musical-operetainternetový magazín o divadle

  • Sezóna 2007/08 v DJKT Plzeň

    Letošní sezóna souboru muzikálu a operety Divadla J.K.Tyla v Plzni byla výhradně muzikálová. Stalo se tak zřejmě proto, že v té předchozí byla nevídaná pozornost věnována naopak klasické operetě /soubor nastudoval a uvedl Piráty z Penzance, Rose Marii, Orfea v podsvětí a rodinný písničkál Kniha džungle/. Letos však bylo všechno jinak, takže pojďme si jednotlivé inscenace zrekapitulovat.

    První premiérou právě končící divadelní sezóny se stal už 29.září 2007 Limonádový Joe. Před jeho uvedením jsem se zamýšlel nad otázkou, proč se má na repertoár vrátit právě tato bláznivá „kovbojka“, když byla naposled uvedena v roce 1990 a navíc stejný titul milovník Kolaloky může vidět v pražském Karlíně. DJKT však přizvalo ke spolupráci své kolegy z divadla Alfa, konkrétně režiséra Tomáše Dvořáka, dramaturga Pavla Vašíčka a celou řadu jejich spolupracovníků. Vzniklo nové, v mnohém překvapující představení, které však nezklame ani publikum obdivující legendární film. Tvůrci inscenace mírně upravili scénosled a oživili představení o loutkoherecké vstupy. Když se objevily první zprávy, že v titulní roli bude vystupovat bez alternace Petr Vondráček, okamžitě se vyrojily spekulace – není to jen samoúčelná sázka na populární jméno televizní hvězdy? Obavy brzy vzaly za své – Petr Vondráček je nejen skvělý pianista, brilantní moderátor, ale také velmi dobrý herec a zpěvák. Srdce diváků si získal téměř okamžitě a Limonádový Joe si obchodně vede snad až překvapivě skvěle. Z dalších představitelů větších rolí stojí za povšimnutí zejména výkony Bronislava Kotiše /Horác – Hogofogo/ a Stanislavy Fořtové /Tornádo Lou/. Joe úspěšně reprezentoval DJKT i na přehlídce hudebních divadel Dokořán 2008 v Brně.

    Chicago – slavný americký, lehce provokativní muzikál z vězeňského a soudního prostředí, se stal hlavním šlágrem sezóny hned od své premiéry 1.prosince 2007. Příběh o násilí, vraždě a korupci na pozadí kabaretního zákulisí ukazuje, jak lze šikovnou manipulací z vražedkyň udělat hvězdy showbyznysu. Šéfovi souboru a zároveň režisérovi inscenace Romanu Meluzínovi na prvním uvedení Chicaga v Plzni velmi záleželo a snažil se proto obsadit hlavní role skutečnými hvězdami. Přestože nakonec nevyšlo hostování Lucie Vondráčkové ani Romana Vojtka, vzniklo představení v kontextu oblastních divadel zcela mimořádné úrovně. Triumfem se stala promyšlená režie, velmi precizní a náročná choreografie Pavla Strouhala, výborné hudební nastudování /Martin Kumžák a Pavel Kantořík/ a zejména pak mimořádně zdařilé obsazení tří stěžejních rolí – advokát Billy Flynn je jednoznačně jednou z nejlepších kreací Bronislava Kotiše a výhrou je rovněž obsazení Michaely Badinkové do úlohy Roxie Hart. Nejvíce však skvělým herectvím a nebývalými pohybovými dispozicemi překvapila publikum naprosto strhující Zuzana Krištofová – Kolářová, která už sice v Plzni ztvárnila několik ne nevýznamných rolí, jež ji ale poskytly daleko menší prostor, než postava vražedkyně Velmy Kellyové. S odstupem několika měsíců do rozběhnutého „chicagského expresu“ vstoupila úspěšně i domácí představitelka Roxie Gabriela Miková. Chicago je hit, na který bude ještě v příští sezóně dlouho vyprodáno. Byť k jeho popularitě jistě přispěl i známý film, kvality plzeňského nastudování si úspěch zaslouží.

    Jako třetí uvedl opět Roman Meluzín 1.března 2008 na scénu v české premiéře americký klasický muzikál Rodgerse a Hammersteina Carousel z roku 1945. Libreto přebásnil jeden z nejvýznamnějších českých muzikálových specialistů Michael Prostějovský. Osobně jsem se na Carousel těšil z letošní nabídky nejvíc, už z důvodu, že se titul u nás překvapivě nikdy nehrál a nelze ho tudíž vidět v žádném jiném divadle. Poněkud spletitý a zčásti tragický příběh o lásce kolotočáře Billyho Bigela a Julie Jordánové vznikl ještě pod vlivem klasické operety a nabízí nejen nádherné melodie, které v plzeňském případě skvěle interpretuje velmi početný orchestr řízený strhujícím způsobem Jiřím Petrdlíkem, ale také nebývale rozsáhlé ansámblové a baletní scény /choreografie Jiří Pokorný/. V hlavních rolích se vždy střídá hostující umělec s domácím – zmíněného Billyho Bigela alternuje Roman Říčař s Radkem Štědronským – Shejbalem, Julii Anna Klamo s Michaelou Rybickou a její přítelkyni Carrie Zuzana Krištofová – Kolářová s Gabrielou Mikovou. Opět jsme svědky mnoha výborných pěveckých i hereckých výkonů. Přesto obchodně nemůže titul dvěma předchozím konkurovat, což přičítám tomu, že je u nás neznámý a také poněkud nejednoznačnému závěru a poselství, jemuž ne každý divák rozumí – vychází však nejen z originálu, ale i z literární předlohy, kterou je hra Ference Molnára Liliom. Návštěvu Carouselu ale doporučuji všem muzikálovým nadšencům, neboť jednak jej zřejmě u nás hned tak nikde neuvidí a také poslech líbivých melodií včetně neoficiální fotbalové hymny You’ll never walk alone rozhodně stojí za to.

