musical-operetainternetový magazín o divadle

  • Čachtická paní doplňuje obsazení

    Divadlo J.K. Tyla v Plzni oznámilo změnu v obsazení hlavní mužské role sluhy Ficka v tanečním muzikálovém horroru ČACHTICKÁ PANÍ hudebního skladatele Petra Maláska, libretisty Libora Vaculíka a textaře Václava Kopty. Vedle známých umělců z pražských scén Jana Révaie a Zbyňka Frice se v této herecky i pěvecky exponované roli představí i dva domácí umělci – Jan Kaštovský a Martin Šinták.

    Jan Kaštovský je zkušeným muzikálovým hercem. Pochází z Opavy a herectví vystudoval na Janáčkově konzervatoři v Ostravě. Ztvárnil řadu muzikálových a činoherních rolí v Ostravě, hostoval v Městském divadle v Brně, Hudebním divadle v Karlíně nebo na pražské Fidlovačce. Sólistou plzeňského souboru muzikálu a operety je od roku 2005. V současné době jej můžeme vidět v řadě inscenací v mnohdy stěžejních rolích. Účinkuje například v Knize džungle /Mauglí/, Zpívání v dešti /Cosmo Brown/, Chicagu /Amos Hart/, Koločavě /Nikola Šuhaj/ a dalších.

    Martin Šinták vystudoval Taneční konzervatoř hl. města Prahy. Úspěšně se prezentoval na několika tanečních soutěžích u nás a ve Francii. V Plzni tančí od roku 2007 v baletech Coppélia, Louskáček a Labutí jezero. Nejnověji nastudoval postavu Fausta ve stejnojmenném baletu. V Čachtické paní zatím hrál zbojníka Kalinu. Pro dobré pěvecké dispozice se objevil i v hledáčku muzikálových souborů. Role Ficka bude jeho jevištním pěveckým křtem. Poprvé by se v ní měl představit už ve středu 26.listopadu.

    Foto: Marta Kolafová /Hana Seidlová v titulní roli/

  • Zlatý drak přilétá do Brna

    Málokterý projekt vzbudí tolik rozruchu ještě před svým vznikem. „Jde o největší projekt činohry brněnského Národního divadla v její historii,“ hlásali tvůrci. „Nacionalismus do nároďáku nepatří!“, vykřikovali autoři protestní petice v čele se zastupitelkou Zuzanou Brázdovou a hudebníkem Petrem Vášou. Vzápětí jejich stránky s peticí napadli hackeři… Divadlo tak zdarma získalo reklamu, jakou si nelze ani zaplatit. Ano, řeč je o hře Daniela Landy a „hochů“ ze Střeženého Parnassu Zdeňka Plachého a Jiřího Šimáčka TAJEMSTVÍ ZLATÉHO DRAKA, která je, ač ji připravuje soubor činohry ND, označována jako hudební drama a proto patří na naše stránky. Paradoxně největší odpor vzbuzoval projekt v době, kdy scénář ještě neměl žádnou konkrétní podobu.
    Postupně emoce opadly, začalo se zkoušet a v pátek 21.listopadu Zlatého draka čeká premiéra. Už dnes si však obchodní oddělení může spokojeně mnout ruce – vstupenky za dvojnásobek běžné ceny v „Maheňáku“ jsou na dlouhou dobu beznadějně vyprodány a divadlo otevírá mimořádně čtvrté pořadí, které běžně neobsazuje. Přestože inscenaci zatím nikdo neviděl, již v této chvíli je prodáno přes šest tisíc vstupenek. Takový úspěch brněnská činohra dlouho nepamatuje. Proto jen v letošní sezoně divadlo plánuje hned dvaatřicet repríz.
    Zkoušky právě finišují a výsledkem má být temný hudební horror s detektivní zápletkou. Celý děj je situován do žhavé české současnosti. Ústředním tématem hry je návrat člověka k vyšším duchovním hodnotám. Základní dějovou linii tvoří vyšetřování vraždy, které jednoho z hlavních protagonistů přivede na stopu společenství Zlatého draka. Příběh je rozepsán do devětadvaceti krátkých obrazů a vystřídá několik divácky atraktivních prostředí – nejen detektivní služebnu, několik bytů, iluzorní les, ale třeba také soudní patologii. Žádná inscenace brněnské činohry prý dosud nebyla výpravnější. O vizuální stránku inscenace se krom režiséra postará i choreografka Lenka Dřímalová a přední český scénograf a zároveň současný ředitel NDB Daniel Dvořák. Ten slibuje, že inscenace bude velkoformátovým spektakulárním divadlem, v němž si přijdou na své jak milovníci napínavých příběhů a výrazných hereckých výkonů, tak i znalci dobré a kvalitní hudby. Sám Daniel Landa sebevědomě tvrdí, že pokud se divák nechá představením strhnout, zanechá v něm emoční stopu. A dodává: „Vydal jsem ze sebe to nejlepší. Bude to zlatý hřeb mé kariéry a vlastně i můj manifest.“
    Obrovským lákadlem nové inscenace je jistě i osobní účast samotného Daniela Landy. Bude hrát jakéhosi průvodce dějem, pojmenovaného Merkurius a označovaného za metafyzickou hudební postavu. V jeho podání zazní také většina zpěvákových největších hitů, jako je Tajemství, Obsidián, Protestsong, Kouzelník nebo Valčík. Vše propojí nová scénická hudba. Populární zpěvák slibuje, že se bude snažit odehrát velkou část repríz, v případě jeho nepřítomnosti jej bude alternovat známý muzikálový herec Tomáš Trapl. Vedle nich se na scéně objeví dalších patnáct účinkujících z místního činoherního souboru v čele s Petrem Halberstadtem a Klárou Apolenářovou /Marek a Stella/ . Rozhodně prý však nepůjde o koncert Daniela Landy, ale o svébytný divadelní útvar – tvůrci nezastírají inspiraci psychologem Carlem Gustavem Jungem a českými básníky a literáty Janem Nerudou a Otakarem Březinou. Několik básní ze sbírek Písně kosmické a Stavitelé chrámů zakomponovali přímo do scénáře.
    Mám rád písničky Daniela Landy. Jsou melodické, příjemné, ale přitom „trochu jiné“. Jeho texty jsou o něčem, nejsou to jen primitivní veršovánky o „lásce, sexytričkách a mámě“. I jeho muzikály v čele s Krysařem považuji za tu lepší část produkce, která u nás často vzniká. Na rozdíl od jiných mu nehodlám připomínat ani jeho skinheadskou a nacionalistickou minulost, neboť dle mého názoru se nacionalista automaticky nerovná fašista. Nemusíme chodit daleko, abychom zjistili, že řada našich i zahraničních umělců byla v mládí členy nejrůznějších, a mnohdy daleko horších, spolků… Jen mám pocit, zda kolem sebe Landa až příliš zbytečně nešíří gloriolu tajemna, temna a jakéhosi záhadného poselství. Po založení Řádu Ordo Lumen Templi /který už opustil/ totiž zakládá další podobný spolek – tentokrát Klub Tajemství Zlatého draka. Přestože zakládajícího večírku se zúčastnila více než stovka podnikatelů a známých osobností v čele primátorem Brna Romanem Onderkou, hlavním posláním společenství je prý úloha filozofická. Nabízí se tak otázka, zda chce Daniel Landa skutečně probudit a obrodit českou společnost, či zda se jedná o pouhý marketingový tah. Patos, který provází brněnskou inscenaci ještě před premiérou, zatím na tuto otázku nedává jednoznačnou odpověď.

