musical-operetainternetový magazín o divadle

  • Křest CD Carmen odložen na 1.12.

    Za účasti hlavních protagonistů a významných hostů měl proběhnout 27.listopadu v Hudebním divadle Karlín slavnostní křest alba Carmen, které vydalo hudební vydavatelství EMI Czech Republic na základě licence HdK.
    Na CD posluchači najdou výběr třinácti písní z muzikálu Franka Wildhorna, který HdK uvedlo začátkem října ve světové premiéře. Hlas hlavní hvězdy inscenace Lucie Bílé zní v šesti skladbách, z dalších interpretů se na album dostal zpěv Roberta Jíchy, Athiny Langoské, Dashy /v roli Kataríny/, Václava Noida Bárty, Petera Strenáčika a v jedné společné písni také Jiřího Korna, Tomáše Trapla a Ivo Hrbáče. Španělskou Sevillanu nazpíval Stanislav “Morenito de Triana” Kohútek. Sbor /company/ se poněkud netradičně na nahrávce uplatnil pouze ve třech hudebních ukázkách.
    Kmotrem CD, které vyšlo 7.listopadu a je tudíž už běžně v prodeji, se stane legenda českého muzikálu Karel Fiala.

    POZOR – AKTUALIZOVÁNO 27.11.: HdK dnes hostům slavnostního křtu s omluvou sdělilo, že kvůli nemoci akci přesouvá na pondělí 1.prosince. Důvodem odkladu jsou akutní bolesti zad Lucie Bílé. Reportáž zde tedy naleznete až v příštím týdnu.
    V sobotu 29.listopadu se navíc Carmen na více než dva měsíce loučí s karlínským jevištěm a divadlo se vrací k obvyklé repertoárové produkci.