    Příběh Nikoly Šuhaje loupežníka pod názvem Koločava z pera libretisty Stanislava Moši a hudebního skladatele Petra Ulrycha náš výčet letošních premiér uzavírá. Poprvé jej uvedl soubor muzikálu a operety na scéně Komorního divadla 17.května tohoto roku. Dramaturgicky ve mně Koločava budila největší rozpaky – zbojnická tématika v Plzni nikdy moc „nefrčela“ a rovněž vztah Západočechů k folklóru je chladnější, než je tomu na Moravě. Inscenátoři však nekopírovali představení, které sklízí dlouhodobě úspěch v Městském divadle v Brně. Režisér Petr Novotný vtiskl nastudování daleko komornější ráz a vytvořil velmi poutavou a divadelně úspornou inscenaci, která doslova fascinuje svojí čistotou a hloubkou. Sólisty tentokrát doprovází malá kapela, kterou vede první houslistka /hudební nastudování je opět dílem Jiřího Petrdlíka/, Zuzana Krištofová-Kolářová je tentokrát podepsána pod choreografií. Ve výborné kondici se divákům představuje nejen Stanislava Fořtová v parádní roli Hany Ulrychové /Zpěvačka/, ale také oba Šuhajové Petr Kukla a Jan Kaštovský či hostující představitelky Eržiky Martina Placrová a Lucie Chlumská. Opět představení, které byste rozhodně měli vidět, byť žánrově zcela odlišné od všech předešlých.

    Přestože žádná nová opereta v právě končící sezóně v Plzni nezazněla, měla „plzeňská opereta“ opravdu dobrý rok. Nabídla kvalitu, jež mnohdy převýšila honosnější a dražší pražské produkce. Dodejme jen, že muzikálovou nabídku ještě rozšířil baletní soubor o velmi působivý taneční hororový muzikál Čachtická paní, který pro Plzeň napsal Libor Vaculík, Pavel Kopta a Petr Malásek. Příští rok by měla být nabídka žánrově vyváženější, když budeme mít možnost vidět známý muzikál Řek Zorba, lidovou operetku Uličnice, hudební komedii Hledá se muž Zn.: Bohatý a klasickou výpravnou operetu Vévodkyně z Chicaga.

    Foto: Ilustrační foto Pavel Křivánek /Chicago/

  • Ostravský Gasparone v MdB

    Od 10.května tohoto roku uvádí Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě méně hranou klasickou operetu Carla Millöckera GASPARONE. Soubor, mnohými považovaný právě v oblasti operety za českou jedničku, tedy přivezl svého „záhadného loupežníka“ na festival Dokořán do Brna jako dosud nevychladlou novinku. V rámci přehlídky hudebních divadel reprezentoval Gasparone operetní žánr na jevišti Hudební scény ve středu 18.června v 16 hodin odpoledne.
    Millöcker napsal Gasparona /premiéra 26.ledna 1884 v Theater An der Wien/ v období mezi svými nejúspěšnějšími díly – Žebravým studentem /1882/ a Víceadmirálem /1886/. Přestože opereta z prostředí horké Sicílie úspěch dvou zmíněných nepředčila, udržela se na repertoáru divadel dodnes. I když se u nás nehraje často, není pravdou, že by byla zcela neznámou – např. v 80.letech ji uváděl operetní soubor DJKT v Plzni. V upoutávce se můžeme dočíst, že jedním z důvodů je značná interpretační náročnost – pravda, mnohé árie i sbory si nezadají s operními a vyžadují klasicky školené hlasy, ovšem Straussův Netopýr, Cikánský baron nebo většina Lehárových operet je na tom přinejmenším obdobně.
    Ostraváci předvedli klasickou operetu se všemi jejími atributy – velkorysou výpravou v dobovém duchu, precizními pěveckými výkony a mírnou hereckou kýčovitostí… Hostující režisérka Jana Andělová – Pletichová se svého úkolu zhostila velmi konzervativně. Ostatně, proč ne – v našich divadelních vodách se jistě odehrálo více nepovedených pokusů reformovat klasickou operetu, než těch zdařilých. Proto je možná lépe, uvědomit si, jakou diváckou skupinu tento žánr oslovuje a „neznásilňovat“ ji zbytečnou aktualizací. Téměř tříhodinové představení /s přestávkami po prvním i druhém dějství/ na vlnách sladkých melodií uplynulo příjemně bez výrazněji hluchých míst, takže snad jediná výtka může směřovat k občasnému přehrávání některých protagonistů. Očekávané hudební kvality soubor NDM jednoznačně potvrdil – výborný výkon orchestru, sboru i většiny hlavních aktérů prokázal, že ostravská opereta skutečně patří k české špičce. A to přesto, že v prostorách moderní Hudební scény, která není absolutně stavěná pro produkce bez ozvučení /domácí soubor zde Orfea i Mamzelle Nitouche aparaturou zesiluje/, nemůže být o jakékoli akustice vůbec řeč. S tímto faktem musela produkce navyklá na kamenné divadlo, a zejména zkušený dirigent Karel Mládek, svádět urputný boj a celé představení znělo /zdůrazňuji, že nikoli vinou interpretů/ poněkud tlumeně. Snad jediným, kdo dokázal bez problémů ukřičet „sametový interiér“, byl famózně zpívající Václav Morys v úloze hostinského Benozza. Po dlouhé době jsem slyšel v operetě tak výrazně a přitom lehce odzpívaný nelehký tenorový part a Morysovi mohou u nás konkurovat jen umělci, kteří se věnují i opeře – např. Jan Ježek, Aleš Briscein nebo Tomáš Černý. Velmi dobře vyzněly i pasáže ovdovělé hraběnky Carlotty v podání Anny Martuškové, Miroslava Urbánka coby podesty Nasoniho i Martiny Šnytové v roli Sory. Celkem spolehlivě odehrál a odzpíval další exponovanou úlohu hraběte Erminia hostující Petr Horák. V epizodních rolích zazářil Marcel Školout, režií stylizovaný do manekýnského Sindulfa a také výborný Petr Miller, celkem vtipně obsazený do ženské role guvernantky Zenobie, kterou alternuje s bývalou významnou herečkou Bertou Sípavou.
    Festival Dokořán pro hudební divadlo nabídl v souhrnu sedmnácti představení pouze dvě klasické operety – zmíněného Gasparona a populární Nitušku v podání domácího MdB. Obě inscenace ukázaly dvě odlišné cesty, kterými se opereta může vydat. Nadšených diváků má stále dost a tak nezbývá než doufat, že nejen v Brně bude v budoucnu častějším hostem. Solidně zaplněné hlediště v netradičním čase horkého letního odpoledne dokazuje, že opereta není žánrem na vymření.
    Foto: autor

