Slavný muzikál Bídníci už se hraje v Brně

úno 16, 19:09

Paříž, rok 1980. Po úspěšném provedení muzikálu La Revolution Francoise (1973) se dva mladí přátelé, muzikant Schönberg a libretista Boublil dávají dohromady, aby pod produkčním a režijním vedením herce a režiséra Roberta Hossaina (kdo by si nepamatoval kulhavého manžela krásné Angeliky) stvořili podle slavného románu Victora Huga muzikál: Les Misérables – Bídníci.

Bratislava, rok 1981. Jako dramaturg zpěvohry divadla Nová scéna jsem dostal na stůl od francouzštináře Ladislava Lapšanského libreto a LP desku Bídníku. Byl jsem nadšen. V Bratislavě se za rok otevírá palác ROH se sjezdovým sálem, kde by se mělo hrát i divadlo. A nápad uvést k otevření muzikál Bídníci v novém Domě odborového hnutí byl přece výborný. Spojil jsem se s producentem Hossainem a ten souhlasil, že produkci povolí za „levný peníz“. Chtěl v Bratislavě koupit křišťálový lustr do svého pařížského bytu. (Nezapomeňme, že valut bylo málo a bez nich tehdejší agentury LITA a DILIZA souhlas na západní produkci vůbec nevybavovaly.)
Vložil jsem tedy Bídníky do dramaturgického plánu na další sezonu, s rozsáhlým zdůvodněním, jak je politicky vhodné spojit vzpouru francouzského proletariátu s fungováním dnešních odborářů…(až se stydím za ty bláboly, co jsem připsal do zdůvodnění, jenom abych Bídníky prosadil) a ještě jsem si to šel dát schválit rovnou ministrem kultury, básníkem Miroslavem Válkem. Vždyť do byl můj starší kamarád – dokud nebyl ministrem. Ale ouha. Ten výborný básník, avšak později zuřivý komunistický ministr, který odstraňoval umělce šmahem ruky, Bídníky zakázal. Nikdo tady nebude „przniť krásnu slovenskú kultúru kapitalistickými blajvajzami“ (to je citát). A tak jsem přišel o prvenství inscenovat dnes již slavný muzikál mimo Francii, dříve, než londýnský producent Cameron Mackintosh.

Po tomto povzdechu se podívejme na brněnské Bídníky: Do stále se opakujícího sporu, zda je muzikál uměním nebo jenom komercí, vstoupilo brněnské Městské divadlo na své Hudební scéně. A vstoupilo dost nezvykle. Je to totiž jediné kamenné divadlo v ČR, které Bídníky uvádí. A s minimálním počtem hostů. Do Brna se tedy bude chodit na divadelní představení, ne na hvězdy. To je významný posun v českém inscenování Hugova díla a je to vidět v celém inscenačním klíči režiséra Stanislava Moši.
Ještě jeden fakt stojí za zmínku. Les Misérables se na celém světě inscenují tzv. „přes kopírák.“ Tedy pod přísným dohledem producenta, který udílí souhlas k provozování. Je jenom několik hudebních scén, kterým povolil Mackintosh režijní zásahy nad rámec povoleného inscenačního klíče. Bídníci jsou jako hamburger od MacDonalds. Stejně chutná, ve stejném prostředí, v Tokiu, v Oslu, v Madridu nebo v Praze. Proto mne moc zajímalo, jak si Stanislav Moša se svou „inscenační svobodou“ poradí. Nutno dodat, že ta svoboda je relativní. Mackintosh režisérovi svobodu udělil právě proto, že ho již z jiných inscenací jejich produkce zná a ví, že Moša půjde po smyslu díla v souzvuku s původními záměry.
Na scéně německého scénografa Christophera Weyerse je využito množství zázraků technického zázemí moderní Hudební scény. Není problém spouštět kulisy seshora, přisunout i ty největší zboku, hrát si se světly přes rychle se spouštějící horizonty s různou průhledností, otevírat a zavírat tiše a nenápadně boční sufity, zvedat různé části podlahy a tak „prkna, které znamenají svět“ jsou zde prkna hodně virtuální, taková, která umožňují nejrůznější iluze. A divadlo, to přece je svět iluzí.
Je zřejmé, že tato inscenace není stvořena pro zájezdy. Je šitá na míru možnostem, které místní jeviště skýtá. Je-li tedy odchylka brněnské inscenace od té původní „přes kopírák“, tak je to ve větší obraznosti. Již první scéna z kamenolomu napoví, jak odlišné, o kolik pravdivější bude prostředí, ve kterém se příběh odehrává. Že bude do jisté míry respektovat naturalismus a romantismus Victora Huga. Na druhé straně, jako kontrapunkt, si Moša dovolil některé klíčové zpěvné party postavit do mizanscény, která je úplně prázdná. Snad jenom nenápadný dým, roztírající kontury „prken“ a pozadí pomáhá soustředit se na protagonisty příběhu. A v tomto kontrastním prostředí prázdné virtuality, vyznívá hudba a texty, spolu s nádherným herectvím protagonistů o to silněji.
V různorodé scéně, střídající až naturalistické výjevy s básnivým náznakem, jsme svědky obrazů, ve kterých vidíme pestře, dobově oblečené postavy. Od studentů přes řemeslníky až po kurtizány. 500 různých kostýmů výtvarnice Andrea Kučerová obdarovala příjemnou imaginací. Příkladem mohou být manželé Thénardierovi – v hospodské scéně oblečení až klaunsky, aby byli viděni na závěr v nevkusných, leč dobových kostýmech druhého císařství, kde každý znalec dobré společnosti pozná, že jim „z bot čouhá sláma.“ Kostýmy vypovídají. Stejně jako scéna. A to se to potom hercům hraje a zpívá, když se k tomu přidá poctivé nastudování rolí. Dirigent Jiří Petrdlík, stejně jako Dan Kalousek, s vokálním nastudováním Karla Škarky, odvedli jako vždy příkladnou profesionalitu.
Popravdě, nevím, má-li smysl se věnovat podrobně všem postavám. Jednak jsem viděl jenom třetinu protagonistů (většina postav je tři i čtyřikrát alternována – a to všechno povětšinou z kmenových členů divadla) a možná by bylo nudné psát o každém totéž, totiž že to byla výborně zvládnutá role. Zkusím tedy na to jít trochu jinak.

