„Dobrý den, jedete do Ruska na služební cestu?“ táže se mě celník na ruzyňském letišti těsně před nástupem do letadla. Odpovídám, že na výlet. „Kolik vyvážíte peněz?“ pokračuje výslech. Říkám, že to, co mám v peněžence, a nebyl bych to já, abych lehce nezaprovokoval – 500 Eur, pět tisíc korun, padesát švédských korun, dvacet dirhamů a sto litas. To jsou pozůstatky z předchozích cest. Nehne ani brvou: „A nějaké dolary?“ Dolary nevezu. „A zůstáváte v Moskvě, nebo transferujete a letíte někam dál?“ Připomenu si časy staré dobré NDR, podobným dotazům jsme již odvykli. Popřeje šťastnou cestu, a já si říkám, jaký má tento pohovor s cestujícími smysl. Nikdo nikam nic nezaznamenával a hlavně neověřoval, zda odpovídám pravdivě. Patrně požadavek ruské strany.

Tak začala moje dlouho plánovaná cesta do Moskvy. Můj cíl byl jednoznačný – odhlédnout od nejrůznějších lživých kampaní a na vlastní oči se podívat, jak to v Rusku vypadá, navštívit velkolepé chrámy i monumentální socialistické stavby a samozřejmě prozkoumat kulturní a divadelní život metropole, která má stejný počet obyvatel, jako celá naše republika dohromady. A po celé generace se zde (a v Petrohradu) setkávají absolutní umělecké špičky. Malé nahlédnutí se vám pokusím zprostředkovat prostřednictvím oblíbeného prázdninového (nejen) divadelního cestopisu, který tradičně na stránky našeho magazínu v létě zařazujeme.

První kontakt – policisté a vojáci

Usedám na palubu letadla Aeroflotu. Samozřejmě nečekám staré tůčko ani iljušina, ty už vlajkový ruský dopravce dávno vyřadil. Zánovní Airbus A320 má pohodlná sedadla a v konfiguraci pro 140 cestujících poskytuje i v ekonomické třídě o trochu víc místa na nohy, než „dobytčáky“ Travel Servisu, Wizzairu nebo Ryanairu. Psychicky se připravuji na řev přiopilých Rusů, jímž jsou proslulí až na dubajských plážích. Všichni se ale chovají normálně, ani nemusím nikoho vyhánět ze svého místa u okna. Alkohol se na linkách Aeroflotu nepodává, dokonce ani obvyklé pivo nebo víno. Naopak ruské aerolinky stále patří k těm nemnoha, jež vám dají během letu po Evropě najíst. Jediným rušivým elementem se tak stává vietnamský infant, který vydatně řve kousek ode mě po většinu dvou a půl hodinové cesty. Další poučení – špunty do uší pro příště s sebou. Po příletu na Šeremetěvo mne čeká čtyřicetiminutová fronta na pasovou kontrolu, další věc, které už člověk v Schengenu odvykl. Po obdržení dostatečného poštu bumážek se vydávám podle šipek hledat Aeroexpres, tedy nejrychlejší, pohodlnou a poměrně levnou variantu cesty do centra Moskvy. Všude po letišti potkávám nebývalé množství policistů, vojáků a dalších „ozbrojenců“ z nejrůznějších ochranek. Vchod na perón oddělují kovová vrata a červená páska. U nich policista v neprůstřelné vestě. Jdu prozkoumat, co se děje. Oživuji v hlavě zbytky desetiletého studia ruštiny, a sám se divím, že i po dvacetileté pauze dám alespoň jednoduché věty dohromady. Mávám jízdenkou a táži se, zda odtud jede expres na Běloruské nádraží. Policista odpovídá, že dveře otevře za 15 minut a vykazuje mne za jakousi čáru, které jsem si ani nevšiml. Po patnácti minutách opravdu odstraní pásky, dveře se automaticky otevírají, nejprve vychází cestující, kteří přijeli v opačném směru a teprve pak můžeme na perón a do vlaku my. Vagóny připomínají české pendolino, jsou čisté a klimatizované. Cesta do Moskvy trvá 35 minut a stojí 470 Rublů / 10 Eur. Běloruské nádraží opět hlídají davy policistů, každý příchozí a jeho zavazadlo musí projít bezpečnostním rámem. Jednoho z nich se táži, kde je banka nebo směnárna. Ochotně mne nasměruje. Měním pro začátek 300 Eur, za něž dostávám 18.300 Rublů a vstupuji do proslulého moskevského metra. Lze vypozorovat, že to pražské je jeho mladší sestrou. Podobný způsob značení, přestup z jedné linky na druhou také vyžaduje půlkilometrový pochod nekonečnými chodbami, stejné jsou i donedávna v Praze používané ruské vozy, vstup je přes turnikety. Orientace je poměrně jednoduchá při splnění základní podmínky, totiž že ovládáte azbuku. Celé moskevské metro je výhradně v ruštině! Každý vstup do stanice je střežen policií i pracovníky metra. Následně zjišťuji, že Rusy patrně dostatečně poučila série atentátů čečenských teroristů a hlídají vše opravdu pečlivě – metro, parky, chrámy, divadla, samozřejmě Kreml a Rudé náměstí… Máte pocit, že každý druhý Moskvan musí být policistou. Zpočátku je to nepříjemné, ale zvyknete si. Policie tu není od nasazování botiček, opravdu hlídkuje a „podezřelé“ okamžitě legitimuje. Turisty většinou nijak neobtěžuje. Po výstupu z metra se vám naskytne nevídaný pohled na tisíce, povětšinou černých, Mercedesů, Land Roverů a Lexusů. Vítejte v Moskvě!

