Moravské sekretářky – kde jinde, než v Brně
říj 26, 09:28
Hudebně – dramatické dílo Franze Wittenbrinka, který žije v Hamburgu (nar. 1948) obletělo celý současný evropský svět a je tedy přirozené, že se dostalo i na scénu brněnského Národního divadla, do Mahenovy činohry.
Dnešní muzikant a divadelník se narodil v Dolním Sasku, v mnohodětné a obecně ctěné katolické rodině. Dětství prožil v rigidní internátní hudební škole v Řezně, kterou vedl bratr dnešního papeže, Georg Ratzinger. Prožil si tam peklo ponižování i zneužívání mladých chlapců, které si místní kněží brali k sobě na noc, aby tam s chlapci u vína sexovali. Nejednou o tom později Wittenbrink podal svědectví, ovšem církev se vždy snažila řešit vše „potichu“. Již dospělého mladíka zážitky z dětství odvedly od hudby i od církve k levicovému radikalizmu. Wittenbrink prošel mnoha profesemi, od popeláře a dálkového řidiče kamionů až k staviteli klavírů, aby nakonec našel sám sebe – mimo církev i mimo levicového hnutí. Vrací se k hudbě, kterou původně studoval. Od hráče na piáno v baru se postupně dostává k divadlu, především v Hamburgu, kde se konečně muzikant po třicítce usadil. Začínal drobnými úpravami scénické instrumentace, až se dostává k původnímu komponování pro divadlo, posléze k tvorbě libret, ve kterých se vrací k téměř zapomenutému jevištnímu žánru scénických písňových večerů, které byly oblíbené v meziválečném Německu. Sám autor nazývá své kompozice literárně – hudebním divadlem. Lze konstatovat, že se struktura těchto děl málo mění, a stejně dokáže autor vytvořit vždy nové a jiné dílo, které je na první pohled plné humoru a nadsázky, ovšem pod tím vším vězí i kus tragiky jednajících postav. Je to tak i u sekretářek, kde osm žen různě prožívá jeden pracovní den v kanceláři. Dílo vzniklo v roce 1995 a má hodně blízko k dílu z roku 2007, k inscenaci Kavárna Amazonek, v němž se setkávají tři jeptišky, prostitutka, pomocnice na jatkách, energická šéfová a její méně chápavá dcera. V jedné i druhé inscenaci se hodně zpívá, pomocí známých písní se vyjadřuje děj i pocity protagonistek. Pod povrchem humoru se ale ukrývá také lidské utrpení, bezradnost.
Vraťme se však k premiére Moravských sekretářek v Mahenově divadle. Režisérka Irena Žantovská uváděla již pražskou premiéru v roce 2001 pod názvem České sekretářky (Martin Porubjak v Bratislavě uváděl dílo pod původním názvem Sekretářky – i když do inscenace také vkládal slovenské písňové reálie). Jediné, k čemu mohu mít výhrady, je název. Proč ČESKÉ nebo MORAVSKÉ sekretářky, když se na scéně odehrává docela univerzální civilizační jev. Jsou to prostě SEKRETÁŘKY, uvázané ke svým psacím strojům, mající strach ze svých šéfů, toužící po lásce a věčně láskou zklamané. Jsou české, moravské, německé, slovenské… to je úplně irelevantní.