    Foto: Přebal CD Carmen

  • Landův opus na brněnské scéně

    Nestává se často v tichých brněnských divadelních vodách, aby se o chystané inscenaci psalo tolik, jako v případě díla Tajemství Zlatého draka s Danielem Landou v hlavní roli. Viděl jsem představení týden po premiéře a tak si mohu udělat úsudek nejenom z představení jako takového, ale také z recenzí, které jsem si po premiéře přečetl.
    Nojo, to se to píše, když už vše napsali jiní… A byly to recenze hezky ostré, nešetřily výrazy jako „výsměch umění“ , „velkolepý kýč“, „omyl nebo provokace“. Ono po bitvě je každý generálem a všichni vědí, co se dalo od Landy očekávat a že bylo nad slunce jasné, jak dílo tohoto průšviháře dopadne.
    Nenechám se svést oněmi recenzenty a nepřiložím polénka odsudků k těm, které již byly zapáleny. Nutno napsat, že se kritici povětšinou strefili do bolavých míst díla a že v jednotlivostech měli sem tam pravdu. Ovšem domnívám se, že jim unikl celek i divácká recepce. On ten pseudomuzikál nebyl až takový průšvih, jak se z vytištěných recenzí zdá.
    Vše začalo už oznámením, že bude „Landa v Národním“. Ozvaly se kritické hlasy, že tam tento bývalý (a kdoví, ne-li současný) extremista nemá co pohledávat. Je fakt, že k obdivovatelům hudební produkce Daniela Landy patřili nacionalisté z ultrapravice, že jeho kapela Orlík vyvolávala ovace holých lebek, že jeho mysticky zastřená organizace Ordo Lumen Templi, dle mínění mnohých, není jenom bohumilý spolek stavící dětská hřiště, ale je to také cosi podivného, ergo nebezpečného. Nechci zde podceňovat extremismus, ale argumenty Landova (současného) extremistického ladění skutečně chybí. Zpěvák není sám, kdo kolem sebe šíří mlhavé názory a činy, které v důsledku nejsou ničím jiným, než chtěným (uličnickým nebo dokonce docela náhodným) marketingovým tahem. O Landovi se mluví, na Landu se chodí, vášnivě se o něm diskutuje.
    Mediální zájem vyvolal i fakt, že se má objevit na deskách brněnského Národního divadla opus, který vzejde ze spolupráce Landy a skupiny „Střežený Parnass“ (Plachý – Šimáček), kteří už nejednou předvedli, že dokáží tvořit na ostří ironie, kamufláže a propojení vysokého umění s kýčem. Nejednou (a oprávněně) vyvolali u diváků otazníky, jestli to vše myslí smrtelně vážně, nebo si z nich dělají, s prominutím, srandu. Tento otazník v představení Landova Zlatého draka chybí. Možná právě osobnost spoluautora textů Daniela Landy způsobila, že se z představení vytratila ona „parnasácká“ nečitelnost a nahradila jí nečitelnost jiná, mystická, nebo řečeno jazykem téměř všech recenzentů, pseudomystická. Na druhé straně, v rukopisu textů je jasně cítit profesionalita a zkušenost dvojice režisér – dramaturg, kteří dokázali postavit příběhovou rovinu poutavě, divadelně.
    Vlastně jsem se ještě nezmínil o stavbě Tajemství Zlatého draka. Ono toho už bylo o té premiéře před i po ní napsáno tolik, že je to něco jako nošení dříví do lesa. Tak tedy jenom stručně: První rovina je ryze činoherní kriminální příběh, ve kterém jsou postavy jako vystřižené z běžných seriálových kriminálek. Ostrý detektiv, který má ovšem problémy v manželství a s tím související problémy s alkoholem. Jeho kolega je odborníkem na sekty a tak spolu rozplétají záhadu rituální vraždy. Nechybí figurka starosty, který sektě pronajal dům ve správě města, nechybí mafiánský podnikatel, nechybí propojení světa kriminálky a druhého, mystického světa, prostřednictvím dívky, do které se detektivní hoch zamiluje.
    Rovina činoherní je v podstatě v pořádku, zvlášť výrazná je role onoho vyšetřovatele, kterého hraje Petr Halberstadt (alternuje Marek Šebor). Já viděl prvního jmenovaného a byl to herecký výkon opravdu excelentní. Přicházíme však ke druhé rovině inscenace a tou je mystikou zastřené runové písmo, tajná sekta navenek konající dobro (autobiografické sekvence ze života Daniela Landy zde nejsou náhodné), život uvnitř sekty a vražda jednoho ze sektářů. Na rozdíl od recenzentů se mi nezdá, že byly vyřčené myšlenky naivní a povrchní záměrně. Ono totiž sektářství, jakékoliv, opravdu vždy pracuje s jednoduchými principy, s naivními metaforami, jinak by do svých řad nikoho nezískali. Sekty mají vždy jednoduché recepty, jak žít. Horší je potom až realizace těch krásných myšlenek, jejich zneužití – a v tom je vlastně ono nebezpečí sektářství. Takže vyčítat Landovu mysticismu povrchnost a naivitu je nesmysl. Sekty se musí k takovým myšlenkovým postupům uchylovat, jinak by nepřežily.
    Landova hudba je taková, jako u Landu vždy. Někdy hudebně nápaditá, někdy ne. Koneckonců zde zní povětšinou starší skladby. Kvalitní je určitě Landův pěvecký výkon. Je opravdu požitek slyšet ho zpívat a chápu, proč má tolik obdivovatelů. Horší je to s jeho herectvím, které se omezuje na expresivní gesta. Ale spolu s několika tanečními kreacemi „křoví“ – postav z temnot, a také díky vynikající a nápadité scénografii Daniela Dvořáka, je ona mystická část představení sugestivní a jestli je slovo divadlo odvozeno od „dívati se“, tak opravdu bylo na co.
    A zbývá již jenom dodat, že propojení oné činoherní kriminální zápletky s mystickými sekvencemi Landova opusu je nejbolestivější stránkou díla. Jak se totiž divák nechá strhnout mystikou v rafinované scénografii, náhle je vtáhnut do činoherní zápletky s tchýní, která dělá mladým peklo a staví manželku vyšetřovatele do neřešitelné situace. Chvíli před námi tančí ve sférické hudbě členové sekty v kapucích, laserové paprsky nás vtahují do jakéhosi nekonečného bytí (Jungovi by se to líbilo…), a najednou je na scéně kancelář a v ní prachobyčejný mafián, který chce koupit parcelu, na které „mírumilovná“ sekta vyvíjí svou činnost. A tyto skoky z činohry do mystického světa a zpátky nejsou právě nejlepší – a ani nemohou být, protože jsou necitlivě vloženy do samotné stavby díla. Zajímavá činohra a mystický svět Tajemství Zlatého draka jsou od sebe příliš vzdáleni, než aby šlo vůbec ty dva světy moudře skloubit. To je asi jediná zásadnější výhrada, kterou k inscenaci mám.
    Nebudu tedy napodobovat kritiky, kteří používaje různé argumenty Tajemství Zlatého draka zatracují. Určitě není průšvihem sezony. Najde si svého diváka, uspokojí jeho hlad po divadle i vidění samotného Landy, přestože jeden z recenzentů vložil nad svůj článek v E15 titulek: „Landova hra je výsměchem umění“. Ono je to s tím uměním složitější a já bych byl v hodnocení tolerantnější.
    A Daniel Landa? Mám takový pocit, jako by se chtěl tou inscenací vykoupit ze svých prohřešků mládí. Už jeho dávný odchod z kapely Orlík a nedávný odchod ze společenství Ordo Lumen Templi něco naznačuje. Nebo je to další marketingový tah? Kdoví…. Ale všemu rozumět nemusím….

