Drew Sarich a Diana Schnierer, foto: Deen Van Meer
Kdybych se před pár lety v České republice zeptala, kdo zná muzikál Tanz der Vampire (Ples upírů), asi by těch, kteří odpověděli pozitivně, nebyly zrovna davy. V sousedních zemích je tohle dílo sice už dvacet let kultem, našim končinám se ale z nějakých důvodů hodně dlouho vyhýbalo. Dnes je tomu trošku jinak. Díky odvážnému uvedení v GoJa Music Hall na pražském výstavišti v produkci Františka Janečka se sice Ples upírů jistého uznání dočkal i u nás, ale ti, kteří měli už před tím rádi originál, mu stejně zůstanou věrní. A rádi.
Muzikál Tanz der Vampire se hrál po celém světě. V téměř nezměněné podobě, kterou mu tvůrci vdechli už před dvaceti lety, stále vyprodává sály a získává si nové a nové příznivce všech generací. Málokterý kus má tak obrovskou fanouškovskou základnu, málokterý kus je v tak obrovské míře diskutovaný na nejrůznějších fórech a sociálních sítích. Fanoušci trhají rekordy v návštěvnosti a předhání se, kdo viděl kolik představení (číslo 200 není žádnou výjimkou), najel kilometrů nebo zažil na vlastní oči toho úplně prvního Krolocka, Steva Bartona. Pro umělce to znamená jednu věc – komu se jednou podaří v tomhle muzikálu získat roli a udělat jméno, má otevřené dveře. Velké dveře vedoucí na německojazyčnou muzikálovou scénu. A letos ve Vídni se to rozhodně podařilo nejednomu člověku – což ještě později zmíním.
Každopádně jedno je jasné. Ačkoliv Upíři procestovali spoustu zemí, doma jsou a budou přece jen ve Vídni. Není proto divu, že v sezóně, ve které se slaví dvacet let od jejich premiéry (4. října 1997) jim i jejich fanouškům VBW uspořádalo velkou oslavu. Ne jedno představení, ale celou sezónu oslav. Hned několik skvělých Krolocků, svěží vítr v podobě mladých a nových tváří, a to vše v doprovodu skvělého velkého orchestru. Každý večer projdete foyer, všimnete si upírů zavěšených na stropě a dostanete se do úplně vyprodaného sálu. Vstupenky na poslední chvíli letos moc nefungují, kolem tohoto kusu vládne naprosté šílenství. A co si budeme namlouvat, po posledních sezónách, které nabídly sice krásné, ale divácky ne tak atraktivní kusy (Schikaneder, Don Camillo a Peppone), VBW (Spojené scény vídeňské) už nějaký ten trhák zkrátka potřebovaly.
O obsahu asi mluvit nemusím. Věřím, že čtenáři našeho magazínu mají přehled. I ve Vídni se – stejně jako všude jinde ve světě – setkáte s Krolockem, Alfredem, Sarah i Profesorem. Krolock touží po Sarah (a její krvi), Sarah po svobodě (a Krolockovi), Profesor po Nobelově ceně a Alfred po tom, být odvážný a milovanou Sarah zachránit. Velmi jednoduché. Možná by ale ty, co znají jen českou verzi, bylo vhodné upozornit na to, že příběh samotný přece jen trošku odlišný je – což ovšem z velké míry jistě souvisí s obsazením nezletilé dívky do role s velmi výrazným sexuálním podtextem, který pak logicky v Praze musí být potlačen.