    RECENZI HUDEBNÍHO DRAMATU TAJEMSTVÍ ZLATÉHO DRAKA PŘINESEME ZÁHY PO PREMIÉŘE.

    Foto: NDB, Alexander Špunda

  • Muzikál opět míří do Liberce

    Divadlo F.X.Šaldy chystá další reprízu svého velmi úspěšného koncertu SVĚTEM MUZIKÁLU. Jeho hlavními protagonisty jsou hostující umělci Oldřich Kříž, Jan Kříž a Michaela Nosková.
    Přestože je představení nazýváno koncertem, jedná se spíše o kostýmované scénické pásmo. Na jeho výsledné podobě se podílí nejen zmínění zpěváci, ale také balet, sbor a především „velký“ orchestr řízený Martinem Doubravským. Zazní melodie a scény z klasických světových titulů, jako je West Side Story, My Fair Lady, Cabaret nebo Hello Dolly, ale také třeba až nečekaně skvěle intepretovaný světoznámý náročný duet Raoula a Cristine z Fantoma opery A.L.Webbera či píseň Doteky tvých řas z muzikálu Hrabě Monte Christo od Karla Svobody.
    Koncert Světem muzikálu lze vnímat i jako souznění dvou hereckých generací – Oldřich Kříž prezentuje klasickou operní školu, je však rovněž vyhledávaným interpretem operetních a muzikálových rolí, zejména díky komediálnímu, tanečnímu a hereckému nadání. Jeho syn Jan se pomalu stává nejen respektovaným muzikálovým hercem, ale i uznávaným scénografem. Míša Nosková vystupuje v několika pražských muzikálových produkcích a uspěla rovněž v konkursu agentury Impact Management, která vyhledává mladé talenty pro různé role na londýnském West Endu.
    Nejbližší představení je plánováno na 23.prosince.

    Foto: Michal Škvor

  • Petr Kratochvíl prodal podíl v Ta Fantastice

    Nečekanou zprávu přinesl dnes zpravodajský server Novinky.cz
    Podle bývalé dramaturgyně Marie Reslové Petr Kratochvíl prodal svůj podíl v pražském divadle Ta Fantastika. Divadlo, jež se proslavilo zejména premiérou muzikálu Daniela Landy Krysař, produkuje v současné době nejen plejádu muzikálových titulů /Excalibur, Dáma s kaméliemi, Němcová!, Obraz Doriana Graye, Láska je láska…/, ale také pupulární černodivadelní představení Aspects of Alice a několik činoher /Herci, Produkt, 8žen/. Scénu paláce UNITARIA Kratochvíl převzal záhy po sametové revoluci po svém návratu z USA a postupně ji proslavil jako jistou alternativu k pražskému muzikálovému proudu. V poslední době se často spekulovalo o tom, že se velmi zajímá o Hudební divadlo Karlín, kde spoluprodukuje americký muzikál Carmen.
    Podle Reslové je Kratochvíl rozladěn pražskou grantovou politikou a svůj podíl prodal údajně výkonnému řediteli Juliu Hirschovi. Spoluvlastníkem divadla je i Lucie Bílá. O jejích záměrech se server nezmiňuje.

