Noc s operou už podeváté završila divadelní sezonu Divadla J.K. Tyla v Plzni na obří scéně Amfiteátru na Lochotíně, dříve oblíbeného letního kina, kde se konají i velké festivaly, jako například Metalfest. Noc s operou byla původně snahou o přiblížení opery divákům, kteří běžně do divadla nepřijdou, ale open air produkce mají rádi. Myšlenka se ujala znamenitě. Carmen, Turandot, Aida, Libuše či operní koncerty sklidily velký divácký úspěch. Ještě divácky vděčnější byly muzikály Elisabeth a Dracula, který loni prolomil návštěvnický rekord 7.800 diváků. Festival se tak stal vícežánrovým. Letos poprvé ve znamení klasické operety. Ano, dramaturgicky šlo o velký risk. Zatímco v Německu a Rakousku zní operety na letních venkovních produkcích celkem často, v Čechách nikoli. Plzeňané však prokázali, že je i opereta stále lákavým zbožím, když zmíněnou produkci navštívilo přes pět tisíc lidí!
Ředitel DJKT Plzeň Martin Otava odvážně vybral jako jediný letošní titul Noci s operou Lehárovu Veselou vdovu, která je společně se Straussovým Netopýrem celosvětově nejuváděnější operetou.
Franz Lehár (nar. 30. dubna 1870 ve slovenském Komárně) se nejprve pokusil o operu, ale štěstěna se na něho usmála až v operetě. Od svých prvotin Vídeňské ženy a Dráteníček se propracoval v krále stříbrného věku lehkonohé múzy. A to zejména zásluhou své páté operety, kterou je právě Veselá vdova. Na libreto Lea Steina a Victora Léona ji původně měl zkomponovat Richard Heuberger. Libretisté společně s tehdejším ředitelem Theater an der Wien (Vilém Karczag) ale s jeho prací nebyli spokojeni a dílo nabídli Lehárovi. Premiéra Veselé vdovy se uskutečnila v Divadle Na Vídeňce 30. prosince 1905 a sklidila průměrný úspěch. Nálady publika se však rychle proměnily, zejména po strhujícím úspěchu Veselé vdovy v Paříži a Londýně. Jen za prvních pět let měla Lehárova nejslavnější opereta na svém kontě po celé Evropě přes 20 tisíc repríz a společně se Straussovým Netopýrem patří až dosud k nejhranějším operetám světa. Svou kariéru operetního skladatele Lehár završil tzv. „operetami v moll“, tedy Giudittou a Zemí úsměvů.
Režisér Martin Otava (společně s Michalem Lieberzeitem) vycházeli ze své několik let staré režijní koncepce, kdy Veselou vdovu uvedli v koprodukci DJKT Plzeň a Hudebního divadla Karlín. Zůstala i velká část původního obsazení. Pro amfiteátr ovšem došlo k mnoha změnám, zejména v rozšíření ansámblových scén. Využiti byli nejen mnozí externisté, ale také dámy s velkými pudly královskými nebo celá plejáda historických vozidel. Ty plnily nejen funkci dekorativní, ale i praktickou – od portálu k portálu je to na Lochotíně opravdu daleko, takže historické automobily sloužily i jako taxi, kterými byli účinkující přivážení na scénu. Výborný nápad!
Klasická opereta potřebuje velkou výpravu a patřičný lesk. A pokud tyto atributy dostane, jde o skutečnou parádu. Většina modernizujících provedení se neujala. Martin Otava nechal Veselou vdovu vyznít tradičně. V odpovídající době, kostýmech a v klasickém tříaktovém uspořádání ve třech odlišných prostředích. Lehce upravil prózu a dialogy (aniž by je nějak brutálně aktualizoval), texty písní ponechal velmi rozumně zaznít v obecně známém a oblíbeném překladu Evy Bezděkové. Jedinou větší změnou je, že inscenátoři už v původní inscenaci pro Pavlu Břínkovou podstatně rozšířili part Pričičové, kterou se posnažili stylizovat do postavy obdobné kněžně Anhiltě z Čardášové princezny. Bohužel Praskovja Pričičová nemá vlastní song, takže ji lze vystavět jen jako stárnoucí a trochu výstřední osůbku, která trousí vtipy a popěvky z jiných operet.
