musical-operetainternetový magazín o divadle

  • Doyen Karlína pokřtil CD

    První prosincové pondělí proběhlo v Hudebním divadle Karlín ve znamení křtu CD Carmen, která je momentálně nejúspěšnějším karlínským titulem. Na akci dorazila nakonec hlavní hvězda produkce Lucie Bílá nejen s bolavými zády, ale rovněž s nepěknou rýmou.
    Kmotrem CD se stal doyen české operety Karel Fiala, který zazářil hlavně jako představitel filmového Limonádového Joea, jehož pěvecký part nazpíval kdysi Karel Gott. Přes obrovskou popularitu Limonádníka se Fiala nestal vyhledávaným filmovým herce a zůstal věrný karlínské scéně, kde s krátkými pauzami působil 34 let. Prošel celým klasickým operetním repertoárem a hrál i v muzikálech West Side Story, My Fair Lady, Kiss me Kate a Když je v Římě neděle. V menší roli se na domovskou scénu vrátil i v aktuální inscenaci Joea. Svou neutuchající vitalitu prokázal i během křtu CD Carmen, kdy se nebál ani virozy Lucie Bílé a symbolickému polibku se oddával beze strachu. Navíc prohlásil:
    „Lucii Bílou moc rád poslouchám, její zpěv mě doslova nabíjí. Zejména po ránu si s oblibou pouštím její píseň o plynu v troubě. Lucka je vlastně taková moje…“ Nabíječka,“ dodala s humorem Lucie.
    Podle ředitele HdK Egona Kulhánka a uměleckého šéfa souboru Pavla Poláka má zásadní podíl na úspěšném natočení nahrávky dirigent a autor hudební režie Ota Balage. PR manager Tomáš Matějovský zase zdůraznil obchodní úspěch Carmen, která prozatím láme divácké rekordy a většina vstupenek na jarní představení už je vyprodána. Dodal, že stejný úspěch přeje i vydanému albu.
    Sama protagonistka titulní role pro náš internetový magazín sdělila:
    „Pořád si myslím, že Carmen je jednou z mých životních rolí a jsem strašně vděčná Egonu Kulhánkovi, že mě do ní obsadil. A taky děkuji Frankovi Wildhornovi za ty krásné písničky a Dashence nejen ze skvělou alternaci, ale také za záskok, když mně minulý týden ruplo v zádech a nemohla jsem se ani pohnout. Myslím, že Carmen miluje celý karlínský soubor, protože přestože jsme se s ní loučili v sobotu pouze na dva měsíce, obrečeli jsme to skoro jako derniéru a slavilo se dlouho do noci.“

    Poté bylo CD, jehož vydavatelem je společnost EMI Czech Republic, tradičně pokropeno šampaňským z rukou Lucie Bílé, kmotra Karla Fialy, Egona Kulhánka, Adama Nováka a dalších hostů.

    CD Carmen: Frank Wildhorn /hudba/, Jack Murphy /text/, Norman Allen /libreto/, český text Adam Novák a Egon Kulhánek

    Hudební čísla:
    1. Sevillana – Stanislav Kohútek
    2. Cesty osudu – Athina Langoská
    3. Já věrnost ti přísahám – Dasha, Robert Jícha
    4. Symbol žen – Lucie Bílá, company
    5. Každý jsme sám – Lucie Bíla
    6. Taková ženská – Robert Jícha, Jiří Korn, Tomáš Trapl, Ivo Hrbáč
    7. Tak kráčí ženská – Lucie Bílá, company
    8. Patříš mně – Václav Noid Bárta, Lucie Bílá
    9. Cizinec, můj stín – Peter Strenáčik
    10. Kéž sílu mám – Lucie Bílá
    11. Svatá Terezo – Dasha
    12. Jde vo kejhák – Václav Noid Bárta
    13. Viva – Lucie Bílá, company