Málokteré dílo si může dovolit zachovat svou podobu dvacet let. Tanz der Vampire je jednou z těch mála výjimek, u kterých to přípustné je. Roman Polanski ho zrežíroval už pro světovou premiéru a jeho koncept se dále úspěšně prodává a šíří. Vídeňská verze se sice dočkala drobných úprav, lepších kostýmů, kulis, nebo nové závěrečné scény, zásadního odbočení od originálu se ale nedočkáte. V Ronacheru se znovu hraje tzv. „Neuer Wiener Fassung“ z roku 2009 s upravenou režií Cornelia Balta. V té na první pohled zásadní rozdíly vidět nejsou – až na závěrečnou scénu, kdy se mezi upíry objeví i Sarah, Alfred a Krolock. Celé poselství muzikálu, že upíři ovládnou svět a že ti, co neohleduplně sají krev ostatních a parazitují na nich, jsou vlastně vítězové, je tím ještě více podtrhnuto. Co se ale na první pohled dá od původní verze odlišit, jsou kostýmy. Ty pro vídeňské nastudování dělal maďarský výtvarník jménem Kentaur, který již pracoval mj. v Rusku, Maďarsku i na West Endu. Je zodpovědný nejen za kostýmy, ale i celou scénu. Všechno, pod co se podepíše, je nádherné, velkolepé, až vyrážející dech. Občas nestíháte ani pobírat všechny vjemy, které na vás z jedné scény srší. Kentaur si vyhrál s každým detailem. Podstatná je pro něj nejen funkčnost, ale i efekt. Fascinující je hned úvodní 3D scéna, když se Alfréd s profesorem ztratí v lese, síň v Krolockově zámku s obrovským červeným schodištěm, koupelna a knihovna umístěné na točně, hradby, brána Krolockova zámku… Když se na kulisy podíváte zblízka, vidíte, jak se na nich třpytí pavučiny, na každou drobnost je brán zřetel, s každým detailem se pracuje. Sářiny plesové šaty jsou posety stovkami krystalků Swarovski, přechází od rudé do černé na lemu, což může symbolizovat její blížící se pád do temnoty. Látky, ze kterých jsou šity Krolockovy kostýmy jsou drahé a nádherné už od pohledu, ornament na plášti si ani nestihnete dostatečně prohlédnout. Jako naprostá třešinka na dortu ale působí kostýmy závěrečné scény. Černé, u hlavních postav s dotykem červené, s rockovým nádechem. Každý z nich je originál. Jediné, co vás bude trápit, je to, že tohle všechno zmizí stejně tak rychle, jako se objeví a že i když se snažíte sebevíc, není možné vnímat všechno.
Tanz der Vampire, foto Deen Van Meer
Na rozdíl od souběžně hrané německé Tour verze, která v produkci Stage Entertainment jezdí momentálně už dva roky po německých divadlech (a ve které si má tu čest zahrát záskok Krolocka i náš český muzikálový herec Jan Kříž) jsou upíři ve Vídni odměněni velkým orchestrem, nejen deseti muzikanty. V orchestřišti jich sedí třikrát tolik a když sedíte na dobrém místě, zvuk vás naprosto očaruje. Je ale pravda, že jsou v sále i místa – a ne úplně levná – kde je ozvučení dost katastrofální – to jen tak na okraj, abych nebyla jen pozitivní. Když za 80 EUR sedíte přímo pod reproduktorem, vidíte na jeviště sice hezky, ale pokud si v duchu nedomýšlíte, co herci asi zpívají, máte poloviční zážitek. Kdyby se tohle místo prodávalo jako jedno z těch levných, přimhouřím oči. Ale takhle si radši sednu za 10 EUR za sloup, kde krásně uslyším a obstojně uvidím.
