Sázka na baladickou Singoallu Brňanům vyšla
čen 17, 17:14
Před návštěvou nového muzikálu Městského divadla v Brně BALADA O LÁSCE – SINGOALLA, jsem si kladl otázku, zda dramaturgie tentokrát nešlápla poněkud vedle. Kolik toho my Češi víme o severské mytologii? Bude téma lásky nezkrotné Singoally a vizionáře Erlanda pro publikum srozumitelné a dostatečně atraktivní? Odpovědi na své mírně pochybovačné dotazy jsem naštěstí během představení nalezl.
Muzikálovou baladu Singoalla napsal hudební skladatel Daniel Fikejz spolu s libretistou Ivanem Huvarem, autorem námětu a původního scénáře je dramatik a režisér Rino Brezina a vše na míru souboru MdB textově upravil Petr Gazdík, který se také poprvé oprávněně dočkal své první velké režie. Dva hlavní spoluautoři jsou původně „neprofesionálové“ – záměrně nepoužívám pejorativní označení amatéři, neboť jejich dílo je vysoce profesionální. Daniel Fikejz je původem elektroinženýr, ovšem hudbou se v podstatě živí po celý život, textař a básník Ivan Huvar pracuje jako lékař. V dějinách hudebního divadla máme více takových osobností – například Carl Zeller, autor nesmrtelné operety Ptáčník, byl úspěšným právníkem i politikem. S původní myšlenkou na Singoallu přišel Rino Brezina a jako skladatele oslovil právě Daniela Fikejze, s nímž už spolupracoval ve Švédsku. Vznikl komorní muzikál, nebo spíš hra se zpěvy, realizovaný v Klicperově divadle v Hradci Králové v roce 1997. Velmi zajímavou, rockově laděnou hudbu se středověkými a etnickými prvky, tehdy interpretovala menší kapela. Brněnské provedení je jiné. Petr Gazdík úpravou scénáře a libreta dílo posunul blíže k současné evropské muzikálové produkci a upravil jej pro potřeby většího ansámblu, dirigent Igor Vavrda pak vytvořil orchestrální aranžmá pro přibližně pětadvacetičlenný divadelní orchestr. Nové aranžmá sice ubralo hudbě trochu na zmíněné „etničnosti,“ ovšem prostor Hudební scény potřebuje mohutnější orchestrální těleso, a to brněnské navíc hrálo za řízení Karla Albrechta opravdu skvěle, s vynikající zvukovou barvou a znamenitým využitím bicích nástrojů a perkusí. Celkově hudba Singoally působí neoposlouchaně, sice bez výraznějšího titulního hitu, ale ten by do celkové hudební koncepce, velmi zdárně vyvážené s prózou, patrně ani nezapadal.
Velkou devizou muzikálu Balada o lásce jsou bezpochyby texty Ivana Huvara. Právě ony dodávají dílu onu potřebnou roušku mystického tajemna. Po všech těch dětských říkánkách, které v poslední době ovládly pražskou muzikálovou scénu, jsou opravdovým pohlazením po duši. Pro ilustraci cituji alespoň několik veršů z partu titulní hrdinky:
Kolem kvete mandragora,
kouzla vládnou na chvíli.
Snad se otevře i hora,
když mávnu křídlem motýlím…
nebo:
Každou noc černý motýl slétá na mou hlavu,
černými křídly moje oči přikrývá.
Ráno mě luční koně vezou na popravu
a láska ve mně, mě pohřbívá,
zaživa.
Termín „divadlo“ vznikl od „dívati se.“ A v případě Balady bylo skutečně na co. Ať už hovoříme o skutečně ohnivě krásné představitelce tajemné Singoally Martě Prokopové, výrazných, erotizujících, ale nikoliv vulgárních kostýmech z dílny Sylvy Zimuly Hanákové nebo o zdařilé scénografii Daniela Dvořáka. Té chyběla dnes často módní muzikálová popisnost hraničící s kýčovitostí a dávala divákům možnost k rozvinutí vlastní představivosti, aniž by působila chudě. Důkaz, že na scéně nemusí růst skutečný les, cválat živé koně ani plout velkolepé koráby… Celé dílo prostupuje ve všech složkách čistota nejen žánrová, ale i pracovně inscenační, která jakoby se z řady současných produkcí zcela vytratila. Ač Balada o lásce jistě není samospasitelem české muzikálové scény a není bez chyb, našel jsem v ní jistou teatrálnost v tom nejlepším slova smyslu, cosi, proč stojí za to do divadla chodit a přemýšlet o něm. Divadelnost nepramenící z pouhých rekvizit, ale z poctivé práce dramaturga, režiséra i herců.
