Sněhurka na Hudební scéně MdB

pro 8, 11:04

Dříve než začnu o čemkoli psát, podívám se na internet do vyhledávače Google, co se o předmětu zájmu již napsalo. Geniální věc, tenhle Google. Nevím, jak jsem bez toho sběru dat mohl předtím žít…

A tak jsem zadal heslo: Dětský muzikál. A bylo toho pramálo, co jsem našel. Opravdu velmi málo. Když už se někdo v současnosti muzikálovou tvorbou pro děti zabývá, tak jsou to spíše malé spolky, regionální divadélka, náboženská sdružení a amatérští nadšenci. Je přitom nad slunce jasné, že dnešní malí diváci jsou našimi budoucími dospělými diváky. Že klasická pohádka s humorem, s hudbou a s písničkami je to nejlepší, čím můžeme děti zaujmout, pobavit. Vědí to loutkáři, kteří, naštěstí, zaplňují mezeru v programové pestrosti divadel. Dnes již častěji tzv. alternativním divadlem, než čistým loutkovým představením (maňásky, javajky, marionety) dávají dětem to, co je potřebné. Zábavné hudební divadlo.
A velká kamenná divadla? Občas se malým divákům věnují, ale přiznejme, že zdaleka ne s takovou intenzitou, jakou by si děti zasloužily. Vychází to také z ekonomického zázemí divadla. „Velká pohádka“ vyžaduje náročné kostýmy, kulisy a tyto náklady se nezúročí ve vybraném vstupném. Je nutné počítat s tím, že na tzv. rodinná představení přicházejí rodiče s dětmi a kdyby museli zaplatit za tři čtyři vstupenky jednu dvě tisícovky, tak je to pro většinu rodin neúnosné. To raději půjdou do multikina na Disneyho..

Městské divadlo v Brně má tak dobrou pověst, že se nemusí bát „jit i do rodinných představení“. Dokázali to již s první výpravnou férií, Zahradou divů (známé dvojice tvůrců Moša, Merta). Představení je vždy vyprodáno, rodiče i děti jsou nadšení. Ale teď si v Městském divadle v Brně vybrali ještě odvážnější cestou. Pustili k tvorbě Petra Štěpána (herec), Jana Šotkovského (dramaturg) a Stana Slováka (herec, režisér). V podstatě umělce, stojící na počátku své cesty. Stano Slovák je samozřejmě zkušený muzikálový herec, jedna z nejvýraznějších postav hudební scény, ale jako autor debutuje a po muzikálu Malované na skle je to jeho teprve druhá režie. Stejně se můžeme zmínit o Petru Štěpánovi.. Viděli jsme ho jako Nikolu Šohaje nebo Porthose v Třech mušketýrech, ale jako spoluautor divadelní pohádky je opravdu nováčkem. Dramaturg Šotkovský, jejich generační druh, má za sebou v MdB už kus dramaturgické práce, předtím, ovšem v amatérském Buranteatr Brno, si vyzkoušel i autorství, herectví a režii. A tak opravdu zkušeným tvůrcem je zde jenom Karel Cón, muzikant každým „coulem“. Už v roce1980 komponoval hudbu k loutkovému muzikálu Čert, Káča a beránkové, následovalo několik dalších, většinu komediálních muzikálů, které se hrály různě po ČR. Nedávno zaujal hudbou k televizní pohádce O princezně se zlatým lukem nebo hudbou k pohádce Kocour v botách, inscenovanou divadelním studium Dialog v Brně. Cón inklinuje k tvorbě pro děti a docela suverénně se v dětské recepci orientuje.

Námětem muzikálové pohádky je známé dílo ze soupisu bratří Grimmů. Ovšem objevilo se v Českých zemích již dříve u Dobrovského, Sněhurku převyprávěla i Božena Němcová, na Slovensku Pavol Dobšinský spolu s A.H. Škultétym. Největší popularitu však dosáhla pohádka v realizaci studia kresleného filmu Walta Disneyho z roku 1937. Šlo o první celovečerní kreslený film. Disney pochopil, že ta správná adresnost je „rodinné představení“. Šlo také o první hudební pohádku, která byla nazvána muzikálem a byl to také první kreslený film, oceněný Oscarem.
Je těžké po tomto filmu komponovat hudbu, aniž by v ní nezaznělo očekávané „Ajdou, ajdou, trpaslíci jdou“. Je vůbec velmi těžké po slavném a totálně známém filmovém díle – které má, přece jenom, nekonečné možnosti vyjadřovacích prostředků – uvést na divadelní jeviště totéž a zajímavě. Nutno však dodat, že se to povedlo!

