Hudební zázrak v sále Vodárny Plzeň – Mozartova Sinfonia concertante výsostně mozartovská

Výjimečný hudební zážitek přinesl Podzimní koncert Plzeňského orchestrálního sdružení (POS) v pondělí 24.listopadu, když v sále Vodárny Plzeň provedlo pod vedením prof. Ivana Paříka a s renomovanými sólisty – koncertním mistrem operního orchestru Divadla J. K. Tyla Martinem Kosem a sóloviolistou Plzeňské filharmonie Vítem Hoškem – zřídka uváděné náročné dílo Wolfganga Amadea Mozarta (1756-1791)  Sinfonia concertante Es dur pro housle, violu a orchestr KV 364. Tato vrcholná Mozartova skladba zazněla v druhé polovině večera, v první řídila orchestr mladá dirigentka Natálie Janecká. Ivan Pařík celý koncert spatra uváděl, fundovaně a poutavě přiblížil publiku skladatele a uváděná díla.

Koncert otevřela Symphonia Pastoralis ex C 292 Jiřího Ignáce Linka (1725-1791),českého kantora doby klasicismu, následovalo romantické Téma s variacemi g moll ruského skladatele Alexandra Glazunova (1865-1936). Spojením historie a současnosti byly skladby maďarského skladatele 20.století Ference Farkase (1905-2000) – výběr z jeho Maďarských tanců ze 17.století. Tyto skladby se hrají v různých úpravách, POS zvolilo tu pro smyčcový orchestr a sólový hoboj. Sólový part s citem hrála první hobojistka Plzeňské filharmonie Petra Kadlecová Hajžmanová. Dobře hrající orchestr podal s Natálií Janeckou ve všech skladbách soustředěný a působivý výkon. Svěžest Linkovy symfonie byla příjemným zahájením koncertu. Výlet do doby romantismu v Glazunovovi přiblížil vývoj hudebních forem a překvapením bylo pro mnohé už jen jméno Ference Farkase, jeho atraktivní tance se staly pro všechny posluchače zajímavým dramaturgickým obohacením.

Sinfonia concertante Es dur pro housle, violu a orchestr KV 364 je po všech stránkách neobvyklým dílem. Unikátní svým charakterem i vznikem. A je zcela specifickou hudební formou – jedná se o skutečnou symfonii, nikoliv o koncert, kdy orchestr sólistu pouze doprovází. Koncertantní symfonie bývaly v klasicismu psány pro různé nástroje a jejich obtížné sólové party jsou přesně provázány s orchestrem. Mozart i kadence sólistů přímo předepsal, nejsou na libovůli instrumentalistů. Jak Ivan Pařík ve svém zajímavém průvodním slově připomněl, Sinfonia concertante vznikla v r. 1779 po návratu Mozarta z jeho velké cesty po Evropě, kdy pobýval se svou matkou v Mannheimu a Paříži. Cestu poznamenaly neradostné okolnosti. V Paříži jeho matka zemřela, poté prožil velké zklamání z nešťastné lásky. Své prožitky promítl třiadvacetiletý Mozart do tohoto výjimečného díla. „´Sinfonia concertante Es dur´ je asi jedinou Mozartovou skladbou, kterou nepsal pro někoho. Samozřejmě doufal, že bude uvedena, myslel zejména na mannheimský orchestr, ale vznikla především z jeho vnitřní potřeby a je odrazem jeho prožitků a nitra. Za jeho života zřejmě provedena nebyla. Unikátní je střídání dur a moll ve všech třech větách, druhá tklivá věta je zřejmě především vzpomínkou na úmrtí matky, s nímž se Mozart vyrovnával,“ uvedl Ivan Pařík, který se životem a dílem W. A. Mozarta zabývá celý život a o interpretaci jeho díla přednášel na několika evropských hudebních univerzitách – ve Vídni, Salcburku, Kolíně nad Rýnem i na pražské HAMU.

Sinfonia concertante Es dur je extrémně náročná technicky v sólových partech, současně na muzikálnost všech interpretů, na souhru orchestru se sólisty. Síla její hudební výpovědi tkví v jemných, leč zásadních detailech. Ivan Pařík dokázal s POS, orchestrem složeným z amatérských hudebníků, částečně z profesionálů a studentů Konzervatoře Plzeň, pravé divy. Jeho hudební nastudování bylo výsostně mozartovské, elektrizovalo posluchače od prvního taktu, vtáhlo je do Mozartova hudebního světa, se kterým se na konci nechtěli loučit. Bylo dotažené ve finesách i celku, provedení mělo neuvěřitelný náboj, energii od první noty do poslední; jemnost v lyrice, sílu v dramatičtějších momentech. A vynikající byly výkony sólistů. Precizní, vyrovnané, Martin Kos a Vít Hošek hráli naprosto přesně, virtuózně provedené kadence měly hudební obsah. Křišťálově jasné tóny houslí Martina Kose se prolínaly se sametovým témbrem violy Víta Hoška v dokonalé souhře, orchestr a sólisté byli jedním jediným organismem. V jednotě je skutečně síla – v tomto případě síla hloubky, pravdivosti Mozartovy hudební výpovědi.           

Podzimní koncert Plzeňského orchestrálního sdružení byl provedením Sinfonia concertante skutečně výjimečný a publikum aplausem nešetřilo. Po přídavku, jímž byl závěr Sinfonia concertante, potlesk nepolevoval. Nejednoho posluchače nepochybně překvapilo, že energický Ivan Pařík oslavil dva dny před koncertem své 80.narozeniny. Orchestr mu k nim na konci produkce gratuloval. Houslistka POS Jitka Moserová, někdejší dlouholetá členka operního orchestru DJKT, Ivanu Paříkovi po přídavku za celý orchestr poblahopřála. Poděkovala mu, že se orchestru ujal, vyzdvihla jeho umělecké nasazení, cit pro hudbu, neutuchající elán a pochopení pro práci s orchestrem. „Práce s ním nás posouvá dál. Pracuje s námi tak báječně, že si nyní můžeme dovolit pozvat takové skvělé sólisty,“ uvedla mimo jiné. Její upřímný dík vyvolal v publiku další srdečné ovace. Podzimní koncert POS byl mimořádný hudebně i atmosférou lidskosti, vzájemnosti a ryzí radosti z hudby, z jejího provedení a poslechu.

• 

•