    Foto: Alexander Špunda

  • DJKT

    Plzeň zbrojí na Vévodkyni z Chicaga

    Přestože v plzeňském divadle právě vrcholí přípravy muzikálu Řek Zorba pod režijním vedením Petra Novotného, soubor muzikálu a operety již myslí na další titul, kterým bude Kálmánova opereta Vévodkyně z Chicaga. Ta bude mít premiéru poslední únorovou sobotu na scéně historické budovy Velkého divadla /na snímku Josefa Hrubého/.
    U nás téměř neznámé dílo pochází ze středního skladatelova období /Emmerich Kálmán 1882–1953/. Měl již za sebou premiéry svých nejhranějších operet Čardášová princezna a Hraběnka Marica, ale později napsal ještě například Fialku z Montmartru, Ďáblova jezdce, Císařovnu Josefínu, Marinku nebo Arizona Lady. Proto bych se přikláněl spíše k označení „klasická opereta“ než „muzikál“, byť Vévodkyně /1928/ určité muzikálové prvky obsahuje.
    „Je to zábavný příběh, v němž hraje roli střet tradiční středoevropské kultury reprezentované valčíkem s kulturou americkou, kterou zastupuje jazz,“ říká o novém projektu šéf souboru a zároveň režisér inscenace Roman Meluzín. Dodejme, že se Kálmán k „čistokrevnému“ muzikálu, podobně jako Friml, nikdy nedopracoval a proto označení opereta považuji za přesnější.
    Jak nám sdělil dramaturg souboru Patrick Fridrichovský, příběh o marnotratné Miss Mary Lloyd nás zavede do atraktivního prostředí mondénních klubů v Budapešti i do zchudlé Sylvárie, jejíž princ Sándor Boris se snaží udržet svěřené království na pokraji bankrotu, zatímco král vesele utrácí poslední peníze v kasinech v Monte Carlu. Nejlepším řešením se zdá být královská svatba…
    Opereta se u nás hrála s největší pravděpodobností pouze jednou v Ostravě, záhy po světové premiéře. V Plzni zazní v úpravě Romana Meluzína a s novými texty písní, které překládá Michael Prostějovský. Inscenace by měla být jedním z vrcholů letošní divadelní sezony – choreografii nastuduje opět jeden z nejvyhledáva­nějších současných choreografů Pavel Strouhal a v hlavních rolích vystoupí řada významných hostů – například muzikálová herečka Zuzana Krištofová-Kolářová, populární herec a moderátor Vlasta Korec či přední operní pěvci Aleš Briscein a Radka Sehnoutková. Sbor i orchestr operety a muzikálu bude posílen z řad operních umělců. Premiéra je naplánovaná na 28.únor 2009.

