V neděli 20. března, chvilku před devátou hodinou, spadla ve vídeňském Raimund Theater poslední opona muzikálu Mozart!. Původní dílo libretisty Michaela Kunzeho a skladatele Silvestera Levaye, které se opírá o osobnost nesmrtelného hrdiny rakouské hudby, se na prkna vídeňského divadla vrátilo po šestnácti letech (mezitím se konala jen koncertní verze v roce 2006, kdy se slavilo 250. výročí Mozartova narození). Rázem si získalo neuvěřitelnou podporu nejen vídeňského publika. Více než sto šedesátkrát si protagonisté vychutnávali nekončící aplaus publika, po celý půlrok zdobily vídeňské ulice plakáty blonďatého holandského mladíka, kterému byla svěřena titulní role a kterého si místní ihned vzali za svého a nechali ho stát se jejich miláčkem.

Do Vídně se dostalo úplně nové zpracování, nejednalo se tudíž o často avizovanou obnovenou premiéru, i když se na inscenaci podílel z převážné části stejný inscenační tým, jako před lety. Ať už jde o režiséra Harryho Kupfera, kostýmního výtvarníka Yana Taxe, scénografa Hanse Schavernocha či choreografa Dennise Callahana.

Pokud si ještě vzpomínáte na uvedení v Městském divadle v Brně, kde po červené scéně pobíhal kluk s dredy v roztrhaných džínách, budete překvapeni. Ve Vídni vsadili na jednoduchost a projekce – ať už se jedná o scénu, kostýmy či naprosto přirozenou Mozartovu vizáž. Zatímco celý ansámbl má černé rifle a trička, na které si vždy jen přehodí náznak kostýmu, Mozarta nechali tvůrci pobíhat v několika obměnách bílého oblečení. Umocňuje to jeho genialitu a výjimečnost.

Některé písně byly vynechány, jiné obměněny, pro současné vídeňské zpracování vznikl dokonce i úplně nový milostný duet Wolfganga a Konstanze s názvem Wir zwei zusammen. Velice jsem ocenila použití skladby Die Wunder sind vorüber namísto v Brně inscenované Der rote Rock. Ukazuje na pojetí hlavní postavy ne jako nerozvážného dítěte, ale spíše jako dospívajícího kluka, který chce hazardovat, žít, milovat a sám ochutnat, co mu život nabídne. Stejně tak jako přisprostlý rockový song Ich bin extraordinär mi do nového zpracování sedí více než původní Sauschwanz von Drecken. Druhá zmiňovaná totiž ukazuje Mozarta především jako rozverného člověka, co si užívá života, ta první je ovšem o tom, že ho každý touží poučovat, každý mu chce poroučet, přitom on sám si svou výjimečnost moc dobře uvědomuje, a proto každému hned k nohám nepadne. Po smrti Leopolda Mozarta byla skvěle použita repríza písně Schließ dein Herz in Eeisen ein, kterou Wolfgang zpívá modlící se v Salzburském Dómu.

Na prakticky prázdné scéně se pracovalo pouze s klavírem a pár židlemi, v druhém dějství byla v pravé části jeviště umístěna velká atrapa lidské lebky, symbolizující Mozartovu blížící se smrt. Zleva doprava se proměňovala barva scény z dominantní šedé ve zlatou, což mělo symbolizovat chudobu a bohatství. Odvíjely se od toho i příchody postav, což velice dobře fungovalo. Na zadních projekcích jsme mohli vidět momenty z Mozartova chudého domku, kde přebýval s Konstanze, bohatého zámku, scén ze Salzburské Getreidegasse či prostranství před Dómem, dostali jsme se i na řetízkáč do Prateru a při velkém finále, kdy se zpívá, že Bůh dal světu zázrak jménem Mozart, se na pozadí míhaly fragmenty jeho skladeb a velké světové operní domy. Bylo to velmi působivé. Stejně tak jako Wolfgangovo poslední vydechnutí, které se odehrávalo – jak jinak – v divadle.

Kunzeho a Levayův Mozart! není ovšem jen příběh o géniovi. Wolfgang Amadeus Mozart je v jejich pojetí především vnitřně rozervaný umělec, nepochopený okolím, což ještě umocňují jeho nekončící hádky s otcem. Neustále svádí vnitřní boj se svou genialitou, zobrazenou pomocí malého Amadé, jenž ho provází jako stín. Právě on, malý Amadé, mu pomáhá rozhodovat se v těžkých chvílích – ve kterých ho Wolfgang ale často poslechnout nechce. Nechce se řídit rozumem, ale srdcem.

