9. až 11. června se konal v brněnských Židenicích mezinárodní festival šansonu Huga Haase. Divadlo šansonu si za rok působení v pronajatém sále tzv. Dělnického domu získalo stálé publikum, jenž si rychle zvyklo, že se zde setkává s výraznými osobnostmi tohoto žánru. Chantal Poullain, Jiří Suchý, Jitka Molavcová, Jarek Nohavica, Jana Musilová, ale lze zde zhlédnout i programy, jejichž autorem je principál divadla, scenárista, režisér, textař a muzikant Jiří Vondrák. Posledním „kasastuckem“ byl onen festival šansonu. Tak se na něj podívejme hezky za sebou, v pořadí:
Mezinárodní festival šansonu – SLOVENSKÝ DEN
Marián Geišberg je slovenský herec a písničkář, známý v Čechách mezi fajnšmekry snad svým CD „Neladí, nevadí“. Nezapře se v něm studovaný herec, umí navázat těsný kontakt s publikem a jeho kytara k divákům opravdu příjemně a moudře promlouvá. Doprovázel ho jeho syn, který si s taťkou radostně na kytaře preludoval a za odměnu mu táta na konci uvolnil prostor, aby se také představil coby písničkář. Jeho příjemně znějící kytara mi úplně neseděla s falsetovým zpíváním. Ale už je to asi tak, jsem hodně jiná generace, která lpí konzervativně na starém písničkaření…
Druhým hostem večera byl Milan Lasica, slavící neuvěřitelnou sedmdesátku. Takže nechyběly na jevišti gratulace a potom za doprovodu klavíru zpěv. Vzpomínka na hudebníka Jara Filipa, který byl autorem většiny písní Milana Lasici. Textař, herec, režisér i zpěvák Lasica nezapomněl připomenout, že to bylo právě Večerní Brno, dnešní Divadlo Bolka Polívky, kde s Julkem Satinským vystupovali, když jim to „soudruzi“ na Slovensku zakázali. Taková prostě byla doba. Ale dnes je Lasica v Brně zase jako doma, buďto v onom Divadle B.P. nebo tady, v Divadle šansonu.
Hvězdou večera byla nakonec Jana Kirschner. Zlatý slavík, Zpeváčka roku, nesmírně populární na Slovensku i v Čechách. Zpívá písně z dílny Hapka – Horáček, zpívá s Mirem Žbirkou, a především, zpívá neuvěřitelně lehce, čistě, procítěně a suverénně. K tomu její nesecvičený pohyb na scéně, uvolnění a radost ze zpívání, která z ní vyzařuje, dělá z této stále mladicky vyhlížející dívky opravdový scénický a akustický úkaz. Ne vždy zněly šansony. On to byl občas běžný pop. Ale co je to šanson. Pokud se neohlížíme přísně na klasický žánr, tak je to zpívání, které člověku vleze pod kůži, citově ho obohacuje, a to Jana Kirschner skutečně umí.
Mezinárodní festival šansonu – FRANCOUZSKÝ DEN
Pokud je Kerouack se svým románem Na cestě průvodcem po americké krajině a po lidech, které potkává na svém nekonečném autostopu, tak podobně je Gérard Pitiot muzikálním průvodcem, který vzhlíží na svět kolem sebe z jakéhosi virtuálního kajaku. Kolem něj se ozývá prales Jižní Ameriky a hned zase nekonečné savany Sahelu, džungle Senegalu. Stejně tak z jeho kajaku slyšíme ptačí zvuky Martiniku, Guadeloupe, abychom najednou skočili na návštěvu k básníkům kanadského Québecu.
Prošedivělý Pitiot zpívá klidně, rozvážné, transformuje do písní vlastní texty nebo básně Paula Eluarda a dalších surrealistů, dává svým obrazům světa hlubší a rozmanitější smysl. Jsou i nejsou to šansony, které z jeviště zaznívají. Tři muzikanti, kteří zpěváka a kytaristu doprovázejí, jsou tak trochu všeumělci. Ano, zazní tu klavír a foukací harmonika i pomalý valčík, připomínající mlhavé rána nad Sienou. Hned se však přeneseme pomocí rafinované hry perkusí do hloubky pralesa.
U těch onomatopoických nástrojů bych se rád zastavil. Asi by zde srdce zaplesalo K.M.Walló, známé dubbingové režisérky 20. století. Protože to množství nádherných zvuků, které mistr rytmických nástrojů dokázal vyloudit, bylo úžasné. A bylo stejně zajímavé pozorovat toho kejklíře, jak zvuky vyluzoval – podobně jako se mi zapsala do mysli nezapomenutelná návštěva zvukového studia dubbingu, když jsem byl středoškolák.
Základním nástrojem byly metličky snad z rýžových stébel, kterými zvučil své nástroje. A byla to africká darbuka, dlabaný dřevěný nástroj potažený kůží, indický buben mridanga nebo švýcarský uzavřený plechový buben hand, na kterém bubeník vyluzoval neuvěřitelně čisté zvonivé zvuky. Nechyběl irský buben bodhran upevněný naležato či udu – zvláštní keramická nádoba s krátkým hrdlem a otvorem na boku. K tomu tibetské činelky tingsha, často používané skořápky, které šuměly jako déšť, triangl, ghatam. Podívaná a „poslouchaná,“ s jakou se člověk jen tak často nepotká. A zněla tam ještě trubka – střídaná s různými foukacími harmonikami, a klavír, střídaný s klávesovou yamahou. Gérard Pitiot hrál na elektroakustickou kytaru, k tomu ještě čtvrtý muzikant na elektroakustickou gipsonku a baskytaru.