    Ilustrační foto: Divadlo Ta Fantastika, Pavel Hejný /z muzikálu Němcová!/

  • KOUZLO pozitivní energie

    Přiznávám, nepatřím k lidem, kteří by byli někým tak okouzleni, že bych se hned přidal k jejich fan klubu. Těším se, když někdo rozumí své práci a dělá jí dobře. A je mi celkem jedno, je- li to sochař nebo popelář.
    Nějakou shodou náhod jsem se před týdnem dostal na křest nového alba Richarda Pachmana. A udivilo mne hned první věc: Cédéčko je dvacáté, a já ještě neslyšel ani jedno, nevlastním žádné z alb, i když si občas něco v Bontonu koupím. (Jdu třeba kolem, z reproduktoru zní hezká píseň a to mne vtáhne do obchodu. Jak to, že mne Pachmanovy melodie nikdy „nevtáhly“? – asi se z toho reproduktoru nelinuly)
    Seděl jsem tedy v příjemném klubu Solidní nejistota a byl jsem svědkem křtu. Kolem hodně mně neznámých a ještě více známých lidí a jak se zdálo, všichni Richarda Pachmana dobře znali a těšili se z jeho přítomnosti.
    Na počátku však byl takový divný pocit: Neznal jsem toho kluka (on jako kluk skutečně vypadá) a dozvěděl jsem se, že obrazy vystavené kolem jsou jeho dílem. To mne trochu zklamalo, protože tak abstraktní exprese nepatří k mým oblíbeným. Nadšen jsem nebyl ani ze způsobu míchání barev. Ale chápu, že tvoří upřímně a z tvůrčího přetlaku, z potřeby vyjádřit se. Byl jsem tedy poměrně skeptický a začal jsem pochybovat, zda nemarním čas čekáním na křest při sklence nabídnutého vína zbytečně. Pak se mladíček Pachman rozezpíval. Znělo to keltsky? Latinsky? Seversky? Bůhví, ale znělo to nádherně. Pachmanův plný hlas, lehkost s jakou zpíval čisté tóny, optimismus, který z něj vyzařoval. Začal jsem chápat, proč má tolik přátel a obdivovatelů.
    Doma jsem se pak podíval na diskografii všech těch dvaceti alb a některé ukázky se mi povedlo také stáhnout do počítače. A pochopil jsem ono „Pachmanovo kouzlo“. Není sám, kdo něco podobného umí a produkuje. Kdysi to byl u nás klavírista Malásek, v Polsku Jaczek a Waczek, Byl to ale také Giampiero Anelli, známý pod přezývkou Drupi nebo Simon & Garfunkel. Vypadá to, že jsem se zbláznil. Jak mohu tak rozdílné interprety dávat do jednoho pytle? Ale oni mají přece jen něco společného: V uspěchané době, plné splašených rytmů, nervozních perkusonů a tomu odpovídajícího splašeného života, přinášejí klid, pohodu. Napíši to ještě jinak. Zpěv těch interpretů se dobře poslouchá třeba s člověkem, kterého máte rádi, při svíčce a se sklenkou výborného vína v ruce.
    Být líbivý je bohužel synonymem kýče. Ale to vůbec nemusí být pravda. Nechápu, proč se odborníci v oblasti umění tak sveřepě brání líbivosti. Být líbivý, znamená být příjemný. Potěšit. Pohladit. A za sebe mohu napsat, že pro mne může být líbivé jenom to, co je dokonale profesionálně zvládnuto. Nemám sluch jako Herbert von Karajan, ale nepatřičné tóny mne mohou hodně vyrušit. U zpěváka Pachmana nic takového nehrozilo. Nemám cit pro umělecké slovo jako Romain Rolland, ale hladivé verše písně ocenit umím. Není to vždy vzorné veršotepectví. Kde-tu gramatický rým, (k nám – mám, zní – sní), občas ne tak docela korektní vnitřní rytmus veršů (Pohledy potkávají ve všech očích dojetí – Lidé se hřejí v objetí) ale to nejsou verše ke čtení. Je to k poslouchání zpěvu a Richard Pachman umí přes všechna textová úskalí proplout tak, že nebýt tištěné verze bukletu, nikdy bych si žádné zaváhání v textu neuvědomil. Ten zpěvák je totiž kouzelník. Umí chytit za srdce. A že je to vše (nebo téměř vše) líbivé? Tím lépe!
    Další zvláštností je zjev zpěváka. Ač narozen v roce 1966, opravdu působí jako mladíček, s jasným pohledem a příjemným nehraným úsměvem. Taky atribut, který stojí za to. A je to zřejmě i obratný manažer, protože dokázal přizvat ty pravé spolupracovníky (Dita Hořínková a Martina Kociánová) a dokázal zorganizovat hezké setkání u křestu své hudebniny, jehož kmotrou byla televizní redaktorka Kamila Moučková, proslavená svou odvahou v době nesvobody. Seznámil hosty s dalšími lidmi, kteří pomohli ke zrodu alba a stihl se u mnoha hostů zastavit, podat ruce, darovat podepsané cédé. Tak se chová jenom zdatný profesionál. Umět se totiž prodat je dnes samozřejmou součástí umělecké profese.
    Richard Pachman má za sebou hudbu k muzikálům Babička a Baron Prášil, několik filmových muzik, má za sebou knihu kterou nazval „Jak chutná bolest“. Ta popisuje jeho tragický úraz v roce 2000, kdy omylem vypil louh z láhve od minerálky a jeho boj o život, několik hospitalizací, operace, léčení. Že po takové anabázi má tak nádherný, čistý hlas, je opravdu zázrak. Pachman je prostě „pracant a bojovník“. A ke všemu mu zřejmě pomáhá ten jeho vnitřní optimizmus, nakažlivý úsměv…
    Po všem, co jsem o autorovi nového cédéčka KOUZLO díky internetu nastudoval, se už i na ty jeho plátna dívám shovívavěji. Maloval je upřímně a s láskou a i ty obrazy mají své obdivovatele. A tak je to vlastně dobře.
    Album KOUZLO se pouští do světa v pravou chvíli, za měsíc jsou Vánoce. Ten pokoj a mír, který ze skladeb vyzařuje se ke konci roku hodí. Také si ty skladby pustím, když si s rodinou budeme rozbalovat pod stromečkem dárečky. Protože pohoda a klid, které nám album KOUZLO dává, je snad to necennější, co můžeme v současnosti získat.