Pokud se na Tanz der Vampire do Vídně vypravíte, pravděpodobně zjistíte, že jednou nestačí. Budete objevovat stále nové a nové věci, budete objevovat kouzlo záskoků, kteří většinu představení jen tak sedí na šatně, ale když se jednou měsíčně dostanou na scénu, divadlo jim patří. V nejkultovější a nejdiskutovanější roli Graf von Krolocka se ve vídeňském výročním nastudování vystřídali během sezóny rovnou tři představitelé. Thomas Borchert, Mark Seibert a Drew Sarich, který bude vládnout Ronacheru až do derniéry, 27.6.2018. Každý z nich je svým způsobem jiný a každý z nich má právem neopomenutelnou fanouškovskou základnu. Viděla jsem všechny, proto je zkusím nějakým způsobem rozlišit, ale otázka skvělého Krolocka bude vždycky otázkou osobních preferencí – na každého totiž funguje něco jiného. Krolock Thomase Borcherta vás asi ničím nepřekvapí. Borchert pouze plní své standardy. Pěvecky spíše v klasické poloze, herecky chvílemi dost přehrává. Celkově jeho Krolock působí dosti distancovaně a nepřístupně, a ačkoliv patří Borchert mezi největší hvězdy německojazyčné scény a po umělecké stránce se mu toho moc vytýkat nedá, byl ve Vídni zastíněn jinými. Třeba takovým Drewem Sarichem. Už s jeho příchodem do sálu vnímáte, že přišel NĚKDO. Při úvodní písni Gott ist tot ani nedýcháte. Sarich je fenomenální herec a právem označován za asi nejvtipnějšího Krolocka, co kdy byl. Hraje si s každým gestem, s každým pohledem, cítíte, jak moc si tuhle roli užívá. Jenže to je to, co lidi rozděluje na skupinu jeho příznivců a odpůrců. Jedni jsou s jeho velmi originálním a sarkastickým pojetím Krolocka spokojení, jiným chybí ta vážnost a svůdnost, která z něj má také čišet a raději vyhledají jinou interpretaci. I to je možná důvod, proč je jako Krolock velice oblíbený třetí z nich, Mark Seibert. Vypadá dobře, zpívá dobře, kostým mu sluší a do role se mu daří promítnout mnoho ze svého pověstného šarmu. Role Krolocka je pro něj celkem nová, nehraje ji ještě tak dlouho jako ostatní pánové (je to totiž ta role, ke které se umělci vrací), takže má stále ještě co hledat, co ukázat a je velmi příjemným osvěžením. Jeho Krolock je šarmantní, vznešený, způsobný, dbá na to, jak vystupuje, hlídá si každé gesto, každý pohyb, je až stoprocentně dokonalý. Právě tou svou dokonalostí a profesionalitou je už pověstný. A pokud trošku sledujete jeho působení na muzikálových scénách, zjistíte, že vlastně od něj nic jiného nečekáte. Jen to, že bude standardně dokonalý. A to taky je. Tři Krolockové, tři naprosto rozdílná pojetí. Ale ani v případě jednoho byste nemohli z divadla odcházet zklamaní. To ovšem platí i o jejich italském záskoku, který předvádí na jevišti něco neskutečného a vy byste ani na chvíli neřekli, že se Krolockem stává v průměru jen třikrát do měsíce. Může totiž s výše jmenovanými stát na úplně stejné úrovni. Když Filippo Strocchi poprvé vstoupí do sálu, jako by se zastavil čas. Je herecky výborný, vtipný, ale zároveň i svůdný, je sarkastický, záhadný a přitažlivý. Všechno tohle se v něm snoubí v naprosté rovnováze, roste s každým momentem. A když zpívá, běhá vám mráz po zádech. Sálem zní jeho jemný, ale zároveň velmi výrazný hlas a když se dostává do výšek, tají se vám dech. Ke všemu je to navíc skvělý muzikant, hraje si s melodií, hraje si s každým tónem a nepřestává vás překvapovat. Nikdy nevíte, co udělá v další vteřině. Nehledě na to, že asi dostal protekční kostým a stal se tak vítězem soutěže o nejkrásnější vídeňskou paruku. Pokud bych Borcherta označila jako nejdisciplinovanějšího, Saricha jako nejvtipnějšího a Seiberta jako nejšarmantnějšího Krolocka, Strocchi by dostal přídavek nejněžnější. Jeho zakousnutí Sarah je opravdu tím vrcholem představení, ke kterému celou dobu spějete. A to, že při finále ještě vynikne jeho skvělé rockerské já, je jen příjemným bonusem. Podobných herců prosím víc! Sice už se před devíti lety objevil jako záskok Fiyera ve Wicked ve Stuttgartu, pak ale zase zmizel do Itálie. Doufám, že si ho teď už v Německu a Rakousku ohlídají a dají mu víc šancí než jen hlavní roli třikrát do měsíce. Zaslouží si to.