Krásné písničky uvedla u nás žijící francouzská herečka a šansoniérka Chantal Poullain. Možná mohl být někdo zklamán, že nezpívala, jenom občas překládala do češtiny a vedla dialog se šansoniérem. Ale snad to tak bylo správné, protože kapela i sám interpret uvedli tak ucelený program, akusticky pestrý a přece jednotný, že snad diváci Chantal odpustili, že do něj nechtěla zasahovat. Vždyť v tomto divadle určitě nebyla poprvé ani naposled. Večer francouzského šansonu byl opravdu povedený, vděčný k poslouchání, ale také ke koukání.
Mezinárodní festival šansonu – RUSKÝ DEN
Neslyšíme dnes často v označení zpěváka, že je to bard. Folkaři, zpěváci country, šansoniéři, jakoby se tomu dávnému označení vyhýbali. Jakoby „bard“ bylo označení něčeho starého, pradávného a tudíž trochu začpělého. A při tom to slovo v galštině znamená: básník.
Ruský večer byl večerem bardů a…bardek? Jak se jmenuje žena – bard? Protože i ta v tom ruském večeru zářila.
Úvod patřil Bulatu Okudžavovi. Průvodce večera, zpěvák a principál divadla šansonu Jiří Vondrák, zahrál a především zazpíval svůj překlad Okudžavovy písně a pak řekl pár slov o tom, jak se poznali, jak spolu natáčeli pro televizi medailon. Mimochodem, asi jediné vystoupení Bulata Okudžavy v Česku organizoval právě J. Vondrák. Bohužel bylo i poslední, v létě 1997 v Paříži Okudžava zemřel. Vůbec celý večer se nesl ve znamení tohoto barda ruské zpívané poezie – byl to opravdu zvláštní a sugestivní zjev. V ten večer docela zastínil Severnya, Gorodnitskeho nebo Kruga, či celou plejádu dalších ruských bardů, kteří byly v době sovětské ideologie jakýmsi zakázaným ovocem nejen ruské, ale i naší mládeže.
V první polovině večera zpíval se svou akustickou kytarou Alexandr Solomonov. Prý blonďáci nešediví, ale tento šansoniér byl opravu šedivý a jeho písně voněly minulostí, dávnými časy, v tom nejlepším smyslu slova. Zněl pomalý valčík a dávná duma, zpívání bylo tak srozumitelné, že se mi vyvstala konkrétní slova básníků již dávno zapomenuté ruštiny. A opět jsem objevil krásu, básnivost a zpěvnost ruského jazyka.
Šansoniérka Jevgenie Lavinová neuvěřitelně dokonale ovládala svou elektro akustickou španělku. A její zpívání, kde často přecházely tóny do zádumčivé mollové tóniny, v člověku najednou rozeznělo jakoby jiné a objevované světy hudby. Až tak jsem textu nerozuměl, ale ta atmosféra přelidněného moskevského Arbatu a hned zase nekonečných břízových hájů a větrné přírody, ta v jejím zpívání cítit byla. Když nastoupil vedle ní Nikolaj Jakimov, tak se hudba ještě bohatěji rozezněla. Ono se v bardské písni občas nějaký ten rozbzučený akord kytary odpouští, vždyť jde především o atmosféru, o výpověď umělce. Ale u této dvojice byla právě ta nádherná výpověď podpořena dokonalým hraním.
Dalším prošedivělým umělcem byl Vladimír Mašanov s písněmi, jaké nám kdysi zněly u táboráku… Ona to byla zvláštní doba ten, export sovětské kultury. Přicházela Kaťuša a Moskovské večery, ale také „Ja ne sovětskij, ja toľko ruskij..“ Ale ať by to byly písně propagační, nebo proti režimu, vždy v sobě nesly onu tklivou atmosféru, kterou v ten večer posluchačům předával Vladimír Mašanov.
Konečně Vysockij, řekl jsem si, když se na závěr večera objevil další interpret, Alexej Kudrajcev. Zpíval slova básníka stejně energicky a snově, jako to dělal známý bouřlivák Vysockij sám. Do dneška není jasné, co myslel ironicky, sarkasticky a co vážně. Jeho písně mají více výkladů a tak je také zpíval bard Kudrajcev.
Tři večery šansonu… Můžeme se přít, zda vše, co znělo, šansony byly. Ale co je nám po žánru. Všechny ty písně, zpívané česky a slovensky, francouzsky i rusky, měly jedno společné: Moudré texty, které se zamýšlely nad tím, odkud jdeme a kam kráčíme, a potom hudbu, charakteristickou pro písně ulic, nábřeží, sadů i táboráků – můžeme klidně říci, písně do exteriéru. Protože takové jsou, francouzský šanson, ruská bardská píseň a třeba i česká a slovenská píseň osad a táboráků. Divadlo šansonu samo sobě v těch třech večerech nasadilo hodně vysokou laťku. A tak se můžeme těšit na další ročník mezinárodního festivalu šansonu Huga Haase, zase za rok.
Foto: Repro redakce
1) Jana Kirschner
2) Milan Lasica a jeho kniha
3) Gérard Pitiot
4) Alexandr Solomonov