Když jsem začala jezdit na muzikály do zahraničí, setkala jsem se často dotazy, co je vlastně na těch zahraničních produkcích lepší,než na našich? Jakési obecné pravidlo, že co je venku, to je lepší, znají všichni, ale v čem je vlastně ten zakopaný pes? Možná právě Mozart! mi pomohl na tuto otázku zformulovat odpověď. I u nás určitě existují kvalitní divadla, režiséři, technické zázemí, i u nás jsou skvělí herci, ale v zahraničí je to zkrátka samozřejmost. Ve Vídni jsem během řady repríz viděla neskutečnou profesionalitu každého malého článku, co se na inscenaci podílel, poctivou přípravu na krizové situace (jak budeme hrát, když tahle složka nebude fungovat?) a hlavně lehkost a jistotu, se kterou všichni účinkující celé představení odehráli. Nevidíte, co je náročné, nevidíte, kolik je za tím schované práce, vidíte jen výsledek. A taky to, že do sebe všechno zapadá jako skládačka. Ať si ale každý tvrdí co chce, a ať je inscenace po technické stránce bůhvíjak dokonalá, tím zásadním bodem, o kterém všichni budou mluvit a který všichni budou hodnotit, stejně zůstává obsazení. Tak se na něj pojďme podívat.

Autoři muzikálu se nechali slyšet, že postavu Mozarta nechtěli škatulkovat jako nějaký kýčovitý ideál geniálního dítěte, nýbrž jej ukázat jako člověka s chybami a konflikty, které má každý z nás. A to je pro představitele titulní role ten nejsložitější úkol. To, jak dokáže divákům předat fakt, že se na jevišti nevypráví pouze o malém geniovi, ale že jde hlavně o dramatický příběh dospívání mladého člověka, který se musí umět postavit osudu a musí umět znovu vstát, i když už na to kolikrát nemá dost síly. Role Wolfganga Amadea Mozarta je jedna z těch, na které všechno stojí a padá. Oedo Kuipers, který se doposud objevil pouze v Hamburgu ve Fantomovi Opery jako druhé obsazení Raoula, vikomta de Chagny, a rolí Mozarta oslavil svůj debut na vídeňské scéně, pro ni byl naprosto skvělou volbou. Vnímal a předával Wolfganga jako někoho z jiného světa, jako poloboha-poločlověka, byl lehký, bezstarostný, jako by celý jeho život a všechny starosti byly jen něco, co ho tíží a táhne k zemi, přitom on sám se snaží dostat pryč. Byl jako v jiné realitě, bílá barva, do které byl po celou dobu představení oblečen, pak tento dojem ještě umocňovala. Když stál Kuipers na jevišti, viděli jste nedoceněného genia, a nemohli jste uvěřit, s jakou lehkostí a přehledem zazpíval náročné pěvecké party. On Mozarta nehrál, on jím byl. Tento blonďatý Holanďan z plakátu zkrátka svou příležitost využil na sto procent. To se ovšem dá tvrdit i o další z nových tváří na scéně Raimund Theater, a to o bezejmenném mladíkovi, který po drtivou většinu repríz stál vedle bílého Kuiperse v zeleném kabátku jako jeden z ansámblu. I on si ale zasloužil svou chvíli slávy. Den před oficiálním posledním představením, v sobotu 19. 3., jsem totiž měla to štěstí a viděla jsem v titulní roli právě jeho, Floriana Peterse, který roli nazkoušel jako pouhý understudy. Jeho pojetí Mozarta bylo úplně jiné než to Kuipersovo. Hrál spíše na stránku tvrdohlavého dítěte, které moc dobře ví a chápe, co by mělo dělat a co se po něm žádá, zatvrzele ale dupe, odporuje a nechce se přizpůsobit nátlaku společnosti a až přehnaně milujícího otce. Florian Peters má v sobě duši i vizáž malého kluka, když ale zpíval své vrcholné písně, především Wie wird man seinen Schatten los a Warum kannst du mich nicht lieben, zvedalo vás to ze sedačky a měli jste husí kůži po celém těle. Takhle se to dělá. Tvářit se jakože nic a mezi tím rozsekat přes tisíc diváků, kteří sedí ve vyprodaném divadle! Třetím člověkem, kterého jste v této roli mohli spatřit, byl Gernot Romic. Ten se od obou předchozích také neuvěřitelně lišil, vynikal především po pěvecké stránce. Na jeho závěrečný tón v písni Ich bin extraordinär prostě nejde zapomenout. Je trošku škoda, že se v zahraničí nehraje na nějaké alternace rolí, protože všichni tři, které jsem měla možnost zhlédnout, by si zasloužili svou šanci. Tohle se Vídni opravdu povedlo! A i když už žádného z výše jmenovaných v roli Wolfganga Mozarta neuvidíte, rozhodně si myslím, že se objevili lidi, jejichž uměleckou dráhu stojí za to sledovat, a pokud dostanou příležitost v nějakém jiném díle, na které bude reálné docestovat, jsem přesvědčená o tom, že minimálně jejich jména budou už zárukou kvality.