    Foto: Autor článku /Lucie Bílá během křtu hovoří s novináři/

  • Sněhurka poblázní Brňany

    Po muzikálu Peklo osvědčené autorské dvojice Stanislav Moša – Zdenek Merta Městské divadlo v Brně uvede na Hudební scéně další autorský projekt – bláznivou pohádku Sněhurka a sedm trpaslíků.
    Na pozadí známé pohádky bratří Grimmů, jemně inspirováni proslulou animovanou verzí Walta Disneyho, tvoří tvůrčí tým MdB svou osobitou stavbu plnou horrorového napětí, ztřeštěného humoru i pohádkové laskavosti. Vše samozřejmě kořeněno půvabnými, chytlavými písničkami.
    Na novém díle pracoval společně tým MdB, jehož součástí jsou i dva oblíbení herci Městského divadla. Hudbu napsal dirigent a hudební skladatel Karel Cón a libreto je dílem Jana Šotkovského, Petra Štěpána a Stanislava Slováka, který zároveň Sněhurku režíruje. V hlavních rolích diváci uvidí Radku Coufalovou, Svetlanu Slovákovou, Jana Apolenáře, Milana Němce, Rastislava Gajdoše, Roberta Jíchu, Petra Štěpána a Aleše Slaninu.
    Cílem ambiciózního brněnského souboru je vytvořit rodinné představení, ze kterého se budou radovat děti i rodiče zároveň. Zda se tento nelehký záměr podaří naplnit, mohou posoudit diváci poprvé v sobotu 6.prosince.

    Foto: MdB – Tino Kratochvil

  • Carmen pokřtěna

    Album muzikálu Carmen dnes bylo pokřtěno v Hudebním divadle Karlín za účasti hlavních protagonistů, novinářů a slavnostních hostů.
    Původně se měl křest uskutečnit již minulý čvrtek, ale hlavní hvězdu muzikálu Lucii Bílou nečekaně zradila “zablokovaná” záda. CD obsahuje výběr třinácti písní z pera hudebního skladatele Franka Wildhorna a jeho vydavatelem je nakladatelství EMI Czech Republic. Za vedení divadla se křtu zúčastnil ředitel HdK Egon Kulhánek, překladatel a dramaturg Adam Novák i tiskový mluvčí Tomáš Matějovský. Úspěšný start do života albu popřál jeho kmotr, kterým se stal legendární představitel filmového Limonádového Joea Karel Fiala. Dnes třiaosmdesátiletý a stále vitální herec vystupoval s krátkými přestávkami na karlínském jevišti 34 let, takže sklenka šampaňského byla jistě v dobrých rukou.

    Podrobnější informace a další fotografii naleznete v sekci domácí scéna.

    Foto: autor článku

  • Vážky jsou vášní Dana Bárty

    Dan Bárta, jeden z našich nejznámějších zpěváků, skladatelů či představitel Ježíše i Jidáše v kultovní pražské inscenaci Jesus Christ Supestar, má velmi neobvyklou vášeň – léta fotografuje vážky a zajímá se o vše, co s tímto živočišným druhem souvisí. Včera představil kolekci svých makrofotografií VÁŽKY během vernisáže v Bohemia Sekt Centru ve Starém Plzenci na Plzeňsku.

    Není žádným tajemstvím, že Dan již v muzikálech nevystupuje a poněkud se hudebně odchýlil i od rocku k náročnějším hudebním formám, zejména jazzu. Málokdo ví, že původní profesí je rentgenový laborant a své hudební začátky prožíval právě v Plzni. Zde vystupoval nejprve s kapelou Tom Sawyer, se kterou obrážel vesnické klubu. Teprve pak zformoval už známou skupinu Alice a díky „předskokanství“ Lucii se s touto partou stával stále známější. David Koller jim produkoval i první album Yeah! Dan Bárta pak začal spolupracovat se skupinou J.A.R. a dalšími formacemi. Od rozpadající se Alice směřoval k lidem okolo Romana Holého, Oty Klempíře a Miroslava Chyšky. Zde objevoval svět rapu, funku a jazzu, který mu vyhovoval. Vzpomínkou zůstala i skupina Sexy Dancers, která za sebou zanechala třeba hit Slim Jim. Deset let trval zpěvákův vývoj, než přišlo album Illustratosphere, pro které napsal i texty. Z projektu nakonec vyrostla stejnojmenná koncertní skupina, uznávaná diváky i hudební kritikou. V sestavě s kytaristou Miroslavem Chyškou /posléze ho nahradil Jaroslav Friedl/, klávesákem Filipem Jelínkem, pianistou Stanislavem Máchou, basistou Robertem Balzarem a bubeníkem Jiřím Slavíčkem natočili nové CD Entropicture, které bylo za rok 2003 oceněno Akademií populární hudby jako „nejlepší zvukový záznam“ a Dan Bárta se současně stal zpěvákem roku. Důkazem, že zpěvák rád koncertuje živě je i další 2CD Retropicture, které zachycuje atmosféru dvou koncertů v pražském paláci Akropolis. V současné době se právě prodává jejich nové album Animage.

