…a to doslova. Na (v porovnání s ostatními) malé komorní scéně divadla v Jungmannově ulici v Praze můžete v těchto dnech spatřit jednoduše smršť. Smršť písniček, emocí, energie, zkrátka všeho, co dělá již filmové zpracování světoznámého muzikálu z roku 1987 tak úspěšným pro mnoho generací. John Travolta a Olivia Newton-John se díky Pomádě stali miláčky davů, stejnou šanci dávají tyhle výborně napsané role představitelům Sandy a Dennyho po celém světě. Při prvním pražském uvedení před dvanácti lety lámal ženám srdce stále okouzlující Roman Vojtek, pro mnoho lidí zůstane vedle filmového Travolty právě on v této roli u nás prostě nesmrtelným. Nicméně nové nastudování, které mělo premiéru v Divadle Kalich 6.září 2012, a jehož choreografie i režie se opět ujal vynikající slovenský umělec Ján Ďurovčík, dává šance spoustě nových tváří, které mají jistě předpoklady rozvířit stojaté vody na současné české muzikálové scéně.

Letos je to přesně čtyřicet let od prvního uvedení tohoto dnes již legendárního muzikálu se sedmi nominacemi na cenu Tonny na newyorské Broadwayi. Společně s Prahou si toto výročí připomíná dalších 27 produkcí z celého světa. Sáhnout po Pomádě je pro mnohé jako sáhnout po klasice, která zaručeně nezklame. Pojďme se tedy podívat, jestli je tomu opravdu tak…

Při příchodu do sálu diváka v první řadě zaujme scéna, která má svou stylizací připomínat obrovský růžový gramofon. Uprostřed jí dominuje nápis „Grease“ (Pomáda). Na rozdíl od většiny muzikálů uváděných v divadle Kalich, je v Pomádě velice sporadicky využívaná točna, která jindy tvoří základ scénografického řešení, neboť pro tak malý prostor, jakým jeviště divadla disponuje, je nejpraktičtějším a nejefektnějším řešením. Tentokrát ovšem scénograf Martin Černý účelně použil pojízdná otočná schodiště, která se velmi dobře dala zapojit i do choreografií jednotlivých čísel. Kostýmy Zuzany Strakové jsou nápadité, veselé a pomáhají navozovat atmosféru padesátých let, do nichž je příběh obyčejných středoškolských studentů jejich života plného mejdanů, prvních lásek, ale zároveň i spousty trablů, situován. Tříhodinové představení je plné populárních písní, ale i svižných a vtipných dialogů, a divákovi rozhodně nedá příležitost se nudit. Ale jak se někdy říká, čeho je moc, toho je příliš. Bohužel musím podotknout, že některé scény, ze kterých se publikum v ten daný moment popadá za břicho, ve své podstatě až tak vtipné nejsou, naopak, hraničí spíše s trapností. Za vrchol nevkusu považuji gesto jednoho z party chlapců, když na diváky vystrčí holý zadek. Dobře, lidi se zasmějí, ale já nevidím pražádný důvod, proč by se gesto „holého zadku“ mělo pak v inscenaci objevit ještě několikrát. Inu, proti gustu, žádný deputát.

Nicméně po hudební stránce se jednotlivým číslům dostalo opravdu kvalitního nastudování. Výsledný dojem trochu kazí fakt, že se v Pomádě, stejně jako ve většině pražských muzikálů, zpívá na half-playback. Chápu, že dispozice divadla vždy neumožňují účinkování živého orchestru, avšak právě dobré hudební aranže a kvalitní nazvučení má rozhodně nezanedbatelný význam na celkovém dojmu z představení – který nemůže být úplně dokonalý, když sedíte ve třetí řadě, a v určitých chvílích máte pocit, že brzo asi ohluchnete… Nicméně přesto konstatuji, že společná sborová čísla patří k nejzářivějším momentům inscenace. Jejich dokonale propracovaná choreografie z každého jednotlivého interpreta vyždímá naprosté maximum. Vyžaduje přesnost, soustředění a pořádnou dávku energie. Je až podivuhodné, s jakým nasazením je celé představení odehráno, za to patří všem účinkujícím neskonalý obdiv.