Moskva – vsjo balšoje!

Co vás na Moskvě ohromí, je prostor. Projít Rudým náměstím trvá bezmála čtvrt hodiny, širokánské osmiproudé bulváry se dají přejít jen podchodem, Lomonosovova univerzita je tak gigantická, že marně vzpomínám, zda jsem vůbec někdy viděl větší budovu. A před ní prostor, kam by se vešlo dalších pět takových univerzit, táhnoucí se až k Vrabčím horám, odpočinkovému parku, kde Moskvané relaxují. Podobně, jako předchůdci dnešních „nových Rusů“ milovali rozlehlé paláce, současná generace si libuje v luxusních automobilech. Jak už jsem zmínil, tolik limuzín těch nejdražších značek nejezdí ani v Monaku nebo Dubaji. Kdo nemá Mercedes, Bentley, Lexus nebo aspoň BMW, jezdí obřími off roady Toyota, Jeep nebo Land Rover. Ti nejbohatší pak speciálně upravenými Mercedesy třídy G, už třicet let stejnými „krabicemi“. Mimochodem, totožný typ auta používá i dubajský šejk, ovšem v bílé barvě, zatímco v Moskvě frčí černá. Pokud máte dostatečně drahé auto (a tím rozhodně nemyslím Superb), můžete se večer, když už nejsou zácpy, prohánět proslulou Tverskou třídou v nejrychlejším pruhu stopadesátikilometrovou rychlostí. Tuto úlitbu vám všudypřítomná policie dovolí. Jak ukazuje snímek jednoho z Hummerů, zdejší bossové nezůstávají jen u mafiánské poznávací značky, ale na sklo ještě vylepují výstražný trojúhelník – bacha na mě! Máme se pořád co učit…

Lenina pravděpodobně neuvidíte

Jak známo, v názvu Rudého náměstí (Krasnaja ploščaď) se skrývá dvojí význam. Jednak červená barva budov, druhak krása. Prostranství o rozloze přes 60 tisíc čtverečních metrů z jedné strany lemují hradby Kremlu s hroby sovětských a ruských velikánů v čele s mauzoleem V.I. Lenina, z druhé proslulý historický obchodní dům GUM. Směrem k řece Moskvě zakončuje náměstí ornamentální stavba nádherného chámu Vasilije Blaženého, na opačném konci budova Historického muzea a Brána vzkříšení, která byla nedávno obnovena i s malou modrou kaplí Matky boží Iverské. Vše tvoří poněkud nesourodý, ale ohromující celek. Zejména při večerním nasvícení, kdy GUM lemují doslova tisíce žárovek. Jsme ve městě, kde se elektrickou energií nemusí šetřit… Pokud chcete navštívit slavné Leninovo mauzoleum , musíte si přivstat. Návštěvní doba je denně pouze 10 – 13 hodin a místní nás naštěstí upozornili, že fronty jsou tak obrovské, že je třeba přijít před sedmou ráno, abychom měli jistotu, že se na nás dostane. Ztratit celý půlden kvůli několikaminutové procházce kolem Leninových ostatků se mi nechtělo, takže možná až příště… Vždyť v Moskvě je toho tolik k vidění – Kreml, Treťjakovská galerie, Novoděvičí klášter, Arbat či monumentální replika chrámu Krista Spasitel, kterou nechali znovu postavit moskevští podnikatelé koncem 90. let pod taktovkou svého krále, starosty Jurije Lužkova.