    Ale zpět k muzikálům. Jak známo, po úspěchu JCS Dan ještě přijal další nabídku Petra Novotného na roli vypravěče Che v neméně známé Evitě. Z obou titulů vzešly velmi oblíbené hudební nosiče, které mnohé hudebniny prodávají dodnes. Letos se /jak jsme v našem internetovém magazínu psali/, sešla stará parta JCS a v Hudebním divadle Karlín s ohromujícím úspěchem odzpívala sérii koncertních představení Ježíše.
    V této souvislosti jsme Danovi Bártovi položili několik otázek:

    Nedávno karlínské divadlo uvedlo jarní a posléze pro velký zájem ještě podzimní sérii koncertní verze Ježíše. Byla to poslední tečka za legendární inscenací?
    „To ještě přesně nevíme, ale zájem diváků nás hodně překvapil. Bylo to hodně příjemné setkání, asi jako když se sejdete se starými spolužáky ze školy. Nejsme proti, sejít se jednou dvakrát do roka a Ježíše si připomenout, ale zase z toho nechceme dělat nějaký kult a publikum tím přesytit. Takže uvidíme… Podle mě byl úplně nejlepší ten poslední listopadový koncert, už jsme zase byli pořádně sehraní a mělo to šmrnc.“

    Přijal byste v současné době nějakou muzikálovou nabídku? Příležitostí je v Praze určitě víc než dost…
    „Já myslím, že tahle kapitola je definitivně za mnou. Sice se říká „nikdy neříkej nikdy“, ale muzikantsky se teď ubírám úplně jiným směrem. Snažím se propagovat alternativnější hudební proudy, které mi dávají větší svobodu a jsem šťastný, že se nám daří prodávat deset, patnáct tisíc nosičů.“

    Dnes jsme se v reprezentativních prostorách Bohemia Sektu ovšem nesešli kvůli hudbě, nýbrž kvůli vážkám. Jak vás vůbec napadlo fotografovat právě je?
    „Jednak jsou to krásní tvorové a navíc člověk, který tráví většinu života mezi publikem, jaksi potřebuje také vypadnout do přírody. Jsem rád, když se můžu třeba týden brodit korytem řeky, sledovat vážky a třeba vůbec s nikým nemluvit.“

    Je to složité, zachytit jejich život na snímek?
    „Určitě je těžší fotit vážku, než třeba kámen. Přirovnal bych to k ping-pongu se špatným hráčem – polehoučku dáte podání, ten člověk to někam odpálí, takže popoběhnete kousek, seberete míček a tak to jde pořád dokola. K vážce se přiblížíte objektivem na dvacet centimetrů, zaostříte, a v tom ona odletí o metr dál. Takhle to opakujete třeba celý den. Stane se, že nafotím pět filmů a použitelné jsou z toho tři fotky.“
    Přejeme hodně dalších úlovků.

    Výstava, která potrvá až do 25.února, nabízí 18 velkoplošných makrofotografií vážek z celého světa – Ameriky, Asie, rovníkové Afriky, ale i od českých řek. Dan Bárta vážky nejen fotografuje, ale také o nich má encyklopedické znalosti. S návštěvníky vernisáže o nich zasvěceně hovořil dlouhé desítky minut. I proto mohl s ostravským vědcem Alešem Dolným a širším kolektivem autorů vydat téměř sedmisetstránkovou publikaci Vážky České republiky, kterou také v Plzenci v předpremiéře poprvé představil veřejnosti. Podle jeho slov tak rozsáhlé dílo nemá ve světě obdoby.

    Pokud tedy chcete spojit zážitek z fotografií třeba s nákupem dobrého vína, neváhejte oslovit slečnu Olgu Korandovou z Bohemia Sekt Centra a domluvte si návštěvu na telefonu 377 197 116. Vždyť dobré umění a kvalitní víno odjakživa patří k sobě!

    Foto autor článku /Dan Bárta během vernisáže 27.listopadu 2008/

    SNÍMKY EXKLUZIVNĚ NAFOCENÉ PRO NÁŠ MAGAZÍM NALEZNETE V SEKCI GALERIE.

  • Křest CD Carmen odložen na 1.12.

