Na festivalové představení Mazowieckiho Teatra Muzycznyho v rámci letošního Dokořánu jsem šel s mírnou obavou: Jak se popasuji se stavem české operety, pokud budou Poláci stejně dobří jako Maďaři při svém nedávném hostování v karlínském Hudebním divadle? Předešlu rovnou – varšavská Operetka nebyla špatná, ovšem předcházející operetní euforie se nedostavila.
Mazowiecki Teatr Muzyczny je jediným varšavským divadlem, které se specializuje na klasickou operetu. Přestože soubor vznikl teprve v roce 2005, získal si již značnou oblibu a je často zván i k hostování do zahraničí. Momentálně jej čeká zájezd do Francie či Japonska, v srpnu také vystoupí na obřím polském festivalu Woodstock. Spolupracuje se třemi režiséry /Márta Mészáros, Wieslaw Ochman, Andrzej Strzelecki/, šesti dirigenty a dosud nastudoval osm klasických operet. Momentálně má na repertoáru Netopýra Johanna Strausse, kterého uvádí pod názvem Pomsta Netopýrova, Lehárovu Veselou vdovu a Čardášovou princeznu a Hraběnku Maricu Emmericha Kálmána. S posledně uvedeným dílem přijela Operetka do Brna.
Hrabinu Maricu nastudoval tento tým:
Dirigent: Jiří Petrdlík
Režie: Márta Mészáros
Scéna a kostýmy: Tatiana Kwiatkowska
Choreografie: Jaroslaw Switala
V hlavních rolích vystoupili:
Dorota Laskowiecka – Marica
Arnold Rutkowski – Tassilo
Barbara Gutaj – Líza
Piotr Friebe – Koloman Stupán
Iwona Socha – Maňa
Julian Mere – Kníže Populescu
Anna Seniuk – Baronka von Rosenthal
a řada dalších
Úvod Maricy patřil brilantně zahrané předehře v podání orchestru řízeného Jiřím Petrdlíkem, kterého známe z MdB i DJKT Plzeň. Zatímco úvodní choreografie kraviček, slepičky a kohouta, mající divákům zobrazit dění na statku, působila poněkud dětinsky, další scény už vyzněly lépe. Všichni představitelé větších rolí byli velmi dobře pěvecky disponovaní, takže i moderní Hudební scénu uzpívali bez nazvučení /nebo bylo alespoň natolik jemné, že se v předních řadách nedalo vypozorovat/, zároveň se svých rolí chopili bez operního patosu. Bohužel, narozdíl od budapešťského souboru, se podobně jako české scény varšavská Operetka potýká s nedostatkem vhodně pohybově disponovaných sólistů, takže taneční čísla byla koncipována povětšinou nástupem baletu a úprkem sólistů do pozadí. Výjimkou byli jen skvělí představitelé mladokomické dvojice Szupána a Lízy /Barbaru Gutaj bych hodnotil z celého ansámblu vůbec nejvýše/. Škoda, že snad nejvíce tanečně toporná byla subreta Dorota Laskowiecka v titulní úloze, byť pěvecky roli zvládala naprosto s přehledem. Její partner Arnold Rutkowski byl celkem ideálním představitelem Tassila a nástrahami svého partu proplul elegantně /zaslechl jsem sice v hledišti cosi o nedobrých „výškách“, ale Tassilo vysoká céčka opravdu nepotřebuje/. Celkově se v hereckém obsazení potvrdil jev často vídaný i v českých inscenacích, totiž že druhý pár v operetách často kvalitou zastiňuje ten první.
Pochvalu si také zaslouží příprava, kterou Poláci festivalovému hostování věnovali. Do Brna přivezli nejen alespoň provizorní program s českým obsahem celé operety, ale také české titulky, které zřejmě vznikly jen pro toto jediné uvedení. Vzhledem k tomuto faktu byl překlad až překvapivě kvalitní, bohužel ten kdo jej pouštěl, neměl zřejmě zrovna svůj den a tak se texty často komicky zpožďovaly. Součástí inscenační koncepce pak byly krátké prology Emmericha Kálmána před každým dějstvím, během nichž „autor“ promlouval k divákům. Jerzy Zelnik je zvládl s velkým šarmem a ve srozumitelné češtině!
Režijně i výtvarně klasicky pojednaná inscenace byla sympatická tím, že si nehrála na muzikál. Varšavští hosté přijeli potěšit operetou klasické operetní publikum, což se jim zcela jistě podařilo. Předvedli velmi dobré hudební nastudování, sympatické herecké výkony, ale i neduhy, se kterými se opereta potýká i u nás. Ty se projevily zejména v propojení taneční a hudební složky, a to nejen u některých sólistů, ale také u sboru.
Na představení jsem potkal teatroložku Moniku Brabcovou a když jsem se jí zeptal na její dojem z představení, okomentovala ho těmito slovy: „Nedávno jsem si koupila polské punčochy, které se rozpadly po prvním nošení. Tohle bylo o mnoho lepší!“ S čímž lze nakonec souhlasit.
Foto: Mazowiecki Teatr Muzyczny