Moskvané milují luxus

Je patrné, že se do Moskvy stahuje bohatá vrstva z celého Ruska. Ceny za vše jsou tu velmi vysoké a tabulkově průměrný Rus by zde s měsíčním příjmem vystačil sotva pár dní. Pověstné ekonomické sankce zde vůbec nepocítíte – obchody s luxusním zbožím Dior, Versace, Gucci, Armani, Gagliardi nebo Louis Vuitton dál žijí svým životem a vedou si úspěšněji, než v Mnichově anebo Amsterdamu. Vůbec jsem v Rusku nabyl pocit, jakoby nynější konflikt byl vytvořen uměle coby nějaká virtuální hra mezi prezidentem Putinem a „západem“, kterou vlastně nikdo nebere až tak vážně. Jinak by tisíce Moskvanů museli už dávno odstavit své Mercedesy, na které by neměli náhradní díly. A GUM by zel prázdnotou, jako v 70. letech. Luxusní je nejen zboží, ale i ceny. Můj účet za espresso a dvojku červeného vína mluví jasně – 730 Rublů, tedy zhruba 320 korun.

Moderní Rusky v teplácích nechodí

Pokud máte zafixované Rusy v teplákovkách z Tosty Aš a následně Adidasu, v Moskvě všichni dbají na módu. Čím dražší oblečení, tím lépe. Mladé Moskvanky nosí nejraději krátké elegantní šaty v bílé nebo červené barvě, doplněné značkovou kabelkou. Abych viděl, jak se baví „noví“ Rusové, zavítal jsem do oblíbeného klubu Forte. Scházejí se zde hlavně umělci a studenti humanitních škol. Jak jsem pochopil, ulovit správného „bohatýra“ vyžaduje od podnikavých dívek větší úsilí, než v Praze. A také jsou ochotny víc vytrpět. Přes půl Moskvy se i v dešti trmácí do těch správných klubů na jehlách a v ultra krátkých šatičkách. Jejich líčení je stále výrazné, parfémy však decentní a samozřejmě značkové. Krásných dívek je zde mnoho, úspěšných mladých a bohatých mužů patrně o něco méně. Každá ráda zapózuje před fotoaparátem.

Moskva divadelní

Ruská divadelní tradice je nesmírně bohatá. Je zde spousta vynikajících činoherních i operních divadel, zdejší baletní škola patří k nejvyhlášenějším na světě. První kroky každého divadelníka míří k monumentálnímu Velkému divadlu (Bolšoj těátr). Sehnat lístky sem je v předprodeji takřka nemožné, přestože se vstupné pohybuje od 2000 do 7000 Rublů. V době mé návštěvy Moskvy se zde hrála zbrusu nová inscenace Bizetovy Carmen. Dal jsem na doporučení různých průvodců a dostavil se před divadlo hodinu před začátkem představení, kdy prý se dají sehnat nějaké vrácené vstupenky. Měl jsem smůlu, nedaly. Mé další kroky tedy mířily k nedaleké budově Moskevské operety. Ta má repertoár poskládaný podobně jako Hudební divadlo v Karlíně a momentálně uvádí dva domácí superúspěšné muzikály Jana Eyrová a Hrabě Orlov (o tomto titulu jsme již podrobněji psali). Dále se zde hraje řada operet – Ples v Hotelu Savoy, Veselá vdova, Netopýr (uváděný pod pro nás směšným názvem Létající myš), Fialka z Montmartru a chystá se premiéra operety Volný vítr Isaaka Dunajevského. Moskevská opereta bohužel o prázdninách nehraje, takže jsem vychvalovaný muzikál Graf Orlov bohužel nemohl zhlédnout. Za to jsem se z desky na budově dozvěděl, že v divadle v roce 1918 vystoupil V.I. Lenin.

Kdo se nedostane do Velkého divadla, může si vybrat z více než stovky dalších scén. Doporučuji zejména nevelký soubor Opery Gelikon, který hraje Evžena Oněgina, Pikovou dámu či Lady Macbeth Mcenského Újezdu nebo moderní balet v Muzykalnym těátru. Já samozřejmě toužil po muzikálu a můj sen se nakonec splnil: Už cestou z letiště jsem si všiml plakátů na Fantoma Opery, který se zde pod názvem Přízrak Opery hraje v Divadle MDM. Jedná se o zrekonstruovaný bývalý Moskevský palác mládeže, v němž vzniklo moderní muzikálové divadlo pro více než 1600 diváků. Na 15. července se mi podařilo sehnat jeden z posledních volných lístků střední cenové kategorie na tento světoznámý hit Andrewa Lloyda Webbera a vy se můžete v následujících dnech těšit na naší recenzi moskevského provedení Fantoma Opery! Konvenční divák jezdí za muzikálem do Londýna nebo New Yorku, my do Moskvy, města neomezených možností.

Takže Moskvo, snad brzy naviděnou!

Foto: Vítězslav Sladký, 14.-18. července 2015

1) Chrám Vasilije Blaženého
2) Náš Airbus 320 Aeroflotu
3) Chrám Krista Spasitele
4) Nový Rus a jeho Hummer
5) Rudé náměstí
6) Bolšoj těátr
7) Moskvanka
8) Moskevské divadlo operety
9) Divadlo MDM a Fantom Opery