    Foto: Josef Hrubý /Richard Pachman u jednoho ze svých obrazů/

  • Vychází single muzikálu Rudolf

    Frank Wildhorn, mimo jiné autor karlínské Carmen, je v současné době zřejmě nejpilnějším a nejagilnějším muzikálovým hudebním skladatelem. Sotva v Praze odpremiéroval Carmen, pustil se do řady nových projektů /na některých pracuje již několik let/.
    V březnu chystá světovou premiéru Monte Crista ve Švýcarsku, na přelomu března a dubna se pokusí o úspěšnější návrat muzikálu The Civil War ve Washingtonu a v květnu představí svého Cyrana v Tokyu. Důležitým datem je pro něho jistě i 9.únor 2009, kdy bude na Broadwayi prezentovat svůj nový projekt Bonnie and Clyde.
    Jeho české příznivce však bude určitě nejvíc zajímat vzhledem k dostupné vzdálenosti premiéra drama muzikálu Rudolf ve vídeňském Raimund Theater, která je plánovaná na 26.únor příštího roku. Dosud se muzikál hrál v Maďarsku a Japonsku.
    Už za týden ale vyjde sigle, který bude obsahovat čtyři verze ústředního hitu I WAS BORN TO LOVE YOU /akustická, taneční, instrumentální a radio edit/, který nazpíval Drew Sarich a Lisa Antoni. Ti se právě objeví v hlavních rolích vídeňské verze /princ Rudolf a Mary Vetsera/.
    Nahrávku lze koupit například na www.soundofmusic-shop.de za 6,95€.

  • Mamzelle Nitouche – dárek od Radioservisu

    Vydavatelství Českého rozhlasu RADIOSERVIS připravilo krom dalších novinek tentokrát skutečný bombonek pro milovníky klasické operety. Po kompilacích Hity české operety, Hity papá Offenbacha, Hity vídeňské operety a Hity z operet Oskara Nedbala přichází na trh kompletní verze rozhlasové nahrávky jedné z nejpopulárnějších operet MAMZELLE NITOUCHE Florimonda Hervého.

    Hervé, vlastním jménem Florimond Ronger /1825–1892/ za svůj život napsal přes šedesát operet, ovšem nesmrtelnost mu přinesla jen jediná. Byla to právě Mamzelle Nitouche, která měla premiéru v Paříži v roce 1883, když bylo Hervému 58 let. Dodnes patří mezi nejoblíbenější díla svého žánru, protože vedle všech atributů dobré operety nese v sobě i punc jisté autentičnosti. Hervé totiž klášterní prostředí velmi dobře znal a postava Célestina je tedy jeho více méně věrným obrazem. Už od dětství se setkával s tím, co později v Nitušce s humorným nadhledem vylíčil – se světem uniforem /jeho otec byl strážník/ a světem okázalé zbožnosti /matka byla ortodoxně katolicky vychovávaná Španělka/. Od čtrnácti let byl varhaníkem v klášteře Bicerte, který byl zároveň ústavem pro duševně choré. Právě pro ně, v rámci terapie, komponoval Hervé, tehdy vlastně ještě Ronger, první písně a divadelní výstupy. Divadlo jej nakonec zlákalo natolik, že si v roce 1854 otevřel na pařížském bulváru du Temple své vlastní a začal v něm uvádět výhradně svoje díla. Neproslavil tím však sebe, ale kolegu Offenbacha, který jím inspirován založil rovněž divadlo, komerčně daleko úspěšnější. Hervé ztratil nervy, opustil Paříž a cestoval jako provinční herec, režisér a dirigent po Francii. Nakonec se vrátil ke komponování a triumfoval opět v Paříži. Od úspěšné premiéry Mamzelle Nitouche tato opereta nikdy nezmizela ze světových jevišť. Její úspěch je tak obrovský, že i v Čechách každý divadelní hodnostář znejistí, nemá-li Nitušku pět let na repertoáru, započne prohledávat archiv, až na NÍ narazí. Nejmladší subreta se zaraduje /konečně si JI zahraji/, soubor povzdechne /už je to tu zas/, publikum zajásá /konečně něco pro nás/ a divadelní kasa se začne spolehlivě plnit… Již 125 let. Neznám statistiky, ale možná je u nás, i přes větší oblíbenost operety vídeňské, nejčastěji uváděnou hudební komedií. Pouštějí se do ní soubory nejen operetní, ale často i činoherní. Rozkošné dílo, v celé operetní literatuře ojedinělé, jistě potěší milovníky žánru napříč generacemi.