Muzikál začíná dětskou bojůvkou malého Erlanda s malým Šekem a hned poté dějově extrémně spádnou scénou příjezdu Singoallina kmene na hranici Erlandova království. Právě v této části hry servíruje divákům Petr Gazdík ve spolupráci s choreografkou Lucií Holánkovou nejakčnější podívanou – akrobatické scény, odvážná taneční čísla i lehce erotické výstupy, které s vtipem glosuje Erlandův přítel Šek. Vysoké tempo drží inscenace až do přestávky. Druhé dějství posouvá děj výrazně k filozofické rovině, podobně jako je tomu z klasického repertoáru třeba u Zorby nebo Carouselu. Zde se bohužel hlavní linie příběhu trochu tříští a zamotává, když se hlavním aktérem děje stává dosud netušený syn Erlanda a Singoally Stesk. A ze vzduchu je cítit strach z všudypřítomné morové epidemie… Baladičnost, čistotu a víru v očistu příběhu vrací samotný závěr představení.
V titulní roli Singoally jsem viděl mladou Martu Prokopovou, která se náročné úlohy osudové ženy, manželky, milenky i matky zhostila s obrovskou vášní. Excelovala herecky i pohybově, takže jsem jí celkem shovívavě odpustil drobné intonační nepřesnosti i skutečnost, že jí nebylo vždy dobře rozumět, zejména, pokud stála zády k jevišti. Velmi výrazní byli i její dva spoluhráči, věčný milenec Erland v podání charismatického Jiřího Macha a zhrzený nápadník Asim, jenž byl svojí rockovější polohou a drsnějším charakterem jako stvořený pro Michala Šebka. Záměrně poněkud upozaděnou Erlandovou nevěstou byla Helena v podání Evy Jedličkové /zde mám snad jedinou výhradu ke kostýmování – světlá paruka sice dotváří protiklad k tmavé Singoalle, ale je dosti nevkusná/, jejíž role není divácky příliš vděčná, ale tvůrci jí alespoň napsali pěkný song do druhého dějství a zajímavý duet se Singoallou jakožto první finále. Naopak velmi populární u publika budou úlohy Šeka, v které jsem viděl pohybově i pěvecky výborného Alana Novotného a Šamanky, v níž epizodně zaujala Zuzana Maurery. Dařilo se i představitelům dětských rolí Markovi Hurákovi a Davidovi Žákovi. Jejich výkony dávají tušit, že v budoucnu by si možná divadlo mohlo troufnout i na takový titul, jako je Billy Elliot.
Inscenovat Baladu o lásce představovalo určité riziko. Její historické pozadí je sice českému publiku vzdáleno asi stejně, jako Švédům osudy Praotce Čecha nebo Japoncům atmosféra českého venkova v Prodané nevěstě /což neznamená, že by jí rádi neposlouchali/, ale téma lásky, pomsty a očisty nezná hranic. Po světoznámých Bídnících, Evitě a před Mozartem si MdB tento risk mohlo dovolit. Singoalla nabízí alternativu, tak trochu „jiný muzikál.“ Domnívám se, že na českou scénu patří.
Psáno z první reprízy dne 7.června 2009:
Singoalla: Marta Prokopová
Erland: Jiří Mach
Helena: Eva Jedličková
Asim: Michal Šebek
Šek: Alan Novotný
Malý Šek/Malý Erland/Stesk: Marek Hurák a David Žák
Šamanka: Zuzana Maurery
Otec Jakub: Zdeněk Junák
Král: Jiří Horký
Matka: Jana Gazdíková
Náčelník: Josef Jurásek
Foto: Jef Kratochvil
napsal: Vítězslav Sladký
Klíčová slova k článku: balada o lásce, městské divadlo brno, singoalla
Komentáře jsou uzavřeny
Související články:
Předchozí článek
Následující článek
Sdílet na Facebooku
