V loňském roce měly v Divadle v Ústí nad Labem úspěšnou premiéru mimo jiné i dva tituly hudebního divadla – opereta Johanna Strausse ml. Noc v Benátkách a muzikál Sugar. Obě režíroval David Cody, jako režisér dosud spjatý především s Jihočeským divadlem v Českých Budějovicích, open air produkcemi na zámku Hluboká či pražským Divadlem Na Maninách. Spolupracoval ovšem na scénických projektech mj. se Západočeským symfonickým orchestrem Mariánské Lázně. Jako pěvec působil řadu let v souboru opery Divadla J. K. Tyla. V současné době převažuje v jeho režiích muzikál, má ovšem blízko ke všem žánrům. „Osobně jako režisér přistupuji ke všem žánrům stejně – respektuji jejich specifika. Každý žánr potřebuje jiný přístup. Jestli se má inscenace podařit, musí být všechny její složky v souladu. Hudba – ta je určující a režie z ní musí vycházet, scéna, kostýmy a samozřejmě obsazení rolí,“ říká David Cody. Když hovoří, cítíte zdravý nadhled, současně pokoru a respekt vůči autorovi a vědomí odpovědnosti vůči publiku. „Jsme tu pro diváky, ne pro sebe,“ vysvětluje. „A jako režisér jsem tu proto, abych co nejlépe uvedl díla autorů. Ne dílo svoje, ale někoho jiného. A k tomuto autorství přistupuji s respektem.“ O režii a své práci hovoří vážně, ale současně s humorem.
Absolvoval jste gymnázium, poté jste studoval na konzervatoři operní zpěv. Proč jste se vůbec rozhodl pro divadlo a jak jste se dostal k režii?
K divadlu jsem se dostal jako malý kluk, když mě náš pan učitel přivedl do místního ochotnického divadla. Tam jsem si prošel vším – trhal jsem vstupenky, byl jsem v šatně, dostal jsem se k osvětlovači a dokonce jsem za něj už jako starší zaskakoval. Pomáhal jsem v zákulisí – to bylo ještě v době, kdy se bouřka dělala bušením na plech! Postupně jsem se dostal i k režii. Na konzervatoři v Českých Budějovicích jsem studoval operní zpěv a privátně u režisérky Inge Švandové Koutecké režii. Měl jsem velké štěstí, že jsem operní režii studoval u Inge Švandové Koutecké.
Jaké byly její zásady?
Pochopit dílo. Přijmout jej tak, jak jej autor napsal. Režisér má dílo inscenovat tak, aby v něm zůstaly veškeré věci dějové, charakterové, vztahové tak, jak je napsal autor. Sama byla pěvkyně, měla cit pro hudbu a operu jako žánr. V režii se nechala vést hudbou. Perfektně uměla pracovat s pěvci i z praktické stránky tak, aby herecká akce nenarušila kvalitu zpěvu a proud hudby. Poradila např. jak si kleknout, jak se obrátit k divákům… Dbala na to, aby se nic navzájem nerušilo, ale aby se složky podporovaly. Současně s ní mě jako studenta vedl také známý činoherní režisér Stanislav Kopecký, na toho velmi rád vzpomínám. Inge Švandová mě vedla v oblasti opery a hudby, Stanislav Kopecký v oblasti činohry. Oběma jsem nesmírně vděčný.
Našel jsem si v obou přístupech jistý průnik, získal větší portfolio v práci s lidmi. A k oběma bych do třetice rád jmenoval Bohuslava Vaďuru – a to byl principál onoho ochotnického divadla, v němž jsem začínal. Kdo ví, jestli bych bez něj cestu k divadlu vůbec kdy našel!
Co podle vašeho názoru režisér při inscenování hudebního díla – opery, operety nebo muzikálu může udělat a co už mu naopak nepřísluší?
Já ctím autora. Proto jsem hluboce přesvědčen, že režisér má vzít dílo tak, jak jej autor napsal. Pro mě je důležitá hudba, ta mě vede a musí být v souladu s režijním přístupem. Hudbou je vše dané. Režisér může rozvíjet způsob inscenování, formu, ale nesmí se do inscenace dostat nic, co tam nepatří a ruší. Smysl režijní práce rozhodně nevidím v úpravách originálního děje, změně vztahů a charakterů postav. Tím se hotové dílo jen deformuje. A když je titul závislý na historických reáliích, těžko ho můžete posouvat v čase. Zkrátka vzdálení se od originálního děje a až přepracovávání díla je špatně. Kdybych měl takové tendence, dám si stopku a řeknu si, „ty blázne čelem vzad …“ (text z krásné písně pana Horáčka/Hapky) a vezmu si čistý papír a napíši to po svém. S vlastním dílem můžu dělat, co chci. Ne s dílem někoho jiného. Takže režisérovi nepřísluší podle mého přesvědčení přepracovávat hotové dílo autora.