Pakliže jsem měl tuto výhradu, je nutné předem doplnit, že je to výhrada jediná. Brněnské Sekretářky jsou stejně úspěšné jako ty pražské a klidně se mohou rovnat s těmi slavnými z Bratislavy, ve kterých si „střihly“ s chutí své role třeba i z televize známé herecké hvězdy, jako Kamila Magálová nebo Božidara Turzonovová. V Brně, trochu dál od televizního dění (Četnické humoresky budiž výjimkou) to mají se svou popularitou divadelní umělci mnohem těžší. Ale skalní divadelní návštěvnici „své“ herečky samozřejmě znají. A ty to divákům oplácejí obrovským nasazením, téměř živelnou chutí hrát a zahrát své postavy. Co mne však nejvíc udivilo i okouzlilo, byla bezvadná interpretace zpěvních textů. Někdy šlo o nádhernou komickou nadsázku, jindy o opravdovou a náročnou interpretaci, která vyžaduje značný hlasový rozsah a profesionální zkušenost. Hudební nastudování a korepetice má na svědomí Max Wittmann a Petr Svozilek, který bravurně a velmi citlivě přímo na scéně zpěv sekretářek doprovázel od klavíru. Zvláštní kapitolou je již autorem vymyšlená „hra“ na psací stroje, kde rytmem klapek a posuvníků psacích strojů je tvořena velmi zvláštní a příběh dokreslující „hudba“.
Protagonistky hry, sekretářky, mohu jenom obtížně hodnotit každou zvlášť. Režisérka Irena Žantovská si dala záležet, aby byly jejich posty rovnoměrné a celý příběh tak působil celistvě. Snad je možné zmínit se o písních, kterými vynikly:
Dana Pešková jako dáma byla výborná v roztančeném šansonu: Noc a den bez tebe jsem…. Nebo výrazná Jana Štvrtecká či Klára Apolenářová, která kromě jiných vystoupení krásně parodovala: Zhasněte lampiony…. Úřednice Dita Kaplanová se sborem nádherně zazpívala píseň Touha tvá a například feministka v perfektním podání energické Moniky Maláčové zaujala písní Řeknu vám, já se znám. Tereza Groszmannová jako typická smolařka, které se nedaří dostat se ke dveřím zbožňovaného šéfa zpívá: Žila jsem bez žáru dlouhá léta, tak jako vyhaslá cigareta… A chvíli člověk neví, je-li to parodie nebo opravdový cit. Stejně tak krasavice Zuzany Ščerbové (opravdu jí to sluší) zpívá třeba frivolně: Bože já jsem holka chytlavá, co ráda líbává…. Do výčtu nám už chybí jenom gravidní naivka Sandra Riedlová. Moc toho nenazpívala, ale svou roli nezralé dívky s bříškem zahrála bravurně. A pak je tady jediný muž mnoha tváří, vrátný Luboš Ondráček, který si jistě s radostí zahrál postavu jednou přísného vrátného, jindy bezmocně zamilovaného chlapa bez naděje na opětovanou lásku. Hned je zase silácký, pak poddajný a pokorný. Není lehké žít mezi tolika ženami. Poslední postava vstupuje do příběhu na konci, ale o to razantněji. Je to mladičká nová asistentka, která všechny ty ženy a děvčata převálcuje svou drzostí a sebejistotou. Kristýna Jiroušková má hezkou tvářičku, přísný pohled, prostě je to přesně ona. Nová metla v tom babinci. A my tušíme, že to sekretářky v budoucnu nebudou mít lehké.
Nová inscenace v Mahenově divadle je bezesporu úspěšná a kromě opravdové zábavy při různých hudebních hitech přináší i jisté zamyšlení…. Hra z roku 1995 sice nedefinuje ten pracovní prostor na scéně jako Open space, tedy otevřený kancelářský prostor s desítkami úředníků, který má výhodu, že šéf na všechny pracovníky vidí a ještě se ušetří peníze za pronájem, když jsou všichni nacpáni do jedné haly… Ovšem jisté prvky sdílené práce bez jakéhokoli soukromí tato hra má. A je to, přes všechny ty hezké melodie a srandu na scéně, tísnivý pocit. Myslím, že o tom je hra Sekretářky. O dehumanizaci, která nám všem škodí.
Foto: ND Brno
napsal: Peter Stoličný
Klíčová slova k článku: moravské sekretářky, národní divadlo brno
Komentáře jsou uzavřeny
Související články:
Předchozí článek
Následující článek
Sdílet na Facebooku
