Byť je Hraběnka Marica na českých jevištích možná nejoblíbenější Kálmánovou operetou, zcela jistě je skladatelovou „dvojkou,“ po nejúspěšnější Čardášové princezně. Podobně jako Čardáška, i Marica nabízí celou řadu operetních hitů (písně Kde bydlí láska?, Tam, kde je Varasdin, či Cikáne, hrej zná asi opravdu každý), její libreto je ale přece jen o něco hůře vystavěné a příběhově slabší. Děj operety se odehrává na začátku XX. století na maďarském panství krásné a bohaté hraběnky Marici. Zchudlý hrabě Tassilo se nechá inkognito najmout jako správce Maricina panství, aby vydělal peníze na věno pro svou sestru. Hraběnka Marica a hrabě Tassilo se do sebe zamilují, avšak hrabě se ocitne v podezření, že mu nejde o lásku, ale o její peníze. Řada komických gagů i romantických peripetií vede ke šťastnému závěru, který přináší vysvětlení všech nedorozumění a jako v každé správné operetě vítězství lásky. Emmerich Kálmán (1882-1953) dílo složil v roce 1924 a zakomponoval do něho barvité melodie a tance své vlasti, takže Marica bývá často nazývána “maďarskou národní operetou.“

Koncem loňského roku se Hraběnku Maricu rozhodlo na repertoár zařadit i ústecké Severočeské divadlo opery a baletu, které každoročně nabízí divákům dramaturgický přesah i do světa operety a muzikálu. Režií byl pověřen zkušený dramaturg, tenorista a operní popularizátor Zbyněk Brabec, jenž krom jiného operní režii vystudoval a v poslední době se jí i úspěšně věnuje. Naštěstí moudře ustoupil od mylných představ mnoha svých předchůdců a nesnažil se klasickou operetu nikterak reformovat – historie už ukázala, že na rozdíl od opery to prakticky nejde. Nevznikl ani často kritizovaný „druhý Don Giovanni“, jehož Brabec před pár lety inscenoval v Plzni. I v Ústí samozřejmě režisér upravoval a škrtal, ovšem s nebývalým citem, k němuž mu jistě dopomohly i praktické zkušenosti s operetním žánrem – v mnoha operetách sám hrál významné role a před Maricou už režíroval Vídeňskou krev a Netopýra. Odstranil řadu archaismů a snažil se co nejvíc přiblížit původní Kálmánově verzi, jíž postupem času pokroutila plejáda nejrůznějších úprav. Výsledkem je roztomilé, hravé a bezvadně šlapající představení, které bavilo diváky všech věkových kategorií a dalo alespoň na chvíli zapomenout na počiny méně zdařilé, například na poslední brněnskou inscenaci Polské krve.

Ústecké divadlo, které se specializuje na operu a balet, tedy provozně nejdražší žánry, se už několik sezon potýká s kritickým nedostatkem finančních prostředků. Podfinancovaná scéna nemůže zkrátka rozhazovat, což se promítlo i do výpravy popisované inscenace. Josef Jelínek samozřejmě navrhl jako vždy kostýmy krásné a bohaté, ovšem bylo poznat, že se často sahalo do fundusu, upravovalo a přešívalo. Scéna navržená Pavlem Krejčím je jednoduchá, ale je na co se dívat, vizuální stránku velmi posilují také temperamentní a nápadité choreografie Petry Parvoničové. V tom nejlepším slova smyslu mne ale překvapil orchestr řízený Milanem Kaňákem. Už dlouho jsem neslyšel v ryze českém podání tak dobře zahraného Kálmána! Brilantně odehraná předehra i citlivý doprovod sólistů patřil v Ústí k samozřejmostem, hrálo se temperamentně, ale zároveň plasticky.

Představitelé větších rolí byli povětšinou dobře pěvecky disponovaní a svých partů se chopili bez operního patosu. V titulní úloze hostuje známá pražská operní a muzikálová diva Tereza Mátlová, jež Maricu opatřila okouzlujícím zjevem a velmi solidním pěveckým i hereckým výkonem. Momentálně patří k velmi vytíženým zpěvačkám, v Praze zpívá mj. v seriálové produkci Fantoma Opery a v Ústí nad Labem Verdiho Violettu a připravuje se na Gildu. Přesto se titulní úlohy hraběnky zhostila s velkou uměleckou poctivostí a dokázala zazářit. Skutečnost, že jí při zpěvu nebylo zcela vždy rozumět, přičítám na vrub spíš pěveckým pedagogům – není náhoda, že v Německu a Rakousku zpívá plně srozumitelně osm z deseti pěvců, zatímco u nás je poměr bohužel opačný.

K dalším „příjemnostem“ ústeckého představení patřilo, že inscenátoři našli dva velmi dobré představitele tenorových partů. Jaroslav Kovács v úloze hraběte Tassila se postupně rozezpíval k takřka bezchybnému výkonu a dokázal, že v našich vodách dokáže první obor ztvárnit vedle Jana Ježka, Josefa Moravce a Aleše Brisceina ještě někdo další. Podobně dobrý byl i Tomáš Christian Brázda coby Koloman Župán, pěvec disponující nejen příjemnou barvou hlasu, ale i smyslem pro operetní komiku a taneční kreace. V roztomilou a pěvecky spolehlivou Lízu se proměnila Anna Klamo, jež společně s Brázdou vytvořila sympatický a divácky vděčný mladokomický pár. V dalších rolích na sebe upozornili Monika Sommerová jako Manja (momentálně září v úloze Christine ve Fantomovi Opery), Petr Matuszek (Kníže Dragomir Populescu) a Martin Matoušek (Karel Štěpán Liebenberg), Jarmile Baxové v epizodní roli kněžny Guddenstein jsem bohužel nerozuměl prakticky jediné slovo.

Možná chybí trocha operetní pompéznosti (chápu, že s podfinancovaným rozpočtem se větší zázrak vykouzlit nedá), ale přesto se operetním příznivcům vyplatí do Ústí nad Labem zajet. Dnešní doba klasické operetě (zejména v Praze) moc nepřeje a vidět u nás představení vkusné, milé, vtipné a slušně zahrané i zazpívané je skoro zázrak. Pokud se podobným způsobem podaří Zbyňkovi Brabcovi v březnu příštího roku zinscenovat i Čardášovou princeznu v Plzni, může počítat s plným domem a se stejnou diváckou přízní, jíž se momentálně těší Polská krev nastudovaná Janem Ježkem.

Psáno z reprízy 25. listopadu 2014.

Foto: Petr Berounský, Severočeské divadlo s.r.o.