    VÉVODKYNĚ Z CHICAGA

    Dirigent: Jiří Petrdlík, Pavel Kantořík
    Režie: Roman Meluzín
    Choreografie: Pavel Strouhal
    Scéna: Jaroslav Milfajt
    Kostýmy: Tomáš Kypta
    Sbormistr: Kateřina Studentová
    Dramaturgie: Patrick Fridrichovský

    OSOBY A OBSAZENÍ:

    Miss Mary Lloyd: Radka Sehnoutková/Pavlína Senič
    Princezna Rose Marie: Zuzana Krištofová/Michaela Rybicka
    Sandor Boris: Aleš Briscein/Aleš Voráček
    Mister Bondy: Vlastimil Korec/Bronislav Kotiš
    Bojatič: Jiří Untermüller
    Perolin: Roman Krebs
    Lloyd: Miloslav Mourek
    Cizinec: Libor Zavislan

  • Orfeus se líbil v Bukurešti

    Městské divadlo v Brně je zřejmě naší nejagilnější muzikálovou scénou. Krom programu na domácí scéně v minulosti podniklo také pohostinské turné v Praze a silnou pozici si vybudovalo i v západní Evropě. Tentokrát však zamířilo na jihovýchod a poněkud netradičně dokonce s klasickou operetou. Poprvé v historii se totiž soubor představil v Rumunsku v rámci 1.ročníku mezinárodního festivalu divadla a hudby Life is Beautiful!. Národní divadlo v Bukurešti hostilo ve dnech 14.-23.listopadu divadelní soubory a filharmonie z Německa, Rakouska, Itálie, Ruska, Srbska, Ukrajiny, Maďarska, Švýcarska, Slovenska, ale dokonce i z Brazílie a Japonska. Městské divadlo Brno na festivalu prezentovalo svojí verzi Offenbachova Orfea v podsvětí v režijním nastudování Gustava Skály. Nadšené publikum aplaudovalo zejména výkonům stále výraznějšího operního pěvce Richarda Samka v roli Orfea /s úspěchem v současné době vystupuje v mnoha rolích na několika operních scénách, např. v Národním divadle v Praze, v SOP, Brně a Plzni/, Olgy Bezačinské /Eurydika/, Igora Ondříčka /Jupiter/ a Roberta Jíchy /John Styx/. Velký úspěch u bukurešťského publika sklidily i taneční a sborové scény. Početný orchestr MdB řídil dirigent Dan Kalousek. Brněnský „facelift“ nesmrtelného Offenbachova díla prokázal i v mezinárodním měřítku, že opereta ani při současné dominanci muzikálu rozhodně není mrtvá.

    Foto: Jef Kratochvil /Igor Ondříček a Magda Vitková/

  • Čachtická paní doplňuje obsazení

    Divadlo J.K. Tyla v Plzni oznámilo změnu v obsazení hlavní mužské role sluhy Ficka v tanečním muzikálovém horroru ČACHTICKÁ PANÍ hudebního skladatele Petra Maláska, libretisty Libora Vaculíka a textaře Václava Kopty. Vedle známých umělců z pražských scén Jana Révaie a Zbyňka Frice se v této herecky i pěvecky exponované roli představí i dva domácí umělci – Jan Kaštovský a Martin Šinták.

    Jan Kaštovský je zkušeným muzikálovým hercem. Pochází z Opavy a herectví vystudoval na Janáčkově konzervatoři v Ostravě. Ztvárnil řadu muzikálových a činoherních rolí v Ostravě, hostoval v Městském divadle v Brně, Hudebním divadle v Karlíně nebo na pražské Fidlovačce. Sólistou plzeňského souboru muzikálu a operety je od roku 2005. V současné době jej můžeme vidět v řadě inscenací v mnohdy stěžejních rolích. Účinkuje například v Knize džungle /Mauglí/, Zpívání v dešti /Cosmo Brown/, Chicagu /Amos Hart/, Koločavě /Nikola Šuhaj/ a dalších.

    Martin Šinták vystudoval Taneční konzervatoř hl. města Prahy. Úspěšně se prezentoval na několika tanečních soutěžích u nás a ve Francii. V Plzni tančí od roku 2007 v baletech Coppélia, Louskáček a Labutí jezero. Nejnověji nastudoval postavu Fausta ve stejnojmenném baletu. V Čachtické paní zatím hrál zbojníka Kalinu. Pro dobré pěvecké dispozice se objevil i v hledáčku muzikálových souborů. Role Ficka bude jeho jevištním pěveckým křtem. Poprvé by se v ní měl představit už ve středu 26.listopadu.