Filippo Strocchi, foto: Rolf Bock
Ačkoliv je Krolock stoprocentně role, která lidi nejvíc zajímá a která muzikál prodává, není to ani zdaleka role hlavní. Tou je totiž Profesor Abronsius se svým asistentem Alfrédem. Toho večer, co večer ztvárňuje student třetího ročníku MUK ve Vídni Raphael Groß. Možná je to jeho první velká role, se zkušenějšími kolegy si ale nezadá. Věříte mu jeho oddanost, obětavost, strach v očích a dobré srdce. Je velice přirozený a jeho pěvecké sólo Für Sarah vyvolává skoro potlesk ve stoje. Co musím ale podotknout, je fakt, že právě u Raphaela můžete pozorovat asi největší progres během divadelní sezóny. Kdybyste porovnali představení v říjnu a představení v květnu, budete mi tvrdit, že vám hrál někdo jiný. Už na začátku byl samozřejmě velmi dobrý, Vídeň by si na scénu nikoho špatného ani nepustila, ale představení od představení je jistější, dokonalejší a je skvělé, že se takové příležitosti uměl chopit. Ne každý jí dovede využít. A aby se potvrdil fakt, že záskoky prostě stojí za to, je třeba zmínit, že stejně tak jako Krolock Strocchi si svou šanci zaslouží i cover Alfréda, Daniel Eckert. Jako swing stráví většinu představení na šatně a čeká, čeká a čeká. Ale když se jednou za měsíc dostane na jeviště v roli Alfréda, patří mu najednou celé divadlo. Pěvecky i herecky stoprocentně jistý, vtipný, roztomilý, obětavý, přesně takový Alfréd, jaký má být. V létě si zahraje kousek od Vídně roli Mickeyho v muzikálu Pokrevní bratři. Taky jedeme a jsme moc rádi, že tentokrát nestráví představení v šatně, ale na jevišti.
Hereckou partnerkou Krolockovi a Alfrédovi je v roli Sarah Diana Schnierer – nebo bych měla napsat Schniererová? Ano, právě tohle je totiž k už tak skvělému představení pro českého a slovenského diváka pouze přidaná hodnota. Diana, která studuje posledním rokem na stejné univerzitě jako Raphael Groß, pochází totiž ze Slovenska. Šla na první konkurz a hned dostala nádhernou hlavní roli, po které toužily stovky jiných a mnohem zkušenějších dívek. Když ji ale uvidíte stát na jevišti, pochopíte, proč ty stovky jiných zájemkyň odešly s nepořízenou. Diana je od začátku prostě dokonalá. Německý přízvuk jí nedělá sebemenší problém, při jejím zpěvu běhá mráz po zádech. S Alfrédem spolu nádherně harmonizují a doplňují se. Dianina Sarah je zvídavá, s velkými očekáváními. V její konfrontaci s Krolockem jde vidět nedočkavost a touha se mu oddat, v těchto chvílích bojují oba sami se sebou a funguje mezi nimi obrovská přitažlivost. Zároveň ale umí být i manipulátorka a dosáhnout toho, co chce. Byl to od VBW opravdu skvělý tah, obsadit takhle mladé a nezkušené herce, celý kus se tím stává mnohem reálnějším a uvěřitelnějším. Teď mluvím za Čechy i Slováky dohromady – ale můžeme být neskutečně pyšní na to, že se v našich končinách rodí takové talenty, jako je právě Diana, kteří dokáží využít svých šancí za hranicemi, a doufat, že tohle byl jen velice povedený start ještě povedenější kariéry. Je to velký úspěch.