  • Ježíš opět dobyl Prahu

    Zdá se, že dnes už kultovní „webberovka“ Jesus Christ Superstar je u nás vůbec nejúspěšnějším muzikálem. Před deseti lety producenti doufali v zázrak – vydržet alespoň 200 představení… Nakonec jich bylo téměř třináct set a inscenaci vidělo přes 850 tisíc diváků. Velký úspěch doma i v zahraničí později se stejným kusem slavilo v Městské divadlo Brno. A pomyslný „ježíšovský souboj“ svede Praha s Brnem i nyní, tentokrát v koncertních verzích.
    První z nich připravil známý hudebník Ota Balage na scéně Hudebního divadla v Karlíně k desetiletému výročí derniéry původní slavné inscenace. Netradiční cyklus šesti červnových koncertů s původními protagonisty Kamilem Střihavkou, Danem Bártou, Bárou Basikovou, Bohoušem Josefem či Alešem Brichtou zaznamenal takový divácký ohlas, že producenti přidali v listopadu další tři mimořádné termíny.
    Od samého začátku se hovořilo o vylepšené koncertní verzi, která nabídne nejen řadu hostů a alternativní skladby v angličtině, ale díky pozvání tanečních formací Wings a Dance 2×s i jakousi „poloscénickou“ podívanou. Jen málokdo ale čekal, že se koncert stane muzikálovou událostí letošní sezóny. Největší zásluhu na tom má bezesporu dirigent Ota Balage. Jeho živý orchestr hraje tentokrát přímo na jevišti a možná ještě lépe, než při seriálové produkci před deseti lety. A také hlavní protagonisté se vrátili v oslnivé formě. Při sólech Ježíše, Máří Magdaleny i Jidáše diváci pociťovali lehké mrazení, neméně výborní ale byli i ostatní– Bohouš Josef, Aleš Brichta, Jiří Schoenbauer a celé řada dalších. Do celkově konsistentní koncepce překvapivě dobře zapadly i anglické proklady a nejrůznější úpravy známých písní v podání exkluzivních hostů – Terezy Černochové, Dashy i 4tetu, který zazpíval „po svém“ pojatou směs největších hitů. Lhostejno, zda zpěváci zvolili tradiční muzikálovou, swingovou nebo čistě vokální úpravu, vše do sebe úžasně pasovalo. A především – nebyl to jen vzpomínkový večer pro kultovně naladěné diváky, ale skutečný hudební svátek, neboť Ota Balage dokázal, že v i českých vodách se dá udělat kvalitní představení bez falešných tónů a se skvěle šlapající kapelou.
    19.června zazní Ježíš i v Brně, poprvé v rámci festivalu hudebních divadel Dokořán. Celoanglickou verzi připravuje dirigent Igor Vavrda a režisér Petr Gazdík. Brňáci mohou zvednout hozenou rukavici, ale laťka leží opravdu velmi vysoko.

  • Nad vašimi dotazy

    Ohledně našeho webu jsem obdržel řadu dotazů, jak mailem, tak prostřednictvím různých diskusí. Protože se snažíme o seriózní a přitom interaktivní přístup, rozhodl jsem se odpovědět přímo zde. Dnes vybírám prvních pět otázek, další budeme řešit v nepravidelných intervalech. Pokud máte cokoli na srdci, obraťte se na nás prostřednictvím našeho fóra.

    1/ Proč jsou s webem technické problémy a zobrazuje se mi jen levý sloupec stánek?
    Jelikož nás tento dotaz nejvíce znepokojoval, začnu právě jím. Po celou dobu jsme se domnívali, že chyba spočívá v nějaké nakešované verzi ne zcela kompatibilního internetového prohlížeče u koncového uživatele. Náš webmaster odzkoušel řadu /i starých/ operačních systémů i prohlížečů a nikde se chybové zobrazení neprojevilo. Svou roli nehrálo ani rozlišení monitoru, stránky fungovaly i v prohlížeči mobilního telefonu. Nakonec chybu odhalil v celkem unikátní kombinaci jediné verze Windows XP a prohlížeče Explorer 6. Závěr je, že chybu se podařilo odstranit a web by měl již všem fungovat zcela spolehlivě. Mimochodem – možná jste zaregistrovali, že se na webu pár dní nic nedělo, technika se proti nám spikla a náš PC musel na pár dní do servisu.

    2/ Proč uvádíte výňatky z tiskových zpráv jednotlivých divadel?
    Snažíme se informovat o dění ve všech českých divadlech, která hudebně dramatický žánr provozují. Chápeme, že např. fanouška MdB tisková zpráva z tohoto divadla nijak výrazně nepřekvapí, ovšem pro diváky z jiných měst zajímavá je, protože není v jejich silách sledovat aktuality jednotlivých divadelních webů, případně k tiskovým zprávám vůbec nemají přístup. Pro ilustraci – po zveřejnění informací k Mamzelle Nitouche se nám ozvala čtenářka z Liberce, která jela do Brna na služební cestu zrovna v den konání premiéry a chtěla k inscenaci doplňující informace. To nás utvrdilo, že uveřejňování těchto zpráv má své opodstatnění. Protože i většina divadel toto kvituje velmi pozitivně, budeme v uveřejňování zkrácených TZ pokračovat.

    3/ Proč dáváte upoutávky na své stránky na další weby?
    Reklama hýbe světem a sebelepší web je k ničemu, když o něm nikdo neví. Musical.cz je v současné době jen diskusním webem a proto snad každý chápe, že naše stránky nejsou konkurenční. Jeho výhodou však je, že právě diskuse je zde zavedená a muzikálová „komunita“ je na ní zvyklá. Proto se prosím smiřte, že se sem tam nějaká upoutávka objeví, časem jich určitě bude míň a míň. Mohu doufám prozradit, že uvažujeme i o určité fúzi seriózních muzikálových webů, která by vytvořila protiváhu k muzikálovému bulváru, ale to je věc vzdálenější budoucnosti a dalších jednání.

    4/ Proč píšete i o cizích muzikálech, které nikdo nezná?
    Jednak – to že je NĚKDO nezná, neznamená, že je NIKDO nezná. Zatím jsme se zaměřili zejména na německou a rakouskou scénu, kam naši diváci z důvodu dobré dostupnosti často jezdí. Zejména německé letní „open-air“ produkce jsou i mezi českými turisty velmi oblíbené. Také se nám podařilo získat z německy mluvících zemí renomovaného zpravodaje, který právě dostudovává divadelní vědu se zaměřením na muzikál a většinu německých inscenací navštívil a dobře zná. V budoucnu chceme pravidelně informovat také o dění na Broadwayi a West Endu. Můžete se např. těšit na informace od Patricka Fridrichovského, který se před pár dny vrátil z Londýna a plánujeme s ním rozhovor.