Divadlo Na Maninách Doktor Faust; David Cody, Vojtěch Adamčík 
D. Cocy při přípravě na muzikál Cyrano
Režírujete různé žánry – muzikál, operu, operetu. Rozlišujete mezi nimi? A jak?
Přistupuji osobně k nim v principu stejně. Jen jejich potřeby jsou odlišné. V opeře je hudba naprosto klíčová – vede celou dobu, určuje temporytmus a charakter, nálady a změny. Režisér samozřejmě použije svou invenci, ale tak, aby se pohyboval v hudbou daných mantinelech, může samozřejmě podtrhnout určité momenty. Opereta má zase svá pravidla. Aby fungovala, je zapotřebí zachování její jakési milé naivity, noblesy, nadhledu tak, aby se divák pobavil. V některých operetách ovšem najdeme i v jisté stylizaci společenská témata, Lehárovy operety v sobě mají specifickou nostalgii… Inscenovat a režírovat operetu pravdivě, zachovat její styl a specifický vtip není vůbec lehké. Je to mnohem těžší, než režírovat tragédii. Vážně dělám rád tragické věci – třeba muzikál Romeo a Julie na Hluboké, na ten moc rád vzpomínám!
Zdá se mi, že publikum má o operetu velký zájem, ale na našich scénách, aby ji pohledal…! Sám jste režíroval Polskou krev Oskara Nedbala v Českých Budějovicích a nyní v ústeckém divadle úspěšnou inscenaci léta nehrané, ale krásné operety Noc v Benátkách Johanna Strausse mladšího. Její uvedení považuji za výborný dramaturgický počin!
Opereta se opravdu nehraje často, jak by, podle mne, mohla. Myslím, že v Ústí ukázala nejenom potenciál tamního souboru divadla v čele se současným umělecko-provozním ředitelem Tomášem Christianem Brázdou, ale našla i pevnou půdu pod nohama diváka. Těší nás pozitivní ohlasy na inscenaci, a to jak z řad diváků, tak odborné veřejnosti. Oceňují celistvost inscenace, vizuální podobu, výkony sólistů i sboru. A diváci se na produkci vracejí. Rád bych vyzdvihl i vysokou úroveň orchestru!
Jak přistupujete k muzikálu?
Mám rád muzikál v pravém slova smyslu, prokomponovaný od začátku do konce. Muzikály, které se v poslední době produkují na principu ´poskládám úspěšné písničky a připíšu k nim děj´, ty nejsou právě můj šálek kávy, i kdy nepochybuji o tom, že to mají lidé rádi a jak se říká, o úspěchu se nepolemizuje. U režie muzikálu napsaného jako ucelené dílo je pro mě důležité udržet a zdůraznit kompaktnost mluveného slova a hudby. Rád si pomáhám tak, že propojím text s hudbou, samozřejmě tam, kde to jde v souladu s autorskými právy a při zachování temporytmu díla. Ověřil jsem si, že to je ku prospěchu věci. Propojí se tak krásně činoherní a hudební část, jedna přechází do druhé plynule.
To jsou vaše operní základy!
Určitě! Díky nim hudbu u muzikálu tak silně vnímám.
Jak sestavujete inscenační tým?
Snažím se, aby oslovení výtvarníci měli k dílu vztah, pochopení, aby se jim líbilo. Proto jsem například v Noci v Benátkách oslovil vynikajícího, legendárního Josefa Jelínka, který navrhl krásnou výpravu. Jeho zkušenosti, nápaditost a estetické cítění, to je k nezaplacení! Skvělá byla spolupráce s renomovaným Vladimírem Gončarovem, který připravil skvělou choreografii. A tak postupuji u všech produkcí – vytvořit tým, který si rozumí, je báječné.
V současné době převažuje ve vašich režiích muzikál. Režírovat ale budete v Ústí Brundibára Hanse Krásy, s nímž máte už zkušenost z produkce v Mariánských Lázních. Jak se na něj těšíte a nelákala by vás pro změnu ve větší míře operní režie?
