SEMAFOR podruhé na brněnské adrese
kvě 4, 11:27
Podruhé v tomto roce vystoupil principál pražského divadla Semafor v již známém brněnském Divadle šansonu. A opět to bylo s Jitkou Molavcovou, a nebylo, bohužel, s ohlašovanou Naďou Urbánkovou – ulehla s horečkou a to se na jevišti nedá hrát a zpívat… I když to byla škoda, na večerním programu to cítit nebylo. Suchého programy tohoto typu jsou otevřeně improvizované a člověk má možnost, takříkajíc „nakouknout“ do tvůrčí dílny umělce. A to diváka nesmírně baví.
Druhý brněnský večer navazoval na ten první, před měsícem. Ale pokud první setkání se Suchým, Molavcovou a Štědrým bylo vysloveně veselé – vždyť si s diváky povídali o počátcích Semaforu a prozpívali se až do roku 1970, ten další večer kontinuálně pokračoval tvorbou od roku 1970 do roku 1980. Po smrti Jiřího Šlitra (1969) začalo pro Semafor nelehké období. Ředitel divadla Suchý byl státními úředníky odvolán a místo něho vedl soubor (ovšem jenom do roku 1975) muzikant Ferdinand Havlík. Jiří Suchý totiž podepsal nejenom „2000 slov“, ale také „Několik vět“ a odmítl podepsat „Antichartu“. Přitom se Suchého písničky zpívaly u každého táboráku a zpívaly si je děti v mateřských školkách, i na oslavách VŘSR (pro ty mladší – Velká říjnová socialistická revoluce, kterou soudruzi slavili v listopadu a opíjeli se vodkou u toho oslavování). Písně dvojice S+Š zkrátka zlidověly a neposlušný Jiří Suchý psal songy „Proti všemu protivnýmu.“ To se neodpouští.
V Brně zněly písničky té doby a příběhy o cenzuře, která byla někdy absurdnější než „čekáni na Godota“. Výsledný dojem? Velmi zajímavý večer – i když to v hledišti několikrát zabouřilo smíchem, a Suchý i Molavcová umí rozesmát, ta hořkost z prožité minulosti, ta nebetyčná blbost aparátníků, kterou musel Jiří Suchý snášet, byla neuvěřitelná. A aby byla absurdita ještě absurdnější, ti stejní aparátníci, kteří tolik Semaforu ubližovali, dodnes většinou žijí a mají se fajn. Suchý je příliš noblesní pan umělec, aby se o nich zmiňoval. Několik těch idiotů znám, vidím jejich stále suverénní pohyb ve společnosti a být Suchým, ukáži na ně prstem. Ale jak píši – Jiří Suchý má noblesu.
Kromě Suchého a Molavcové večer vystoupili i posluchači třetího ročníku muzikálového herectví Divadelní fakulty JAMU. Zpívali „semaforácké“ písně a moc jim to slušelo. Tak jsem si při jejich poslechu říkal, jestli vůbec chápou, o čem se povídalo, jestli tuší, jaké to bylo tvořit pod čižmou komunistické cenzury. Ze zkušenosti pedagoga na vysoké škole vím, že je pro dnešní dvacetileté ta minulost nepochopitelná. A ať tak nepochopitelná zůstane, stačí když jako stín padá na starší generaci.
Večer s Jiřím Suchým a Jitkou Molavcovou byl hezký, moudrý, veselý i smutný. Nezbývá, než se těšit na ten další, za měsíc. To budou vzpomínky na léta 1980-1990. Vzpomínky na semaforáckého Fausta, na působení pod Hudebním divadlem Karlín a konečně, na návrat svobodného Semaforu, i když ve stísněných podmínkách.
Foto: Divadlo šansonu Brno
napsal: Peter Stoličný
Klíčová slova k článku: divadlo semafor, divadlo šansonu, muzikál
Komentáře jsou uzavřeny
Související články:
Předchozí článek
Následující článek
Sdílet na Facebooku