    Foto: Marta Kolafová /Hana Seidlová v titulní roli/

  • Zlatý drak přilétá do Brna

    Málokterý projekt vzbudí tolik rozruchu ještě před svým vznikem. „Jde o největší projekt činohry brněnského Národního divadla v její historii,“ hlásali tvůrci. „Nacionalismus do nároďáku nepatří!“, vykřikovali autoři protestní petice v čele se zastupitelkou Zuzanou Brázdovou a hudebníkem Petrem Vášou. Vzápětí jejich stránky s peticí napadli hackeři… Divadlo tak zdarma získalo reklamu, jakou si nelze ani zaplatit. Ano, řeč je o hře Daniela Landy a „hochů“ ze Střeženého Parnassu Zdeňka Plachého a Jiřího Šimáčka TAJEMSTVÍ ZLATÉHO DRAKA, která je, ač ji připravuje soubor činohry ND, označována jako hudební drama a proto patří na naše stránky. Paradoxně největší odpor vzbuzoval projekt v době, kdy scénář ještě neměl žádnou konkrétní podobu.
    Postupně emoce opadly, začalo se zkoušet a v pátek 21.listopadu Zlatého draka čeká premiéra. Už dnes si však obchodní oddělení může spokojeně mnout ruce – vstupenky za dvojnásobek běžné ceny v „Maheňáku“ jsou na dlouhou dobu beznadějně vyprodány a divadlo otevírá mimořádně čtvrté pořadí, které běžně neobsazuje. Přestože inscenaci zatím nikdo neviděl, již v této chvíli je prodáno přes šest tisíc vstupenek. Takový úspěch brněnská činohra dlouho nepamatuje. Proto jen v letošní sezoně divadlo plánuje hned dvaatřicet repríz.
    Zkoušky právě finišují a výsledkem má být temný hudební horror s detektivní zápletkou. Celý děj je situován do žhavé české současnosti. Ústředním tématem hry je návrat člověka k vyšším duchovním hodnotám. Základní dějovou linii tvoří vyšetřování vraždy, které jednoho z hlavních protagonistů přivede na stopu společenství Zlatého draka. Příběh je rozepsán do devětadvaceti krátkých obrazů a vystřídá několik divácky atraktivních prostředí – nejen detektivní služebnu, několik bytů, iluzorní les, ale třeba také soudní patologii. Žádná inscenace brněnské činohry prý dosud nebyla výpravnější. O vizuální stránku inscenace se krom režiséra postará i choreografka Lenka Dřímalová a přední český scénograf a zároveň současný ředitel NDB Daniel Dvořák. Ten slibuje, že inscenace bude velkoformátovým spektakulárním divadlem, v němž si přijdou na své jak milovníci napínavých příběhů a výrazných hereckých výkonů, tak i znalci dobré a kvalitní hudby. Sám Daniel Landa sebevědomě tvrdí, že pokud se divák nechá představením strhnout, zanechá v něm emoční stopu. A dodává: „Vydal jsem ze sebe to nejlepší. Bude to zlatý hřeb mé kariéry a vlastně i můj manifest.“
    Obrovským lákadlem nové inscenace je jistě i osobní účast samotného Daniela Landy. Bude hrát jakéhosi průvodce dějem, pojmenovaného Merkurius a označovaného za metafyzickou hudební postavu. V jeho podání zazní také většina zpěvákových největších hitů, jako je Tajemství, Obsidián, Protestsong, Kouzelník nebo Valčík. Vše propojí nová scénická hudba. Populární zpěvák slibuje, že se bude snažit odehrát velkou část repríz, v případě jeho nepřítomnosti jej bude alternovat známý muzikálový herec Tomáš Trapl. Vedle nich se na scéně objeví dalších patnáct účinkujících z místního činoherního souboru v čele s Petrem Halberstadtem a Klárou Apolenářovou /Marek a Stella/ . Rozhodně prý však nepůjde o koncert Daniela Landy, ale o svébytný divadelní útvar – tvůrci nezastírají inspiraci psychologem Carlem Gustavem Jungem a českými básníky a literáty Janem Nerudou a Otakarem Březinou. Několik básní ze sbírek Písně kosmické a Stavitelé chrámů zakomponovali přímo do scénáře.
    Mám rád písničky Daniela Landy. Jsou melodické, příjemné, ale přitom „trochu jiné“. Jeho texty jsou o něčem, nejsou to jen primitivní veršovánky o „lásce, sexytričkách a mámě“. I jeho muzikály v čele s Krysařem považuji za tu lepší část produkce, která u nás často vzniká. Na rozdíl od jiných mu nehodlám připomínat ani jeho skinheadskou a nacionalistickou minulost, neboť dle mého názoru se nacionalista automaticky nerovná fašista. Nemusíme chodit daleko, abychom zjistili, že řada našich i zahraničních umělců byla v mládí členy nejrůznějších, a mnohdy daleko horších, spolků… Jen mám pocit, zda kolem sebe Landa až příliš zbytečně nešíří gloriolu tajemna, temna a jakéhosi záhadného poselství. Po založení Řádu Ordo Lumen Templi /který už opustil/ totiž zakládá další podobný spolek – tentokrát Klub Tajemství Zlatého draka. Přestože zakládajícího večírku se zúčastnila více než stovka podnikatelů a známých osobností v čele primátorem Brna Romanem Onderkou, hlavním posláním společenství je prý úloha filozofická. Nabízí se tak otázka, zda chce Daniel Landa skutečně probudit a obrodit českou společnost, či zda se jedná o pouhý marketingový tah. Patos, který provází brněnskou inscenaci ještě před premiérou, zatím na tuto otázku nedává jednoznačnou odpověď.