    5/ Budete se opravdu krom muzikálu věnovat i klasické operetě?
    Budeme. I když muzikál je současným fenoménem hudebního divadla, domníváme se, že bez znalosti klasické operety a opery se mu nelze seriózně věnovat. Vždyť o muzikálu se v encyklopediích hovoří jako o divadle, které „mluví, tančí a zpívá“. Přitom dnes už máme jednak vysloveně taneční muzikály a také díla, kde prakticky próza zcela ustoupila zpěvu /např. Les Misérables, většina titulů A.L.Webbera a řada dalších/. Nejsou to tedy spíše moderní opery?? Jsou díla, jako Porgy a Bess či Candide muzikály nebo operami? Jak je patrné, hranice mezi žánry je v oblasti hudebního divadla velmi křehká a my chceme jít narozdíl od ostatních ryze muzikálových webů napříč tímto žánrovým spektrem. Operetu pokládáme za zcela legitimní divadelní útvar, který, ač se již nijak nevyvíjí, má stále neuvěřitelný počet příznivců a spolehlivě plní divadelní pokladny i v současnosti. Příkladem je nejen komerčně velmi úspěšná inscenace Čardášové princezny v HDK, ale i vyprodaná představení Orfea v podsvětí v Plzni, trvale obrovský zájem o operetu v Ostravě nebo nové adaptace klasických operet v MdB. Proto jsme se rozhodli v rámci festivalu Dokořán navštívit představení operety Gasparone v podání NDM Ostrava a během léta přidáme i recenzi zmíněné karlínské Čardášové princezny.

    Ilustrační foto: Čardášová princezna, HDK

  • Limonádový Joe

    Ušlechtilý pistolník úspěšně přiklusal na divadelní jeviště

    Nejen pro nestárnoucí hity Když v baru houstne dým…, Arizona či Sou fár tú jú aj mej, ale také díky nesmrtelným gagům a už zlidovělým replikám /dnes by se řeklo hláškám/ stojí westernová parodie Limonádový Joe na českém filmovém a divadelním výsluní už přes čtyřicet let. Jen plzeňský operetní soubor se k ní vrací již potřetí – tentokrát poprvé v koprodukci s Divadlem Alfa. Šlechetný pistolník – abstinent premiérově přiklusal na jeviště Komorního divadla v sobotu 29.října.
    Duchovní otec bláznivé „koňské opery“ Jiří Brdečka napsal původně Joea jako román pro nakladatele J.Hynka. První divadelní premiéra se uskutečnila už v roce 1944 v Divadélku pro 99. Slávu a nesmrtelnost však „Limonádníkovi“ přinesla až hudební verze s písněmi J.Rychlíka a V.Hály, která se také stala předlohou pro nezapomenutelný film. Ta měla svou premiéru v roce 1955 v Divadle ABC. Za zmíňku určitě stojí, že Plzeňané se s touto komedií mohli seznámit poprvé v roce 1964, dokonce osm měsíců před slavnostní premiérou filmu. Po Miroslavu Doutlíkovi a Josefu Koníčkovi nyní dostal příležitost k svému ztvárnění režisér a loutkoherec Tomáš Dvořák. Ten přizval ke spolupráci dramaturga Pavla Vašíčka a muzikanta Vratislava Šrámka, aby se společně pokusili o slavný návrat neméně slavného hrdiny. Zmínění inscenátoři vsadili na zažitou komediálnost známých situací, ale pozměnili celkovou stavbu inscenace. Některé scény přeskupili, písně znějí často na jiných místech, než v originále. Přesto je celé představení velmi kompaktní, a hlavně – ze všech účinkujících vyzařuje nevídaný zápal pro nadsázku. Přestože vzpomínky na mimořádně povedený film je lépe ponechat doma, divák neodchází nijak ochuzen – ba naopak. Hostující režisér přišel s mnoha originálními nápady, scénické předěly vyplnil vtipnou stínohrou a samozřejmě nechybí ani loutky, přičemž zejména dvojice supů se okamžitě stala miláčky malých i velkých diváků. Za největší přínos „Alfáků“ ovšem považuji jejich trochu jiný pohled na divadlo, v lecčemž autentičtější a scénicky syrovější. Těžko si lze představit, že by podobným způsobem uchopili Netopýra či Kabaret, ale trochu zaprášenému limonádovému hrdinovi svěží proměna jednoznačně prospěla. Poslední inscenaci z roku 1990 má jistě mnoho diváků ještě v paměti – rozhodně nebyla špatná, vzpomeňme jen na hudební klauniádu Pavla Kantoříka a Jana Ježka, ale současná verze méně kopíruje film, je „divadelnější“ a snad i vtipnější.
    Za problematičtější považuji hudební stránku inscenace. Jen pětičlenná kapela, nebo spíš takový barový „šraml“, sice skvěle dotváří scénické situace, ale obstarat plnohodnotný doprovod zvládá přes veškeré nasazení jen stěží. Některé songy se zpívají jen u pianina /zejména díky hudební zručnosti Petra Vondráčka, ale i Bronislava Kotiše a Stanislavy Fořtové/ nebo za doprovodu gospelového sboru.
    S hostujícím režisérem si patrně skvěle porozuměl i choreograf Martin Pacek a oba výtvarníci – scénograf Jaroslav Milfajt a kostýmní návrhář Tomáš Kypta. Scénické proměny jsou řešeny originálně a vizuálně působí celá inscenace velmi atraktivně, byť má v porovnání s filmem omezené možnosti.
    Nové nastudování populární parodie našlo v Plzni své dva mužské hrdiny – krom skvělého hostujícího herce, muzikanta a zpěváka Petra Vondráčka v titulní roli je to bezesporu také naprosto brilantní Horác – Hogofogo v podání Bronislava Kotiše, který po „kládách“ typu Dona Quijota jakoby v nové úloze našel uvolnění a hravost. Oba protagonisté se ve střetu parodovaného dobra a zla skvěle doplňovali. Pozadu ale nezůstaly ani dámy, ať už to byla Stanislava Fořtová jako ohnivě tajuplná Tornádo Lou či něžně naivní Winnifred v podání Kateřiny Šildové. V dalších rolích excelentní čtveřici zdařile doplňoval Libor Zavislan, Jiří Untermüller, Radek Shejbal, Jan Kaštovský či velmi výrazný Petr Borovský v úloze tvrďáka Grimpa.
    O nehasnoucí popularitě této „koňské opery“ svědčí fakt, že ji v podobě velkolepé podívané nedávno uvedlo i Hudební divadlo v Karlíně. Plzeňští divadelníci se vydali odlišnou cestou, která se jeví jako dobrý start do nové, tentokrát veskrze muzikálové sezony.

