Padesátou divadelní sezónu dovršil v letošním roce barytonista a pedagog Jiří Kubík. Během minulých pěti desítek let jej slyšelo publikum řady tuzemských scén, již za dob studií vystupoval sólově v olomoucké opeře, první angažmá nastoupil v Opavě, následovala Ostrava, sólistou pražského Národního divadla se stal v sezóně 1991/92, na naší první scéně hostoval ale již od roku 1986. V posledních deseti letech je jeho umělecké působení spjato především s operou Divadla J. K. Tyla v Plzni, kde také v letošní sezóně zakončil svou operní kariéru. Rozloučil se s ní rolí krále Vladislava v derniéře Daliborova Bedřicha Smetany ve Velkém divadle v představení Julietty Bohuslava Martinů na Nové scéně. Publikum ho ovšem bude vídat v operetních produkcích, v inscenaci Giuditty Franze Lehára v DJKT ztvárňuje Manuela a ve Veselé vdově Franze Lehára vystoupil jako Kromow. „Chci se už soustředit na svou pedagogickou práci na pražské konzervatoři,“ vysvětluje Jiří Kubík své rozhodnutí. „Buď dám svou sílu žákům, nebo ji nechám na jevišti. Rozhodl jsem se pro žáky,“ říká.
V DJKT vystoupil poprvé jako host ještě během svého angažmá v opavské opeře jako Antifolus Syrakuský v opeře Iši Krejčího Pozdvižení v Efesu v r. 1984, do Plzně se vracel v inscenacích Donizettiho buffy Viva la mama, jako Mozartův Don Giovanni, jako Jelecký v Čajkovského Pikové dámě či jako Rigoletto Giuseppe Verdiho. Od r. 2015 vytvořil v Plzni řadu postav v operním a operetním repertoáru, ve Smetanově Libuši Radovana, ve Dvořákově opeře Šelma sedlák Knížete, Dona Manuela ve Fibichově Nevěstě messinské, Otakara ve von Weberově Čarostřelci knížete Otokara, Alfia v Mascagniho Sedláku kavalírovi, Tonia v Leoncavallových v Komediantech, v Pucciniho Edgarovi Franka, v opeře M. Kubičky Jakub Jan Ryba rožmitálského faráře Kašpara Zachara a řadu dalších.
Za padesát let své kariéry vytvořil na 150 rolí. „Prvních pětadvacet let jsem si role psal, pak jsem s tím přestal. Role zůstaly zapsány v diářích a diáře jsou v šuplíku,“ usmívá se Jiří Kubík. Ještě během studií vystupoval v Opavě v opeře Porgy a Bess G. Gershwina, jako Lescaut v Massenetově Manon, jeho repertoár zahrnuje role světové a české operní literatury. Richard Wagner, Richard Strauss, Ch. Gounod, B. Smetana, B. Martinů… Ke kterým má nejblíže a na jaké rád vzpomíná? „Je to těžké – každá role je jiná, každá přinesla setkání s výbornými kolegy. Blízko mám k veristickým operám a dramatickým rolím, v nichž se někdo obětuje pro druhé – Rigoletto, toho jsem zpíval asi v šesti produkcích – v Národním divadle, Ve Státní opeře, v německém Anabergu, v Plzni…, mám velmi rád Sílu osudu; Valentin v Gounodově Faustovi nepatří k největším rolím, ale mám ho nesmírně rád. Blízko mám také ke smetanovskému repertoáru, Vladislav v Daliborovi je krásná role,“ říká.
Jiří Kubík jako Hrabě Almaviva v Mozartově Figarově svatbě 
Jiří Kubík jako Verdiho Rigoletto
Zlomové byly tituly v Národním divadle. „Tady jsem se ještě stihl potkat s pěveckými legendami. Oněgina, Jakobína, Lazebníka sevillského se mi podařilo dělat ještě s Eduardem Hakenem – já jsem začal brzo a on zpíval dlouho. Byl to úžasný zážitek. V Martinů Ariadně jsem se setkal na jevišti s Janou Jonášovou, rád z té doby vzpomínám na spolupráci s vynikajícím dirigentem Jiřím Koutem, s režiséry Ladislavem Štrosem a Václavem Kašlíkem a samozřejmě jsem umělecky i životně spojen s Martinem Otavou, v jehož inscenacích jsem účinkoval průběžně během celé své umělecké dráhy.“ Nyní je to Lehárova Giuditta, k operete má Jiří Kubík také blízko, v plzeňské inscenaci Straussova Netopýra ztvárnil advokáta Blinda. „Opereta mě provází od mládí. Ve dvanácti letech mě maminka poprvé vzala v Ostravě na operetu. A pamatuji si, jak máma otevřela šatnu, já uviděl krásné kostýmy, cítil jsem vůni líčidel – nezapomněl jsem na to. Na operetu bylo vždycky v divadle plno a myslím si, že tak by to bylo i dnes, kdyby se více hrála. Její kouzlo je v bezprostřednosti, hravosti, uvolněnosti,“ připomíná.
Jiří Kubík absolvoval v DJKT i jednu malou muzikálovou odbočku – tou byla role Maxe von Mayerling v inscenaci Sunset boulevard Andrew Lloyd Webbera. Je ale role, dílo, které Jiřího Kubíka provází celou kariéru, a tou je barytonový part v Carmina burana Carla Orffa. Zpíval jej nesčetněkrát v České republice, ale také v Německu, Španělsku, Francii, Polsku. „Je to opravdu klíčový part, zpíval jsem ho asi 100krát,“ vzpomíná. Koncertní činnosti se věnoval Jiří Kubík po celou dobu své kariéry. Když se zeptáte, čím se jako pěvec řídil, nepřemýšlí. „Když člověk usoudí, že už všechno umí, je na nejlepší cestě skončit. Já si celý život připomínám slova svého otce: Nic není tak dobré, aby to nemohlo být lepší. Na tom nesmírně lpím a na to dbám u svých studentů,“ uzavírá.