Madame Thénardierová. Hrála ji bratislavská Zuzana Maurery. Hostovala v Brně, v Hair i v Čarodějnicích, stejně jako se tato plnokrevná umělkyně objevuje v pražských inscenacích a v Bratislavě. Její paní hospodská byla kus ženské, z které šel až strach. Bylo to nádherné bohaté herectví…(Alternuje Jana Musilová a Lenka Bartolšicová, už proto bych chtěl vidět ten muzikál třikrát. Musí být zajímavé vidět tři různé přístupy, vycházející již z fyzických dispozic.) Zuzana Maurery bude jiná, než dvě další alternantky. Kdoví, jak si s tím poradil režisér Moša? Nevím…. Zuzana Maurery vystupuje jako host (v programu tato poznámečka chybí) , i když na brněnském jevišti je hodně zdomácnělá.

Thénardier Tomáše Saghera. D ´Artagnan z Tří mušketýrů, nebo Mendl ze Šumaře na střeše, Rugbi z komedie Brouk v hlavě, nebo jeden z loupežníků z Máje. Vždy hraje role, naplněné energií. A tu mohl projevit a také projevil v nemorálním človíčkovi, v parazitické nule, kterou vyplivla Francie přelomu 19. století.

Jean Valjean byl na druhé premiéře hrán druhým hostujícím hercem, Janem Ježkem z Prahy a Plzně, známým v této postavě i z pražské produkce Bídníků. Je to vynikající umělec, ale žádná popová hvězda, před kterou by omdlévaly faninky. Má to také své výhody. Ježek jako sólista Státní opery (Walter v Tannhauserovi, Franz v Hoffmannových povídkách, Števa v Její pastorkyni, Pedrillo v Mozartově Únosu ze Serailu, atd…) je zpěvákem, který hostuje od Rakouska přes Francii po Norsko, má bohaté zkušenosti, bez hvězdných manýrů a přílepků. Vedle operně disponovaného Ježka hraje Valjeana také Petr Gazdík, dlouholetý sólista a umělecký šéf muzikálové sekce, Cyrano, Jánošík, Tony z West Side Story. I když se musí jistě na starého Valjeana přimaskovat, jeho hezky zabarvený hlas a muzikálové zkušenosti ho na takovou roli předurčují – alespoň doufám. To je jeden z dalších důvodů, proč se jít podívat na další obsazení.

Marius, prototyp romantizmu je v Brně zastoupen ve čtyřech alternacích. Viděl jsem Jakuba Uličníka. Připomínal mi jeho roli Kristiána v Markétě Lazarové a byl stejně romantický, s měkkým příjemně zabarveným hlasem.

