Mamzelle Nitouche - dárek od Radioservisu

lis 13, 16:27

Vydavatelství Českého rozhlasu RADIOSERVIS připravilo krom dalších novinek tentokrát skutečný bombonek pro milovníky klasické operety. Po kompilacích Hity české operety, Hity papá Offenbacha, Hity vídeňské operety a Hity z operet Oskara Nedbala přichází na trh kompletní verze rozhlasové nahrávky jedné z nejpopulárnějších operet MAMZELLE NITOUCHE Florimonda Hervého.

Hervé, vlastním jménem Florimond Ronger /1825–1892/ za svůj život napsal přes šedesát operet, ovšem nesmrtelnost mu přinesla jen jediná. Byla to právě Mamzelle Nitouche, která měla premiéru v Paříži v roce 1883, když bylo Hervému 58 let. Dodnes patří mezi nejoblíbenější díla svého žánru, protože vedle všech atributů dobré operety nese v sobě i punc jisté autentičnosti. Hervé totiž klášterní prostředí velmi dobře znal a postava Célestina je tedy jeho více méně věrným obrazem. Už od dětství se setkával s tím, co později v Nitušce s humorným nadhledem vylíčil – se světem uniforem /jeho otec byl strážník/ a světem okázalé zbožnosti /matka byla ortodoxně katolicky vychovávaná Španělka/. Od čtrnácti let byl varhaníkem v klášteře Bicerte, který byl zároveň ústavem pro duševně choré. Právě pro ně, v rámci terapie, komponoval Hervé, tehdy vlastně ještě Ronger, první písně a divadelní výstupy. Divadlo jej nakonec zlákalo natolik, že si v roce 1854 otevřel na pařížském bulváru du Temple své vlastní a začal v něm uvádět výhradně svoje díla. Neproslavil tím však sebe, ale kolegu Offenbacha, který jím inspirován založil rovněž divadlo, komerčně daleko úspěšnější. Hervé ztratil nervy, opustil Paříž a cestoval jako provinční herec, režisér a dirigent po Francii. Nakonec se vrátil ke komponování a triumfoval opět v Paříži. Od úspěšné premiéry Mamzelle Nitouche tato opereta nikdy nezmizela ze světových jevišť. Její úspěch je tak obrovský, že i v Čechách každý divadelní hodnostář znejistí, nemá-li Nitušku pět let na repertoáru, započne prohledávat archiv, až na NÍ narazí. Nejmladší subreta se zaraduje /konečně si JI zahraji/, soubor povzdechne /už je to tu zas/, publikum zajásá /konečně něco pro nás/ a divadelní kasa se začne spolehlivě plnit… Již 125 let. Neznám statistiky, ale možná je u nás, i přes větší oblíbenost operety vídeňské, nejčastěji uváděnou hudební komedií. Pouštějí se do ní soubory nejen operetní, ale často i činoherní. Rozkošné dílo, v celé operetní literatuře ojedinělé, jistě potěší milovníky žánru napříč generacemi.

Velkou zásluhu na popularitě Mamzelle Nitouche má bezesporu český „nituškolog“ Oldřich Nový. Ten ji nově přeložil a upravil v roce 1938 /poprvé se u nás hrála dokonce na scéně Národního divadla v Praze v roce 1890/ pro pražské Nové divadlo, kde si také premiérově s obrovským úspěchem zahrál Célestina. Od té doby se k režii i jedné ze svých typických rolí mnohokrát vrátil a to nejen na pražských scénách, ale také například v roce 1954 v Plzni, kde tuto operetu sám režíroval.

Ze stejného roku, 1954, pochází i nahrávka Českého rozhlasu, kterou nyní na dvou CD vydává vydavatelství Radioservis. Mimochodem, je to jedna z mála, ne-li úplně první kompletní nahrávka klasické operety v češtině. V tomto ohledu tedy plní Radioservis určitou průkopnickou činnost, protože dosud zatím vycházely v Čechách, a vlastně i v Československu, pouze výběry písní z určitých operet /například jednotlivé LP desky s melodiemi z Cikánského barona, Vinobraní nebo Polské krve/, eventuelně hity z několika opereta na jednom albu. Divadelní příznivci by jistě uvítali pokračování této škály, zejména když je známo, že Český rozhlas má k dispozici řadu zajímavých nahrávek operet, které čas od času reprizuje během nedělních podvečerů. Za úvahu by stál minimálně Straussův Netopýr a Offenbachův Orfeus v podsvětí.