    Velkou zásluhu na popularitě Mamzelle Nitouche má bezesporu český „nituškolog“ Oldřich Nový. Ten ji nově přeložil a upravil v roce 1938 /poprvé se u nás hrála dokonce na scéně Národního divadla v Praze v roce 1890/ pro pražské Nové divadlo, kde si také premiérově s obrovským úspěchem zahrál Célestina. Od té doby se k režii i jedné ze svých typických rolí mnohokrát vrátil a to nejen na pražských scénách, ale také například v roce 1954 v Plzni, kde tuto operetu sám režíroval.

    Ze stejného roku, 1954, pochází i nahrávka Českého rozhlasu, kterou nyní na dvou CD vydává vydavatelství Radioservis. Mimochodem, je to jedna z mála, ne-li úplně první kompletní nahrávka klasické operety v češtině. V tomto ohledu tedy plní Radioservis určitou průkopnickou činnost, protože dosud zatím vycházely v Čechách, a vlastně i v Československu, pouze výběry písní z určitých operet /například jednotlivé LP desky s melodiemi z Cikánského barona, Vinobraní nebo Polské krve/, eventuelně hity z několika opereta na jednom albu. Divadelní příznivci by jistě uvítali pokračování této škály, zejména když je známo, že Český rozhlas má k dispozici řadu zajímavých nahrávek operet, které čas od času reprizuje během nedělních podvečerů. Za úvahu by stál minimálně Straussův Netopýr a Offenbachův Orfeus v podsvětí.

    Rozhlasová nahrávka Mamzelle Nitouche vznikla na základě karlínského představení divadelní sezony 1953/54 a vychází právě z veleúspěšné úpravy Oldřicha Nového, ve které se opereta hraje povětšinou dodnes a diváci dosud lačně čekají na již zlidovělé hlášky, které se staly stejně populárními, jako dnes řada špílců z modernějších českých filmových komedií. V titulní dvojroli Célestina – Floridora vystupuje samotný Oldřich Nový, který ji obdařil svým typickým témbrem a elegancí nejen vzhledovou, ale pro rozhlas důležitou vyspělou hlasovou kulturou. Mimochodem – viděl jsem v několika českých divadlech Nitušku mnohokrát. Za devatenáct let publikační činnosti jsem jí recenzoval pětkrát, z toho tři nastudování plzeňská /dodávám proto, abych poukázal na vpravdě nevídanou popularitu této komedie a četnost jejích návratů na česká jeviště/. Všichni představitelé Célestina, ač se poctivě snažili o vlastní interpretaci, nemohli zapřít inspiraci legendárním „Kristiánem“. A byli to herci více než skvělí – například Karel Tišnovský, Rudolf Kutílek, Jiří Samek, Otakar Brousek ml., ale také třeba zpěvák a herec Josef Zíma.

    Ale vraťme se zpět do městečka Pontarcy. Děj libretistů Meilhaca a Millauda začíná v klášteře U vlaštoviček, kde se nám Celestin představuje jako muž dvou tváří – je nejen varhaníkem a učitelem zpěvu, ale také autorem operety Babetka a její kadet, jejíž premiéra se právě chystá. Do divadla však neodchází jen kvůli svému dílu, ale také kvůli primadoně Corinně, jíž tajně miluje. Svými city k ní se však netají ani nerudný major, bratr matky představené od Vlaštoviček. Jedna ze schovanek, Denisa, andílek s čertem v těle, partituru nové operety objeví, odhalí pravou identitu Célestina a domáhá se účasti na premiéře, kde se chce zastavit cestou za svým ženichem Fernandem, kterého dosud nezná… Vše se dále zamotá, když uražená Corinna odmítá dohrát představení a premiéře hrozí debakl. Vše zachraňuje nadaná Denisa, které zná z partitury všechny role nazpaměť. V divadle se náhodně setkává i s Fernandem a okamžitě se do sebe zamilují… Po mnoha dalších peripetiích a vtipných situacích míří, kam jinam, než do Fernandovy náruče, díky léčkám, které sama vymyslí. „Ona je anděl“, říká v závěru matka představená a Denisa kontruje oním známým „Taková jsem já, matinko..!“

    V roli rozpustilé chovanky kláštera se na nahrávce představuje známá operní pěvkyně Stanislava Součková, která často vystupovala i v operetách. Denise propůjčila nejen výborné pěvecké dispozice, ale také kultivovaný projev v mluvených pasážích. V dalších pěvecky nelehkých úlohách s úspěchem vystupuje František Voborský /Fernand de Champlatreux/ a František Černý st. /Loriot, jemuž patří divácky vděčný kuplet /. V dalších rolích spíše činoherního charakteru bezpečně poznáme hlas Marie Nademlejnské, Karla Effy, Ljuby Hermanové a Karla Třebického.

    Nahrávka Českého rozhlasu poukazuje nejen na výjimečnou osobnost Oldřicha Nového, ale prokazuje i vysokou úroveň tehdejšího karlínského souboru pod vedením dirigenta Dalibora Brázdy. Doufejme, že se v dohledné době dočkáme vydání dalšího operetního díla z rozhlasového zlatého fondu.

    Ilustrační foto: Jef Kratochvil – Mamzelle Nitouche v MdB

  • Pražské střípky

    Agentura WTF oznámila, že ruší všechna představení muzikálu Ivana Jacobse Phantom of the Opera, která se měla uskutečnit v O2 Aréně 20.-23.listopadu. V americké show, která nemá nic společného s legendárním muzikálem A.L.Webbera, měly vystoupit „broadwayské hvězdy“. Za oficiální důvod označila produkce zpoždění při výrobě kulis a další technické problémy. Spekuluje se ovšem i o nepatrném diváckém zájmu a slabé propagaci – dosud např. nebyla uveřejněna jména účinkujících. Zda a kdy se projekt uskuteční v náhradním termínu také ještě není známo. Vstupenky je možné vracet na každém prodejním místě Sazky.