    Za účasti hlavních protagonistů a významných hostů měl proběhnout 27.listopadu v Hudebním divadle Karlín slavnostní křest alba Carmen, které vydalo hudební vydavatelství EMI Czech Republic na základě licence HdK.
    Na CD posluchači najdou výběr třinácti písní z muzikálu Franka Wildhorna, který HdK uvedlo začátkem října ve světové premiéře. Hlas hlavní hvězdy inscenace Lucie Bílé zní v šesti skladbách, z dalších interpretů se na album dostal zpěv Roberta Jíchy, Athiny Langoské, Dashy /v roli Kataríny/, Václava Noida Bárty, Petera Strenáčika a v jedné společné písni také Jiřího Korna, Tomáše Trapla a Ivo Hrbáče. Španělskou Sevillanu nazpíval Stanislav “Morenito de Triana” Kohútek. Sbor /company/ se poněkud netradičně na nahrávce uplatnil pouze ve třech hudebních ukázkách.
    Kmotrem CD, které vyšlo 7.listopadu a je tudíž už běžně v prodeji, se stane legenda českého muzikálu Karel Fiala.

    POZOR – AKTUALIZOVÁNO 27.11.: HdK dnes hostům slavnostního křtu s omluvou sdělilo, že kvůli nemoci akci přesouvá na pondělí 1.prosince. Důvodem odkladu jsou akutní bolesti zad Lucie Bílé. Reportáž zde tedy naleznete až v příštím týdnu.
    V sobotu 29.listopadu se navíc Carmen na více než dva měsíce loučí s karlínským jevištěm a divadlo se vrací k obvyklé repertoárové produkci.