Základním klíčem k autorskému a režijnímu přístupu byl humorný pohled, přesněji nadhled. Právě tímto drobným a pracným kouzlem dokázali autoři zaujmout jak děti, tak dospělé. Hezky naturalistické a funkční „pohádkovo“ (scéna Jaroslav Milfajt, kostýmy Andrea Kučerová) děti těšilo i úměrně strašilo a současně rodiče uvádělo do (pro děti zřejmě nepochopitelného) smíchu. Totiž ta zlá královna, to byl za ženu převlečený muž (Jan Apolenář, alternuje Michal Němec) s gesty transvestity, který si komiku, od chůze až po přeskakující hlas, tak trochu vypůjčil z komedie Někdo to rád horké. Často byla ta zlá královna opravdu k popukání. Stejně nádherní byli infantilní trpaslíci. Aby byli věrohodní, přidali autoři do Grimmovy pohádky kouzlo zlé královny. Ona je ve své vrozené zlobě zvětšila do dospělé podoby. Proto kutají v podzemí v šatičkách a botičkách, do kterých se nevejdou. A hned byl vyřešen problém jejich jevištní velikosti, navíc s hezkým komickým účinkem.
O hercích a jejich výkonech se zmiňovat dále nebudu, musel bych každého jmenovitě pochválit. Jak již bývá v tomto divadle zvykem, všichni hrají s obrovským nasazením a věrohodnost (pro děti) i vtipná nadsázka (pro dospělé) jsou zde umě režijně promíchány. (“Ruce na peřinu!“ rozkáže Sněhurka ležícím trpaslíkům. A děti netuší, čemu se dospělí chechtají. Vadí to? Vůbec ne. Vždyť smích je nakažlivý.)

Protože šlo o hudební komedii, je nutné zmínit se i o muzice Karla Cóna. Od hudebních nápadů, přes instrumentaci a nastudování nelze jeho inteligentní hudbě nic zásadního vytknout. Jeho blues, stejně jako rock a pop, latinskoamerické rytmy, to vše je moudře a i pro děti srozumitelně skloubeno. Hudba tvoří dobrý základní stavební kamen inscenace. Je jenom škoda, že se některé hezké motivy neopakovaly tak, aby „vlezly pod kůži“. Až když si skladatel jako komickou hudební figuru zvolil Offenbachův Kankán, divák si uvědomil, jaký génius ten Offenbach byl. Klobouk dolů před Cónem, že si takovou výraznou konkurenci „pustil do baráku“. Účinek byl totiž ohromný.
Cónova písnička trpaslíků byla k americké původině konkurenční. Možná by stálo za to, trochu víc spolupracovat s diváky a písničku si s nimi snad i zazpívat. A takových míst, kde by „spolupráce“ publika nezaškodila, bylo v inscenaci víc. Divadlo pro děti k dialogu přímo nabádá. Cítil to i režisér, když občas „pustil“ trpaslíky do hlediště.

Sněhurka na Hudební scéně Městského divadla v Brně je povedeným a potřebným představením. Hnidopich by jistě našel místečka, kde se mohl děj posouvat rychleji nebo kde mohly být zpěvné party muzikálově rozděleny do dialogických duet, namísto sborového zpívání. Možná by někdo živěji zařadil do příběhu prince a jeho suitu, honící se za laní a možná zde byl prostor na ještě více komických fórků. Ale když se podíváme na inscenaci jako na celek, bylo to dobré, konzistentní představení, které splní svůj účel: inteligentně bavit děti i dospělé. A pak nebude ani v budoucnosti o divadelního diváka nouze. Přežije konkurenci filmu i TéVé seriálů, protože dobře udělané živé divadlo je věčné.

Foto: Tino Kratochvil /Svetlana Slováková, Robert Jícha/

napsal: Peter Stoličný

Komentáře jsou uzavřeny

Předchozí článek
Následující článek

Sdílet na Facebooku