Kostýmy Dany Haklové jsou ohromující, scéna Lukáše Fonioka samozřejmě musí v prostoru amfiteátru využívat hlavně projekce a světelné i pyrotechnické efekty (Antoním Pfleger a Ondřej Brýna). Výsledný dojem byl velmi dobrý. Po výtvarné stránce nabízí inscenace velkolepou podívanou, aniž by působila jakkoli zastarale nebo kýčovitě. Zdařilé choreografie sestavil s obrovským počtem účinkujících Martin Šinták.
Hudebního nastudování se ujal zkušený dirigent Jiří Petrdlík, znalec a milovník klasické operety. Namísto původní krátké předehry zvolil asi osmiminutovou medley, tedy směs melodií z operety. Logické řešení, které dalo účinkujícím větší prostor k nástupu na obří scénu. V instrumentálně netradiční obdobě zazněla také předehra k třetímu dějství, které doplnil navíc kankán z Orfea v podsvětí. Open air produkci doprovodila řada meziher a repeticí. Ve zcela netradičním prostoru a nazvučení hrál orchestr barvitě, ve správných tempech a zněl s typickou operetní lehkost. Sólisty doprovázel spolehlivě, krásné dlouhé tóny zazněly například v efektním „pavilónovém“ duetu. Ozvučení se mi zdálo, zejména při vstupních sborových scénách, až příliš opatrné, několikrát vypadly mikroporty, což poškodilo zejména představitele hraběte Danila při vstupní přeslavné árii a během následujícího dialogu.
Oním Danilem Danilovičem se stal operní a operetní sólista Michal Bragagnolo. Jak už jsem uvedl, jeho vstup na jeviště (i kvůli selhání techniky) nebyl nijak impozantní. Během představení se ovšem rozezpíval ke krásnému výkonu, jeho Danilo byl navíc herecky i zjevově velmi charismatický. Pěvecky nejnáročnější rolí celé operety je bezesporu úloha Camilla de Rosillon. Celý part je napsán v až nepříjemně vysokých polohách, je melodicky ošemetný a každou chybu pozná i laik. Zejména proslulý pavilónový duet „Mein Freund, Vernunft – Wie eine Rosenknospe“ si v ničem nezadá s vypjatými duety operními. A Tomáš Kořínek se jej zhostil opravdu skvěle. Výborně vyzpíval všechny vysoké tóny, herecky byl prototypem zamilovaného nešťastníka, jakým je třeba Popiel z Polské krve. Frivolní, ale nakonec věrnou Valencii, krásně zahrála i zazpívala stále mladistvá Radka Sehnoutková. V titulní roli „veselé vdovy“ Hany Glawari vystoupila Lívia Obručník Vénosová. Jelikož nedávno v Plzni excelovala v exponované roli Leonory z Verdiho Trubadúra, zaskočila mne tentokrát její intonační nejistota a také pro operetu nedostatečně dobrá česká výslovnost. Výborně jí vyšla píseň o Vilje, ovšem na lehkost a hereckou suverenitu slavných operetních subret (Eva Pavelková, Galla Macků, Růžena Knoppová, Eva Veškrnová…) bohužel nedosáhla. Barona Zetu zahrál s nadhledem a vtipem Pavel Klečka, sehranou dvojici pařížských diplomatů ztvárnili Jan Ondráček a Martin Matoušek. Výraznou postavou představení se stal také Dalibor Gondík coby sekretář Njeguš. Tato postava bývá ztvárňována různě – jako malá rolička i excentrická taneční úloha. Gondík byl především vtipným glosátorem mnoha situací.
Velkolepá Veselá vdova se v Plzni zkrátka povedla. Režijně, scénograficky i hudebně. Nabídla operetu v tom nejlepším slova smyslu. O jediné faux pas (krom výpadků techniky) se tak postaral jeden s hovořících politiků, který za autora (či kritika) Veselé vdovy označil Jacquese Offenbacha, který byl v době premiéry Veselé vdovy už 25 let mrtvý. A pak že je plytkost a plkání jen záležitostí OPERETY!