    Příznivou zprávou jsou naopak přidaná listopadová představení kultovního muzikálu Jesus Christ Superstar, která do kalendáře přidalo Hudební divadlo Karlín po jarním veleúspěchu „vzpomínkové“ koncertní verze. 23., 24. a 25.listopadu vždy od osmé hodiny večerní se nadšení diváci a příznivci tohoto díla mohou opět těšit na idoly původní pražské verze Kamila Střihavku, Báru Basikovou, Dana Bártu, Bohouše Josefa, Aleše Brichtu a několik exkluzivních hostů. Orchestr bude hrát opět pod taktovkou Oty Balage.
    Posledních pár vstupek je ještě v prodeji.

    Zpěvák, výtvarník a autor několika muzikálů Richard Pachman pokřtil v pražském klubu Solidní nejistota za účasti svých příznivců i známých osobností 10.listopadu své jubilejní 20. album nazvané Kouzlo. Patnáct vánočně laděných písní jistě potěší všechny vnímavé a pozitivně naladěné posluchače. Za redakci našeho internetového magazínu se křtu zúčastnili vydavatel Josef Hrubý, šéfredaktor Vítězslav Sladký a předseda redakční rady doc. Peter Stoličný. Novému albu popřála úspěšný život za účasti hlavních protagonistů paní Kamila Moučková. Ze křtu chystáme exkluzivní fotoreportáž a těšit se můžete v této souvislosti také na novou čtenářskou soutěž.

    Foto: Josef Hrubý – křest CD Kouzlo v Solidní nejistotě 10.listopadu /zleva Martin Polach, Kamila Moučková, Richard Pachman a Martina Kociánová/

  • Představujeme nové logo

    Vážení čtenáři,
    rádi bychom vám představili nové logo internetového magazínu www.musical-opereta.cz
    Jeho autorem je známý výtvarník Mgr. Karel Syka, který kromě vlastní volné umělecké tvorby a grafického designu vytvořil mimo jiné i návrh designu českého retro roadsteru Gordon /spolu s Ing. Vladimírem Frimlem/.
    Jeho zpracování loga vychází z využití pomlčky v názvu našeho portálu k výtvarné symbolice HEREC – FORBÍNA – DIVÁK s dominující klidovou horizontálou oproti napětí mezi dvěma subjekty sdílejícími osově souměrný prostor.
    Nové logo se, i v různě rozšířených alternativách, stane symbolem všech aktivit, které v souvislosti s internetovým magazínem budeme vyvíjet a jejichž spektrum se bude nadále rozšiřovat.

  • Mošova Evita ve vídeňské Stadthalle

    Brněnští divadelníci si mohou zapsat další pozitivní čárku ve svých mezinárodních aktivitách. Vídeň po tři dny tleskala světovému muzikálu, jehož inscenátory byli ve valné míře členové Městského divadla v Brně.