    Plzeňský deník 5.10. 2007

  • ND přidává "Procházku"

    Dobrá zpráva přišla z Národního divadla v Praze pro diváky, kteří zatím nestihli navštívit mnoha cenami ověnčenou inscenaci jazzové opery autorské dvojice Suchý – Šlitr Dobře placená procházka. ND zcela mimořádně přidává v samém závěru své 125. divadelní sezóny sérii sedmi představení v termínu od 29.června do 4.července. V hlavních rolích se vystřídají všichni alternanti – Zbyněk Fric a Petr Stach /Uli/, Jana Malá i Dáša Zázvůrková /Vanilka/, Tomáš Trapl, Petr Píša a Lukáš Kumpricht /Advokát/, Jiří Suchý, Petr Macháček nebo Zbyněk Fric /Listonoš/ či Zuzana Stivínová, Jitka Molavcová a Tereza Hálová v úloze Tety z Liverpoolu. Inscenaci, na jejíž přípravě se krom Miloše, Petra a Matěje Formanových podílel i světoznámý dirigent Libor Pešek a výtvarník Jan Pištěk, čeká také zítřejší pohostinské vystoupení v Bratislavě.
    Pokud tedy chcete navštívit „zlatou kapličku“, doba na začátku prázdnin, kdy většina divadel své brány uzavírá, je k tomu jako stvořená.

  • Mozart! na letním festivalu

    V současné době právě vrcholí přípravy úspěšného muzikálu Mozart! autorské dvojice Kunze – Levay /Elisabeth a Rebecca/ v německém Tecklenburgu. Jedná se o vůbec první uvedení Mozarta, který si odbyl světovou premiéru v roce 1999 ve Vídni, na open-air scéně. Stejně jako loňského Jekylla a Hydea jej bude režírovat Cusch Jung a v titulní roli se divákům opět představí Patrick Stanke. V rámci každoročního Freilichtspiele se bude Mozart střídat s tanečním muzikálem Footloose a dětským muzikálem Cinderella. Slavnostní premiéra proběhne v rámci oslavy letního slunovratu 21.června.

    Hudební nastudování: Tjaard Kirsch
    Režie a choreografie: Cusch Jung
    Výprava: Karin Alberti

    Osoby a obsazení:
    W.A. Mozart: Patrick Stanke
    Leopold Mozart: Ethan Freeman
    Colloredo: Marc Clear
    Nannerl: Karin Seyfried
    Constanze: Simone Geyer
    Baronin von Waldstätten: Jana Werner
    Schikaneder: Adrian Becker
    Cäcilia Weber: Anne Welte
    Graf Arco: Wolfgang Höltzel
    Fridolin Weber: Michael Schüler

  • Starší české muzikály na CD!

    V nedávné době jsem na našem nepříliš štědrém trhu s muzikálovými nahrávkami objevil dvě zajímavá CD se staršími českými původními muzikály. První z nich vydal Radioservis, což je vydavatelství fungující při Českém rozhlase v Praze. Album obsahuje výběr melodií z dvou titulů skladatele Zdeňka Petra a textaře Ivo Fischera Filosofská historie a Pan Pickwick. Oba dnes trochu neoprávněně pozapomenuté muzikály kdysi s velkým úspěchem uvádělo divadlo Rokoko, Filosofskou historii jsem pak viděl ještě v roce 1990 na scéně Komorního divadla DJKT v Plzni.
    Zdeněk Petr instrumentoval i první uvedení Divotvorného hrnce na evropském kontinentu v roce 1948. Napsal také hudbu k rozhlasové komedii Sto dukátů za Juana s nezapomenutelnou Písní pro Kristinku, jež lámala veškeré rekordy tehdejších hitparád. S nástupem obliby nových hudebních komedií se zapsal do historie českého hudebního divadla právě oběma zmíněnými muzikály. První, na libreto Jaroslava Dietla a s texty Ivo Fischera podle novely Aloise Jiráska, se dočkal premiéry v roce 1968 a oživil atmosféru vzedmutého revolučního ducha z roku 1848. Hlavní role vytvořily největší hvězdy pop-music, Helena Vondráčková, Waldemar Matuška, Václav Neckář, Marta Kubišová a Karel Štědrý. Z tohoto muzikálu je na CD 10 písní z originální nahrávky divadla Rokoko. Úvod patří sboru Ó neděle, ó soboty s motivy studentské hymny Gaudeamus igitur, následují populární písně jako Nejkrásnější sál, Máj, Netrubte vojáci, Znám jedno město a další. S Filosofskou historií se loučíme písní s příznačným názvem Tak tedy sbohem.
    Do odlišné atmosféry nás zavádí druhý muzikál Pan Pickwick. Děj podle známého románu Charlese Dickense přibližuje divákům typické londýnské prostředí první poloviny 19.století. Tato hudební komedie byla s úspěchem uvedena nejen v Rokoku v sezóně 1970/71, ale následně také v Plzni, Prešově, Freibergu a ve Varšavě. Na zmíněném CD najdeme celkem 17 melodií z Pana Pickwicka a zajímavostí je, že se vydavatel rozhodl kombinovat dvě nahrávky – originální z divadla Rokoko s Jiřím Šaškem, Karlem Štědrým, Karlem Hálou, Laďkou Kozderkovou či Pavlínou Filipovskou v hlavních rolích a polistopadovou televizní inscenaci z roku 1991 s vynikajícími výkony Josefa Vinkláře, Josefa Somra, Josefa Abrháma a Marka Ebena. Každá z verzí má své osobité kouzlo a stojí za poslech. Kompilace Muzikály Filosofská historie a Pan Pickwick je k dostání na www.radioservis-as.cz za 169Kč.
    Snad ještě lákavější nabídkou je reedice vydavatelství Levné knihy, které za pouhou dvacetikorunu nabízí nahrávku vyjimečně skvělého muzikálu Zvonokosy, který na motivy románu Gabriela Chevalliera napsali Jindřich Brabec a Petr Markov. Třináct písní v podání Laďky Kozderkové, Ladislava Županiče, Hany Talpové, Karla Hály, Nadi Urbánkové nebo Evy Pilarové pochází z inscenace Hudebního divadla v Karlíně /premiéra 9.dubna 1983/ a původně je vydal Supraphon v roce 1987. Z Karlína se tento muzikál rozletěl do Brna, Plzně i Ostravy, aby se na domovskou scénu, tentokrát již v režii renomovaného Petra Novotného, vrátil znovu v roce 2001. Na CD najdete největší hity z hudební komedie Zvonokosy, jako např. Bonviván, Hřešila nestyda, Jen nám dejte šanci, Ať žije truňku král i velmi známou Píseň o smrti nevinného blázna.
    Obě zmíněná CD by si měli poslechnout zejména mladí příznivci muzikálů, aby zjistili, jak brilantní muzikály psali čeští autoři již před rokem 1989. Zejména Zvonokosy stále představují špičku v oblasti české hudební komedie a svými hudebními kvalitami předčí značnou část současné tuzemské produkce.