Rozhlasová nahrávka Mamzelle Nitouche vznikla na základě karlínského představení divadelní sezony 1953/54 a vychází právě z veleúspěšné úpravy Oldřicha Nového, ve které se opereta hraje povětšinou dodnes a diváci dosud lačně čekají na již zlidovělé hlášky, které se staly stejně populárními, jako dnes řada špílců z modernějších českých filmových komedií. V titulní dvojroli Célestina – Floridora vystupuje samotný Oldřich Nový, který ji obdařil svým typickým témbrem a elegancí nejen vzhledovou, ale pro rozhlas důležitou vyspělou hlasovou kulturou. Mimochodem – viděl jsem v několika českých divadlech Nitušku mnohokrát. Za devatenáct let publikační činnosti jsem jí recenzoval pětkrát, z toho tři nastudování plzeňská /dodávám proto, abych poukázal na vpravdě nevídanou popularitu této komedie a četnost jejích návratů na česká jeviště/. Všichni představitelé Célestina, ač se poctivě snažili o vlastní interpretaci, nemohli zapřít inspiraci legendárním „Kristiánem“. A byli to herci více než skvělí – například Karel Tišnovský, Rudolf Kutílek, Jiří Samek, Otakar Brousek ml., ale také třeba zpěvák a herec Josef Zíma.

Ale vraťme se zpět do městečka Pontarcy. Děj libretistů Meilhaca a Millauda začíná v klášteře U vlaštoviček, kde se nám Celestin představuje jako muž dvou tváří – je nejen varhaníkem a učitelem zpěvu, ale také autorem operety Babetka a její kadet, jejíž premiéra se právě chystá. Do divadla však neodchází jen kvůli svému dílu, ale také kvůli primadoně Corinně, jíž tajně miluje. Svými city k ní se však netají ani nerudný major, bratr matky představené od Vlaštoviček. Jedna ze schovanek, Denisa, andílek s čertem v těle, partituru nové operety objeví, odhalí pravou identitu Célestina a domáhá se účasti na premiéře, kde se chce zastavit cestou za svým ženichem Fernandem, kterého dosud nezná… Vše se dále zamotá, když uražená Corinna odmítá dohrát představení a premiéře hrozí debakl. Vše zachraňuje nadaná Denisa, které zná z partitury všechny role nazpaměť. V divadle se náhodně setkává i s Fernandem a okamžitě se do sebe zamilují… Po mnoha dalších peripetiích a vtipných situacích míří, kam jinam, než do Fernandovy náruče, díky léčkám, které sama vymyslí. „Ona je anděl“, říká v závěru matka představená a Denisa kontruje oním známým „Taková jsem já, matinko..!“

V roli rozpustilé chovanky kláštera se na nahrávce představuje známá operní pěvkyně Stanislava Součková, která často vystupovala i v operetách. Denise propůjčila nejen výborné pěvecké dispozice, ale také kultivovaný projev v mluvených pasážích. V dalších pěvecky nelehkých úlohách s úspěchem vystupuje František Voborský /Fernand de Champlatreux/ a František Černý st. /Loriot, jemuž patří divácky vděčný kuplet /. V dalších rolích spíše činoherního charakteru bezpečně poznáme hlas Marie Nademlejnské, Karla Effy, Ljuby Hermanové a Karla Třebického.

Nahrávka Českého rozhlasu poukazuje nejen na výjimečnou osobnost Oldřicha Nového, ale prokazuje i vysokou úroveň tehdejšího karlínského souboru pod vedením dirigenta Dalibora Brázdy. Doufejme, že se v dohledné době dočkáme vydání dalšího operetního díla z rozhlasového zlatého fondu.

Ilustrační foto: Jef Kratochvil – Mamzelle Nitouche v MdB

napsal: Vítězslav Sladký

Komentáře jsou uzavřeny

Předchozí článek
Následující článek

Sdílet na Facebooku