Sebastian Brandmeir, Raphael Groß, foto: Deen Van Meer
Jako profesor se objevuje Sebastian Brandmeier, který se se stejnou rolí setkal už v novém moderním nastudování ze švýcarského St. Gallenu a je vidět, že si ji každou minutou užívá. Na začátku sezóny byl trošku slabší, chyběla mu pověstná profesorova energie, stejně jako Alfréd Raphael ji ale v průběhu sezóny získal a teď spolu vytváří výbornou dvojici. Srší vtipem, nadšením, umí si sám ze sebe udělat legraci, každé představení ozvláštňuje novými gesty a diváci ho milují. V jeho podání je profesor jedna z největších hvězd představení – a tak by to mělo být. Nutno ale podotknout, že jeho pětadvacetiletý záskok, Luc Steegers rozhodně nestojí v jeho stínu a když natrefíte na něj, budete mít stejně tak nezapomenutelný zážitek. Jako Sařin otec Chagal se objevuje Nicolas Tenerani. Ano, o něm jsme již psali v naší recenzi z berlínské verze, srostl s rolí natolik, že hned po konci svého angažmá v Německu si dal repete ve Vídni. A je to zatraceně dobře! Role Chagala není nijak výrazná, většinou je ve stínu těch ostatních – to ji ovšem nesmí hrát Tenerani. I na malinkém prostoru a jedné sólové písničce docílí toho, aby si ho publikum zamilovalo. Jako Magda byla obsazena Marle Martens. Ačkoliv v minulém kusu VBW, ve kterém účinkovala, v muzikálu Schikaneder, předváděla jako Eleonore dech vyrážející výkon, tady bohužel díky skvělým záskokům Anji Backus a Tanji Petrasek zůstala v pozadí. Role Magdy je totiž role pro drzou holku s obrovským pěveckým rozsahem, až rockovým témbrem v hlase, Marle Martens má ale hlas školený klasickým způsobem. Při vysokých tónech, které mají být plné a silné, jí to často působí problémy a divák to bohužel slyší. Škoda. Je to skvělá umělkyně, ale do trošku jiného typu rolí. Zapomenout nesmím také na Krolockova syna Herberta, homosexuálního upíra, který se postará o jeden z nejvtipnějších momentů představení. Role Herberta je velice vděčně napsaná, diváci ji milují. Bohužel je tady to riziko, že pokud uvidíte někoho, kdo je naprosto výjimečný, ostatní v jeho stínu už zapadnou. A po Milanu von Waarnderburgovi (první Herbert v aktuální německé Tour verzi) to už bude mít těžké každý. Charles Kreische, který roli hraje ve Vídni je sice velice příjemný, milý, vlastně i vtipný – rozhodně se o něm nedá říct, že by byl špatný, naopak. Jen prostě nedovede naplno využít potenciál, který mu role nabízí. Jako on by to zahrálo dalších dvacet kluků. V případě Charlese je to bohužel promarněná příležitost. Zato jeho záskok, Jan-Eike Majert zazáří už při prvním nástupu svýma velkýma očima. Je mnohem vtipnější, přirozenější, a i když úrovně Waarnderburga nedosahuje (ono to totiž jde dost těžko), svých pár minut na jevišti umí využít opravdu naplno. Posledními, koho bych chtěla zmínit, jsou tanečníci. V Tanz der Vampire se objevují dvě nádherné taneční pasáže, které vyžadují opravdu fenomenální tanečníky. A ti jsou tady k dispozici. Ženské sólo patří Lucy-Marii Fitzgerald, jejími tanečními partnery jsou jako bílý upír Jasper Caransa a jako černý upír Arltan Andzhaev. Zvlášť druhý jmenovaný působí jako zjevení z jiné planety. On netančí, on se vznáší, všechny jeho pohyby jsou naprosto perfektní a dokonalé, jeho výstup vás naprosto uchvátí. Jasper Caransa mu velice zdařile sekunduje a jejich společné Carpe Noctem právem patří k vrcholům představení.
Jedno je jasné – ve Vídni zkrátka umí. My to sice víme už dlouho, ale vždycky si to znovu a rádi jezdíme potvrdit. Upíří sezóna se jim povedla fenomenálně a myslím, že se na ni ještě dlouho bude vzpomínat. Dennodenně vyprodané divadlo, velkolepá podívaná, skvěle vybrané obsazení. Když pojedete, nebudete litovat, ať už natrefíte na kohokoliv. Moc času už není, do temnoty se můžete ponořit už jen do konce června. Ještě furt ale stíháte, takže co, seid ihr bereit?
Raphael Groß, Diana Schnierer, foto: Deen Van Meer
