšířil a převedl do angličtiny. Odmítla celá řada textařů zvučných jmen – od Lernera přes Harnicka až po básníka Fetona. Šťastná se nakonec ukázala volba v podobě Herberta Kretzmera. Nová verze Bídníků měla premiéru 8.10. 1985 v londýnském Barbicanu a je dnes uváděná jako premiéra světová. Od té doby se v Londýně hraje nepřetržitě 40 let, jen se inscenace přestěhovala na West Endu do Queen’s Theatre, kde je na repertoáru dodnes.
Bídníci nabídli v 80. letech vše, co tehdejší hudební divadlo hledalo. Košatý příběh, řadu výrazných postav, romantické songy i revoluční popěvky. Děj dokázal absolutně strhnout diváky na svojí stranu, burcoval, a současně dojímal. Souboj napraveného galejníka Jeana Valjeana se strážcem morálky Javertem mnozí vnímali jako boj dobra se zlem, přičemž se na pozadí tragické revoluce odehrává i proměna hýčkané dcery bizarního páru Thénardierových Eponiny ve statečnou oběť lásky a týrané Cosetty v novodobou Popelku.
Po dvou inscenacích v Praze se Bídníci představili brněnskému publiku poprvé v roce 2009 v režii Stanislava Moši. Současná verze roku 2026 je vizuálně podobná, nejde však o výslovnou kopii té původní. Dílo především zaznívá v modernějších hudebních aranžích a z hlavních představitelů se ke svým rolím vracejí jen Petr Gazdík (Valjean) a Lukáš Vlček (Javert). K režii doslova monumentálního muzikálu se navrací také letošní jubilant Stanislav Moša. Ostatně, jak lépe oslavit životní jubileum po pětatřicetiletém úspěšném tažení českou muzikálovou scénou! Z Mošova nového nastudování Bídníků je znát, že tento titul zná zepředu i pozpátku (režíroval jej nejen v Brně, ale i v zahraničí), veškeré scény skládá s logickou samozřejmostí a obrovským smyslem pro detail a náladu. Na rozdíl od poslední pražské inscenace, kde na mě řada režijních nedostatků působila až amatérsky a secondhandově, v Brně vše běží tři a čtvrt hodiny bez jediného zaváhání. Asi zjednodušující asociace, ale během skvělého a po čertech dlouhého představení jsem se ani jedinkrát nepodíval na hodinky. I choreografie Michala Matěje (i když se v Bídnících víc zpívá a hraje, než tančí) a zvukový i světelný design působí vysoce profesionálně.
Scéna Christopha Weyerse účinně kombinuje romantické a naturalistické scény. Obří a velkolepé kulisy střídají minimalistické obrazy. Sem tam se objeví projekce, občas je scéna úplně prázdná. Výtvarná stránka souzní s režisérovým pojetím. O barikády ani typické hospodské prostředí však diváci nepřijdou. Kostýmy Andrey Kučerové přináší dobovou imaginaci. Pro hlavní postavy, ale také vězně, kurtizány, studenty či žebračky jich navrhla úctyhodných 500. Orchestrální obsazení a aranže jsou tentokrát trochu komornější, než před sedmnácti lety, ale stále dostatečně dimenzované, aby velké sbory, kterých je v muzikálu celá řada, vyzněly monumentálně. Pečlivé hudební nastudování Dana Kalouska a Dominika Pernici je příkladně přesné.
Jean Valjean patří k vůbec nejnáročnějším muzikálovým partům. Navíc to musí být chlapák, vždyť řadu let rubal v kamenolomu a sám dokáže nadzdvihnout vůz. A přesně takovým typem herce Petr Gazdík je. Umí působit neurvale i elegantně. Nepotřebuje mnohdy komickou paruku. Společně s Janem Ježkem jej považuji za nejlepšího českého Valjeana, o čemž svědčí Cena Thálie i úspěch v této roli také mimo domovskou scénu. Stále má krásný silný hlas, slavný Otčenáš mu vyšel parádně. Emotivně vypjatých scén však nabízí mnohem víc, od svého prozření až po samotné finále. Snad jen v pianissimech bych očekával měkčí hlas, ovšem tato role je vždy určitým kompromisem mezi mohutným a sametověji zabarveným témbrem (už v roce 1992 Jan Ježek versus Karel Černoch).