    Foto: Přebal CD Carmen

  • Landův opus na brněnské scéně

    Nestává se často v tichých brněnských divadelních vodách, aby se o chystané inscenaci psalo tolik, jako v případě díla Tajemství Zlatého draka s Danielem Landou v hlavní roli. Viděl jsem představení týden po premiéře a tak si mohu udělat úsudek nejenom z představení jako takového, ale také z recenzí, které jsem si po premiéře přečetl.
    Nojo, to se to píše, když už vše napsali jiní… A byly to recenze hezky ostré, nešetřily výrazy jako „výsměch umění“ , „velkolepý kýč“, „omyl nebo provokace“. Ono po bitvě je každý generálem a všichni vědí, co se dalo od Landy očekávat a že bylo nad slunce jasné, jak dílo tohoto průšviháře dopadne.
    Nenechám se svést oněmi recenzenty a nepřiložím polénka odsudků k těm, které již byly zapáleny. Nutno napsat, že se kritici povětšinou strefili do bolavých míst díla a že v jednotlivostech měli sem tam pravdu. Ovšem domnívám se, že jim unikl celek i divácká recepce. On ten pseudomuzikál nebyl až takový průšvih, jak se z vytištěných recenzí zdá.
    Vše začalo už oznámením, že bude „Landa v Národním“. Ozvaly se kritické hlasy, že tam tento bývalý (a kdoví, ne-li současný) extremista nemá co pohledávat. Je fakt, že k obdivovatelům hudební produkce Daniela Landy patřili nacionalisté z ultrapravice, že jeho kapela Orlík vyvolávala ovace holých lebek, že jeho mysticky zastřená organizace Ordo Lumen Templi, dle mínění mnohých, není jenom bohumilý spolek stavící dětská hřiště, ale je to také cosi podivného, ergo nebezpečného. Nechci zde podceňovat extremismus, ale argumenty Landova (současného) extremistického ladění skutečně chybí. Zpěvák není sám, kdo kolem sebe šíří mlhavé názory a činy, které v důsledku nejsou ničím jiným, než chtěným (uličnickým nebo dokonce docela náhodným) marketingovým tahem. O Landovi se mluví, na Landu se chodí, vášnivě se o něm diskutuje.
    Mediální zájem vyvolal i fakt, že se má objevit na deskách brněnského Národního divadla opus, který vzejde ze spolupráce Landy a skupiny „Střežený Parnass“ (Plachý – Šimáček), kteří už nejednou předvedli, že dokáží tvořit na ostří ironie, kamufláže a propojení vysokého umění s kýčem. Nejednou (a oprávněně) vyvolali u diváků otazníky, jestli to vše myslí smrtelně vážně, nebo si z nich dělají, s prominutím, srandu. Tento otazník v představení Landova Zlatého draka chybí. Možná právě osobnost spoluautora textů Daniela Landy způsobila, že se z představení vytratila ona „parnasácká“ nečitelnost a nahradila jí nečitelnost jiná, mystická, nebo řečeno jazykem téměř všech recenzentů, pseudomystická. Na druhé straně, v rukopisu textů je jasně cítit profesionalita a zkušenost dvojice režisér – dramaturg, kteří dokázali postavit příběhovou rovinu poutavě, divadelně.
    Vlastně jsem se ještě nezmínil o stavbě Tajemství Zlatého draka. Ono toho už bylo o té premiéře před i po ní napsáno tolik, že je to něco jako nošení dříví do lesa. Tak tedy jenom stručně: První rovina je ryze činoherní kriminální příběh, ve kterém jsou postavy jako vystřižené z běžných seriálových kriminálek. Ostrý detektiv, který má ovšem problémy v manželství a s tím související problémy s alkoholem. Jeho kolega je odborníkem na sekty a tak spolu rozplétají záhadu rituální vraždy. Nechybí figurka starosty, který sektě pronajal dům ve správě města, nechybí mafiánský podnikatel, nechybí propojení světa kriminálky a druhého, mystického světa, prostřednictvím dívky, do které se detektivní hoch zamiluje.
    Rovina činoherní je v podstatě v pořádku, zvlášť výrazná je role onoho vyšetřovatele, kterého hraje Petr Halberstadt (alternuje Marek Šebor). Já viděl prvního jmenovaného a byl to herecký výkon opravdu excelentní. Přicházíme však ke druhé rovině inscenace a tou je mystikou zastřené runové písmo, tajná sekta navenek konající dobro (autobiografické sekvence ze života Daniela Landy zde nejsou náhodné), život uvnitř sekty a vražda jednoho ze sektářů. Na rozdíl od recenzentů se mi nezdá, že byly vyřčené myšlenky naivní a povrchní záměrně. Ono totiž sektářství, jakékoliv, opravdu vždy pracuje s jednoduchými principy, s naivními metaforami, jinak by do svých řad nikoho nezískali. Sekty mají vždy jednoduché recepty, jak žít. Horší je potom až realizace těch krásných myšlenek, jejich zneužití – a v tom je vlastně ono nebezpečí sektářství. Takže vyčítat Landovu mysticismu povrchnost a naivitu je nesmysl. Sekty se musí k takovým myšlenkovým postupům uchylovat, jinak by nepřežily.
    Landova hudba je taková, jako u Landu vždy. Někdy hudebně nápaditá, někdy ne. Koneckonců zde zní povětšinou starší skladby. Kvalitní je určitě Landův pěvecký výkon. Je opravdu požitek slyšet ho zpívat a chápu, proč má tolik obdivovatelů. Horší je to s jeho herectvím, které se omezuje na expresivní gesta. Ale spolu s několika tanečními kreacemi „křoví“ – postav z temnot, a také díky vynikající a nápadité scénografii Daniela Dvořáka, je ona mystická část představení sugestivní a jestli je slovo divadlo odvozeno od „dívati se“, tak opravdu bylo na co.
    A zbývá již jenom dodat, že propojení oné činoherní kriminální zápletky s mystickými sekvencemi Landova opusu je nejbolestivější stránkou díla. Jak se totiž divák nechá strhnout mystikou v rafinované scénografii, náhle je vtáhnut do činoherní zápletky s tchýní, která dělá mladým peklo a staví manželku vyšetřovatele do neřešitelné situace. Chvíli před námi tančí ve sférické hudbě členové sekty v kapucích, laserové paprsky nás vtahují do jakéhosi nekonečného bytí (Jungovi by se to líbilo…), a najednou je na scéně kancelář a v ní prachobyčejný mafián, který chce koupit parcelu, na které „mírumilovná“ sekta vyvíjí svou činnost. A tyto skoky z činohry do mystického světa a zpátky nejsou právě nejlepší – a ani nemohou být, protože jsou necitlivě vloženy do samotné stavby díla. Zajímavá činohra a mystický svět Tajemství Zlatého draka jsou od sebe příliš vzdáleni, než aby šlo vůbec ty dva světy moudře skloubit. To je asi jediná zásadnější výhrada, kterou k inscenaci mám.
    Nebudu tedy napodobovat kritiky, kteří používaje různé argumenty Tajemství Zlatého draka zatracují. Určitě není průšvihem sezony. Najde si svého diváka, uspokojí jeho hlad po divadle i vidění samotného Landy, přestože jeden z recenzentů vložil nad svůj článek v E15 titulek: „Landova hra je výsměchem umění“. Ono je to s tím uměním složitější a já bych byl v hodnocení tolerantnější.
    A Daniel Landa? Mám takový pocit, jako by se chtěl tou inscenací vykoupit ze svých prohřešků mládí. Už jeho dávný odchod z kapely Orlík a nedávný odchod ze společenství Ordo Lumen Templi něco naznačuje. Nebo je to další marketingový tah? Kdoví…. Ale všemu rozumět nemusím….