    Dřív než se podíváme na samotnou inscenaci, mám potřebu zmínit se o muzikálu Evita jako takovém. Marně jsem totiž pátral v internetu, zda nenajdu nějaké hodnocení či postoj. A tak dovolte, abych se vyjádřil sám a potěšilo by mne, kdyby se k Evitě rozvinula diskuse. O čem tedy Evita je a není:
    Příběh začíná v okamžiku, kdy Eva de Perón, manželka presidenta Argentiny umírá. Do žalozpěvů celé Argentiny začíná Che vyprávět její příběh.
    Že se tam objevuje Che (jednoznačně revolucionář Che Guevara) je docela zvláštní. On, totiž, v roce 1956, kdy Evita umřela, byl 26-ti letý absolvent medicíny v Buenos Aires a byl to v té době mladičký „kravaťák“ a ne revolucionář. Až o pár let později ho JUDr. Fidel Castro nadchne natolik, že se přidá ke „Hnutí 26. července“ a vylodí se v roce 1959 v Zátoce sviní na Kubě, aby s Castrem zahájil vítězné tažení, na jehož konci je ministerské křeslo v Castrově revoluční vládě. Z ní pak odchází „dělat dál revoluci“. Ovšem dopouští se mnoha násilí, vraždí nejenom armádu v boji, ale vesničany, kteří ho nepodporují, zabíjí dokonce ženy i děti. Tak sám ztrácí oporu lidových vrstev a v roce 1966 je v Bolivii chycen a zastřelen.
    Muzikál libretisty Tima Ricea lze omluvit jenom termínem Licencia poetica, podobně, jako omlouváme historické nesmysly, třeba ve Třech mušketýrech, kde se také setkávají historické osobnosti, které se v reálu nikdy nesešli. No nic, přijmeme tezi, že je prostě ten revolucionář Che jakýmsi průvodcem muzikálu.
    Mladičká Evita se seznamuje se slavným zpěvákem tanga, navazuje s ním vztah, zpěvák ji bere se sebou do Buenos Aires, kde její hvězda stoupá vzhůru. Má s muži zkušenosti, ví jak si je obtočit kolem prstu. Je to prostě „jenom“ hezká ženská. Navazuje styky, mimo jiné i s vysokými důstojníky a Che nám vypráví o vojenském převratu v zemi a jeho následcích. Na recepci se Evita seznamuje s Perónem a jak se jejich vztah vyvíjí, tak začínají být patrné známky nesouhlasu určité části společnosti. Přece jenom, Evita je nevzdělané děvče, nepatří do vyšší společnosti. Ale Peron si ji bere za ženu, ve volbách vyhrává, stává se prezidentem a jeho žena pak „první dámou“.
    Eva se zabydluje v prezidentském paláci a začíná podnikat cesty po světě, kde propaguje Argentinu. Začíná však pociťovat první příznaky nemoci. Hlasy jejích odpůrců také sílí. Eva prožívá chvíle svého největšího triumfu, zakládá nadaci a vyhlašuje loterii. O tom, že loterií vydělala podvodně peníze, které ukládá ve Švýcarsku, muzikál taktně mlčí. Ve snovém prostředí spolu rozprávějí Che a Evita. Ve svém posledním veřejném projevu, se pod tlakem společnosti předem vzdává plánované funkce viceprezidenta. V této době choroba rychle spěje ke svému tragickému konci. Celá Argentina sleduje její těžký boj s nemocí, který nakonec Evita de Perón prohrává – umírá.
    Muzikál Evita je osobní i politické drama. Podobně jako předtím muzikál Šumař na střeše (protižidovské pogromy v Rusku) nebo muzikál Vlasy ( Amerika ve vietnamské válce). Ovšem, na rozdíl od dvou výše jmenovaných, je to velmi povrchní příběh. Napsaný na principu ilustrované skládačky. (Che vypravuje co se stane, vysvětluje těm, kteří možná nepochopili, co se stalo.) Navíc velmi povrchně nahlíží na skutečnost, ve které je Peron hodný taťka (ve skutečnosti bezpáteřní pučista a politik.) Idealizuje Evitu, původně lehčí holku z ulice, která šikovně zmanipulovala nejenom muže, ale i lidové masy, aby následně žila v přepychu a okrádala svůj „milovaný“ lid. Jde bezesporu o nejslabší libreto Tima Ricea, ovšem slávu muzikálu přinesla promyšlená výstavba příběhu a především několik nezapomenutelných písní geniálního skladatele A.L. Webbera (např. Don´t Cry For Me Argenina). Odvažuji se tvrdit, že nebýt těch písní, Evita by byla na jevištích propadákem.
    Mám ještě jednu možná výhradu, možná otázku: Na třech místech se v Evitě objevuje duet, potom tercet, ve kterém se postavy hádají – přesněji, objasňují si své postoje. Je nejenom podobný, ale doslova shodný v melodice i v instrumentaci hádavému duetu pána a paní Thénardierových z muzikálu Les Misérables – Bídníc, francouzského skladatele Claude-Michel Schönberga. Bídníci měli světovou premiéru v Alžíru v roce 1978 – ne jak se většinou uvádí – Paříž 1980. Producent Robert Hossein nenašel pro svůj muzikál dlouho ve Francii divadlo, které by ho uvedlo. Evita měla v Londýně světovou premiéru také v roce 1980. Tu melodii si asi někdo od někoho vypůjčil… Je velmi nepravděpodobné, aby si dvě různé skladby byly až tak podobné…

    Vraťme se k vídeňskému představení. Přesněji, k představení, které bylo 18. října premiérované v německém Herfordu. Od 7. do 9. listopadu pak viděli Evitu diváci ve Wiener Stadthalle (vyprodané hlediště pro 2000 diváků).
    Režisér a ředitel Městského divadla v Brně připravil dílo se svým brněnským týmem: dirigent Karel Albrecht, choreografie Vladimír Kloubek (v programu hezky spletené jméno na Kloubeck) kostýmy Andrea Kučerová. Asistenty režie byli Petr Gazdík a Jiří Horký. Dál se to pak hemží jmény umělců z různých koutů Evropy, kteří byli vybíráni většinou na konkurzu v Mnichově. 7. 11. jsem viděl zpívat Evitu Caroline Frank, vídeňskou muzikálovou hvězdu narozenou v Austrálii. Výborná zpěvačka i herečka, ovšem v tanečních číslech bylo vidět, že má vše poctivě nadřené (v krvi to člověk může mít jenom od narození). Roli revolucionáře Che hrál a zpíval Georg Mathias Laskovich, absolvent Konservatorium der stadt Wien. Ten člověk jako by skutečnému Che z oka vypadl. Podoba opravdu šokující. Zpěv a herectví také výborné, ovšem ten oheň v očích revolucionáře tam nebyl. Leskovich Guevaru hrál. Nebyl ním.
    Zde je nutné udělat ještě jednu malou odbočku: Kdysi jsem viděl v maďarské televizi Vinnetoua. Seděl na koni a ptal se maďarsky „ Holvan a barátom Old Shaterand?“ Maďarština indiánského náčelníka zněla pro Slovana neuvěřitelně komicky. Stejně nepříjemný ( i když ne komický) byl poslech němčiny třeba u revolucionáře Che. Stačilo aby zpíval trochu bojovněji, ostřeji a už vznikly nechtěné asociace na „nácovské“ křiklounství. Stejně píseň Don´t Cry For Me Argenina byla v němčině zklamáním, byť byla zpívaná velmi dobře:
    Wein nich um mich Argentina
    ich habe dich nie vergessen
    Němčina je zpěvná řeč. Straussův Netopýr i opery Wagnerovy nebo Weberovy si nelze představit zpívané jinak, než německy. Ale Evita…? Asi by bylo v dnešní době vyspělých informačních technologií lepší, aby se všude na světě zpívaly muzikály v jazyce, ve kterém byly napsány. A nad jevištěm by běžel text překladu. Podobně, jak jsme si na to již zvykli v opeře. Tak bychom se také vyhnuli až hloupým asociacím, když na scéně zpívá – křičí revolucionář Che.