    RECENZI HUDEBNÍHO DRAMATU TAJEMSTVÍ ZLATÉHO DRAKA PŘINESEME ZÁHY PO PREMIÉŘE.

    Foto: NDB, Alexander Špunda

  • Muzikál opět míří do Liberce

    Divadlo F.X.Šaldy chystá další reprízu svého velmi úspěšného koncertu SVĚTEM MUZIKÁLU. Jeho hlavními protagonisty jsou hostující umělci Oldřich Kříž, Jan Kříž a Michaela Nosková.
    Přestože je představení nazýváno koncertem, jedná se spíše o kostýmované scénické pásmo. Na jeho výsledné podobě se podílí nejen zmínění zpěváci, ale také balet, sbor a především „velký“ orchestr řízený Martinem Doubravským. Zazní melodie a scény z klasických světových titulů, jako je West Side Story, My Fair Lady, Cabaret nebo Hello Dolly, ale také třeba až nečekaně skvěle intepretovaný světoznámý náročný duet Raoula a Cristine z Fantoma opery A.L.Webbera či píseň Doteky tvých řas z muzikálu Hrabě Monte Christo od Karla Svobody.
    Koncert Světem muzikálu lze vnímat i jako souznění dvou hereckých generací – Oldřich Kříž prezentuje klasickou operní školu, je však rovněž vyhledávaným interpretem operetních a muzikálových rolí, zejména díky komediálnímu, tanečnímu a hereckému nadání. Jeho syn Jan se pomalu stává nejen respektovaným muzikálovým hercem, ale i uznávaným scénografem. Míša Nosková vystupuje v několika pražských muzikálových produkcích a uspěla rovněž v konkursu agentury Impact Management, která vyhledává mladé talenty pro různé role na londýnském West Endu.
    Nejbližší představení je plánováno na 23.prosince.

    Foto: Michal Škvor

  • Petr Kratochvíl prodal podíl v Ta Fantastice

    Nečekanou zprávu přinesl dnes zpravodajský server Novinky.cz
    Podle bývalé dramaturgyně Marie Reslové Petr Kratochvíl prodal svůj podíl v pražském divadle Ta Fantastika. Divadlo, jež se proslavilo zejména premiérou muzikálu Daniela Landy Krysař, produkuje v současné době nejen plejádu muzikálových titulů /Excalibur, Dáma s kaméliemi, Němcová!, Obraz Doriana Graye, Láska je láska…/, ale také pupulární černodivadelní představení Aspects of Alice a několik činoher /Herci, Produkt, 8žen/. Scénu paláce UNITARIA Kratochvíl převzal záhy po sametové revoluci po svém návratu z USA a postupně ji proslavil jako jistou alternativu k pražskému muzikálovému proudu. V poslední době se často spekulovalo o tom, že se velmi zajímá o Hudební divadlo Karlín, kde spoluprodukuje americký muzikál Carmen.
    Podle Reslové je Kratochvíl rozladěn pražskou grantovou politikou a svůj podíl prodal údajně výkonnému řediteli Juliu Hirschovi. Spoluvlastníkem divadla je i Lucie Bílá. O jejích záměrech se server nezmiňuje.