    Foto: Alexander Špunda

  • DJKT

    Plzeň zbrojí na Vévodkyni z Chicaga

    Přestože v plzeňském divadle právě vrcholí přípravy muzikálu Řek Zorba pod režijním vedením Petra Novotného, soubor muzikálu a operety již myslí na další titul, kterým bude Kálmánova opereta Vévodkyně z Chicaga. Ta bude mít premiéru poslední únorovou sobotu na scéně historické budovy Velkého divadla /na snímku Josefa Hrubého/.
    U nás téměř neznámé dílo pochází ze středního skladatelova období /Emmerich Kálmán 1882–1953/. Měl již za sebou premiéry svých nejhranějších operet Čardášová princezna a Hraběnka Marica, ale později napsal ještě například Fialku z Montmartru, Ďáblova jezdce, Císařovnu Josefínu, Marinku nebo Arizona Lady. Proto bych se přikláněl spíše k označení „klasická opereta“ než „muzikál“, byť Vévodkyně /1928/ určité muzikálové prvky obsahuje.
    „Je to zábavný příběh, v němž hraje roli střet tradiční středoevropské kultury reprezentované valčíkem s kulturou americkou, kterou zastupuje jazz,“ říká o novém projektu šéf souboru a zároveň režisér inscenace Roman Meluzín. Dodejme, že se Kálmán k „čistokrevnému“ muzikálu, podobně jako Friml, nikdy nedopracoval a proto označení opereta považuji za přesnější.
    Jak nám sdělil dramaturg souboru Patrick Fridrichovský, příběh o marnotratné Miss Mary Lloyd nás zavede do atraktivního prostředí mondénních klubů v Budapešti i do zchudlé Sylvárie, jejíž princ Sándor Boris se snaží udržet svěřené království na pokraji bankrotu, zatímco král vesele utrácí poslední peníze v kasinech v Monte Carlu. Nejlepším řešením se zdá být královská svatba…
    Opereta se u nás hrála s největší pravděpodobností pouze jednou v Ostravě, záhy po světové premiéře. V Plzni zazní v úpravě Romana Meluzína a s novými texty písní, které překládá Michael Prostějovský. Inscenace by měla být jedním z vrcholů letošní divadelní sezony – choreografii nastuduje opět jeden z nejvyhledáva­nějších současných choreografů Pavel Strouhal a v hlavních rolích vystoupí řada významných hostů – například muzikálová herečka Zuzana Krištofová-Kolářová, populární herec a moderátor Vlasta Korec či přední operní pěvci Aleš Briscein a Radka Sehnoutková. Sbor i orchestr operety a muzikálu bude posílen z řad operních umělců. Premiéra je naplánovaná na 28.únor 2009.

    VÉVODKYNĚ Z CHICAGA

    Dirigent: Jiří Petrdlík, Pavel Kantořík
    Režie: Roman Meluzín
    Choreografie: Pavel Strouhal
    Scéna: Jaroslav Milfajt
    Kostýmy: Tomáš Kypta
    Sbormistr: Kateřina Studentová
    Dramaturgie: Patrick Fridrichovský

    OSOBY A OBSAZENÍ:

    Miss Mary Lloyd: Radka Sehnoutková/Pavlína Senič
    Princezna Rose Marie: Zuzana Krištofová/Michaela Rybicka
    Sandor Boris: Aleš Briscein/Aleš Voráček
    Mister Bondy: Vlastimil Korec/Bronislav Kotiš
    Bojatič: Jiří Untermüller
    Perolin: Roman Krebs
    Lloyd: Miloslav Mourek
    Cizinec: Libor Zavislan

  • Orfeus se líbil v Bukurešti

    Městské divadlo v Brně je zřejmě naší nejagilnější muzikálovou scénou. Krom programu na domácí scéně v minulosti podniklo také pohostinské turné v Praze a silnou pozici si vybudovalo i v západní Evropě. Tentokrát však zamířilo na jihovýchod a poněkud netradičně dokonce s klasickou operetou. Poprvé v historii se totiž soubor představil v Rumunsku v rámci 1.ročníku mezinárodního festivalu divadla a hudby Life is Beautiful!. Národní divadlo v Bukurešti hostilo ve dnech 14.-23.listopadu divadelní soubory a filharmonie z Německa, Rakouska, Itálie, Ruska, Srbska, Ukrajiny, Maďarska, Švýcarska, Slovenska, ale dokonce i z Brazílie a Japonska. Městské divadlo Brno na festivalu prezentovalo svojí verzi Offenbachova Orfea v podsvětí v režijním nastudování Gustava Skály. Nadšené publikum aplaudovalo zejména výkonům stále výraznějšího operního pěvce Richarda Samka v roli Orfea /s úspěchem v současné době vystupuje v mnoha rolích na několika operních scénách, např. v Národním divadle v Praze, v SOP, Brně a Plzni/, Olgy Bezačinské /Eurydika/, Igora Ondříčka /Jupiter/ a Roberta Jíchy /John Styx/. Velký úspěch u bukurešťského publika sklidily i taneční a sborové scény. Početný orchestr MdB řídil dirigent Dan Kalousek. Brněnský „facelift“ nesmrtelného Offenbachova díla prokázal i v mezinárodním měřítku, že opereta ani při současné dominanci muzikálu rozhodně není mrtvá.