Baronku von Waldstätten ztvárnila vídeňská stálice, kterou jste mohli vidět už v Mamma Mia či Sister Act, Ana Milva Gomes. Žena s neuvěřitelným charisma vystřihla svou árii Gold von den Sternen tak, že se všem tajil dech a při nekončícím potlesku prostě potichu zmizela ze scény. Nebyla vidět, ale její přítomnost jste cítili všude kolem. Však taky tato postava má být jakýmsi pojítkem mezi nebem a zemí. Představuje cosi božského. A Ana Milva Gomes, ta zkrátka bohyní je. S čistým svědomím si ji troufám označit za první dámu vídeňské scény. Stejně tak, jako za toho „prvního muže“ považuji Marka Seiberta, který se ujal role hraběte Colloreda. Seibert, milovaný i nenáviděný. Spousta lidí ho odsuzuje za jeho možná až přílišnou péči o svůj zevnějšek a vystupování, které v sobě má jistou dávku narcismu, druhá část publika ho miluje. Co se mu ale opravdu upřít nedá, je fakt, že nejen velice dobře zpívá, ale ještě u toho zatraceně dobře vypadá. A jako trošku pyšný, do sebe zahleděný a panovačný hrabě Colloredo, byl zkrátka sázkou na jistotu. A to, že měl píseň navíc, která se např. v již zmiňované brněnské verzi vůbec nehrála, Der einfache Weg, to už o něčem vypovídá.

Ráda bych ještě zmínila, ačkoliv už jen krátce, skvělou Franzisku Schuster v roli Konstanze Weber, která i přes svou drobnou postavu nemá problém ovládnout celé jeviště či úžasně vybrané představitele malého Amadé. Ztvárnili ho v alternacích dva chlapečci a dvě holčičky, všichni velikostně opravdu do pasu hlavního hrdiny – ne přerostlí – takže jsem se konečně dočkala své oblíbené scény ze všech youtube videí , kterak si velký Wolfgang malého Amadé hodí přes rameno a odkráčí s ním pryč.

Ve Vídni měl Mozart! pro spoustu lidí poněkud rychlý a vzhledem k oblibě a návštěvnosti i relativně překvapivý konec. Jak se ale zpívá v jedné písni z představení (která se ovšem objevuje jen v některých verzích), Jeder Abschied ist der Anfang einer Reise (Každé rozloučení je začátkem nové cesty), i pro Mozarta! je to nový začátek. V prosinci se vydává na dalekou cestu do asijské metropole, do Šanghaje, kde zůstane na omezený počet čtyřiceti repríz. V Shanghai Culture Square Theatre, ve kterém měla úspěch již Elisabeth od téže autorské dvojice, oslaví svou premiéru v půlce prosince.

Ve Vídni ho od dubna nahradí v německojazyčné oblasti velmi oblíbený muzikál s hity Uda Jürgense Ich war noch niemals in New York, který se do rakouského hlavního města vrátí jen do konce divadelní sezóny, od září se pak připravuje nová premiéra, a sice muzikál Schikaneder. Ten zatím láká nejen na svého autora, skladatele Stephena Schwartze, jež má na svém kontě spolupráci i s Leonardem Bernsteinem na jeho velkolepém díle MASS, nebo veleúspěšný muzikál Wicked, ale hlavně na již oznámeného představitele hlavní role, ve Vídni velmi oblíbeného Marka Seiberta. Pokud jen trošku můžete, určitě se do Vídně jeďte podívat, ať už do Raimund Theater nebo kousek vedle do Ronacheru, kde zrovna hrají Evitu (které zanedlouho také věnujirecenzi). Ta investice se bezesporu vyplatí.




Foto: VBW, Vítězslav Sladký a archiv redakce