  • Nituška se vrací do Brna

    Po patnácti letech se do Brna vrátí jedna z nejpopulárnějších operet Mamzelle Nitouche Florimonda Hervého. Premiéra se uskuteční na Hudební scéně MDB 7.června od 19,30h.
    Jak můžeme vyčíst z tiskové zprávy, inscenace Nitušky v Městském divadle ponese dva hlavní znaky – inovaci a návraty. Inovace spočívá hlavně v lokalizaci děje, který se režisér Gustav Skála rozhodl posunout do Francie 50.let minulého století, nahradit armádu četnictvem a využít tak vizuální stránku slavných „četnických komedií“ s Louisem se Funés. Návratů je zde několik – výše jmenovaný režisér se k titulu vrací už potřetí, jedním z Célestinů bude někdejší představitel poručíka de Champlatreux Igor Ondříček, s nímž bude roli alternovat Milan Němec, který Célestina hrál už před deseti lety v Pardubicích… Dále tým Gustava Skály, jenž je už podepsán pod úspěšnou adaptací Orfea v podsvětí, tvoří dirigenti Jiří Petrdlík a Dan Kalousek, scénografka Eva Brodská, kostýmní výtvarník Roman Šolc a dramaturgové Ondřej Šrámek a Jan Šotkovský.

    V hlavních rolích:
    Célestin/Floridor: Milan Němec, Igor Ondříček
    Matka Představená: Eva Gorčicová, Irena Konvalinová
    Major de Chateau-Gibus: Jan Apolenář, Zdeněk Junák
    Denisa de Flavigny: Radka Coufalová, Johana Gazdíková
    Fernand de Champlatreux: Jiří Mach, Aleš Slanina, Jiří Zmidloch
    Loriot: Petr Brychta, Robert Jícha
    Corina: Jana Musilová, Pavla Vitázková

  • Petice a antipetice

    Jelikož pečlivě sledujeme situaci kolem současného dění v pražských divadlech, uveřejňujeme petici pražských umělců a zároveň jakousi „antipetici“, kterou vydal pražský producent a podnikatel Petr Kratochvíl. Jak jistě po přečtení pochopíte, problematika otřásá i muzikálovou scénou, neboť se rozhořel nejen boj mezi Semaforem a Ta Fantastikou, ale ve hře je i transformace HDK. Protože považujeme současnou pražskou divadelní scénu už tak za velmi zjitřenou, ponecháváme obě petice bez komentářů, ať si každý čtenář udělá úsudek sám.

    NÁVRH OBČANŮ K PROJEDNÁNÍ – CHCEME PRAHU KULTURNÍ
    Vážený pane primátore, vážené zastupitelky, vážení zastupitelé hlavního města Prahy, vážený pane řediteli magistrátu,
    my, níže podepsaní občané, s odvoláním na svá občanská práva podílet se na správě věcí veřejných a s ohledem na samostatnou působnost hlavního města Prahy, které v souladu s místními předpoklady a místními zvyklostmi pečuje o vytváření podmínek pro uspokojování potřeb svých občanů, viz §7 písm. c) zák. č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze (projednání věci zastupitelstvem při podpisu 1 000 občanů), se na Vás obracíme v obavách nad dalším celkovým kulturním rozvojem města, ve kterém žijeme a pracujeme a kterému odvádíme daně, neboť se obáváme, že hrozí likvidace kulturního života nejen v centru Prahy. S vědomím toho, že právě kulturní organizace jsou důležitým, město utvářejícím prvkem, Vám překládáme následující podněty k projednání.
    Pro další celkový kulturní rozvoj hlavního města Prahy požadujeme za bezpodmínečně nutné:

    1. odložit transformaci kulturních organizací, dokud není jasný právní rámec – Kulturní politika HMP z roku 2006 říká, že „pro transformaci příspěvkových organizací města dosud neexistuje optimální právní prostředí, v ČR chybí dostatečná právní úprava pro vznik právnické osoby veřejnoprávního typu, s výjimkou obecně prospěšné společnosti, která nicméně nevytváří optimální podmínky pro řízení kulturních organizací.“ Neexistuje tedy právní záruka, že správa městského majetku, kam patří i intelektuální vlastnictví, bude prováděna řádným způsobem.
    2. poskytnout veřejnou garanci, že nemovitosti v majetku města, ve kterých sídlí městské kulturní organizace, nebudou pronajaty ke komerčním účelům nebo prodány – Jde zejména o Karlínské divadlo, Vinohradské divadlo, Divadlo Na Zábradlí, Švandovo divadlo, Divadlo Pod Palmovkou, Divadlo Minor, Obecní dům a další.
    3. definovat síť veřejných kulturních organizací, které zajišťují uchování, prezentaci i tvorbu kulturního dědictví – Podle platných dokumentů HMP cílem tzv. transformace není zajistit dostupnost veřejných kulturních služeb, ale „vyšší míra ekonomické autonomie, vyšší pružnost při řízení, větší míra tvůrčí svobody a rovnocenné postavení se soukromými a nevládními neziskovými organizacemi“. Město se tak de facto zbavuje kulturních organizací. Ačkoli 3. etapa transformace měla začít až po vyhodnocení tzv. 2 etapy zahrnující divadla Na Zábradlí, Pod Palmovkou, v Dlouhé, ABC, Rokoko, Švandova divadla na Smíchově, Studio Ypsilon, Pražskou informační službu a Hvězdárnu a planetárium HMP, mají být k 1. 1. 2008 transformovány i Muzeum hlavního města Prahy, Galerie hlavního města Prahy a Karlínské divadlo.
    4. znovu zavést dotační systém pouze pro neziskové projekty kulturního významu – Obecné evropské pravidlo, že dotace/granty jsou určeny pouze na úhradu ztrátových nákladů projektu a nemohou být použity za účelem dosažení tvorby zisku, loni Magistrát HMP svým rozhodnutím bezprecedentně prolomil. V rámci grantového systému jsou tak peníze určené na podporu kultury používány na zvýšení zisku soukromých podnikatelů a vypláceny bez účelu, tedy bez závazku např. snížit vstupné, nabízet slevy pro určité skupiny apod.
    5. ustavit poradní sbor pro kulturu s úkolem vyhodnotit kulturní politiku HMP a grantový systém za posledních 5 let – Zastupitelé v nebývalé shodě sice v roce 2006 schválili dokumenty Kulturní politiky a Grantového systému, ale navzdory tomu nebyl po volbách uveden v činnost žádný odborný orgán, který má praxi města vyhodnocovat a může navrhovat změny.
    6. oddělit podporu neziskového sektoru a podporu podnikání v kultuře – Nejasnosti ohledně podpory podnikání v kultuře vyústily na jaře loňského roku ve stížnost podnikatele Petra Kratochvíla k Evropské unii pro porušování hospodářské soutěže a arbitráži vůči České republice, což se stalo důvodem pro zářijové zastavení grantového systému a následné několikaměsíční prodlení v rozhodování o grantech. Poté, co byla arbitráž po dohodě obou stran zastavena, upozornil ministr financí na nutnost věnovat pozornost striktnímu oddělení a definice podmínek pro subjekty ziskového (obchodního) a neziskového charakteru. Návrhy řešení této problematiky nejsou dosud známy a vyvstává nebezpečí dalších stížností.
    7. dotace z rozpočtu Odboru kultury a památek HMP poskytovat pouze kulturním subjektům, nikoli reklamním, modelingovým či cestovním agenturám apod. – V posledních letech jsou z kulturního rozpočtu podporovány projekty bez odborného posouzení jejich kulturního významu, respektive projekty firem, které úspěšně podnikají v jiných oblastech než kulturních. Např. místní pobočka celosvětové agentury Elite Look dostala loni 1,5 milionu, nyní má návrh 1,9 milionu, provozovatel flotily vyhlídkových lodí na Vltavě obdržel v loňském roce 7 milionů. Dále jsou to Cestovní kancelář turistika a hory nebo CK Alpy, jež se obě zabývají pořádáním alpských a himálajských výprav, či firmy specializované na prezentaci a marketing firem v rámci sportovních, společenských i kulturních akcí, např. MVP Agency. To všechno vede k oprávněným pochybám o účelném využívání peněz daňových poplatníků.
    8. finanční prostředky určené na kulturu udělované prostřednictvím partnerství (dříve spolupořadatelství) nevyplácet formou darů, ale dotací – Již po několik let Praha poskytuje dary na různé kulturní a volnočasové aktivity občanů; v roce 2007 to bylo téměř 70 milionů, ve volebním roce 2006 více než 82 milionů korun na desítky projektů. Vzhledem k charakteru darů, který nemůže předpokládat žádný konkrétní účel takto poskytnutých finančních prostředků, jakož i k neexistenci kritérií pro výběr obdarovaných subjektů je tato praxe již delší dobu terčem kritiky. Pochybnosti se týkají nižší účelnosti takto vynakládaných peněz i využívání veřejného rozpočtu k politickému marketingu.
    9. zveřejňovat veškeré podkladové i hodnotící studie či analýzy, které si MHMP nechává zpracovávat v souvislosti s prováděním kulturní politiky – Magistrát si pro svá rozhodnutí nechává zpracovat různé studie a analýzy, které nejsou zveřejňovány a podrobeny veřejné diskuzi či oponentuře. Transparentní způsob provádění kulturní politiky a rozhodování přitom prokazatelně přispívá k lepším řešením.
    10. upravit a dodržovat harmonogram grantového systému v návaznosti na obecnou praxi kulturních organizací a zamezit, aby se o podpoře rozhodovalo až po zahájení projektů – Pražské kulturní organizace již několik let trpí pozdě přijímaným rozhodnutím o rozdělení dotací, ke kterému dochází i několik měsíců po zahájení projektů. Letos to bylo koncem března, loni koncem února. I samotné uzavírání smluv a převedení dotací v mnoha případech trvá další měsíce, takže peníze se na účet dotyčných žadatelů dostávají až v průběhu roku, přičemž je jasné, že čím více je času na smluvní ujednání, tím je možné získat lepší podmínky, ušetřit či získat kvalitnější zboží i služby.
    11. zrušit tzv. dotace na vstupenky – Ve stávajícím systému nelze rozlišit a oddělit na jedné straně umělecké a kulturní, na druhé ryze zábavní či turistické projekty. Dotace jsou rozpočítávány na základě čestného prohlášení o „skutečných tržbách ze vstupného“ bez ohledu na to, zda žadatel akce pořádá či je zprostředkovává jako agentura, a co je vlastně cílem těchto akcí. Za současného stavu se zdá, že např. muzeum voskových figurín či noční kluby s tanečními produkcemi o dotaci nepožádaly jen čirým nedopatřením.
    12. pojmenovat manažerská pochybení – Určit, kdo má na svědomí vynucené změny v skladbě programu řady kulturních organizací a narušení partnerské spolupráce. Na stížnosti podnikatele Kratochvíla ohledně porušování hospodářské soutěže a poškozování investic reagoval radní Milan Richter s několikaměsíčním zpožděním a navíc úplným pozastavením grantového systému přesně v době, kdy se obvykle vyhlašuje grantové řízení na následující rok. Důsledkem bylo vážné zdržení projednávání žádostí o financování kulturních organizací a tedy poškození možností plánovat pro tento rok. Pozdě vyhlášený grantový systém navíc nebyl připraven transparentním způsobem. V rozporu s Kulturní politikou a Grantovým systémem HMP nebyly zohledněny závěry a zkušenosti grantové komise z minulých let a rovněž se nekonaly žádné konzultace s poradním sborem primátora pro kulturní politiku, přestože pro konzultaci klíčových rozhodnutí v oblasti kulturní politiky byl v roce 2006 Zastupitel­stvem určen právě tento orgán. Nově zavedené nárokové dotace na vstupenku umožňující zvyšování zisku jsou zásadní změnou jdoucí nad rámec jakékoliv „aktualizace“ grantového systému. Navíc tento systém nově strukturoval rozpočet, a to bez jakékoliv analýzy závazků a potřeb, v důsledku čehož byl RHMP i ZHMP předložen ke schválení deficitní rozpočet, a kulturní organizace byly klamavě vyzvány, aby podávaly své žádosti o víceleté granty, pro které nebyly vyčleněny žádné peníze.

