Probuzení jara: Muzikálové procitnutí na usínající české scéně
lis 26, 12:38
“Móda je jako olejová kapka. Drží se hezky na hladině a je vidět jenom do té doby, než je těch kapek tolik, že pokryjí celý povrch. To už je z nich pak jenom nehezká mastná skvrna.” Nejsem si jistý, jestli to moudro řekla skutečně paní Coco Chanel, nebo si ho vymysleli šikovní novináři, ale něco na tom je. Muzikál (nejenom) v Čechách už dávno není zářící a vzácnou „olejovou kapkou“. Kdeže jsou ty Divotvorné hrnce, Noci na Karlštejně, Starci na chmelu a několik dalších hudebně dramatických děl, které bavily české obecenstvo. Kdeže jsou ta objevná světová díla, která k nám prosákla i přes železnou oponu: Loď komediantů, Hello Dolly, West Side Story, Šumař na střeše…
Po sametové revoluci nám tak nějak všechno světové rychle zevšednělo. Nabažili jsme se všech těch „Jususkristů, Hairů, Mizeráblů i Evit“ a přibyly k tomu muzikály české, od Draculy po Kleopatru a Golema. Atraktivní námět, do toho vlezlá muzika a zpěvácké hvězdy: „ A je to!“ Jinou cestou se naštěstí vydalo Městské divadlo v Brně, kde se úspěšně pokoušejí kromě světových hitů inscenovaných na vysoké profesionální úrovni uvádět také původní tvorbu. Bez důrazu na hvězdné obsazení, s o to silnějším požadavkem na myšlenku příběhu, na muzikálnost a divadelnost.
V českých a moravských luzích a hájích ovšem chybí dramaturgické hledačství. Všichni inscenují totéž, zaručené stálice nedávných i dávnějších amerických nebo londýnských úspěchů. Dokonce i když se „něco“ najde, například karlínská Carmen, tak se povětšinou neomylně sáhne vedle. Protože kromě této „ameriky,“ kterou zachraňuje jenom Lucie Bílá, existuje nádherně upravený Bizet, Carmen Jones režiséra Otto Premingera (1953). Bohužel, například na uvedení tohoto skvostu si asi ještě dlouho počkáme.
Na Broadwayi však není sezony, kdy by se neobjevil výborný titul. Ovšem musí už být tisíckrát obehrán, aby si jej všimli i dramaturgové českých divadel. Proto mne nesmírně potěšilo, když se v Městském divadle v Brně rozhodli inscenovat Probuzení jara, v české premiéře. Je to titul objevný, zvláštní už svou genezí. Muzikál Spring Awakening byl vytvořen podle divadelní hry Franka Wedekinda. Ten hru s podtitulem „dětská tragédie“ napsal v roce 1891, ale kvůli skandálnímu námětu a šokující otevřenosti mohla být uvedena až mnohem později – nemýlím-li se, až v roce 1906. To byl také úspěch (a pořádný skandál). Vždyť se na jevišti mluvilo o chlapecké masturbaci, o tom, „jak přicházejí na svět děti“ a také třeba o tom, že neexistuje jenom láska heterosexuální, ale i homosexuální. Do původního díla samozřejmě zasahovala cenzura a tak se opravdově celistvá inscenace beze škrtů hrála až v Drážďanech v roce 1924. Příběh je totiž opravdu dráždivý: Kolem patnáctiletých se motají puritánští dospělí, kteří nejsou schopní s mládeží upřímně komunikovat, ukrývají se za vytáčky, mlčení, v horším případě sáhnou po rákosce jako po jediném rozumném výchovném nástroji. Neinformovaní dospívající řeší své problémy po svém. Někdo revoltou, někdo sebevraždou. A vzácně se láska, krásná a upřímná, prodere z toho puritánského světa na světlo boží, protože je to lidská přirozenost, se kterou ti dogmaty zaslepení dospělí bojují marně. Jestliže zde píši o objevném díle, ať už činoherním nebo muzikálovém, je třeba zdůraznit, že (cituji Jana Wericha) – „vše tady již bylo, záleží však na tom, jak se to udělá…“ Slavná West Side Story je inspirována Shakespeavou hrou Romeo a Julie a ta zase prastarým eposem Piramis a Thisbé. Stejně tak bychom našli inspiraci Franka Wedekinda třeba v Rousseauově Emilovi aneb O výchově a v Nové Heloise, ale také například v Utrpení mladého Werthera J. W. Goetha.