Na jedné straně právě zmiňované sborové písně dělají Pomádu Pomádou, a předávají lidem v sále energii, na straně druhé jsou stejně důležité sólové výstupy. Tady se konečně dostávám k jednotlivým představitelům hlavních i vedlejších rolí. V první řadě naprosto okouzlil Roman Tomeš jako Denny, jemuž nechyběla nejen naprostá jistota v intonaci a práci s hlasem, ale dokázal předvést také úchvatné taneční schopnosti a zamilované pohledy na Sandy, nehledě na to, že v sobě našel současně i potřebnou dávku „travoltovského frajírkovství.“ Jeho jevištní partnerka, Nela Pocisková, byla v roli Sandy naopak jistým zklamáním. Vypadala sice roztomile, ale jakmile promluvila, bylo jasné, že její drsnější hlas by se hodil kamkoliv, jen ne k zobrazení nevinné, stydlivé a plaché dívky. Stejný dojem vyvolávala, když začala zpívat – její práce s hlasem je totiž dosti specifická. Nechci tím nijak shazovat pěvecké či herecké schopnosti této mladé interpretky, o jejích kvalitách není pochyb, už je ostatně několikrát spolehlivě předvedla, u Sandy se ovšem jedná jednoduše o nešťastnou ruku při volbě obsazení. Z vedlejších rolí, které ale v Pomádě rozhodně nejsou bezvýznamné, stojí za vyzdvihnutí Rizzo v podání Markéty Procházkové. Ztvárnila ji sice jako „drsnou holku“, která si na nic nehraje, zároveň ale dokázala vystihnout její citlivou stránku a ukázat, že i „velké holky někdy pláčou…“ Navenek tvrdá a silná, uvnitř velice zranitelná – právě taková je Rizzo, a proto ji diváci milují. Dalším v řadě nezapomenutelných výkonů je jistě Doody Davida Gránského. Mnozí si tohoto mladíka pamatují ještě z dob X-factoru, kdy zlomil srdce nejedné patnáctileté dívce. S potěšením musím konstatovat, že od té doby výrazně dospěl a v Pomádě ukazuje nejen své pěvecké a herecké dovednosti, které jsou na opravdu dobré úrovni, ale hlavně se divákům představuje jako výborný komik. Myslím, že na současné muzikálové scéně ještě bude mít co říct a že je tam pro něj určitě místo. Lehkostí a vtipem byly obdařeny i další postavy, ať už se jedná o „stále hladovou“ Jane Ivany Korolové, „smutnou holčičku“ Frenchy Marie Blahynkové, ambiciózní Patty Charlotte Doubravové či sexy Marty Veroniky Veselé. Zdařivě jim sekundovali jejich mužské protějšky – Kenickie Tomáš Savka, Roger Juraj Bernáth, Sonny Peter Veslár a Eugene Martin Bačkovský. Zajímavou roli má také Zbyněk Fric, alias V.Fontaine/J.Casino. Provází diváky vlastně celým dějem, dává písním a scénkám jakýsi rámec. Jeho výstupy jsou vtipné, svižné, a celé dílo opravdu oživí. Divácky zajímavým tahem je jistě obsazení role Anděla, jehož výstup na scéně trvá sice pouhé čtyři minuty, ale stejně jako ve světových produkcích si písničku „Holčičko smutná“ mají možnost během repríz zazpívat různé české „Star.“ Během mnou navštívené reprízy jsem měla tu čest s Pavlem Vítkem… Byly to docela dlouhé čtyři minuty a bohužel musím konstatovat, že tenhle zpěvák má již nejlepší léta své pěvecké dráhy za sebou…

V úvodu jsem tu nakousla myšlenku, že Pomáda je považována za klasiku, která nezklame. Asi tomu opravdu tak je. Přestože divák v představení najde drobné chyby, v konečném výsledku sedí a nadšeně podupává do rytmu s tou „Partou správnou.“ A o tom to asi je. Když jdete do divadla na Pomádu, nehledáte silný příběh, hluboké myšlenky, či nějaké velké umění. Chcete se zkrátka uvolnit, pobavit, možná zavzpomínat na studentská léta. Za tímto účelem byla inscenace také vytvořena. Očekávala, že se lidé v sále budou bavit. Na tohle konto můžu s potěšením říct: „Splněno!“

Psáno z reprízy 28.9.2012

Foto: Divadlo Kalich