    Vážený pane primátore, vážené zastupitelky, vážení zastupitelé hlavního města Prahy, vážený pane řediteli magistrátu,
    domníváme se, že důsledná a transparentní realizace politiky, v níž by byly výše uvedené body zohledněny, přispěje nejen k lepšímu uspokojování potřeb občanů a návštěvníků Prahy, ale prospěje i samotnému sektoru kultury, v němž jsou vzájemně provázány ziskové i neziskové aktivity spolu s činností organizací státní správy a samosprávy. Podle loňské studie MPSV má Praha v sektoru kultury velký podíl na celorepublikové zaměstnanosti. V pražské kultuře to v roce 2005 představovalo 49 000 přepočtených osob, což znamená 46 % celkové zaměstnanosti v kultuře v celé ČR. Navíc hlavní město Praha má nejvyšší podíl (55,8 %) na tvorbě hrubé přidané hodnoty celého sektoru kultury celé ČR. V roce 2005 to konkrétně představovalo částku vyšší než 25 miliard Kč.
    Nehledě ale na svět statistik je třeba si také uvědomit, že kultura představuje hodnoty, které jsou ekonomicky nevyčíslitelné. Ty spočívají zejména ve vyhledávání, v ochraně a v péči o kulturní dědictví; v informační, výchovné a vzdělávací činnosti kulturních institucí (jako jsou např. knihovny, muzea, galerie), ve vytváření podmínek pro uměleckou tvorbu či badatelskou činnost a v celkovém kultivačním působení sektoru na společnost. Připomínáme, že hodnoty historické, symbolické, estetické i duchovní svým významem z hlediska současnosti i budoucnosti přesahují charakteristiky dané pouhou tržebností či návštěvností kulturních organizací. U vědomí všeho, co bylo řečeno výše, vás proto žádáme o řádnou správu kultury v hlavním městě Praze, kterou máte na základě výsledku voleb na starosti.
    V Praze, duben 2008

    Lehce nabyl, lehce pozbyl

    Proč stejně intenzivně jako pražští divadelníci neprotestují například hudebníci? Přece proto, že jiné druhy umění jsou více zvyklé na samostatný život a méně závislé na dotacích.
    Protestující nastolili zjednodušující revoluční dikci: nedáte nám, co chceme – jste nekulturní. Říkáte, že se v divadlech prohospodaří zbytečně mnoho peněz – jste nekulturní. Novináři podporují petičníky s ohnivým svitem v očích – jako fotbaloví fanoušci svůj klub. Bojují přece zástupci kulturních elit proti nekulturním omezencům. Článek věcně a nestranně popisující situaci jsem četl jeden, před časem v MF Dnes. Do podstaty sporu nepronikli ani elitní novináři jako Renata Kalenská nebo Václav Moravec. O velmi různé umělecké úrovni protestujících divadelních scén se nemluví. O tom, jak nakládají s veřejnými penězi se nemluví už vůbec, takovou maličkostí se přece nikdo nebude zabývat! Za tzv. nezpochybnitelná jména (Suchý) a značky (nejčastěji Divadlo Na Zábradlí), kterými se personifikuje „kultura“, se skryje všechno. Na druhé straně prý stojí personifikovaná „nekultura“ – radní Richter a soukromá divadla.
    Umělci nebývají z těch, kteří přemýšlejí o výdajích. Utratit se dá jakékoliv množství peněz, zvlášť lehce se utrácejí ty, které si sami nemusíme vydělat. O to důležitější je, aby odpovědné managmenty spravující dotované scény byly skutečně nuceny dávat svým umělcům nějaké racionální hranice. Přemýšlet o tom, zda se nedá udělat totéž za méně peněz. A dokonce jak nějaké další vydělat. Proč se stejně intenzivně jako o požadavcích na granty třeba nemluví o ceně vstupenek? Když z výnosů vstupného pokryjí divadla sotva 30% svých nákladů a tváří se, že na zbývajících 70% mají mít nárok, je to racionální? Když pan Suchý potřebuje na provoz svého soukromého divadla milión korun měsíčně, nemá ho, dělá pětimiliónové dluhy a přitom prodává vstupenky v průměru za nějakých 250 Kč, je to racionální? Je normální, když je v divadle zaměstnáno několikanásobně víc provozních zaměstnanců než herců? V MDP na 24 herců 131 zaměstnanců, v Divadle na Vinohradech 39 herců na 194 zaměstnanců, tedy více než pětinásobek. V Divadle v Dlouhé a na Zábradlí „jen“ víc než trojnásobek. Kdybych podobně vedl svoje divadlo, zkrachoval bych po měsíci provozu.
    Dobře zaplaceno musí přece dostat především herci a autoři – oni jsou ti, za kterými lidé do divadla chodí. Hrajeme tolik představení, kolik se jich vyprodá, nemůžeme si dovolit dotovat kromě vzniku inscenace i její provoz. Nikdy nevíme, jak dlouho se která inscenace bude hrát a kolikrát. Ale toto riziko přece k divadlu a k umění patří. Někteří z vynikajících mladých muzikantů a zpěváků, kteří u nás hrají, mají – aby měli jistotu, že pokryjí základní existenční potřeby – civilní zaměstnání, z kterých se uvolňují na zkoušky. Tuto jistotu ovšem řadě herců dotovaných scén pokrývá právě divadelní plat (často nedůstojný, právě proto, že se zaměstnává tolik dalšího personálu) a odtud pak vybíhají za lepším výdělkem do televize, dabingu nebo soukromých produkcí. Je to normální nebo spravedlivé?
    Pan Just mi vyčítá, že vedle „seriózního repertoáru“ (zaplaťpámbu, konečně připustil, že nějaký máme), hraju padesát i více představení černého divadla. Měl by se možná zajímat o to, jak to dělám, že svoje „seriózní představení“ dotuji ze svých výdělků z černého divadla. Nedělám dluhy, nejsem závislý na dotacích. Měl by mě dávat za příklad dobrého hospodáře. I toto je podnikání v divadle, nejen – jak se často zjednodušuje – generování zisku. Proboha, zbavme se bolševismu v našich hlavách, prosím! Když všude vidím, jak se s penězi nakládá – když všichni trvají na tom, že divadla mají na podporu nárok, budu zase já stále tvrdit: potom mají mít nárok opravdu všichni.

    Petr Kratochvíl

Scroll Up

Pro plnou funkci webu musíte souhlasit s využítím cookies. Více informací

Jako většina internetových stránek i tyto stránky používají cookies. Na základě anonymních dat sledujeme například celkový počet návštěvníků. Pokud nechcete cookies používat nebo pokud chcete, aby internetový prohlížeč použití cookies oznámil, musíte ve svém internetovém prohlížeči vybrat příslušnou volbu. Zablokujete-li všechna cookies, nebudete moci využít některé funkce těchto stránek.

Zavřít