    Ilustrační foto: Divadlo Ta Fantastika, Pavel Hejný /z muzikálu Němcová!/

  • KOUZLO pozitivní energie

    Přiznávám, nepatřím k lidem, kteří by byli někým tak okouzleni, že bych se hned přidal k jejich fan klubu. Těším se, když někdo rozumí své práci a dělá jí dobře. A je mi celkem jedno, je- li to sochař nebo popelář.
    Nějakou shodou náhod jsem se před týdnem dostal na křest nového alba Richarda Pachmana. A udivilo mne hned první věc: Cédéčko je dvacáté, a já ještě neslyšel ani jedno, nevlastním žádné z alb, i když si občas něco v Bontonu koupím. (Jdu třeba kolem, z reproduktoru zní hezká píseň a to mne vtáhne do obchodu. Jak to, že mne Pachmanovy melodie nikdy „nevtáhly“? – asi se z toho reproduktoru nelinuly)
    Seděl jsem tedy v příjemném klubu Solidní nejistota a byl jsem svědkem křtu. Kolem hodně mně neznámých a ještě více známých lidí a jak se zdálo, všichni Richarda Pachmana dobře znali a těšili se z jeho přítomnosti.
    Na počátku však byl takový divný pocit: Neznal jsem toho kluka (on jako kluk skutečně vypadá) a dozvěděl jsem se, že obrazy vystavené kolem jsou jeho dílem. To mne trochu zklamalo, protože tak abstraktní exprese nepatří k mým oblíbeným. Nadšen jsem nebyl ani ze způsobu míchání barev. Ale chápu, že tvoří upřímně a z tvůrčího přetlaku, z potřeby vyjádřit se. Byl jsem tedy poměrně skeptický a začal jsem pochybovat, zda nemarním čas čekáním na křest při sklence nabídnutého vína zbytečně. Pak se mladíček Pachman rozezpíval. Znělo to keltsky? Latinsky? Seversky? Bůhví, ale znělo to nádherně. Pachmanův plný hlas, lehkost s jakou zpíval čisté tóny, optimismus, který z něj vyzařoval. Začal jsem chápat, proč má tolik přátel a obdivovatelů.
    Doma jsem se pak podíval na diskografii všech těch dvaceti alb a některé ukázky se mi povedlo také stáhnout do počítače. A pochopil jsem ono „Pachmanovo kouzlo“. Není sám, kdo něco podobného umí a produkuje. Kdysi to byl u nás klavírista Malásek, v Polsku Jaczek a Waczek, Byl to ale také Giampiero Anelli, známý pod přezývkou Drupi nebo Simon & Garfunkel. Vypadá to, že jsem se zbláznil. Jak mohu tak rozdílné interprety dávat do jednoho pytle? Ale oni mají přece jen něco společného: V uspěchané době, plné splašených rytmů, nervozních perkusonů a tomu odpovídajícího splašeného života, přinášejí klid, pohodu. Napíši to ještě jinak. Zpěv těch interpretů se dobře poslouchá třeba s člověkem, kterého máte rádi, při svíčce a se sklenkou výborného vína v ruce.
    Být líbivý je bohužel synonymem kýče. Ale to vůbec nemusí být pravda. Nechápu, proč se odborníci v oblasti umění tak sveřepě brání líbivosti. Být líbivý, znamená být příjemný. Potěšit. Pohladit. A za sebe mohu napsat, že pro mne může být líbivé jenom to, co je dokonale profesionálně zvládnuto. Nemám sluch jako Herbert von Karajan, ale nepatřičné tóny mne mohou hodně vyrušit. U zpěváka Pachmana nic takového nehrozilo. Nemám cit pro umělecké slovo jako Romain Rolland, ale hladivé verše písně ocenit umím. Není to vždy vzorné veršotepectví. Kde-tu gramatický rým, (k nám – mám, zní – sní), občas ne tak docela korektní vnitřní rytmus veršů (Pohledy potkávají ve všech očích dojetí – Lidé se hřejí v objetí) ale to nejsou verše ke čtení. Je to k poslouchání zpěvu a Richard Pachman umí přes všechna textová úskalí proplout tak, že nebýt tištěné verze bukletu, nikdy bych si žádné zaváhání v textu neuvědomil. Ten zpěvák je totiž kouzelník. Umí chytit za srdce. A že je to vše (nebo téměř vše) líbivé? Tím lépe!
    Další zvláštností je zjev zpěváka. Ač narozen v roce 1966, opravdu působí jako mladíček, s jasným pohledem a příjemným nehraným úsměvem. Taky atribut, který stojí za to. A je to zřejmě i obratný manažer, protože dokázal přizvat ty pravé spolupracovníky (Dita Hořínková a Martina Kociánová) a dokázal zorganizovat hezké setkání u křestu své hudebniny, jehož kmotrou byla televizní redaktorka Kamila Moučková, proslavená svou odvahou v době nesvobody. Seznámil hosty s dalšími lidmi, kteří pomohli ke zrodu alba a stihl se u mnoha hostů zastavit, podat ruce, darovat podepsané cédé. Tak se chová jenom zdatný profesionál. Umět se totiž prodat je dnes samozřejmou součástí umělecké profese.
    Richard Pachman má za sebou hudbu k muzikálům Babička a Baron Prášil, několik filmových muzik, má za sebou knihu kterou nazval „Jak chutná bolest“. Ta popisuje jeho tragický úraz v roce 2000, kdy omylem vypil louh z láhve od minerálky a jeho boj o život, několik hospitalizací, operace, léčení. Že po takové anabázi má tak nádherný, čistý hlas, je opravdu zázrak. Pachman je prostě „pracant a bojovník“. A ke všemu mu zřejmě pomáhá ten jeho vnitřní optimizmus, nakažlivý úsměv…
    Po všem, co jsem o autorovi nového cédéčka KOUZLO díky internetu nastudoval, se už i na ty jeho plátna dívám shovívavěji. Maloval je upřímně a s láskou a i ty obrazy mají své obdivovatele. A tak je to vlastně dobře.
    Album KOUZLO se pouští do světa v pravou chvíli, za měsíc jsou Vánoce. Ten pokoj a mír, který ze skladeb vyzařuje se ke konci roku hodí. Také si ty skladby pustím, když si s rodinou budeme rozbalovat pod stromečkem dárečky. Protože pohoda a klid, které nám album KOUZLO dává, je snad to necennější, co můžeme v současnosti získat.

