Krásný koncert připravilo v pondělí 25. 5. v sále Vodárny Plzeň Plzeňské orchestrální sdružení (POS). Posluchačů bylo opět tolik, že ti poslední už volné židle nenašli a usedali na přistavených stolech nebo vzali zavděk místy k stání. Plzeňské orchestrální sdružení za řízení Ivana Paříka a Natálie Janecké provedlo skladby od baroka přes klasicismus až po romantiku, které zaujaly svou různorodostí a kompoziční originalitou a získaly si publikum muzikalitou provedení. Orchestr složený především z amatérů, ale také z někdejších hráčů operního orchestru Divadla J. K. Tyla v Plzni a studentů Konzervatoře Plzeň se zhostil provedení na výborné úrovni. A že si jeho členové nevytýčili lehký úkol! Díla většinou ne často hraná a známá byla velmi náročná jak technicky, tak hudební polyfonií či komplikovaností melodického přediva. O jejich charakteru, o autorech a zajímavostech spjatých s nimi i vznikem skladeb fundovaně a vtipně hovořil ve svém průvodním slově spatra Ivan Pařík.
Večer zahájilo POS smyčcovou Sinfonie G dur z r. 1762 Františka Xavera Richtera (1709-1789), představitele významné tzv. Mannheimské školy založené Janem Václavem Stamicem. Jak Ivan Pařík připomněl, kompoziční mistrovství tohoto skladatele, houslisty a operního pěvce tkvělo v melodičnosti, citové expresivitě, zpěvnosti jeho děl a mistrovském kontrapunktu, jehož rozvíjením ´mannheimští´ ve svých dílech zrušili v baroku obvyklý generál bas. Za řízení Ivana Paříka pak díky dynamické a tempové plastičnosti vynikla všechna specifika Richterova díla a F. X. Richter už přestal už být jen jménem z historie, ale stal se přítomnou hudební osobností. Mladá dirigentka Natálie Janecká citlivě řídila následující Koncert pro flétnu d moll, H 484.1 Richterova současníka Carla Philippa Emanuela Bacha (1714-1788), druhého syna Johanna Sebastiana Bacha z prvního manželství. Ivan Pařík při této příležitosti vtipně přiblížil tehdejší bohatý hudební svět i vysokou oblíbenost flétnové hry v Německu, která vyplývala z nadšení pruského krále Friedricha II. pro tento nástroj, na který sám hrál. Právě na jeho dvoře C. P. E. Bach působil jako cembalista. „Hudba C. P. E. Bacha bývá charakterizována jako francouzská, plná kudrlinek. Byl to tehdy oblíbený styl a Bach v něm na přání jiných komponoval. Neplatí to však pro jeho hudbu pro klavír, kterou psal sám pro sebe. Flétnový koncert d moll z roku 1747 byl nejprve napsán jako klavírní, teprve pak přepracován pro flétnu. Je proto dramatický, silně emotivní a není francouzsky laděný,“ vysvětlil. Sólový part hrál za vyváženého doprovodu orchestru technicky výborně a krásným zvukem Jakub Klögner, první flétnista Plzeňské filharmonie. Flétnu rozezněl plným a vyrovnaným tónem v celém rozsahu partu, její jemný zvuk byl v souladu s dynamikou POS. Součástí orchestru u C. P. E. Bacha je tzv. continuo – cembalový part precizně provedla cembalistka a pedagožka Alena Tichá.
I po přestávce zazněly dechové nástroje – smyčcový orchestr se rozšířil o dva lesní rohy, protože na programu bylo Divertimento Es dur, Hob. II:21 Josepha Haydna (1732-1809). Skladba pochází z doby těsně před působením J. Haydna u hraběcí rodiny Morzinů v Dolní Lukavici u Plzně, kde pobýval v letech 1759-1761. Part první horny je velmi náročný – hráč musí zahrát během skladby včetně repetic desetkrát psané vysoké c3! „Máme velké štěstí, že se s interpretace tohoto partu ujal hornista České filharmonie, prof. plzeňské konzervatoře, pan Jindřich Kolář,“ přivítal dalšího významného hosta Ivan Pařík; part druhé horny hrál žák Jindřicha Koláře, student plzeňské konzervatoře. V plně vyrovnaném provedení vynikla klasicistní lehkost, hudební vtip a bohatá melodika, publikum odměnilo Jindřicha Koláře za krásná ´céčka´ aplausem stejně jako celý orchestr za působivý výkon. Koncert uzavřela romantika – Elegie a Valčík ze Serenády C dur pro smyčce, op. 48 Petra Iljiče Čajkovského (1840-1893), jednoho z nejpopulárnějších děl tohoto představitele ruského novoromantismu. Čajkovský byl skladatel evropského formátu, čtyřvětou Serenádu napsal v r. 1880, v době, kdy se záměrně seznamoval s díly dalších skladatelů, především W. A. Mozarta. Jeho vliv je na díle a jeho celkové vylehčenosti znát. A Valčík je navíc inspirován neapolskou lidovou písní Voca, voca. POS se s Ivanem Paříkem z klasicismu pružně přehouplo do Čajkovského romantiky a s šarmem a potřebnou lehkostí provedlo obě skladby. Nadšení publika bylo veliké, energie, kterou Jarní koncert přinesl se přelila do posluchačů, kterým se nechtělo odcházet. „Abychom si odpočinuli od pohybů smyčcem, zahrajeme vám jako přídavek ´Pizzicato polku´ bratrů Johanna a Josefa Straussů,“ potěšil přítomné Ivan Pařík. A tentokrát s pravým vídeňským šarmem a noblesou zaznělo v sále Vodárny proslulé dílo z rodiny ´králů valčíku´. Ivan Pařík vtiskl večeru neuvěřitelnou energii, publikum ji bezprostředně přijímalo a chtělo víc – toto objevování nových ´hudebních vod´ a návrat k těm známým jako by přítomné elektrizoval. Aplaus a nadšené volání neutichaly ani po přídavku, ani když si hráči už potřásali rukama, naznačujíce tak konec produkce. Posluchači nechtěli umělce propustit. POS si bude muset s Ivanem Paříkem pro příště připravit zřejmě víc než jeden přídavek.
Související články:
Jarní koncert Plzeňského orchestrální sdružení
Plzeňské orchestrální sdružení s Ivanem Paříkem přineslo hudební zážitek
Plzeňské orchestrální sdružení s Ivanem Paříkem věnovalo svůj Jarní koncert Roku české hudby
Plzeňské orchestrální sdružení oslavilo 60 let své existence. V Domě hudby přineslo hudební zážitek.