    Foto: Jef Kratochvil /Igor Ondříček a Magda Vitková/

  • Čachtická paní doplňuje obsazení

    Divadlo J.K. Tyla v Plzni oznámilo změnu v obsazení hlavní mužské role sluhy Ficka v tanečním muzikálovém horroru ČACHTICKÁ PANÍ hudebního skladatele Petra Maláska, libretisty Libora Vaculíka a textaře Václava Kopty. Vedle známých umělců z pražských scén Jana Révaie a Zbyňka Frice se v této herecky i pěvecky exponované roli představí i dva domácí umělci – Jan Kaštovský a Martin Šinták.

    Jan Kaštovský je zkušeným muzikálovým hercem. Pochází z Opavy a herectví vystudoval na Janáčkově konzervatoři v Ostravě. Ztvárnil řadu muzikálových a činoherních rolí v Ostravě, hostoval v Městském divadle v Brně, Hudebním divadle v Karlíně nebo na pražské Fidlovačce. Sólistou plzeňského souboru muzikálu a operety je od roku 2005. V současné době jej můžeme vidět v řadě inscenací v mnohdy stěžejních rolích. Účinkuje například v Knize džungle /Mauglí/, Zpívání v dešti /Cosmo Brown/, Chicagu /Amos Hart/, Koločavě /Nikola Šuhaj/ a dalších.

    Martin Šinták vystudoval Taneční konzervatoř hl. města Prahy. Úspěšně se prezentoval na několika tanečních soutěžích u nás a ve Francii. V Plzni tančí od roku 2007 v baletech Coppélia, Louskáček a Labutí jezero. Nejnověji nastudoval postavu Fausta ve stejnojmenném baletu. V Čachtické paní zatím hrál zbojníka Kalinu. Pro dobré pěvecké dispozice se objevil i v hledáčku muzikálových souborů. Role Ficka bude jeho jevištním pěveckým křtem. Poprvé by se v ní měl představit už ve středu 26.listopadu.