    Foto: Josef Hrubý /Richard Pachman u jednoho ze svých obrazů/

  • Vychází single muzikálu Rudolf

    Frank Wildhorn, mimo jiné autor karlínské Carmen, je v současné době zřejmě nejpilnějším a nejagilnějším muzikálovým hudebním skladatelem. Sotva v Praze odpremiéroval Carmen, pustil se do řady nových projektů /na některých pracuje již několik let/.
    V březnu chystá světovou premiéru Monte Crista ve Švýcarsku, na přelomu března a dubna se pokusí o úspěšnější návrat muzikálu The Civil War ve Washingtonu a v květnu představí svého Cyrana v Tokyu. Důležitým datem je pro něho jistě i 9.únor 2009, kdy bude na Broadwayi prezentovat svůj nový projekt Bonnie and Clyde.
    Jeho české příznivce však bude určitě nejvíc zajímat vzhledem k dostupné vzdálenosti premiéra drama muzikálu Rudolf ve vídeňském Raimund Theater, která je plánovaná na 26.únor příštího roku. Dosud se muzikál hrál v Maďarsku a Japonsku.
    Už za týden ale vyjde sigle, který bude obsahovat čtyři verze ústředního hitu I WAS BORN TO LOVE YOU /akustická, taneční, instrumentální a radio edit/, který nazpíval Drew Sarich a Lisa Antoni. Ti se právě objeví v hlavních rolích vídeňské verze /princ Rudolf a Mary Vetsera/.
    Nahrávku lze koupit například na www.soundofmusic-shop.de za 6,95€.

Rolovat nahoru

Pro plnou funkci webu musíte souhlasit s využítím cookies. Více informací

Jako většina internetových stránek i tyto stránky používají cookies. Na základě anonymních dat sledujeme například celkový počet návštěvníků. Pokud nechcete cookies používat nebo pokud chcete, aby internetový prohlížeč použití cookies oznámil, musíte ve svém internetovém prohlížeči vybrat příslušnou volbu. Zablokujete-li všechna cookies, nebudete moci využít některé funkce těchto stránek.

Zavřít