Na návštěvě v Lisabonu: The Sound of Music

čec 17, 08:43

Léto je obdobím cestování. Dobou odpočinku, relaxace i uvolněnějších myšlenek. My ovšem neporušili náš každoroční zvyk, kdy vyrážíme s několika přáteli na prodloužený víkend do některé z evropských metropolí už na jaře. Letos padla volba po dlouhých úvahách na portugalský Lisabon. Nechystali jsme se zkoumat pověstnou Lisabonskou smlouvu, jak by se nabízelo, ale spíše kulturní a architektonické bohatství hlavního města země, která byla po tisíciletí považována za konec tehdy známého světa a později za bránu do exotických končin.

Využili jsme zrovna probíhající cenové akce a za přepravce si zvolili portugalského národního dopravce, leteckou společnost TAP Portugal (pravidelné lety sem provozuje i nízkonákladový Skyeurope). Náš Airbus A319 se vznesl z pražské Ruzyně s asi půlhodinovým zpožděním před třetí hodinou odpolední a přesně po třech hodinách a pěti minutách letu přistál za silného větru na lisabonském mezinárodním letišti Portela. Jeho výhodou je, že se nachází prakticky ve městě a do historického centra je to pouhých šest kilometrů. Ubytovali jsme se v postarším hotelu v samém srdci Lisabonu asi 400 metrů od centrálního náměstí. Překvapila nás venkovní dubnová teplota – zatímco naše předpovědi pro tuto oblast slibovaly 17 stupňů, zde na místě ukazoval teploměr pětadvacet. Návštěvu Lisabonu můžeme opravdu každému doporučit – je to nádherné historické město, dosud ještě nepřeplněné turisty, kde se snoubí tradiční evropské prvky s vlivy exotické Afriky i daleké Latinské Ameriky. K jeho nejvýznamnějším rozpoznávacím prvkům patří nádherná strážní věž Tore de Belém na břehu řeky Tejo, monumentální brána Arco da Victória, městský hrad Castelo de Sãn Jorge, obří památník Padrão dos Descobrimentos i moderní několikakilometrový Most 25. dubna. Vynechat nesmíte ani návštěvu gigantického oceanária, které se stalo hlavním lákadlem supermoderního výstaviště, jenž bylo postaveno kvůli pořádání světové výstavy Expo 1998.

Nás samozřejmě zajímalo, jak to v Lisabonu vypadá s divadlem, potažmo muzikálem a operetou. Portugalská metropole není zrovna divadelní mekkou a zběžným pátráním na internetu jsme toho moc neobjevili. Ve městě jsme pak celkem snadno našli budovu Národního divadla, které však hraje spíše příležitostně a během naší pětidenní návštěvy zde probíhal jen jeden koncert vážné hudby. Prohlédli jsme si také moderní divadelní budovu na předměstí Almada od stejného architektonického týmu, který navrhl a snad bude realizovat stavbu nové divadelní scény v Plzni. Až den před naším odjezdem jsme zcela náhodně objevili jen pár bloků od našeho hotelu Teatro Politeama, které se specializuje na muzikálovou produkci. Ten den nabízelo k zhlédnutí titul Música no Coracao. Anglický název nebyl nikde a tak nás napadl Šumař na střeše, Zpívání v dešti a Za zvuků hudby. Ze záhadné portugalštiny se vyklubal muzikál Rodgerse a Hammersteina The Sound of Music /Za zvuků hudby/ hned v okamžiku, kdy jsme viděli první plakát s typickým alpským vrcholem. Bylo rozhodnuto – jde se do divadla! Vstupenky se pohybovaly v cenách 15-35€. Zvolili jsme nejdražší kategorii, neboť jsme neznali poměry místního hlediště a nechtěli riskovat, že toho mnoho neuvidíme. Zakoupili jsme tedy exkluzivní lístky do první řady na prvním balkonu uprostřed a vyrazili na představení, které začínalo na české poměry v poněkud netradiční hodinu – v 21:30… Inu, jsme na jihu Evropy.