Fantine, nešťastná Cosettina matka, je role výrazná, vděčná. Samá emoce. Od dívky – dělnice, která váhá či prodat své tělo, po umírající nešťastnou ženu, mající strach o budoucnost své dcery. A opět čtyřnásobná alternace. Viděl jsem Lenku Janíkovou. Je to tvárná herečka, kterou je možné vidět v roli citlivé Anny v Markétě Lazarové, stejně jako v roli Lucietty v Poprasku na laguně nebo bláznivé Ele v Charlyeyově tetě. Citový projev, Victor Hugo by byl určitě spokojen. A kdoví, jak tu postavu zahraje další z hostujících, Hana Fialová z Ostravy. Pokud vím, zlomila si při zkoušení kotník – tak brzké uzdravení.

Cosette není v muzikálové adaptaci tak klíčovou „hráčkou“ jako v románu. O to náročněji se hraje. Méně výrazu, větší subtilita, okolí příliš bouřlivé na to, aby ho dokázala zvládnout. A zase tři alternace, z kterých jsem viděl Martu Prokopovou. Je ještě studentkou, řekli bychom divadelním mláďátkem, ale zkušenosti sbírá usilovně. Herec a režisér Stano Slovák jí svěřil roli první dívky v Na skle malovaném, největší rolí byla pak Markéta Lazarová. Stejně jako Cosette se tato trpící dívka bez exaltovaného chování hodně těžce hraje. Takže léta učednická má tato naděje divadla zdárně za sebou. Její Cosette byla opravdu nevinnost sama.

Eponine. Vděčná role, dívka ohně, dítě ulice, marně hledající nenaplněnou lásku. A opět tři alternace a podle různých rolí, které mají tyto herečky za sebou, bych opravdu těžce rozhodl, kterou vlastně chci vidět, kdybych mohl volit. A tak je dobře, že divadelní ferman rozhodl za mne. Hrála ji Johana Gazdíková. Má za sebou rolu Charlotte v Oliverovi, Jane v Čarodějkách, ale také Filoménu v Markétě Lazarové. Hodně pestrý repertoár. A hrát Eponinu, to může být pro interpretku štěstí. Tolik vášní… Tolik hoře. Johana Gazdíková si rolu opravdu užila a z jejího herectví to bylo cítit.
Mimořádně talentované děti (Gavroche Davida Žáka a malá Cosette Barbory Lebánkové – také tyto postavy ve třech čtyřech alternacích) to už bylo jenom dovršení kvalitního obsazení muzikálu.

Mošova režie Bídníku ničím výrazně nepřekvapí. A to myslím se znaménkem plus. Vždy moudře vybrané výrazové prostředky, správné vedení herců i „křoví“. (Snad také zásluha asistenta režie, Stanislava Slováka). Nápadité iluze a změny mizanscén, důraz na výklad obsahu, který nezastíní forma a to je ta forma vždy nápaditá, jeho divadlo je skutečně k „dívání“.

Ale už je to nuda pořád chválit. Takže ještě malou výtku, kterou nevím, kam směrovat, zda k inscenátorům, zda k Mackintoshovi. Již v prvním bulletinu k pařížské premiéře z roku 1980 byla použita dobová grafika Emile Bayarda, portrét Cosette. Byla zkopírována z knižního vydání Bídníků, z roku 1862. Je na ní malé děvčátko s obrovským koštětem, které to dítě téměř převažuje. Působivá grafika provázela také první britskou premiéru, v programu i na plakátě. Až na premiéře ve vídeňském Raimund Theatru z roku 1988 se objevuje místo celku jenom velký detail, hlava a prázdný, „skleněný“ pohled Cosette. Skleněný proto, že při tolikanásobném zvětšení původní grafiky (myslím, že šlo o suchou jehlu – z mnohanásobné reprodukce to neumím rozeznat), je základní smysl grafiky úplně zdeformován. A tak na nás z plakátu i z programu civí divné dítě. A metla chybí, chybí dojímavé spojení velkého koštěte a malého človíčka.
Pokud má divák jenom tuto výhradu, má samozřejmě divadlo vyhráno. A upřímně doznávám, že je to opravdu má jediná výhrada. Takže – přijďte se na brněnské Bídníky podívat. Určitě to stojí za to. Pokud vím, je Hudební scéna Městského divadla v Brně vždy měsíc vyprodána, takže je dobré podívat se na jejich stránku: www.mdb.cz