Tedy řekli bychom: Nic nového pod sluncem. Ale přece. Tak jak bylo novátorské koncem devatenáctého století napsat pro divadlo onu „dětskou tragedii“ , tak bylo novátorské uchopení tohoto příběhu libretistou a skladatelem (Steven Sater a Duncan Sheik). Není to jednoduše převyprávěný příběh. Libretista a textař v jedné osobě, Steven Sater, se inspiroval německou tradicí epického divadla a zdá se, že ona brechtovská výchova divadlem ho oprávněně inspirovala při psaní. Kromě toho, že jsme svědky nádherně pravdivých dialogů, je v libretu prostor pro revoltující písňové texty, podporující taneční kreace, je zde prostor pro rychlé pohybové sekvence i pro pasáže pomalé, zklidňující nebo častěji napjaté k prasknutí. Hudba Duncana Sheika osciluje mezi jazzem a rockem. Nenacházíme zde písňové odrhovačky pop music. Ale ani je v tomto díle nechceme hledat, jeho hodnota je v celistvosti. V kompaktní uzavřenosti textu, hudby a tance, což je ještě podpořeno tím, že jsou muzikanti přímo na jevišti.
Zdá se, že je již nošením dříví do lesa konstatování, že hudebně-dramatický žánr má v Městském divadle v Brně domovské právo a že soubor je tak vyspělý, že vždy podpoří, zvýrazní inscenované dílo. Ne jinak je tomu i v Probuzení jara. Režisér a ředitel Stanislav Moša opět překvapil diváky uvedením nových tváří. Popravdě nechápu, kde se bere tolik profesionálně zdatných, byť začínajících mladých umělců. Jiří Mach (poprvé, nemýlím-li se, vystupoval v Malovaném na skle), Kateřina Krejčová (původně orientální tanečnice a ejhle, jak zapadla do muzikálového souboru) nebo Hana Kovaříková, téměř elévka, opravdu vypadající na jevišti na patnáct, ovšem ve výrazu také nepřehlédnutelná. Svetlana Slováková (nedávná posila souboru), neuvěřitelně talentovaná sestra zkušeného Stana Slováka, vedle nich skvěle hraje Vojtěch Blahuta (Strang ze sugestivní činohry Equus), Jakub Uličník (Jura z Koločavy), Johana Gazdíková (například Filoména z Markéty Lazarové) nebo Soňa Jányová (nádherná Rada z Cikáni jdou do nebe). Ach, vynechal jsem mnohé, omlouvám se. Na jevišti nebyl žádný výkon slabší. Všichni hráli výborně, pohyb, zpěv a herectví bylo opravdu profesionální. Jistě se dobře hrálo i dvěma protagonistům, kteří tvořili vrstvu „dospěláků“. Irena Konvalinková a Zdeněk Junák. V rychlém sledu to byli jednou cyničtí až zlí lidé, jindy sice chápající, ale neschopní překročit bariéru obecné morálky puritánského prostředí. Nevím, zda to byla myšlenka režiséra Moši nebo již originálu libreta, ale nápad zastoupit všechny dospělé jedním mužem a jednou ženou byl dobrý. Poskytl krásnou hereckou příležitost, byl čitelný a jednoduchý. Naopak si nejsem jist, zda záměr posadit diváky na okraj jeviště byl stejně úspěšný. Na jedné straně dobře působilo, když si hrdinové příběhu sednou mezi publikum a splynou s ním, ovšem zkušený divák v hledišti stále něco očekává. Že se s těmi na jevišti bude něco dít. Znalý floskule, že puška v prvním dějství visící na zdi ve třetím musí vystřelit, je stále zvědav, jak se ti diváci na jevišti zapojí do inscenace. A ono nic. Jsou to „jenom“ diváci, od začátku do konce. Režisér ovšem výborně pracuje s tempem a rytmem inscenace, nedá divákovi prostor k odpočinku, na jednoduché a funkční scéně (Jaroslav Milfajt) se pořád něco děje. Již známá je práce Stanislava Moši se světlem, na kterém si dává vždy záležet, vždy je pro něj divadlo od slova „dívati se,“ i když to zrovna nemusí být komerční show, ale psychologické hudební drama.
Probuzení jara je dobré a moudré divadlo. Opravdu tu inscenaci můžeme řadit mezi stálice muzikálového nebe, jakými jsou West Side Story, Šumař nebo Vlasy. Je to stejně jako ve zmíněných případech hudební drama. Ale drama očisťující, ve kterém funguje anagnorise. Ono poznání hodnot, pro které stojí za to takové muzikály inscenovat.
Foto: Jef Kratochvil
1) Ondřej Bábor a Ivana Skálová
2) Lukáš Vlček, Lukáš Janota, Jiří Mach, Radek Novotný a Tomáš Novotný
3) Jiří Mach spolu se Svetlanou Slovákovou
4) Soňa Jányová, Kateřina Krejčová, Johana Gazdíková a Tomáš Novotný
napsal: Peter Stoličný
Klíčová slova k článku: městské divadlo brno, spring awakening, stanislav moša
Komentáře jsou uzavřeny
Související články:
Předchozí článek
Následující článek
Sdílet na Facebooku