Historická budova /odhadem zhruba stejně stará jako HDK/, nás exteriérem příliš nenadchla. Stojí v bloku domů a nijak výrazně se neodlišuje. Interiér je ovšem tradičně zdobný a hlavně nabízí divákům 715 pohodlných míst v přízemí a na dvou balkonech. V současné době má toto divadlo na repertoáru ještě Jesus Christ Superstar, West Side Story, The Song of Lisabon a melodrama Piaf, v minulosti uvedlo například také My Fair Lady, Kabaret a Godspell. Odpoledne uvádí představení pro děti, v době naší návštěvy to byl dětský muzikál Malý princ.
Jak známo, muzikálům Rodgerse a Hammersteina nezářila u nás nikdy příliš šťastná hvězda. Právě zmíněný The Sound of Music v Karlíně doplatil na stěhování do Kongresového centra, v kombinaci s nevhodným obsazením hlavních rolí. Pro Plzeňany byl zase Carousel nepříliš známým titulem, byť právě ukázky ze dvou zmíněných muzikálů nechybí na žádné kompilaci klasických muzikálových hitů (minimálně Edelweiss a You’ll Newer Walk Alone zná i ten, kdo do divadla nechodí). V Lisabonu je to jinak – The Sound of Music se tu úspěšně hraje již tři roky a i námi navštívené představení mělo zhruba 90% návštěvnost. Takže jsme se usadili a čekali, až se zvedne opona…

Hned úvodní scéna byla ohromující – pověstný sbor jeptišek vyzněl skvěle a scénograficky monumentální výtvarné pojetí připomínalo skutečný chrám. Diváci bouřlivě tleskali již po otevření opony, aniž by někdo začal zpívat, což u nás nebývá zvykem. Režijně i výtvarně celé představení připravil Filipe La Féria, který je zároveň uměleckým šéfem divadla a s muzikálovým žánrem má dlouholeté zkušenosti nejen jako režisér, ale také jako úpravce a spoluautor. Známý milostný příběh postulantky Marie Rainerové a kapitána Trappa na pozadí nástupu fašismu pojal ve velmi klasickém duchu a velkovýpravně. Každou minutu představení bylo na co se dívat a vysoká umělecká úroveň nastudování i profesionalita souboru nás příjemně překvapila. Byla zcela srovnatelná se špičkovou londýnskou nebo vídeňskou produkcí, což jsme, upřímně řečeno, nečekali. Autorkou strhující choreografie je Inna Lisniak a hudebně dílo nastudovali dirigenti a aranžéři António Leal a Telmo Lopes. Zarazilo nás, že produkci doprovází pouze osmičlenný orchestr, ovšem aranže a zvukový design byly propracovány tak chytře, že zvukově připomínal mnohem mohutnější muzikálové těleso naprosto věrně.
Většina hlavních rolí je obsazena bez alternací, kromě úlohy Marie a dětských rolí, které jsou alternovány trojmo. Klášterní postulantku, dětskou vychovatelku a následně Trappovu manželku Marii hraje portugalská popová hvězda Anabela a Lúcia Moniz. My jsme viděli L.Monizovou, kterou v současné době už v této roli vystřídala Wanda Stuart. „Naše“ Mária byla po všech stránkách skvělá – pěvecky, pohybově i herecky. Navíc svojí drobnou dívčí postavou a přirozenou krásou byla také typově velmi vhodnou představitelkou této postavy. Sršela z ní energie a typický jižanský temperament. Kapitána Trappa hrál neméně zdařile Carlos Quintas, nesmírně elegantní vlasatý padesátník, skvělý představitel zprvu komisního puritána a posléze velmi sympatického vlastence. Neméně úspěšní byli Joel Branco (Max Detweiler) a Helen Rocha (paní Schmidtová). Dějově důležitou postavou je úloha Představené kláštěra, která je pro svojí pěveckou náročnost většinou svěřována operní pěvkyni. V Lisabonu je tomu nejinak – zpívá ji renomovaná sopranistka Lia Altavila, která často vystupuje též v Paříži a Madridu. Příjemným mladým párem byl pak Ruben Madureira jako Rolf, se skutečně krásnou Sissi Martinsovou, která hraje Liesl. Nejvíce nás však nadchli představitelé dětských rolí, z nichž všichni, včetně pětileté Gretl, skvěle tančili i zpívali (a to končilo představení po půlnoci!).

Lisabon v nás zanechal nesmírně pozitivní dojem nejen jako město přímo stvořené k jarnímu či podzimnímu výletu, ale díky divadlu Politeama také pocit, že i zde lze vidět muzikál provedený na evropské úrovni. A jak vidno – diváků si zde váží: U prodejního stánku s programem, DVD nahrávkou muzikálu a dalšími drobnými suvenýry, postával samotný intendant divadla a režisér La Féria a všem zájemcům zakoupenou programovou brožuru ochotně podepisoval.

Jelikož oficiální nahrávka české verze neexistuje, doporučujeme vám k poslechu vídeňskou produkci z roku 2005.
Zmíněné CD můžete objednávat zde

Foto:
Vítězslav Sladký (Toro de Belém, exteriér Divadla Politeama)
Teatro Politeama (fotografie z představení)

napsal: Vítězslav Sladký

Klíčová slova k článku: sound of music, teater politeama lisabon

Komentáře jsou uzavřeny

Předchozí článek
Následující článek

Sdílet na Facebooku