    Foto: Marta Kolafová /Hana Seidlová v titulní roli/

  • Zlatý drak přilétá do Brna

    Málokterý projekt vzbudí tolik rozruchu ještě před svým vznikem. „Jde o největší projekt činohry brněnského Národního divadla v její historii,“ hlásali tvůrci. „Nacionalismus do nároďáku nepatří!“, vykřikovali autoři protestní petice v čele se zastupitelkou Zuzanou Brázdovou a hudebníkem Petrem Vášou. Vzápětí jejich stránky s peticí napadli hackeři… Divadlo tak zdarma získalo reklamu, jakou si nelze ani zaplatit. Ano, řeč je o hře Daniela Landy a „hochů“ ze Střeženého Parnassu Zdeňka Plachého a Jiřího Šimáčka TAJEMSTVÍ ZLATÉHO DRAKA, která je, ač ji připravuje soubor činohry ND, označována jako hudební drama a proto patří na naše stránky. Paradoxně největší odpor vzbuzoval projekt v době, kdy scénář ještě neměl žádnou konkrétní podobu.
    Postupně emoce opadly, začalo se zkoušet a v pátek 21.listopadu Zlatého draka čeká premiéra. Už dnes si však obchodní oddělení může spokojeně mnout ruce – vstupenky za dvojnásobek běžné ceny v „Maheňáku“ jsou na dlouhou dobu beznadějně vyprodány a divadlo otevírá mimořádně čtvrté pořadí, které běžně neobsazuje. Přestože inscenaci zatím nikdo neviděl, již v této chvíli je prodáno přes šest tisíc vstupenek. Takový úspěch brněnská činohra dlouho nepamatuje. Proto jen v letošní sezoně divadlo plánuje hned dvaatřicet repríz.
    Zkoušky právě finišují a výsledkem má být temný hudební horror s detektivní zápletkou. Celý děj je situován do žhavé české současnosti. Ústředním tématem hry je návrat člověka k vyšším duchovním hodnotám. Základní dějovou linii tvoří vyšetřování vraždy, které jednoho z hlavních protagonistů přivede na stopu společenství Zlatého draka. Příběh je rozepsán do devětadvaceti krátkých obrazů a vystřídá několik divácky atraktivních prostředí – nejen detektivní služebnu, několik bytů, iluzorní les, ale třeba také soudní patologii. Žádná inscenace brněnské činohry prý dosud nebyla výpravnější. O vizuální stránku inscenace se krom režiséra postará i choreografka Lenka Dřímalová a přední český scénograf a zároveň současný ředitel NDB Daniel Dvořák. Ten slibuje, že inscenace bude velkoformátovým spektakulárním divadlem, v němž si přijdou na své jak milovníci napínavých příběhů a výrazných hereckých výkonů, tak i znalci dobré a kvalitní hudby. Sám Daniel Landa sebevědomě tvrdí, že pokud se divák nechá představením strhnout, zanechá v něm emoční stopu. A dodává: „Vydal jsem ze sebe to nejlepší. Bude to zlatý hřeb mé kariéry a vlastně i můj manifest.“
    Obrovským lákadlem nové inscenace je jistě i osobní účast samotného Daniela Landy. Bude hrát jakéhosi průvodce dějem, pojmenovaného Merkurius a označovaného za metafyzickou hudební postavu. V jeho podání zazní také většina zpěvákových největších hitů, jako je Tajemství, Obsidián, Protestsong, Kouzelník nebo Valčík. Vše propojí nová scénická hudba. Populární zpěvák slibuje, že se bude snažit odehrát velkou část repríz, v případě jeho nepřítomnosti jej bude alternovat známý muzikálový herec Tomáš Trapl. Vedle nich se na scéně objeví dalších patnáct účinkujících z místního činoherního souboru v čele s Petrem Halberstadtem a Klárou Apolenářovou /Marek a Stella/ . Rozhodně prý však nepůjde o koncert Daniela Landy, ale o svébytný divadelní útvar – tvůrci nezastírají inspiraci psychologem Carlem Gustavem Jungem a českými básníky a literáty Janem Nerudou a Otakarem Březinou. Několik básní ze sbírek Písně kosmické a Stavitelé chrámů zakomponovali přímo do scénáře.
    Mám rád písničky Daniela Landy. Jsou melodické, příjemné, ale přitom „trochu jiné“. Jeho texty jsou o něčem, nejsou to jen primitivní veršovánky o „lásce, sexytričkách a mámě“. I jeho muzikály v čele s Krysařem považuji za tu lepší část produkce, která u nás často vzniká. Na rozdíl od jiných mu nehodlám připomínat ani jeho skinheadskou a nacionalistickou minulost, neboť dle mého názoru se nacionalista automaticky nerovná fašista. Nemusíme chodit daleko, abychom zjistili, že řada našich i zahraničních umělců byla v mládí členy nejrůznějších, a mnohdy daleko horších, spolků… Jen mám pocit, zda kolem sebe Landa až příliš zbytečně nešíří gloriolu tajemna, temna a jakéhosi záhadného poselství. Po založení Řádu Ordo Lumen Templi /který už opustil/ totiž zakládá další podobný spolek – tentokrát Klub Tajemství Zlatého draka. Přestože zakládajícího večírku se zúčastnila více než stovka podnikatelů a známých osobností v čele primátorem Brna Romanem Onderkou, hlavním posláním společenství je prý úloha filozofická. Nabízí se tak otázka, zda chce Daniel Landa skutečně probudit a obrodit českou společnost, či zda se jedná o pouhý marketingový tah. Patos, který provází brněnskou inscenaci ještě před premiérou, zatím na tuto otázku nedává jednoznačnou odpověď.

    RECENZI HUDEBNÍHO DRAMATU TAJEMSTVÍ ZLATÉHO DRAKA PŘINESEME ZÁHY PO PREMIÉŘE.

    Foto: NDB, Alexander Špunda

Scroll Up

Pro plnou funkci webu musíte souhlasit s využítím cookies. Více informací

Jako většina internetových stránek i tyto stránky používají cookies. Na základě anonymních dat sledujeme například celkový počet návštěvníků. Pokud nechcete cookies používat nebo pokud chcete, aby internetový prohlížeč použití cookies oznámil, musíte ve svém internetovém prohlížeči vybrat příslušnou volbu. Zablokujete-li všechna cookies, nebudete moci využít některé funkce těchto stránek.

Zavřít