Valjeanovým celoživotním protivníkem je komisař Javert. V některých inscenacích jde o postavu vysloveně zápornou a nepříjemnou. Stanislav Moša jej však vykresluje jako rozpolceného chlapíka, který svádí boj nejen s Valjeanem, ale i sám se sebou a svým postojem. Ctí disciplínu a řád za každých okolností. Doslova pase po touze dostat „zločince“ Valjeana zpět za mříže, ale v přímé konfrontaci s ním selhává. Ten mu nakonec v klíčové scéně na barikádách oplácí stejnou mincí, čímž jej přiměje k sebevraždě. V této roli jsem tentokrát viděl Lukáše Vlčka, který je jedním slovem excelentní. Zpívá famózně a hraje neskutečně uvěřitelně. Není klasickým záporákem. Jen lpí na zavedených pravidlech a morálce. Když prohrává svůj vnitřní boj, je vám jej vlastně trochu líto. Nechce žít ve světě, kde je světcem Jean Valjean… Dvě hlavní árie, Tam ve hvězdách a Sebevražda, prostě ve Vlčkově podání musíte slyšet.
Další postavou je Cosettina matka Fantina. Nebohá žena, která prostě v životě neměla kliku. Umírá už zhruba v polovině prvního dějství a vrací se až v závěrečné scéně coby jedna ze snových postav. Patří jí však jeden z hitů s názvem Knížka snů, tentokrát v krásné interpretaci Ivany Vaňkové. Její Fantina je hodně emotivní, od dívky, která musí prodat své vlasy i tělo, až po umírající nešťastnou ženu, mající strach o budoucnost dcery.
A pak jsou tu až klaunské figury manželů Thénardierových, které v Brně zdařile vytváří komediálně zdatní Aleš Slanina a Lucie Bergerová. Ač vnímáme tyto bezcharakterní podvodníčky jako výplod Francie přelomu 19. století, záhy zjišťujeme, že jsou vlastně předobrazem nejrůznějších obracečů kabátů a veksláků kterékoli historické epochy. Jejich láskou nenaplněnou a nešťastnou dceru Eponinu krásně vystavěla Kristýna Daňhelová. Dá se říct s podobnou přesvědčivostí, jako Elišku z Devíti křížů. Zpívat největší hit muzikálu, „Samotářku,“ po všeobecně známé interpretaci Lucie Bílé, je svízelné, ale Daňhelová uspěla.
V kontrastu s nejrůznějšími nešťastníky vystupuje jediná romantická dvojice muzikálu, student Márius a Cosette. Zamilují se do sebe na první pohled a prochází revoluční řvavou i dalšími nástrahami děje až k vytoužené svatbě. Jakub Mauer a Esther Mertová spolu na jevišti souzní. Působí nevinně, zamilovaně a herecky i pěvecky opravdově. To Marco Salvadori jako Enjolras je vysloveným vůdcem. Vytrvalým, energickým, hlasově jistým. Opomenout samozřejmě nemohu ani roztomilé představitele dětských rolí: Emu Musilovou (Cosettka), Magdalénu Šildovou (malá Eponine) a Samuela Pekara (Gavroche). Moc hezky hráli a zpívali, jen ještě bude třeba vylepšit výslovnost.
V dalších alternacích vystupují takzvaní swingové. Možná bych spíš volil pojmenování understudy, ale to je nepodstatný detail. Noví brněnští Bídníci opět nabízí dechberoucí podívanou, vysokou profesionalitu a výborné výkony. Ikonický muzikál patří i čtyřicet let po své londýnské premiéře k tomu nejlepšímu, co žánr celozpívaných muzikálů, v podstatě popových oper, nabízí. Do češtiny jej přebásnil již nežijící textař Zdeněk Borovec, který vytvořil víc, než překlad – samostatné umělecké dílo a jeden z nejlépe znějících non originálních textů Les Misérables vůbec. Patřím k nemnoha pamětníkům, kteří viděli i první českou inscenaci Bídníků v roce 1992. A klobouk dolů, jak se tehdy povedlo z hvězd pop music, operních pěvců i neznámých zpěváků sestavit kvalitní obsazení. Dnes v Brně září Bídníci v podobném lesku.