    Pojďme zpátky k realizaci muzikálu. Kulisy i kostýmy byly vyrobeny v dílnách divadla v Brně, stejně tak veškerý servis (stavba scény atd.) zabezpečují brněnští technici. Vlastně až na interprety ( i mezi nimi je několik členů městského divadla v Brně) je to úplně brněnská inscenace. Kvalitní tanec a sborový zpěv je zabezpečen doslova mezinárodním týmem, který vzešel z konkurzů.
    Režisér Moša volil jednoduchou scénu, tvořenou především dramatickým svícením. Atmosféru na jevišti umí udělat bravurně, to již dokázal mnohokrát. Ovšem toto svícení, doslova seshora, s kontraliftem, dělalo na scéně šerosvity, hned kontrastující s bodovým svícením, které obracelo pozornost diváků tam, kam režisér chtěl. Považoval jsem to za promyšlenou rafinovanost, dokud mi pan Moša o přestávce nevysvětlil, že je to z nouze ctnost. Muzikál Evita bude reprizován v celé Evropě, v desítkách měst, v desítkách divadel. Ne každé je vybaveno tak, jako Wiener Stadthalle. Hraje se i tam, kde není dostatečný odstup světelného parku od jeviště. Proto to svícení seshora. Ale ať je úmysl jakýkoliv, výsledek je velmi dobrý. Evita s takovou sugestivní atmosférou se jinde nehraje.
    Asi by bylo správné zmínit se o herectví. Tady měl asi režisér dost práce, protože Moša přesně chápe jaký je rozdíl mezi muzikálem a operetou. V operetě hrajeme „jako“ a je to v pořádku. V muzikálu se nehraje. Muzikál se musí žít. Brněnští herci mají takový postoj v krvi.Ten mezinárodní ansámbl se alespoň snažil k takovému postoji dopracovat.
    Takže když to všechno shrnu, vychází mi z toho několik bodů poznání. Zde jsou:

    1. Evita nepatří k nejkvalitnějším muzikálům a světovost jí zajistila hudba, především melodika písní A.L. Webbera. Libreto je povrchní, laciné a historicky úplně pomýlené. Guevara byl totiž v reálu vrah, Evita lehčí holka, která si dobyla sympatie mas a zneužila je pro své požitkářství. Perón byl v reálu odporný pučista, který uvedl zemi do zmatku. Podporoval odbory, socializaci krajiny. Ukrýval a zvýhodňoval ve své zemi uprchlé fašistické zločince z druhé světové války. Na to všechno musí divák u muzikálu Evita zapomenout, aby neodešel znechucen. Licencia poetica….

    2. Světové muzikály by měly být zpívány v jazyce, ve kterém byly vytvořeny. Pro publikum, které nemá jako rodnou řeč němčinu, je sólo bouřliváka Che asociováno s fašismem a to není dobré. Málokdy se povede takový „překladatelský kousek“ jako byla My fair Lady ze Zelňáku v Městském divadle v Brně, kde květinářka mluvila brněnským „hantecem“. Jenom taková vtipná úprava má právo inscenovat muzikál v překladu.

    3. Brněnští umělci vytvořili zájezdové představení Evity na vysoké umělecké úrovni. Výborná souhra brněnského orchestru a jeho dirigenta se sólisty a sborem, promyšlená mizanscéna i herecké výkony pod Mošovým vedením. Náročné svícení a souhra světla a hudby, celkový dojem vynikající, odměněný zasloužilým potleskem.

    4. Interpreti, kteří vzešli z evropských konkurzů, jsou na vysoké profesionální úrovni, ovšem kvalitu interpretů brněnské hudební scény nedosahují.

    A ještě drobná poznámka: Když představení končí, najdou se i v Brně burani, kteří odcházejí do šatny už u první opony, aby byli dřív doma – třeba u seriálu TV kriminálky Las Vegas, zatímco ostatní v hledišti odměňují umělce dlouhým potleskem. Ve Winere Stadthalle se tleskalo také dlouho, byly slyšet výkřiky „bravo!“ Ale z těch dvou tisíců diváků asi 10% spěšně odcházelo do šaten. To je hodně, milí Vídeňáci. Ještě že jste do divadla nepřišli v gumácích se slámou. Musím konstatovat, že brněnské publikum je mnohem, mnohem noblesnější.
    V březnu 2009 bude premiéra Evity v Brně. Režírovat bude hostující Pavel Fieber. Bude možné srovnávat – a to je dobře. Byť mám k libretu muzikálu vážné výhrady, je to, přece jen, jedno z nejznámějších světových děl tohoto žánru. A muzikálově vzdělané Brno si ho zaslouží.

    Foto: Produkce muzikálu Evita

Scroll Up

Pro plnou funkci webu musíte souhlasit s využítím cookies. Více informací

Jako většina internetových stránek i tyto stránky používají cookies. Na základě anonymních dat sledujeme například celkový počet návštěvníků. Pokud nechcete cookies používat nebo pokud chcete, aby internetový prohlížeč použití cookies oznámil, musíte ve svém internetovém prohlížeči vybrat příslušnou volbu. Zablokujete-li všechna cookies, nebudete moci využít některé funkce těchto stránek.

Zavřít