Na Brundibára se moc těším. Je to krásné, jímavé, krásné dílo. Hrát se bude s orchestrem, v divadle v Ústní nad Labem, premiéra bude hned začátkem května. Zpívat bude dětský ústecký sbor s dětskými sólisty. To samozřejmě vyžaduje jiný režijní přístup než u inscenací s dospělými interprety. K opeře bych se rád posunul, mám ji rád jako žánr. Poloscénicky jsem už dělal Rusalku v Mariánských Lázních se Západočeským symfonickým orchestrem. Rád bych režíroval Rusalku i na jevišti, moc rád bych se někdy dostal k režii Janáčkovy Její pastorkyně, Pucciniho Tosce, mám samozřejmě moc rád Prodanou nevěstu. Ale dělal bych to klasicky a nepochybně bych se dočetl, že David Cody nepřinesl v režii nic nového… Ale já nevím, proč bych měl přinášet za každou cenu něco nového. Když režíruji geniální dílo, které skvěle funguje tím, jak je napsáno! A pak je samozřejmě otázka, co si kdo představuje pod slovem ´nový´. Přiblížení se dnešku vidím ve využití moderních technologií, výtvarného vidění, ovšem při zachování poetiky díla, a ne za každou cenu. Co se dramaturgických úprav týče, tak relevantní jsou za mě jen smysluplné škrty nadměrně dlouhých děl.
V dnešní době, kdy je divák zvyklý na zkratkovitost, není třeba, aby Noc v Benátkách měla tři hodiny, má dvě a čtvrt a je tam všechno podstatné. To stačí. Já jako režisér sloužím autorovi a divákovi. Ne sobě. Režisér tu není od toho, aby vnucoval publiku své vize, které v díle nejsou. Režisér je tu proto, aby znovu uvedl existující dílo.
Muzikálové produkce jsou do jisté míry dané konceptem, který se musí dodržet. Žijící autoři si mohou své dílo v tomto směru ohlídat…
A já se nedivím, že to dělají! Kdyby režisér zasáhl do díla přes míru, může ho poškodit ve vyznění do té míry, že se celé rozsype. V určitých typech produkcí je koncept závazný, lze jej do jisté míry upravit podle možností divadel a konkrétní situace, ale dohlíží na to supervizor, který musí všechny změny schválit. Může dojít i k výjimkám. A v jednu takovou doufám – Bídníci na otáčivém hledišti v Českém Krumlově by byli báječní! Hovořili jsme o těch operních snech, tak tohle je pro změnu takový můj muzikálový sen!
Co vás čeká v letošní sezóně kromě Krásova Brundibára?
V jednání je řada projektů, mezi nimi muzikál Casanova. Na podzim se moc těším – po Noci v Benátkách a Sugar budu v Ústí nad Labem režírovat West Side Story.
Vraťme se ještě na začátek – jaká byla vaše vůbec první režie?
Moje skutečně plnohodnotná první režie byl muzikál Sněhurka a sedm trpaslíků s texty Ivana Studeného a hudbou Martina Peschika. Inscenace vznikla v českobudějovickém divadle, ale já byl ještě na konzervatoři. Měla veliký úspěch – hrála se tři roky, měla asi osmdesát repríz. Tehdy jsme Sněhurku nabídli řediteli Jihočeského divadla Jiřímu Šestákovi, pro Otáčivé hlediště v Českém Krumlově. Moc jsme si od toho neslibovali, ale o Sněhurku na ´otáčku´ zájem byl, uvedli jsme ji tam čtyřikrát. A to jsme s ní ještě hostovali v Popradu, kde se hrála celkem osmkrát! Hrozně mě to bavilo, sám jsem tam tehdy psal i nějaké texty pro písničky.
Píšete i své vlastní texty?
O libretech neuvažuji, takové ambice nemám. Můžu napsat písňové texty nebo kratší textové úpravy, které vyplývají z režie a dramaturgie daného kusu. Při práci v Praze na muzikálu Doktor Faust v Divadle na Maninách, u Cyrana v českobudějovickém Hudebním divadle Ze:Mě i v Romeovi a Julii na Hluboké mě autoři sami požádali, abych určité texty doplnil a dramaturgicky do nich zasáhl. Dramaturgické úpravy byly zapotřebí také v archaičtějším textu v Noci v Benátkách.
Léta jste byl členem operního souboru Divadla J. K. Tyla v Plzni. Zpíváte ještě?
Jen když předehrávám. Jinak jsem už zpívání pověsil na hřebík. Hrozně rád pracuji s lidmi. To mě baví. Snažím se najít při zkouškách rovnováhu, vysvětlit interpretům, co přesně chci, jak si situace představuji. A to je to, čím se zabývám – hledáním cest k dílům a k lidem, kteří v nich hrají. Režie mě naprosto zaměstnává. Jsem už teď tak říkajíc ´na jiné lodi´.
Ani doma si nezpíváte?
Doma mám rád ticho. Ale když si chci odpočinout s hudbou, pak si pouštím jazz. Ten je mimo rámec hudebních produkcí, které režíruji. Unikám s ním do jiného světa.
Ústí nad Labem – Noc v Benátkách, Foto Divadlo Ústí nad Labem 
Ústí nad Labem – Noc v Benátkách, foto Divadlo Ústí nad Labem
